Medstoria

Autor: corinne

 

Přítel je ten, kdo tě nezabije.

 

Nechceš žvejkačku?“ zeptal se mě Franta a dneska už snad potřetí si mě změřil zkoumavým pohledem.

Hm,“ odpověděla jsem nezúčastněně a natáhla k němu ruku. Seděli jsme v prázdném kupé ryhlíku. Seděli jsme naproti sobě. Jeli jsme z Plzně, Šimon chtěl překvapit Klárku a dárek k narozeninám jí předat osobně. No a samozřejmě potřeboval doprovod nás dvou. Nakonec to skončilo tak, že Šimon zůstal na víkend a nám nezbylo nic jiného, než se vrátit ve dvou.

Hele, co se děje?“ Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Mám lhát? Musím... Stačí, že už se do toho zapletla celá naše rodina. Vzpomněla jsem si na rodinné nadšení, když se konečně rozhodlo, kdy se na náš nový zámeček pojede. Myslím, že to bude ještě hodně bolet... „Hej! El!“ zamával mi rukou před očima a já se probrala ze zamyšlení.

C-co cože?“ zahrála jsem bravurně, že minimálně deset minut už nevnímám okolí.

Není ti nic?“ zopakoval otázku a mě ztěžknul žaludek.

Hm.“

Ale teď vážně, co se stalo?“ Že se nesmál, se mu moc často nestávalo. A málokdy taky mluvil takhle seriózně a už vůbec nikdy neřekl nic tak starostlivě. Zhluboka jsem si povzdechla, ale opět zapomněla na bolest, která stále nechtěla zmizet. Kruci, to na to neexistuje nějaký lék?

Zarazila jsem se v polovině nádechu a rozkašlala se. Naražená žebra už jsem brala jako svoji součást, ale stále jsem s tím nebyla smířená. Že by nikdy neměla přestat bolet, to jsem si nedokázala připustit. Nakonec jsem se rozhodla zasvětit ho alespoň do části svého trápení.

Máme... My...naše rodina...má zámek.“

Jako vážně?“ zvedl obočí. V tu chvíli se dveře kupé tiše otevřely a dovnitř nakoukl kdosi...

Je tu volno?“ zeptal se a Franta ihned kývl. Nově příchozí pověsil na věšák svůj dlouhý plášť do deště a usadil se naproti mně. Chlapec mu nemohl vidět do tváře, a tak jen já zahlédla, jak se cizinci zablýsklo v očích.

Tak to je super, ne?“ navázal Franta na náš předešlý rozhovor.

Jo, to je.“ Přemáhala jsem se, aby to znělo nadšeně.

No tak v čem je problém? A nezkoušej tvrdit, že v ničem.“ Neušlo mi, že ten muž naproti mně přehodil nohu přes nohu a pohodlně se opřel. Nepochybně poslouchal.

No...vlastně...“ Přemýšlela jsem, co si vymyslet dál. Náhle jsem si uvědomila, jak moc mi tluče srdce. Mělké nádechy způsobené stále se stupňující bolestí hrudníku. Když si pak náš spolucestující na klíně rozložil noviny, aby nevypadal tak nápadně a usmál se úvodnímu článku, ztuhla jsem a instinkt znovu zpanikařil jako ve sklepě. Je to...je to...upír! A sedí s námi ve vlaku!

Tak kdy se stěhujete?“ proťala ticho další vtíravá otázka.

Já...vlastně nevím...“ Skoro jsem se už dusila. Aniž bych nad svým činem přemýšlela, zvedla jsem se a vyběhla do chodby.

Tady konečně jsem mohla dýchat zase volněji. Přeci jenom tady kyslíku bylo víc než ve vydýchaném kupé. Zírala jsem z okýnka na krajinu, která letěla kosmickou rychlostí. Byla jsem za rohem, takže ani jeden z nich mě tady nemohl vidět a stejně tak já je.

