Voda z minulosti

Autor: corinne (já)

Voda plyne, čas letí a tohle se stane, když se to otočí.

„…Silné bouře a vytrvalý déšť přetrvají až do nočních hodin…“ V tu chvíli vypadla elektřina a rádio už ani nehleslo. Nový, ještě silnější, poryv větru otřásl celým domem. Světla z kuchyni zablikala, na vteřinu zůstala svítit a pak se místnost opět ponořila do tmy, stejně jako celé město.

Přešla jsem do obýváku a se skleničkou vína se usadila u krbu. Zabalila jsem se do deky, koukala do plamenů a poslouchala stále se přibližující hromy. Po chvíli přišel i můj černý labrador, líně se protáhl a uvelebil se mi u nohou. Při každém novém hromu sebou trhl, ale jinak nejevil žádné známky vzrušení. Usmála jsem se jeho lhostejnosti.

Té noci jsem usínala špatně. Když se mi konečně podařilo zavřít oči, upadla jsem do neklidného spánku. Zlé sny mě pronásledovaly a zahlcovaly moji mysl. Kolem půlnoci mě cosi vytrhlo ze spaní. Celý dům se zachvěl a já vyhlédla z okna. Vítr hnal dešťové kapky přímo proti oknu, takže bylo vidět jen neurčitou mlhu a rozmazanou čmáranici krajiny, která byla téměř celá pod vodou. Už dlouho jsem se neprobudila kvůli bouřce, vždycky jsem tu hrůzu zaspala, ale tenkrát se stalo něco zvláštního.

Dalšího dne ráno se mraky protrhaly a zpoza nich vykouklo ostré letní slunce. „Na více než stovce řek byl hlášen třetí povodňový stav.“ Co já bych bez toho rádia dělala? „Voda na všech tocích stále stoupá…“ Zmáčkla jsem knoflík a moje mluvící skříňka okamžitě ztichla. Podrobnosti mě vážně nezajímají. Úplně stačilo, že jsem za dopoledne měla oběhat úřady kvůli mé nové živnosti. Vím, že zoologická zahrada není nejlepší forma podnikání, ale byl to odjakživa sen celé naší rodiny, tak jsem to celé vzala na sebe. Vystudovala jsem střední a potom i vysokou veterinu se zaměřením na exotická zvířata, sehnala známé a dala dohromady základní sumu. Naše rodinná ZOO sice zatím čítala jen pár kusů domácích zvířat, slonici s mládětem a pěkně nevrlého tygra, ale i tak už jsme vpustili pár návštěvníků a několik nelegálně vydělaných stovek putovalo na předražené krmivo.

Nasedla jsem tedy do svého pracovního auta a rozjela se dolů do města. Po delším hledání místa na parkování jsem se konečně dostala k podpisu prvního z toho milionu papírů, co mě ještě čekal. Trutnov není velký, ale o to horší je domluva s místními úředníky. Celá uondaná jsem se vlekla až do sedmého patra, protože výtah byl prý v opravě. Zlomená a pokořená takovou spoustou schodů jsem opatrně zaklepala na dveře poslední z kanceláří, kam bylo třeba jít. Po pár minutách čekání jsem to vzdala a seběhla schody po dvou až do přízemí, kde mě paní na informacích ujistila, že jsem určitě neklepala správně a nabídla se, že do kanceláře nahoře zavolá. To už jsem se musela vší silou ovládat, abych jí neutrhla hlavu, protože to, co bylo původně mými nervy, teď silně připomínalo zpřetrhané konopné provázky po dvaceti hodinách ve vodě. Těšila jsem se domů, na teplou sprchu a hrnek kafe, které jsem v tom spěchu nestačila ráno vypít. Vycházejíc ze dveří té, navěky proklaté, budovy, jsem však zaslechla podivný rozhovor dvou místních zaměstnankyň. Zřejmě si udělaly dopolední pauzičku na cigaretu a to zatracený kafíčko. Nenápadně jsem se k nim přitočila.

„…a to jsem se už těšila, jak budu mít od Jožky pokoj. Chtěl vypadnout o víkendu na vodu, ale teď z toho nic nebude… Úpa už prý překročila třetí povodňový stupeň…“ Víc už jsem nepotřebovala slyšet. Úpu jsem měla ráda už od dětství. S dědou jsme chodili počítat pstruhy a krmit kachny. Musela jsem se jít podívat, co se s mojí milovanou řekou děje. Seběhla jsem pár desítek metrů k říčnímu korytu. Razila jsem si cestu mezi davy zvědavců. Tady v Trutnově byla Úpa usměrněná po obou stranách více než sedm metrů vysokými betonovými stěnami. Teď se však korytem valila ohromná masa červenohnědé vody, jak s sebou strhávala bahno. Za jedinou noc stoupla voda o pět metrů. Zděšeně jsem civěla, jak se dere přes pilíře mostu. Tam, kde ještě včera poklidně plynul a bublal poklidný jez, točil se dnes zlověstně vypadající válec špinavé vody, který do sebe nelítostně strhával vše, co voda přinesla. Bylo to něco, co jsem v životě neviděla. Nahnula jsem se přes kovové zábradlí a zhluboka se nadechla. Zemitá vůně byla tak pronikavá, tak zvláštní a zároveň tak všední… Pohlédla jsem na rychle plynoucí vodu a hned se mi udělalo špatně. Odvrátila jsem pohled. Co se to jen stalo? Motala se mi hlava. Musela jsem se přidržet zábradlí, abych se neporoučela k zemi. Snad každý, kdo tu stál, držel v ruce foťák a dokumentoval to, co ještě nikdy nikdo, z žijících obyvatel Trutnova, neviděl. Opět jsem se nadechla vůně bahna.