Právě ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že Franta zůstal sám, mi kdosi položil ruku na rameno. Mrazila. Otočila jsem se. Stál za mnou muž v dlouhém pršiplášti a teď už jeho ruka na mém rameni jen nespočívala. Teď už ho drtila silou upíra. Bolest se ozvala i v prsou, když mě sjel ledovým pohledem.

Zámek se nedědí jen tak,“ pronesl potichu. „Copak to je za skvost, Elie?“ Leknutím mi zaskočilo slovo. Bearrider už zřejmě něco znamená i mezi upíry. Ne, nikdy předtím jsem ho neviděla. Kolik jich jen může být? Mlčela jsem zmatkem a opírala se o jeho trpělivost. „No, možná by tě zajímalo, že jeden z medvědích ochránců brzy vydechne naposled.“ Zmohla jsem jen na:

Cože?“ Pak jsem se na něj skácela, a když o krok ustoupil, tvrdě dopadla na zem. Byla jsem při vědomí, ale naprosto bez síly.

Pár desítek vteřin mi trvalo, abych si plně uvědomila, že ležím na zemi ve vlaku a že někde tam vzadu na mě čeká kamarád. Upír zmizel, jak už bývá jejich zvykem.

Dopotácela jsem se do kupé a bezmocně se svezla na sedadlo, abych za minutu opět vstala, když vlak zastavil na hlavním nádraží v Praze.

 

***

Nevíš, co mohl být zač?“ ptala jsem se George. Ten přede mě, místo odpovědi, vyplivnul papírek s krátkým vzkazem. Ihned jsem poznala ten, co držel mrtvý pták v pařátech. „No ale kdo se měl vrátit?“

Kdo asi?“ medvěd protáhl obličej. „Tvůj brácha to nebude.“

Jistě, je to upír, ale...“

Víc nás nemusí zajímat,“ prohodil líně, „podstatné je to, že je tady další, co tě zná. A co tě zřejmě zná víc než kdokoli tuší.“

Ale co v tom vlaku?“ začala jsem se rozčilovat. „V jeho přítomnosti se mi rozbušilo srdce a totálně zpanikařilo. A mimo to taky ta bolest, na to nezapomínej!“ George se zamyslel.

Musíš zabránit tomu, aby tvoje rodina odjela na tvrz,“ prohlásil jasně a energicky.

Ale proč? Vždyť...ta bariéra...“

Teď zase zapomínáš ty na jednu věc. Obě sídla jsou od sebe na dohled. A i když neuvidíte Întuneric, může kdokoli odtamtud uvidět vás,“ ztišil hlas.

Já to pořád nechápu, proč...?“

Přines sedlo!“ přikázal. Udělal to poprvé. Vždycky byl proti té ohavné věci na svých zádech. Podívala jsem se na něj vyjeveně a ještě o něco víc nechápavě. „Přines sedlo, povídám! Musíme jet!“ Pevně jsem sevřela rty. Jak já nesnášela plnění jakéhokoli rozkazu. Moje hrdost silně trpěla.

Došla jsem pro sedlo, které bylo najednou šíleně těžké, a hodilo ho méďovi na hřbet. Už jsem ho celkem dlouho nesedlala a zjistila jsem, že kravatový uzel k utažení podbřišníku mě nechce poslouchat. Zkusila jsem ho pětkrát a teprve na pošesté se uvázal správně.

Vyhoupla jsem se nahoru, pevně stiskla kolena a nechala se unášet lesem. Při každém jeho kroku jsem však cítila silnější dopad levé zadní.

Okamžitě zastav!“ zvolala jsem, když mi došlo o co jde. Nebral mě na vědomí. „Slyšíš?! Zastav! Jsi blázen, jestli se chceš někam hnát! Ta noha se ti...neuzdravila!“ Byla to pravda. Ještě neuplynul ten týden, který si vymezil jako lhůtu k odpočinku.

Na výkon to žádný účinek nemá,“ ozvalo se tlumené zavrčení, „jen při boji s upírem.“

Kam to jedeme?“ Nepřišlo mi to jako podstatné, ale najednou jsem nechtěla, aby tu bylo ticho.

Na tvrz.“ Ztuhla jsem a George zrychlil.

Okamžitě se otoč!“ Začal mnou zmítat strach a panika. Uháněl do pasti. Uháněl k upířímu sídlu a neměl teď nad nimi žádnou moc.

Ne!“ odfrkl si. „Musíš pochopit, co se ti snažím říct.“ Ztratila jsem sílu i naději přesvědčovat ho o návratu. Konec konců, za pár dní sem pojede celá naše rodina, která nemá o existenci upírů a nějakého jiného krvavě nebezpečného hradu ani ponětí.

Překrásná bílá věž nás zdravila už z dálky. Rezavými vrátky jsme se oba procpali do zahrady a pak se usadili pod jabloň. Krásně kvetla a voněla.

Ani netušíš, jak dlouho tu nebyl člověk,“ začal George a přelétl neupravené záhony růží a narcisek smutným pohledem.

Ale proč se tedy musíme bát?“ Ne, pořád jsem ještě nepochopila, co se tu dělo.

Bydlel tu upír, ovšem.“ Méďa se posadil přede mě. „Vlastně ještě bydlí,“ dodal tišeji.

A kdo... Co je to za upíra?“ Zadíval se na mě s nepokojem v očích.

Norbert,“ prohlásil s nádechem starosti a povzdechl si. Tak to máme zaděláno na... No, buďme upřímní, prostě všichni zemřeme předčasnou smrtí a ani pes po nás neštěkne. Jen medvěd bude trhat upíry na potkání. Jako kdyby to už teď nedělal. Usmála jsem se své úvaze. Ta ale nebyla moc k smíchu.

A to jsi mě musel tahat až sem, abys mi řekl, že tady bydlí...upír, který by nás oba nejraději zakousnul?“

Ne,“ odpověděl nepřítomně, „chtěl jsem ti vyprávět taky něco málo z historie...“ Zpozorněla jsem. Ještě nikdy mi nevyprávěl nic ze své minulosti. Tím spíš mě to překvapilo, že jsem ho nemusela prosit. Byla jsem zticha. Plna očekávání. „Takže pokud chceš...“ Seděl ke mně zády, a tak jsem mu zabořila ruku do husté srsti a pohodlněji se opřela o kmen stromu.

Povídej,“ zašeptala jsem.

 

***

Jak asi myslíš, že jsem se seznámil s Bernardem? Samozřejmě to bylo v boji. Není takovým, jakým se jeví. Není tím pravým upírem. Jsou to troufalá slova o někom, kdo mě teď může zabít jedinou ranou, já vím... Ale udělal by ten pravý upír něco takového? Zachránil by upír život medvědovi? Jistě, jeho mozek teď není ničím jiným než tlejícím hnusem, ale v té době tomu bylo jinak.

Nedivil bych se, kdybys tomu nevěřila, ale byly roky, kdy se upíři báli a kdy se medvědi živili jejich masem. Nebylo jiného východiska. Chtěli a stále chtějí se nás zbavit. A stejně tak našich přátel. Aby nezůstala ani zmínka o medvědech. A proč? Každá bytost na světě, má svého přirozeného nepřítele. Žížaly ptáky, ptáci lidi, lidi upíry a upíři medvědy. Proto nás chtějí všechny do jednoho zničit. A přišli na způsob jak.

Zraněný medvěd je bezbranný. Ale zraněný někým jiným než upírem. Proto na nás poštvali kde koho. Stačilo jen, aby někoho z nás zasáhl kámen... Moji bratři byli masakrováni po tisících.