„Podívejte!“ zvolal kdosi. Starší pán křečovitě svíral v náručí malou plačící holčičku a ukazoval někam do proudu. Ve tváři měl děs a nehraný strach smíšený s výrazem zoufalství. Všichni se okamžitě otočili tím směrem, já pochopitelně také. Avšak to, co jsme spatřili, nám všem vzalo dech. Na vlnách se vznášelo bezvládné tělo muže. Je možné, že ještě žije? Proběhlo mi hlavou. To už však vykřikl někdo jiný. A zase. Hladina rozbouřené řeky byla náhle poseta stovkami utonulých lidí. Nikdo nedokázal nic říct. Všichni nevěřícně přihlíželi.

Akce záchranářů byla rychlá. A bylo tam tolik lidí... Všichni se shlukli okolo mužů v červených uniromách. Těch tam bylo snad víc než diváků samotných. Postupně zjišťovali, jestli někdo z vylovených dýchá. Svérázně jsem odstrkovala lidi kolem sebe a protahovala se kolem tučnějších občanů, až mě vystrčili doprostřed vzniklého kruhu. Tolik lidí... Mrtvých lidí... Kupodivu jsem se ovládla a neutekla. I když jsem po tom toužila ze všeho nejvíc, neotočila jsem se. Stačil mi jediný pohled. Vážnost situace byla nepředstavitelná.

Mrtví byli muži i ženy, mladí, staří, chudáci i boháči. Jen jejich oblečení nebylo až tak typické pro naši dobu. Připomínalo gotiku. Ranou gotiku. Nádherné zlatem zdobené hávy krásných žen i úplně prosté a jednoduché oděvy chudiny. Vypadalo to na vyplavené město ze 13.století. Bylo to vůbec možné? Voda, která se v říčním korytě nezadržitelně valila nemilosrdným proudem, že by byla z minulosti? Z temného středověku?

Policie i televize dorazili téměř současně a ihned se jali vykonávat svou práci. Kamera byla připravená během pár minut a ani chlápci v modrém nezaháleli. Všechno a všechny pečlivě kontrolovali, neuniklo jim nic, co mohlo být naprvní pohled lidskému oku skryto. A přece...

Hrudník jednoho z chudě oblečených mužů se nepatrně pohnul. Ovládlo mě vzrušení. Vrhla jsem se k němu a se zkušeností veterináře jsem nahmátla tep. Ruce měl chladné, ale srdce mu bilo. Bilo na poplach. Bilo z posledních sil. Jeden z policistů ke mně rázně vykročil a chtěl mě násilím odtáhnout, když jsem nereagovala na jeho pokyny a volání. Jemně mě uchopil za paži a chtěl mě zvednout, ale já, stále hledíc do špinavé a bledé tváře zdánlivého utopence, jsem se mu vytrhla.

„On...žije!“ zašeptala jsem. Hlas se mi nekontrolovaně třásl.

„Cože?!“ zvolal policista, který mě už zase držel za rameno. Mlčky jsem vzala jeho ruku a on poklekl, abych ji mohla položit muži na hrudník.

„Žije...“ hlesl, když ucítil nepatrný náznak nadechnutí. Pak se podíval na mě, jakoby se ptal, co dál.

„Musí okamžitě do nemocnice!“ zareagovala jsem pohotově větou, kterou jsem už tolikrát unikla nepříjemným otázkám a teď i pohledům.

„J-jistě,“ dostal ze sebe zmatený muž zákona a společně jsme popadli tělo toho, který nám zatím ještě může vysvětlit všechno, co se vlastně stalo.

Sanitka se přiřítila během dvou minut a, skoro smykem, zastavila. Vyběhli z ní muži s nosítky, která teď už byla zbytečná a celý záchranářský štáb, stále sledován televizní kamerou, spěšně naložil neznámého muže i dva další, malého chlapce a dívenku. Nikoho jsem se neptala a nastoupila taky. Náramně mě zajímalo, jak se bude jejich stav dál vyvíjet a rozhodně jsem chtěla být u toho, až se probudí.