Medvědí krev upírům však natolik zachutnala, že začali podnikat útoky i na medvědy, kteří byli zcela při síle. Boje byly nekonečné a příměří krátká. Zajatci a rukojmí se bez milosti zabíjeli, pokud druhá strana nepřikročila na žádané podmínky ihned. Ale nás bylo stále míň.

A jednoho roku na jaře, kdy se rodila mláďata, zaútočili znova. Dostal jsem na starost jedno jediné medvídě. Jednoho mrňouse, který mě stál tolik...

Upíři byli v lese hbitější, než jsme čekali. Pronikli lehce až hluboko do jeho srdce a my je trhali na kusy. Než jsem stačil mrknout, jeden stál taky před mým chráněncem. Zvedl malou kuličku chlupů až do výše svých očí a já na něm poznal, že už dlouho nejedl. O to měl být nebezpečnější. Bleskurychle jsem se vztyčil na zadní a byl mnohem větší než on.

Pustíš ho nebo tě zabiju,“ zavrčel jsem, ale on sevřel mládě v náručí, podklouzl mi pod tlapou a rozběhl se. Běžel jasným směrem a já začal větřit zradu. Běžel k jihu, k moři.

Každý bojoval sám za sebe. Za sebe a svého svěřence. Každý z nás byl zodpovědný jen za dva. Bylo to praktičtější než nést odpovědnost za celou armádu. Upíři taky útočili samostatně. Ale proč tenhle utíkal? Vždycky, i když cítil, že na medvěda nemá, se pral až do roztrhání, pokud se jednalo o krev. Běžel k moři. Proč? Upíři nesnáší vodu. Je to sebevrah, co chce skočit z útesu? Nikdy mě ještě nenapadlo přemýšlet nad tím, co by se vlastně stalo...

Prodral jsem se hložím a spatřil ho, jak stojí na samém kraji skály. Pohled upíral na moře daleko k obzoru a v náručí stále držel medvídě, které po mě pokukovalo s nesmírnou hrůzou v očích. Chtěl jsem po něm skočit dřív, než bude schopný něco podniknout, ale on se náhle ve vteřině otočil a mládě v jeho ruce viselo nad bouřlivými vlnami. Smál se a já si uvědomil, že měl od začátku plán. Touha po krvi z nich dělala výborné stratégy. Tohle byl důkaz.

Co chceš?“ zavrčel jsem, protože mi bylo jasné, že si začne klást podmínky. Otázka to byla zbytečná, ale byla nezbytnou formalitou a taky mi získávala čas.

Krev.“ Už se nesmál. Vypadal najednou velmi hladově. Jiný na jeho místě by už medvídka jistě rozsápal, ovšem on to vymyslel jinak. Věděl, že pro záchranu mláděte udělám cokoli. Že se nechám i zabít. Malého medvěda nechá běžet, ať si ho chytí někdo jiný, a velkého zabije se vši parádou.

Prostě jsem se nemohl jen tak dívat, jak to maličké trhá na kusy. Medvědí city jsou mnohem hlubší než ty jejich.

Tak si posluž.“ Dlouhý povzdech sebral slaný vítr a zanesl ho do vln. Malý medvídek se schoulil pod jeden z keřů a bázlivě se rozhlížel. Já stál a bez hnutí pozoroval to bledé stvoření. Byli to větší zvířata než my. Hráli si s kořistí a zabíjeli pomalu. Věděl jsem to, a přesto jsem dodržel slovo a čekal. Byl jsem klidný. Každého čeká konec, ale každého někdy jindy.

Stál jsem pevně na všech čtyřech a čumákem si vychutnával svěží mořský vítr, když se jeho zuby zanořily do mého krku. Možná je to naposled... Několika doušky zaplašil žízeň a já cítil každou kapku, která opouštěla moje tělo, jako dýku bodající do srdce. Už jsem věděl, jak se cítí ti všichni. Napil se, pak se zvedl a rukávem si otřel ústa. Docela mě to překvapilo. Na můj udivený pohled odpověděl prostě.

Lidská je prostě lepší.“ Tohle jsem nechápal. Lidi tady nežili už staletí. Pak zmizel a už se neobjevil. Neobjevil až do doby...

Boje skončily, mláďata vyrostla a všichni žili v napjatém míru. Všichni včetně mě. To jsme ještě netušili, že zdánlivý klid je jen klidem před bouří. Že se připravuje nejbolestivější rána, která měla být medvědům zasazena.

Že totiž upíři porušili dohodu a vtrhli do našich rodin. Nepřipravených a bezbranných. Byl jsem tou dobou za bratrancem v močálech. Když jsem se vracel, ještě daleko před mým doupětem byla po lese roztrhaná medvíďata. A vedle jejich tělíček leželi na kusy i rodiče. Padli v oběť za své děti a nikdy jim za to nikdo nebyl vděčný.

Viděl jsem už hodně a ani tenkrát jsem už nebyl nejmladší. Dlouhé roky bojů ze mě udělali Medvěda. Ovšem něco jako bylo toto, dokázalo zničit i mě. Přepadl mě smutek a úzkost. Dlouho jsem čekal, jestli se vrátí, abych je poprosil o smrt. Nechtěl jsem žít, když všichni, které jsem měl rád, už nebyli. Nepřišli. A tak jsem se rozhodl odejít z tohoto kraje jinam.

Krkonoše byly krásnou alternativou mého milovaného hvozdu. Dostatek zvěře, lesy a žádní upíři. Započala tak éra medvědů samotářů. Ne, nevěřil jsem, že je zabily všechny. Vždyť já žil. A bratranec v bažinách taky. Musel existovat někdo, kdo přežil.

No a pak se znovu objevil ten podivný upír, co se choval tak...nenormálně. Neupírsky. Zrovna jsem se hnal za jedním jelenem a už jsem mu chňapal po zadních nohách, když se stalo něco naprosto neočekávaného. Najednou se mu někdo ve zlomku vteřiny postavil do cesty ve chvíli, kdy se ohlížel po mě. Zvíře už nestačilo zareagovat, narazilo do člověka, který dál stál jako socha, a kleslo mu k nohám. Div jsem se o něj taky nepřerazil. Zabrzdil jsem, díky drápům, na místě a vztyčil se na zadní.

Jak se opovažuješ?!“ Upíři se nikdy nepletli do našich soukromých věcí, a když ano, zaplatili životem.

Napůl, medvěde,“ odvětil klidně. Bylo mi z něj špatně. A bylo mi špatně taky z toho, že bych měl jíst v přítomnosti živého upíra.

Byl můj,“ procedil jsem skrze zuby. Pěnil ve mně vztek.

Ale teď už není,“ mluvil dál s provokativním úsměvem.

Neznáš pravidla lovu?!“

Napůl, medvěde,“ nenechal se vyvést z klidu. „Nech mě, abych se napil, pak ho můžeš roztrhat.“ V ten den jsem poznal ještě jednu věc. Upír nikdy nepije z bytosti, která je už mrtvá.

Jelen byl dezorientovaný a chtěl vstát, ale obrovská síla ho držela na zemi.

Je proti mým zásadám, proti našim zásadám, aby jakékoli zvíře trpělo, když nemusí. S tím já nechci mít nic společného!“ Jelen začal divoce kopat nohama, když k němu upír poklekl a zahryzl se mu do šíje.

Sám jsem věděl, co to pro oběť znamená a soucítil jsem s tím paroháčem, i když byl jen potravou. Chtěl jsem mu alespoň ušetřit utrpení a prostě ho zabít, ale něco mi říkalo, že plést se pod zuby upíra je nebezpečné i pro mě. A hlavně mi pořád nešlo do hlavy, proč se chová tak podivně.