V nemocnici si mě samozřejmě doktoři pod ruce nepustili, a tak jsem bezmocně čekala na nepohodlné židli v čekárně. Poledne se přehouplo v odpoledne, a když konečně doktor vyšel z bílých dveří nemocničního pokoje, s tichým vděkem jsem přijala pozvání k němu do kanceláře na šálek kávy a pořádnou porci nových starostí.

Galantně mi nabídl svoje polstrované křeslo a sám se spokojil s obyčejnou židlí, co stála v rohu. Přitáhl si ji blíž k psacímu stolu a divoce rozhodil rukama. Už se nadechoval, že začne vyprávět, ale pak se zarazil. Nejspíš uviděl stín starosti na mé tváři.

„Stabilizovali jsme je. Víc teď udělat nemůžeme.“ Ulevilo se mi a asi to na mě bylo vidět. „Uklidněte se,“ pokračoval, „budou žít.“ Teď se mi ulevilo ještě víc, ale zároveň vyvstala otázka.

„Co s nimi bude potom?“ zeptala jsem se rozechvěle.

„Žádné potom nebude,“ odvětil ledově doktor a já zabodla oči do nesčetných spisů na jeho stole. „Nic!“ vykřikl náhle. „Absolutně nic o nich nevíme. A doufám, že na to brzo někdo přijde, protože ty děti jinak umřou! Tohle klima, vzduch, naše jídlo…! Ten muž blouznil,“ ztišil hlas do úplného šepotu, „ale nelhal!“

„Takže přišli…z minulosti?“ Tohle slovo mi nějak nešlo vyřknout.

„Z minulosti,“ kývl. Mluvil už tak potichu, že ho bylo sotva slyšet.

„Smím se za nimi podívat?“ Znovu kývl. Vstal a já ho následovala. Ukázal na troje dveře.

Vzala jsem za kliku prvních z nich. Malá, asi sedmiletá, dívenka tiše oddechovala. Kapačka, zavěšená nad ní, jí do krve vracela ztracené a tak potřebné živiny. Sedla jsem si na kraj postele a instinktivně jí položila ruku na čelo. Bylo nepřirozeně chladné. Mrazivý pocit mnou projel až do konečků prstů. Vycházel z mého srdce. Otravné pípání mě ujistilo, že srdce běží jak má a já se opatrně zvedla.

Za druhými dveřmi ležel ten první, zachráněný. Měl neklidné spaní. Sáhla jsem mu na čelo a ucukla jsem. Lekla jsem se tepla, které z něj sálalo. Měl obrovskou horečku a stále mluvil. Zpřetrhané věty se linuly z jeho úst jedna za druhou. Posadila jsem se raději na židli a poslouchala…

„…Oheň!… Draci…!“ Dech se mu značně zrychlil. „…To ne! Marto…děti! Kde je…Rosita…a Petr?!“ Divoce sebou zmítal na posteli ale z jeho pohybů nebylo nic poznat. Možná bych měla jít, proběhlo mi hlavou. Ano, měla bych. „…Voda?…Voda! …Rosito…! …Petře…!“ Rychle jsem za sebou zavřela dveře.

Na tiché chodbě jsem chvíli rozdýchávala to, čeho jsem právě byla svědkem, než jsem stiskla kliku potřetí. Kapačka, monitor a jeho věčné pípání, čtyři bílé stěny… Všechno bylo stejné jako poprvé. Na posteli, s přikrývkou až u brady, ležel sotva patnáctiletý chlapec. Ale na rozdíl od těch dvou,…nespal! Upíral na mě kalné zelené oči, jako bych byla přízrak. Když jsem se pohnula, vytřeštil je ještě víc. Opatrně jsem se posadila na čistě bílé prostěradlo a roztřesenými prsty se dotkla jeho tváře.

„Vítej,“ hlesla jsem. Celá tato skutečnost mi vzala dech i slova.

„Bolí mě ruka,“ pípl nesměle. Nejspíš si myslel, že jsem anděl a to bílé všude kolem je vytoužené Království na nebesích. Něžně jsem odhrnula pokrývku. V paži měl bodnutou jehlu, od které vedla tenká hadička...ke kapačce. Co mu mám říct? Ptala jsem se sama sebe. On však očima ukázal na druhou stranu. „Ta druhá.“ Mlčky jsem obešla postel a odkryla mu bolavou ruku. Lehce jsem se jí dotkla a on slabě zakňučel. Podle podivné polohy jeho končetiny jsem okamžitě poznala, že musí být zlomená.

„Teď to bude bolet,...ale neboj, uzdraví se to.“ Ze všech sil jsem se snažila, aby můj hlas zněl povzbudivě.

„Dobře,“ řekl prostě a vší silou zatnul zuby. Usmála jsem se jeho vůli a statečnosti.

***

Opouštěla jsem nemocnici velice pozdě večer. S tím chlapcem jsem mluvila dlouho, hodně dlouho. Neřekl nic určitého, jen se stále ptal po své sestře a otci. A stále dokola jsem si opakovala tu jedinou a největší otázku, kterou si doktor ani nikdo jiný zatím nechtěl připustit. Co s nimi bude potom?