Chceš se zeptat, proč jelen a ne medvěd?“ zeptal se, když vstal od nehybného zvířete. Zamyšleně jsem kývl. „Válka s medvědy šla odjakživa mimo mě. Odpor k nim zůstává a zůstává i chuť jejich krve. Ale k válce důvod nikdy nebyl.“ Opět mě překvapila jeho slova. Tak vyhraněný názor a tolik...rozumu... „Můžeme spolu vycházet, když si nebudeme navzájem házet klacky pod nohy.“

Já tenhle názor nezastával, ale nakonec jsem mu dovolil, aby mi dělal společníka při lovu. Nebylo to nejhorší, ale upír je prostě upír. Jednou nepřišel a od té doby jsem ho neviděl. Kontroloval jsem jen místní vraždy a ten parchant to zatraceně dobře věděl. Vysoká mu přestala stačit.

V plném rozsahu jsem si to uvědomil až v den, kdy chtěl zabít i tebe. Ani netušíš, jaké jsi měla štěstí...

 

***

Zůstala jsem seděl a zírat do prázdna. Pusa zůstala otevřená ještě hodnou chvíli a já přemítala, proč mi tohle všechno vlastně říkal. A jak moc se musel přemáhat, aby o tom všem dokázal vyprávět...

Podívejte! Podívejte! Támhle je...zámek...“ Bílá věž nás vítala už z dálky. Brácha vyváděl a já doufala, že George už to tam všechno prolezl od sklepa až po půdu a uklidil nežádané indicie, které by ukazovaly na upíry nebo kanibaly.

S méďou jsme se shodli, že Norbert jistě nezaútočí přímo, upoutal by se na sebe přehnanou pozornost, ale bude používat lstí. Možná, aby nás dostal z tvrze, možná, aby se nás zbavil nadobro. Tady už ovšem hrubá síla nemohla stačit. Museli jsme se mít pořád na pozoru.

George se opravdu činil a ze zatuchlého doupěte udělal za dva dny útulné letní sídlo. Všude bylo čisto, uklizeno a vyprano. Jak to udělal, zůstane už navždy záhadou, stejně jako jeho schopnost teleportace. Mamka se zabydlela v kuchyni, my se rozběhli do pokojů a taťka v sálu u krbu, ve kterém rozdělal oheň, nepřestával chrlit pověsti a legendy o tomto prastarém zámku.

Povídá se prý, že tady straší. Mnohé záznamy pocházejí i z novodobé historie po roce dva tisíce...“ mluvil jako kniha.

Elie, skoč mi do zahrady pro nějaké bylinky, zapomněla jsem doma čaj,“ ozvalo se z kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem scházela ze schodů. Byly kamenné a široké s masivním mramorovým zábradlím jako z pohádky o Popelce.

Jasně.“ Zamířila jsem s naprostou jistotou k zadním dveřím a nikomu nepřišlo divné, že se tu chovám, jako bych tady vyrůstala.

Panty vrzly a skleněné dveře se otevřely. Ze zimní zahrady jsem vstoupila na trávník a mezi záhony hledala něco, co by alespoň připomínalo mátu nebo meduňku. Měla jsem ráda bylinky a v rostlinách jsem se vyznala jako málokdo. Lípa ještě nekvetla, a tak rodina musela vzít za vděk podbělem. Voda v konvici na kamnech se začala vařit a zbarvovat se do nádherné žluté. Víkend měl být bezchybný.

Viděla jsem, jak mamka stoupá po schodech a v ten samý okamžik chodbou zavanul průvan. Ve dveřích se mihl stín. George to nebyl, ten chodí nespatřen, takže mi bylo naprosto jasné, kdo se pohybuje tak rychle.

Zastavila jsem se v půlce kroku na první schod a otočila se do sálu. Chvíli jsem stála před krbem, kde méďa spal stočený do klubíčka a pak mu přejela rukou po hřbetě proti srsti. To bylo smluvené znamení. Měj se na pozoru. Oba jsme zůstali zdánlivě klidní, ale naše oči byly stále otevřené.

Celá rodina usedla ke stolu s vidinou svačiny. Šest lidí, i když jsme byli všichni u jednoho kraje, se kolem tak velkého stolu skoro ztrácelo. Zmocnila jsem se konvice s čajem jako první a málem se jím opařila. Už jsem ji chtěla naklonit, protože se žízeň výjimečně dostavila, ale pak mě uhodil do nosu pach, který bych si nikdy s ničím nespletla. V létě ho byly celé louky. Jedna kapka ukápla na stůl a poklička z konvice spadla. Porcelán se roztříštil o kamennou dlažbu.

Co děláš?!“ vykřikl brácha a chtěl mi konvici vzít, ale já se zvedla a znovu si k čaji opatrně přivoněla. Nebylo pochyb, že v něm, kromě podbělu, byl i bolehlav. Ten dokáže otrávit i svou vůní. Odpornou a štiplavou. To tady má skleník nebo co? Kde jinde by v tuhle roční dobu splašil bolehlav? Usušený takhle pronikavě nevoní...

Tak co je? Už si nalej, my máme taky žízeň,“ prolomila mamka tlukot mého srdce.

Ne!“ vykřikla jsem v obranném gestu. „Spletla...spletla jsem si bylinky...tyhle jsou moc hořký...“ V zásadě to byla pravda. Jediné, v čem jsem lhala bylo to, že jsem to nebyla já, ale upír. Uvařila jsem nový a tentokrát ho hlídala. Zaútočil v první možné chvilce... A kdybych to nebyla já, kdo si chtěl první nalít, nikdo z nás by to nepřežil...

Medstoria

Datum 15.04.2014
Vložil redfox
Titulek Ses nám rozpsala

Pěkně ses rozepsala...

Prolítl jsem tvoje poslední počiny a pobavil se. Trochu se to všechno komplikuje :-P . Ale jen tak dál. I ta velikonoční povídka se povedla :-) Určitě se k tomu vrátím a přečtu si to ještě jednou a v klidu, protože
a) na mobilu je to o ničem - krom malýho displeye se hrozně blbě listuje v menu stránky, než se dostanu na požadovanou povídku, trvá to léta letoucí
b) v práci po mě chtějí občas i práci - to je nechutný a neslýchaný. Kam ten svět jenom spěje? Ani čist už mě v klidu nenechaj. Hm, Norbert se nám pěkně vybarvuje. Asi mu začnu fandit :-D

Datum 19.04.2014
Vložil corinne
Titulek Re: Ses nám rozpsala

No já nevím...říkám si dokud mi to píše, tak budu psát, to se neztratí... Ale je fakt, že bych asi měla brzdit, zatím držím situaci pevně v rukou, ale nevím, nevím... :D Nesmí se to rozsypat... :D
Ta velikonoční...no fajn, když všichni tvrdí, že je dobrá, tak asi je, no... :D já už vám to vymlouvat nebudu... :D
Vrať se, až budeš mít klid...stránky rušit neplánuju...zatím... :D
Co se týče Nhorielčinýho Norberta...nic prozrazovat nebudu, nechte se překvapit :)
Díky, že ses zastavil :)

Datum 14.04.2014
Vložil Nhoriel
Titulek :D

Já... nemám nejmenší tušení, co teď na to říct... To je prostě... (blbá slovní zásoba!) ...slovaberoucí! (možná i dech, pravda, ale budu "originál")
Dost ses do toho zažrala a vůbec ti to nevyčítám. Jen tak dál! :DD

Datum 14.04.2014
Vložil corinne
Titulek Re: :D

Jo, to ti je podobný :D
Já dokonce i zapomněla na jídlo, kvůli blbýmu kousku medvědí historie a upírovi, co chce zabít moji rodinu! Pochopíš to? Jídlo! :DD

 

Kontakt

Vyhledávání

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode