První, Druhý, Johanka a moře

Autor: corinne

Všechno nejlepší, Cheorie!

Někdy je těžké zvolit mezi topazem a jantarem. Ale když už se musíš rozhodnout, vol drahokam, v němž se ukrývá malý motýlek.

Pár dní jsem bydlela u Marianne, abych se trochu zotavila. Moje rodiče kontaktovala také ona. Ti neměli o mých výpravách do minulosti ani tušení. Čas tady a tam běžel jinak, a tak nepojali podezření, když jsem se na celé odpoledne vypařila. I tak jsem však doma chodila v mikině a schovávala obě rozedřené ruce. Spálenina se hojila, podle Marianne, dobře, ale já neviděla žádný pokrok od doby, kdy jsme se vrátili.

Nastal podzim a ochladilo se. Počasí se nade mnou slitovalo, a tak jsem často nosila rukavice i doma. Bolest sice už nebyla tak intenzivní, ale rány ne a ne zmizet. Šimona jsem skoro nevídala, jen když jsem jednou za pár dní přišla za Marianne, aby zhodnotila moji léčbu. Většinou nic moc neříkala, jen občas prohodila, že to dobře pokračuje. Moc moudrá jsem z toho nebyla.

Jednou, když jsem od nich odcházela, zastavila mě ve dveřích Johanka.

„Nechceš zítra přijít, budu mít narozky.“ Pokrčila jsem rameny.

„Tak jo, ale odpoledne mám fráninu. Přijdu až tak okolo šestý.“ Toho dne už jsem byla úplně vygumovaná. Ve škole jsme dřeli a do toho všeho Modrý plamen, minulost a nečekaná setkání.

Přidušená tím vším, co jsem si za odpoledne dostala do hlavy, jsem nasedla na Sav’éan. Celá cesta sem vedla po lukách a kobylka byla vždycky ráda, že se může proběhnout. Dneska mi dělala radost, věděla, že už nemám sílu ji do čehokoli nutit. Sama se shromáždila, neletěla domů jako splašená, a hezky pomalu cválala dolů z kopce. Snažila jsem se myslet na francouzská slovíčka, abych zítra dostala alespoň trojku.

Byl pátek, poslední hodina, francouzština. Pomalu jsem procházela davem valícím se na oběd. Nás čeká ještě jedna hodina… Stále dokola jsem si opakovala rozhovor, který jsme měli na dnešek umět. Náhle jsem zjistila, že dál cesta nevede. Přede mnou stál vysoký mladík. Postavu měl ale úplně jinou než Šimon. Působil dojmem boxera nebo zápasníka. Na ulici bych se ho asi lekla, ale tady…

„Pardon,“ vyhrkla jsem, jak jsem myslela jen na francouzštinu. Podívala jsem se mu do tváře. Šikmo přes celý obličej se mu táhla úzká jizva. Vryl se mi do paměti okamžitě; to se mi moc často nestávalo.

„Mademoiselle,“ usmál se s dokonalým přízvukem a ustoupil stranou, abych mohla projít. Zmatená jsem se ani neohlédla a spěchala do třídy.

„Tak co, jak to dopadlo?“ ptala se mě Johanka později večer, když jsme spolu seděly u nich na terase a pily horkou čokoládu. Přitom jsem se nepamatovala, že bych jí říkala cokoliv o písemce.

„Za dvě,“ prohlásila jsem hlasem plným naděje, že příště snad bude jednička.

„Nezníš moc nadšeně. Co já bych dala za dvojku z jazyka…“ zasnila se. Já se jen kysele usmála; ironie není nikdy dost. „Pokud nerupneš, tak to přežiješ,“ začala mě utěšovat a já si řekla, že letos na jedničku nedostanu asi žádný předmět. Konverzace o škole byla však značně nudná a brzo jsme se přesunuly dovnitř.

Po skončení druhého romantického filmu s mým patřičným okomentováním, mi Johanka nabídla, že mi něco ukáže. Zamířila k věšáku pro bundu, tak jsem si tu svou taky oblékla.

Venku už byla tma, ale ona mě vedla s naprostou jistotou na kraj lesa, kousek za zahradou. Když jsme dorazili k jedinému buku, který tady rostl, vytáhla odkudsi baterku a posvítila na jeho kmen. V hladké kůře tam bylo něco vyryto.

„Čti!“ poručila a já začala luštit podivné veršovánky.

„Moji milí Věrní, píši vám, protože ten, kdo s životem marní, skončí jako já – ne ve svém domě, ale v tomto stromě. Střežte tedy Modrý plamen, dokud s vámi není amen. Nikdo nesmí zradit a nikoho nahradit. Cizinci a lidi zvenku ať neuslyší ani zmínku o bráně světů, kde neplyne čas. Nyní ať strážcem je každičký z vás.“ Slova se rozezněla lesem jako když se nese zvuk kostelního zvonu nad celým městem v pravé poledne.

Zarazilo mě to, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem jejich význam pochopila zcela nebo ne. A když mi postupně začalo docházet, že jsem jen nežádaná osoba, uvědomila jsem si, že Johanka má narozeniny v květnu a ne na začátku října. Byla to jen záminka, aby mě sem dovedla, a když vytáhla z pod bundy dlouhou dýku, bylo mi jasné, že se mě pokusí odstranit z cesty násilím. Překážela jsem jí už ode dne, kdy jsem se poprvé dotkla Modrého plamenu. Teď to chtěla jednou pro vždy ukončit.

„Rozumíš, doufám, tomu, co je tady napsáno?“ zeptala se s úsměvem. „Střežte tedy Modrý plamen. Cizinci a lidi zvenku ať neuslyší ani zmínku!“ Hlas se jí vystupňoval a teď už doslova křičela. „Ty jsi cizinec! A kolikrát už jsi byla na druhé straně?!“ Chtěla jsem se začít bránit, ale ona byla rychlejší. „Že tě tam vzal Šimon, tě neomlouvá!“ Už jsem chtěla vykřiknout, že to nebyl jen Šimon, ale i Cheorie, kdo mě bral na druhou stranu, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Byla by to poslední kapka.

„Verčo!“ zvolal kdosi, ale já se, navzdory nutkání, neotočila. Johanky jsem se bála víc než toho hlasu. „Verčo!“ Znovu. „Veroniko!“ Znovu. Tentokrát už jsem to nevydržela.

Znělo to tak naléhavě a já tomu dotyčnému chtěla vyhovět. Jakmile jsem pohlédla směrem, odkud přicházel ten zvláštní hlas, ozval se za mnou výkřik. Prudce jsem se otočila zpátky. Johanka stála jen krůček ode mě a držela si ruku, v níž předtím svírala dýku.

„Veroniko!“ ozval se opět naléhavý hlas a já očima zapátrala ve tmě. Nikdo tam nebyl. Utekla jsem. Neohlížela se napravo ani nalevo, jen jsem běžela.

Ani jsem se nezouvala a vpadla do obýváku, kde seděla Marianne a četla. Vzhlédla od knihy; děs v mých očích jí všechno prozradil.

„Odvezu tě domů,“ řekla tiše, jen jakoby mimochodem. V autě nepromluvila. Jen občas mrkla do zpětného zrcátka, ale já vždycky uhnula pohledem. „Neboj se lidí. Lidé neubližují, bolí jen jejich skutky,“ promluvila konečně, když jsem vystupovala. Byla jsem zmatená, a tak jsem jen kývla a zabouchla za sebou dveře.

Rány na rukou mě začaly nesnesitelně pálit. Na otázku rodičů jak jsem se měla, jsem nedokázala souvisle odpovědět. Šla jsem si lehnout, protože jsem chtěla zapomenout na všechny události dnešního dne. Na francouzštinu, na toho zvláštního kluka, na Johanku a na tu podivnou událost venku.

Myslela jsem jen na Šimona. A z myšlenek se stal sen a ze snu realita. Podruhé přišel až k nám domů.

Když jsem otevřela oči, seděl u mě na posteli zahleděný z okna, které bylo na druhém konci pokoje.

„Ahoj,“ houkla jsem rozespale, „co tady děláš?“ On se jen usmál.

„Marianne říkala, že jsi včera vypadala, jako kdybys spadla z letadla. Nechceš se projet? Zacváláme si a vyvenčíme myšlenky.“

„To by bylo fajn…ale takhle po ránu…“ Zase přišel jen proto, aby mě vytáhl z postele a posadil na koně. Něco mi říká, že se dneska domů jen tak nedostanu. „Tak dobře,“ změnila jsem názor, „po včerejšku to bude dobrá změna.“

„Fajn, osedlám ti Savanu.“

Kdybych měla říct, že jsem se oblékala rychle, lhala bych. Chtělo se mi spát. Byla přeci sobota… Dlouho jsem přemýšlela, co vzít s sebou. Nechtěla jsem Šimonovi tvrdit, že přesně vím, kam se chystá jet. Jen jsem se chtěla pořádně vybavit. Sáhla jsem za postel; dřív tam býval Modrý plamen. Nahmátla jsem svou malou dýku a připjala si ji.

Venku bylo nevlídno a sychravo. Vyšla jsem před dům a zahrála údiv, když jsem na sedle Sav’éan zahlédla meč. Šimon opět vytušil, co se mi honí hlavou.

„Jedeme na schůzku. Bude se ti hodit.“ Byl vážnější než obyčejně a mě přejel po zádech mráz. „Tak už nasedni, ať jedeme,“ řekl a sám se vyhoupl do sedla svého zlatého hřebce.

Ještě, že je Savana tak malá, pomyslela jsem si, když jsem se nějakým zázrakem dostala nahoru. Spěchali jsme. Do lesa, kde obyčejně bývá přechod na druhou stranu.

Cesta tam skutečně byla. Začínala odnikud mezi stromy a sbíhala dolů z kopce. Tam to už ale nebyl náš svět. A tentokrát možná ani svět minulosti. Ohlédla jsem se, jestli nás někdo nepozoruje, než zmizíme za časovou oponou, ale když jsem se opět podívala před sebe, Šimon tam už nebyl. Jel napřed? Vždycky přeci jdeme spolu, bok po boku a nikdy ne sami. Zmizel? Možná…

„Šimone?“ zvolala jsem do ranního ticha. Auri tu přece byl. Ještě před chvílí. Napadlo mě jediné možné řešení. Stopy… Seskočila jsem a klekla si na zem. Ve vlhké hlíně byly otisky kopyt haflinga, které vedly…dál po cestě.

Opravdu jel napřed, proběhlo mi hlavou těsně předtím, než jsem zaslechla zapraskání větvičky. Cítila jsem na zádech něčí studený pohled. Prudce jsem se otočila, ale nikde nikdo. To už bylo opravdu divné.

Opatrně jsem vytáhla z pouzdra na sedle lehký meč a zaposlouchala se do zvuků okolí. Už se nic zvláštního neozvalo. Jen stromy šuměly děsivěji.

„Veronika?“ zeptal se někdo za mnou. Otočila jsem se znovu. Byl to on. Poznala jsem ho okamžitě. Ten, do kterého jsem včera ve škole málem vrazila. V rukou třímal meč. Takže šermíř… Doplnila jsem si informaci a ihned zhodnotila jeho sílu. Středně dlouhý, jeden a půl ruční, celkem obyčejný. Ale v rukou tohohle hromotluka docela nebezpečný…

Vím, je to zvláštní za každým vidět nepřítele, ale lepší, než být zaskočený dýkou v zádech. A tenhle mladík skutečně nepřítelem byl. Zaútočil rychle, prudce a nečekaně. Hned po jeho první ráně mě začaly brnět prsty. Ale vzdávat se neznámému? Bez jediného úderu? Ne. Byla jsem hrdá a tvrdohlavá.

I když jsem věděla, že používá sotva zlomek své síly, šetřila jsem energií. Šlo to však těžko. Snažila jsem se přemýšlet, ale on jakoby četl moje myšlenky. Myslel za mě a jen mi bral sílu. Třásly se mi ruce. Už jsem mohla jen ustupovat a krýt se, aby mi neublížil. Tohle dlouho nevydržím, přeci to nemůže trvat věčně, proběhlo mi hlavou a chvíli na to už jsem ležela na zemi.

Neohlížela jsem se na okolnosti a natáhla ruku po svém meči, který jsem upustila a teď ležel sotva pár centimetrů od mé dlaně. Vlna bolesti mnou však projela těsně předtím, než se moje prsty dotkly jílce, když mi ten neznámý – známý přišlápl zápěstí.

Nebolelo mě jeho sevření, ale staré rány. Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla a pokusila se ruku osvobodit. Přenesl však celou svou váhu na místo, na kterém mi stál. V tu chvíli jsem myslela, že mi rozdrtí kosti na prach.

Odvrátila jsem zrak od své poslední šance a zachytila jeho pohled. Usmíval se. Jako včera ve škole. Najednou se nezdál tak děsivý a i jizva, táhnoucí se šikmo přes celý obličej, vyvolávala spíš lítost než strach.

„Slušný výkon,“ promluvil náhle zcela mile, „jen to chce víc trénovat výdrž.“ Pak o krok ustoupil a podal mi ruku. „Martin,“ představil se. Já na něj jen zírala a samým údivem nenacházela slova. Došlo mi, o co mu šlo. Nechala jsem ruku rukou na důkaz pohrdání, sáhla jsem po meči a s jeho pomocí se postavila.

Najednou se tu zjevil Šimon, jakoby spadl z nebe. Shlížel na mě z Auriho hřbetu a podával mi otěže mojí klisničky.

„To je Martin,“ řekl, jakoby před půlminutou nic neslyšel. „Je to můj přítel, vděčím mu za hodně.“

„Vlastně jsem tě přišel pozvat na závody,“ promluvil nesměle.

„Ale já nevím...“

„Se Sav'éan, samozřejmě.“ Celá zmatená jsem ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. Proč tedy ty meče? A proč je Cesta otevřená? Ale abych nevypadala hloupě, musela jsem odpovědět.

„Jaké závody?“ dostala jsem ze sebe.

„Je to vytrvalost. S arabem bys měla velkou šanci dobře se umístit.“ Vždycky jsem chtěla se Savanou do vytrvalosti, ale nezbýval čas ani na trénink, natož na závodění.

„A kde?“ pochybovala jsem, že je to někde poblíž, o tom bych přeci něco musela vědět.

„Norsko,“ prohodil ledabyle a zmrazil tak mou tvář ještě o něco víc. „Fjordy, vysoké útesy nad burácejícím mořem...“

„Budu si to muset ještě rozmyslet,“ odvětila jsem chladně.

„Počítám s tebou,“ usmál se, pak zvedl ruku na pozdrav a vydal se po Cestě dolů z kopce.

Domů jsme jeli mlčky. Bylo to poprvé, co jsme Cestu nechali cestou a nikdo z nás nevstoupil na druhou stranu. Zvláštní pocit.

Před usnutím jsem si ještě dlouho do noci četla. Když už jsem chtěla zhasnout, zazvonil mi mobil.

„Ano?“ houkla jsem do něj rozespale. Kdo mi volá o půlnoci není normální.

„Verčo, musíš okamžitě přijet.“ Poznala jsem Šimonův hlas a rázem byla vzhůru.

„Ale Savana...“ zkoušela jsem se vymlouvat. Ovšem nebylo to nic platné.

„Osedlej tu kobylu a jeď.“ Mluvil zvláštně vážným hlasem. Stále mě překvapoval, stejně jako minulost, do které jsme oba zapadali stále hloub a hloub.

„Fajn,“ zabručela jsem a soukala se z postele. Tohle nebyla legrace. Když mě vytáhne z postele v šest ráno, prosím. Ale tentokrát to muselo být opravdu vážné.

Potichu jsem vklouzla do zahrady a odemkla stáj. Sav'éan ležela ve svém stání a lehce dřímala, ale jakmile uslyšela moje kroky, otevřela oči. Vzala jsem do ruky sedlo a odsunula západku. Kobylka napřímila uši a postavila se. Větřila nějaké dobrodružství.

Když jsem celá zadýchaná seskočila, Šimon už na mě čekal. Pozval mě dovnitř a usadil mě v obýváku. Sám si sedl naproti mně.

„Na ty závody tě odvezu.“ Nechápavě jsem na něj zírala. Proč řeší závody, teď, v noci? „Ale nepočítej s tím, že doběhneš.“ Přeběhl mi mráz po zádech.

„Proč? Ale...já na těch závodech netrvám...“

„Odvezu tě tam,“ odvětil neústupně. „Musíme jet. My oba.“

„Musíme...“ opakovala jsem omámeně a podívala se na velké nástěnné hodiny. „Teď, v jednu v noci?“ Kdyby tam s námi někdo byl, myslel by si, že mám v sobě alespoň dvě promile.

„Ráno,“ odpověděl úsečně. „Martin není odsud. Je z jiného světa a cestuje prostorem a časem jako my. Teď se vrátil domů a čeká...“

„...V Norsku,“ dopověděla jsem za něj ochable. Zírala jsem pořád na hodiny jako bych sebou měla v nejbližší chvíli seknout.

„Odvezu tě domů,“ zněla jeho reakce na ticho, které nastalo. Zavíraly se mi oči. První rozumná věc, co mi dneska řekl.

Ráno jsem se probudila nezvykle brzo a odpočatá. Vybavovala jsem si náš noční rozhovor jen jako matný sen, ale věděla jsem naprosto jasně, že odjíždíme do Norska. Závody rodičům nebudou nápadné, zvlášť, když mě má kdo odvést a nejsou to oni, kdo platí startovné.

„Máš strach?“ ptal se mě Šimon, když jsme spolu seděli v autě a pomalu se blížili k přístavu na severním pobřeží Německa odkud nás měl trajekt přepravit přes dánské ostrovy až do Kristiansandu v Norsku.

„Ani ne, vždyť stejně nedoběhneme,“odpověděla jsem nezúčastněně. „Nebo myslíš...“ zarazila jsem se v půlce věty.

„Martina.“

„Ale jak to můžeš vědět s takovou jistotou? Vždyť přeci o něm nic...nevíme.“ Moje mysl automaticky začala pátrat ve vzpomínkách.

„To je právě ono. Přišel odnikud a zachránil mi život. Konečně tobě taky.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale on pokračoval. „Snažil se vypadat jako přítel. Proč?“ Na to jsem neměla odpověď. Nebo možná...

„A jak víš, že...“ Nemohla jsem najít vhodná slova.

„Podívej se, myslíš, že do minulosti cestuje kde kdo?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To, že není z našeho světa je jedna věc. To, že přišel zrovna za námi a potřeboval nás za přátele je druhá věc. Ale to, že mi nemůžeme ani tušit, co chce provést je nejdůležitější. Chtěl po mě, abych tě s ním seznámil. Přemluvil mě taky k tomu, aby si vyzkoušel tvé umění s mečem. Jenže když se zmínil o závodech, podřekl se. Uznej, že takhle se normální člověk nechová.“ Jeho oči na pár vteřin opustily silnici, když na mě pohlédl. Já měla oči zabodnuté kamsi do horizontu a přemýšlela.

„Ale proč zrovna závody se Savanou?“ pronesla jsem zamyšleně. „A co vlastně...co dělal u nás ve škole?“

„Očividně tě chce dostat na určité místo. Vytrvalost je dobrá záminka. A co dělal ve škole opravdu nevím,“ Na všechno měl odpovědi. Teda skoro na všechno.

Vsunula jsem nohu do třmenu a odrazila se. V tu ránu mi celou nohou projela ostrá bolest. Pod vlnami bolesti jsem se vyškrábala nahoru a Sav'éan poslušně stála a čekala, než se uvelebím v sedle. Byla tady o poznání větší zima než dole v přístavu. Profukoval mrazivý vítr, ale já jsem počasí zcela ignorovala. Šimonovi neušlo, že se něco stalo.

„Jeď pomalu a neměj strach. Teď už odstartovat musíš. Uvidíme se.“ Zatnula jsem zuby a pobídla kobylku na start. Pak několik vteřin napětí a potom s dalšími dvěma desítkami jezdců směrem k moři.

Dbala jsem Šimonovy rady a držela Savanu co nejvíc vzadu. Pole koní se rychle rozprostřelo po první části dráhy, která se mohla jet celá cvalem. Já se Sav'éan jsme za první zatáčkou přešly do kroku.

Zkusmo jsem vytáhla nohu ze třmenu a opatrně ji narovnala. Vzápětí mi však vytryskly slzy bolesti. Tím se mi potvrdily mé domněnky, že jsem si něco pod kolenem přinejmenším natáhla. S vypětím všech sil jsem nohu zase pokrčila a snažila se s ní vůbec nehýbat.

Kobylka jistě vytušila mé rozpoložení i bolest, protože se snažila našlapovat co nejopatrněji. Čas se nesnesitelně vlekl. Po několika kilometrech, kdy cesta vedla více méně po rovině, začala pomalu klesat.

Brzy jsme stanuly na vrcholu útesů pod nimiž se vlnil modravý fjord. Dál však cesta nevedla. Špičatá skaliska zabíhala daleko do vnitrozemí. Musely jsme tedy sestoupit dolů a na druhé straně zase nahoru.

Savana našlapovala váhavě jakoby se bála, že úzká stezka nevydrží její váhu. Byla si ale vědoma, že já sama bych dolů nikdy nedošla. Každý krok, i když nebyl můj, mě nesnesitelně bolel. Snad už po sté jsem zalitovala, že jsem neodstoupila od závodu.

Kobylka vstoupila na písek a sama od sebe se zastavila. Uvědomila jsem si, že tady tolik nefouká. Vlastně tu bylo najednou takové teplo, že bych s chutí pobídla Sav'éan do vln. Sundala jsem si bundu i svetr a připevnila je za sebe na sedlo.

Stiskla jsem kobylce boky, ale pak jsem ve stínu pod skálou zahlédla nejasný obrys. A dvě velké černé oči. Skutečně Cheorie...? Po dalším mrknutí se silueta rozplynula. Byla to ona nebo opravdu jen stín? Ještě chvíli jsem civěla do těch míst, ale pak můj pohled padl na dlouhou pláž táhnoucí se několik kilometrů podél pobřeží.

Kdosi kráčel směrem k nám. Netvářil se moc přátelsky, a když už jsem mohla rozeznat jeho mohutnou postavu, opravdu jsem se začala bát. Pak položil ruku na jílec meče, co mu visel u boku a vytasil ho.

Už už jsem chtěla Savanu otočit a vyrazit cvalem zpět, ale na zemi se v písku něco zatřpytilo. Stačil jeden letmý pohled. Sklouzla jsem ze sedla a pozdě si uvědomila svoji hloupost. Podlomila se mi kolena pulzující bolestí.

Opřela jsem se o svou kobylku a sebrala tu třpytivou věc. Byla zpola zasypaná pískem. Vytáhla jsem kožené pouzdro se štíhlým mečem. Jasně modrá malinko prosvítala skulinami ve švech. V tu chvíli mi bylo jasné, že teď nemůžu couvnout.

Stála jsem na druhé straně. Stála jsem před úkolem. Před úkolem bojovat. Zamyšleně jsem si prohlížela jílec a přemítala o celém tomto dni, když se ozvalo:

„Zahoď to. Dnes ho nebudeš potřebovat.“ Prudce jsem vzhlédla a zadívala se Martinovi zpříma do očí.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se ledově.

„Nic, co bys nemohla pochopit. Teď odlož ten meč.“ Nereagovala jsem, jen dál sledovala každý jeho pohyb.

„Ne,“ procedila jsem skrze zuby, když ticho vygradovalo do neúnosnosti. Teď přišla ta správná chvíle. Safírová záře naplnila zátoku. Modrý plamen opět spatřil slunce. Lesk za vteřinu pohasl, ale stačilo to k tomu, aby mladík přede mnou zůstal ohromeně stát.

V tuto chvíli jsem měla zasáhnout se svou pohotovostí, ale noha mě odmítala poslouchat. Lehčí to prostě už být nemohlo. Jenže já propásla svou šanci. Tohle byl konec. I když jsem si to stále nedokázala připustit. Tahle partie byla prohraná bez toho, aniž by jediný můj pěšák vyjel bránit svou paní.

Meč, který vždycky dodával odvahu a sílu, mi teď těžknul v rukou. Opřela jsem se o svou kobylku a tiše jí zašeptala:

„Běž, přiveď Šimona!“ Pak jsem klesla na kolena do mokrého písku. Sav'éan ke mně otočila hlavu a nastražila uši v tichém naléhání. Její oči jistě říkaly: Nevzdávej se tak rychle! Vždycky je naděje. Ale já nechala zrak sklopený, a tak po chvíli tryskem vyrazila po pláži.

„Že nechávám Šimona srdečně pozdravovat!“ zavolal za ní Martin vesele. Došel mezitím pomalinku až ke mně. Čekala jsem tvrdý úder jeho síly. Pak bolest...a smrt. A černé oči Cheorie plné soucitu a výčitek. A modré oči Šimona plné slz a jeho srdce přetékající smutkem.

V mysli mi zněly tisíce píšťal. Hrály veselou melodii, ale působily zmateně. Všechny mé obrazy vzápětí přehlušil strašlivý řev. Byla to Cheorie. Stála vysoko nade mnou a bila kopytem do skály. Hluk sílil a já jsem stále silněji zatínala ruce v pěsti. Mé prsty sevřely Modrý plamen, který doteď jen bezvládně zůstával v mé dlani. To prapodivné ržání černého zvířete se během jediného okamžiku změnilo ve slova. Nedělej mu to snazší! Dunělo mi v hlavě stále dokola.

S pomocí meče jsem se postavila a křik utichl. Zvedla jsem hlavu a Cheorie v mé mysli přestala bušit kopytem do kamene. Co bych bez ní dělala?

„Tvoje vnitřní síla je větší, než jsem myslel,“ pronesl zaraženě. „Proto ti dávám na výběr. Buď se mnou půjdeš dobrovolně...nebo budeš trpět.“ Vzdor ve mně pořád ještě vítězil, a tak jsem pozvedla meč a beze slova se zahleděla na svého protivníka. Šance byla tak malá, ale přesto zůstávala.

Martin se jen pousmál a udělal věc, kterou bych naprosto neočekávala. Kousek poodstoupil a svůj meč položil na mé pravé rameno. Nejdřív mě to překvapilo, ale pak mi došlo, že to byl náramně chytrý tah. Tíhu jeho zbraně moje zraněná noha prostě neunesla. Moje poslední vzpomínka, než jsem omdlela, byla na Modrý plamen ležící na zlatém písku...

Do strašlivého snu o beztvarém přízraku mrazivé smrti se mi začal vkrádat teplý vítr a vůně moře. Ihned mi bylo jasné, že jsem nebyla v bezvědomí dlouho. Ležela jsem na dně člunu, který lehce klouzal po vlnách.

Cítila jsem se celkem dobře, až na tu nesnesitelnou bolest. Opatrně jsem se posadila a vyčítavě pohlédla na muže u vesel.

„No nekoukej na mě tak. Vybrala sis to sama.“ Martin se bavil mojí bezmocí. Začalo mi docházet, že tady určitě nejsme jen tak. Sami dva a kolem jen samá voda.

„Chceš mě zabít?“ zeptala jsem se nejistě. Kdybych se teď ocitla v moři, zcela určitě bych se utopila.

„Proč si to myslíš?“ Stále se mile usmíval. Nevěděla jsem, jak si to mám vykládat.

„Široko daleko nikdo není. Víš, že jsem zraněná a odmítla jsem s tebou jít. Není nic snazšího, jak se zbavit nepohodlného člověka, než využít jeho slabin. Nemůžu teď dělat vůbec nic.“

„Správně,“ odpověděl s širokým úsměvem, „ale neboj, nezemřeš. Nemám v úmyslu tě zabít, alespoň ne dnes.“ V ten okamžik jsem ztuhla hrůzou.

Za skalním ostrohem se objevila obrovská loď. Ale do luxusní jachty měla daleko. Dřevěné boky a dva stěžně s purpurovými plachtami. Jakoby tam nahoře visely přízraky, které mi už tolikrát naháněly hrůzu. Martin si všiml mého zděšeného výrazu.

„Pokud chceš, ta loď může být tvoje.“ Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Mám jen jednu podmínku. Docela malou...“

„Ano?“ chtěla jsem, aby pokračoval. Tahle situace se mi přestávala líbit čím dál, tím víc.

„Zůstaneš tady a už se nikdy nevrátíš do svého světa,“ vychrlil na mě předem dobře promyšlenou větu.

Pevně jsem stiskla rty. Nechtěla jsem nic říkat, dokud si to nepromyslím. Neuvážená slova by v tomto případě mohla znamenat hodně.

„Nechceš, nevadí,“ pokrčil rameny. Nedokázala jsem to pochopit. To své pocity skrývám tak špatně? Nebyl však už čas cokoli řešit.

Člun přirazil k boku lodi a za okamžik jsem se s vypětím všech sil a jeho pomocí, vyškrábala na palubu. Krátce hvízdl a najednou se kolem vyrojil houf divoce vyhlížejících mužů. Pche! Námořníci! Nechtělo se mi na ně ani koukat, natož, aby se mě některý byť jen dotkl.

„Napnout plachty!“ zvolal Martin. „Směr Zátoka lososů. Budu tam na vás čekat.“ Hlas měl teď najednou tak silný. Měla jsem pocit, že po celou dobu naší rozmluvy jen šeptal. „Dojdu si ještě pro toho druhého.“ Mezi přítomnými zajiskřilo očekávání. „S ní si dělejte, co chcete.“ Mávl rukou směrem ke mně a davem proběhl šum. „Ale ať je naživu, až se vrátím. Pamatujte, mrtví nám k ničemu nejsou!“ S těmi slovy se přehoupl přes zábradlí a spustil se zpět do člunu.

Věděla jsem, že tohle má víc než jeden háček. Jen jsem se neodvažovala domýšlet si následky. A tohle bylo opravdu zlé. Hodila jsem okem na zčeřenou vodní hladinu. Martin se usmál a zamával mi.

To celé však trvalo jen vteřinu, než mě pár chlapů odtáhlo od zábradlí. Dav mě unášel ke dveřím do podpalubí. Už jsem se skoro loučila se vším, co mi bylo drahé, když vtom se celou lodí rozlehl hromový hlas.

„Všichni stát! Nikdo se ani nehne!“ Opravdu se všichni zastavili a na muže, který se opíral o jeden ze stěžňů se otočilo na dvacet párů překvapených očí. „Pojď ke mně,“ pokynul mi, ale jakmile jsem udělala krok, noha mě opět zradila. Sesula jsem se k zemi s bolestí ve tváři.

Několik mi jich přiskočilo na pomoc, ale ten jeden je mávnutím ruky zarazil. Došel sám až ke mně a pomohl mi vstát. Odvedl mě k jedné z dřevěných beden a já se s úlevou posadila.

„Ublížil ti?“ Mlčela jsem. „Jistě, to je celý on. My nikdy a pan kapitán může, kdy se mu zlíbí.“ To už působilo poněkud komicky, ale v dané situaci jsem neměla na smích ani pomyšlení. „Copak jste neslyšeli?!“ zahřímal znovu. „Má zůstat naživu! Víte, co to znamená?!“ Pomalu jsem začínala chápat.

Martin moc dobře ví, co dělá. Moc dobře věděl, že po dobu jeho nepřítomnosti se mi nic nestane. Ale co potom? Nešlo pochopit, proč jsem tady. Proč zrovna tady.

„Ale pane...“ ozvalo se odkudsi z davu. Vzápětí však byl přerušen jediným úderným slovem.

„Ne!“ To bylo více, než přesvědčující. Opět mě podepřel a pak spíš odtáhl, než odvedl, ke schodům někam do temné hlubiny. Měla jsem strach a on to moc dobře věděl. „Neboj se, dokud se nevrátí, nikdo na tebe ani nesáhne.“

Vrávoravými kroky jsem sešla několik schodů, ale pak se musela na jeden z nich posadit. V té chvíli někdo nahoře přibouchl poklop a já se ocitla v naprosté tmě jen se svou bolestí a nejistotou. Co se to jen děje? Proč tady mám zůstávat...s ním? A k čemu potřebuje ještě Šimona?

Oči pomalu přivykly tmě. Rozeznávala jsem pod sebou prostory kýlu lodi. Byla tu zima a vlhko. Ale bylo to lepší než v kajutě s těmi hulváty. Pomalu jsem sestupovala po rozvrzaných schodech a každou chvíli upadla, když sebou loď škubla. Nebylo tady nic. A tak nezbývalo, než čekat.

Chtěla jsem tenhle čas využít ve svůj prospěch, využít ho k odpočinku, jenomže zraněná noha mi nedovolovala se uvolnit. V pravidelných intervalech se bolest vracela. Chtělo se mi spát, moc se mi chtělo spát, když najednou v mlze mého pohledu zazářily někde dole pod schody dvě černé oči. Cheorie...jestli dostali i Cheorie...je konec. Nemůže nám pomoct už nic.

Byla jsem odhodlaná sestoupit až úplně dolů a zase se s ní setkat. Když jsem však natahovala ruku, abych se jí dotkla, ohnala se po mě zuby. Polilo mě horko a vlna pochyb. Tohle není... Zrovna ve chvíli, když už jsem si byla jistá, že je to nějaké obyčejné divoké zvíře, se mi tělem rozlil klid. Uvědomila jsem si, že jak jsem cukla rukou, ustoupila jsem dozadu. Stála jsem na obou nohách a ta pravá nebolela.

„Cheorie,“ zašeptala jsem a hleděla do míst, kde se oči leskly. Už tam nebylo nic. Pro dnešní den to bylo už potřetí, co jsem ji viděla. A pokaždé mi pomohla.

„Přiveď ji!“ ozval se rozkaz tak hlasitý, jako kdyby doteď bylo na palubě ticho. Zavřela jsem oči a pevně semknula rty. Věděla jsem, že nemají příliš důvodů chovat se ke mně nějak šetrně.

Najednou jsem stála v kuželu světla dopadajícího sem shora. Klidně a pomalu jsem stoupala po schodech a nedívala se vzhůru. Jistě to byly jen posměšné pohledy, které nestály za odpověď.

Než jsem se stačila na světle rozkoukat, už mě dva vlekli napříč palubou.

„Ke stěžni s ní!“ Přísný hlas jsem poznávala jen stěží. A přeci to byl Martin, kdo tady velel. Stál uprostřed mezi oběma stěžni čelem ke mně. Staré rány teď rozdíraly nové.

Pálila mě zápěstí, a když jsem uviděla Šimona a cukla sebou, všechno se ještě zhoršilo. Jak tě jen...? Na mou němou otázku Šimon odpověděl pohledem k levému rameni. Košile byla od krve a já pod ní tušila přinejmenším ošklivou ránu. Martina s mečem asi hned tak někdo nepřemůže.

Drželi ho dva. Každý z jedné strany za jednu paži. Nepokoušel se vzdorovat ani jim bránit v čemkoli, co s ním dělali. Úplně se jim vzdal, takže moje tušení o vážnosti zranění nebylo přehnané.

„Měla jsi dost času se rozmyslet.“ Martin byl stále otočený na mě. „Takže se ptám znovu, zůstaneš tady se mnou? Tady, v minulosti?“

„Chci si promluvit se Šimonem,“ zněla moje pohotová odpověď. Martin chvíli váhal. Pohledem sjel mě, naprosto bezmocnou, a Šimona, zraněného, pak zvážil naše šance na útěk a kývl.

„Máte minutu.“

Ti dva chlápci ho pustili a on doklopýtal ke mně. Ve tváři se mu zračila úleva. Přišel až tak blízko, abychom mohli šeptat.

„Moc chytré,“ bolestně se usmál. „Ale je jen jedna věc, co ti chci říct. Za žádnou cenu nepřistupuj na tuhle jeho nabídku. Raději zemřu, než abys tady musela zůstat. Mělo by to strašné následky. Buď silná.“ Než jsem mu stačila cokoli odpovědět, odtáhli ho ti dva zase zpátky. Nečekal to a málem vykřikl bolestí, když mu jeden pohnul s ramenem.

„Takže tvá odpověď?“ začal zase Martin a já si vyměnila letmý pohled se Šimonem. Pak jsem se napřímila a rozhodně pronesla své ne. Martin se usmál a vytáhl krátkou dýku. „A co za jeho život? Kývneš a já ho nechám žít.“

„Ne,“ odpověděla jsem znovu tentokrát už ne tak jistě. S hrůzou jsem pak sledovala, jak mu tvář zakryl stín nelibosti, a jak Šimona přivazují čelem ke druhému stěžni. A zády ke mně. Ke mě s Martinem.

„Ještě sis to nerozmyslela?“ Zavrtěla jsem hlavou. Jeho výraz ztvrdl ještě víc a sám strhl Šimonovi košili. Obočí mu vyletělo vzhůru a tvář se proměnila ve výsměch. Uviděl staré jizvy z naší výpravy za Templáři. „Vidím, že v takové situaci zřejmě nejsi poprvé,“ usmál se, pár kroky stanul zase vedle mě a pak pokynul jednomu námořníkovi, aby se chopil práce.

Rána za ranou dopadala na Šimonova záda a zanechávala na nich nové krvavé šrámy. Bylo to strašlivé jako snad ještě nic, co jsme spolu zažili. Martin stál vedle mě a kochal se mým zoufalstvím. Pokaždé, když už jsem chtěla zavřít oči a trochu se uklidnit, prudká rána od něj mě donutila znovu je otevřít.

„Jen se pěkně dívej. Jakmile na mou nabídku kývneš, nechám ho jít.“ Už jenom z toho odporného zvuku mi třeštila hlava. Už několikrát jsem chtěla vykřiknout, aby toho nechal, že souhlasím, ale pokaždé jsem uvnitř uslyšela jeho povzbuzení, ať zůstanu silná a že je ochotný i umřít. Jenže jakým způsobem? Nemohla jsem prostě dopustit, aby ho ubil k smrti. Nemohla jsem se jen koukat, i když jsem musela. Nešlo nic...neudělat.

„Dost!“ Všechno ve mně vybouchlo. Martin kývl na námořníka a déšť ran skutečně ustal.

„Chceš mi snad něco říct?“ Nutil mě, abych sama sobě přiznala, že jsem prohrála.

„Já...zůstanu...zůstanu tady.“

„Trváš na tom?“ Užíval si své vítězství naplno.

„Verčo, ne!“ Šimonův výkřik byl mnohem energičtější, než jaký bych v této chvíli čekala.

„Trvám,“ odpověděla jsem s nadějí, že teď zbavím svého přítele utrpení a potom snad něco vymyslím. Martinova dýka projela provazy a já se vrhla ke zraněnému Šimonovi. Ten už byl také zbaven pout. Pod jeho tíhou jsem se sesula k zemi spolu s ním.

„Udělala jsi to nejhorší, co jsi mohla,“sípal a já nechápala.

„Už je to dobré a to je hlavní. Já už něco vymyslím a zmizíme odtud.“ Zakroutil hlavou jako kdyby moje slova bylo to nejpošetilejší, co kdy slyšel.

„Přes palubu,“ prohodil Martin polohlasem k jednomu z mužů, „a dávejte pozor.“

Nejdřív jsem jen tiše zírala, jak Šimona vlečou k zábradlí, než mi došlo, co se děje. V okamžiku jsem stála na nohou, ale Martin mě pevně chytil za zápěstí.

„Blázníš?“

„Pusť mě!“ vykřikla jsem zoufale.

„Nikam nepůjdeš! Splnil jsem slib a dal mu dokonce svobodu.“ Šimon se na mě ještě podíval. V očích měl povzbuzení.

„Musíš se postarat o Savanu...musí co nejdřív...“ nedopověděl. Ozvalo se tlumené šplouchnutí násobené ozvěnou vln.

„Moc dobře víš, že v tomhle stavu nemá šanci kamkoli doplavat! Zabil jsi ho! Pusť!“ Ignoroval moji snahu vyprostit se z jeho pevného sevření.

„Napněte plachty, směr na otevřené moře!“ Pak se otočil ke mně. „Spolu si ještě promluvíme.“ Odtáhl mě dolů a zamkl v jedné z kajut. Můj odpor mu byl spíš k smíchu, než k zlosti.

Seděla jsem v prázdné místnosti na zemi opřená o dřevěnou stěnu a s hlavou v dlaních si nadávala. Udělala jsem to nejhorší, co jen udělat šlo. Ublížila jsem Šimonovi, co hůř, zabila jsem ho. A ublížila jsem i sobě. Potrestat bych zasloužila spíš já. Trvalo to dlouho...možná několik hodin...než zase přišel. Zůstala jsem na zemi a byla připravená zemřít.

„Je ti něco?“ zeptal se až příliš starostlivě.

„Proč...?“ zašeptala jsem bezmocně.

„On ti to nestačil vysvětlit?“ Bez toho, aniž čekal na odpověď, sedl si vedle mě a objal kolem ramen. Nesnažila jsem se z jeho objetí uniknout, jen jsme sebou škubla a pak celé mé tělo ztuhlo, jako kdyby jeho ruka byla z rozžhaveného kovu. „I mě mrzí, že to zašlo až takhle daleko. Ale rozkaz byl jasný...musíš tu zůstat za každou cenu. I za cenu smrti.“ Tak takhle tedy...

„Ale mohl jsi ho alespoň...“

„Nemohl,“ přerušil mě, „příliš bych riskoval, že se pro tebe vrátí.“ Mluvil smutně. Byl tak dobrým hercem? To už se asi nedozvím... „Máš k dispozici celou loď. Když nebudeš dělat hlouposti.“

„Svoboda ve vězení...kdo by o ni stál?“ ozvala jsem se znovu jen slabě. Byla jsem vyčerpaná, jak fyzicky, tak psychicky. Odešel a dveře za ním tiše zaklaply. Nezamknul.

Bloumala jsem po palubě a choulila se do Šimonovy košile, kterou mi ze vší milosti nechal. Pořád byla od krve a vlastně byla už jen cárem látky. Ale byla pořád jeho. Odmítala jsem cokoli. Jídlo, vodu i přítomnost kohokoli včetně Martina. Hlavně Martina. Chtěla jsem umřít...ještě pořád.

Bylo to už dva dny, co jsme byli na cestě. Loď klidně plula podél pobřeží. Co bude teď? Budu do konce života uvězněná tady? Nemůžu...Sav'éan mě...potřebuje! Vzpomínka na mou věrnou kobylku mi vehnala do očí nové slzy. Co když ji Martin zabil? Tak hrozně jsem litovala toho, že Šimon nestačil větu doříct. Bylo to ode mě sobecké. Nejvíc, jak mohlo.

Noci byly chladné, ale i přesto jsem zůstávala na palubě. Doufala jsem, že někde na hladině uvidím alespoň tělo svého přítele. Nic.

Přišlo třetí ráno a já se poprvé napila vody, kterou mi kdosi donesl. Chutnala odporně. Posedávala jsem nejčastěji po bednách kolem obou stěžňů; k zábradlí mě nepustili a hlídali jeho nedotknutelnost jako kdyby bylo ze zlata. Na příkaz kapitána, ovšem.

Stmívalo se, když dal Martin příkaz k zakotvení v jedné široké zátoce. Svažovala se sem pláž z kopců na pobřeží. Byla dlouhá a zalitá zlato rudou září slunce zapadajícího do moře. Nestála jsem a nekoukala na tu neskutečnou nádheru. Nebyla jsem schopná cokoli vnímat. Až do chvíle, kdy se ozvalo zaržání a klidný pohyb vln vyburcovalo něco jiného.

„Savano!“ I když jsem si připadala jako ve snu, s pomocí stěžně jsem se postavila a udělala pár vrávoravých kroků k zábradlí. Vyčerpaně jsem se opřela, se skloněnou hlavou hleděla na zčeřenou hladinu. Znovu zátokou zadunělo zaržání. Prudce jsem zvedla hlavu a pátrala očima po břehu.

V příboji vířily zářící kapky, a když se čas na chvíli zastavil, uviděla jsem svou bílou kobylku. Jako šílená se točila na mělčině a cvalem se snažila překonat hloubku, která nás dělila. Vždycky, když jí voda začala dosahovat k plecím, prudce zastavila a zařehtala.

„Savano,“ zašeptala jsem a naklonila se ještě víc. Teď už jsem viděla i svou bledou unavenou tvář. Musím se s ní setkat. Musím se znovu dotknout jejího sametového nosu. Znovu sevřít prsty její hřívu a vyskočit na její neosedlaný hřbet. Věděla jsem, že takovou vzdálenost nemám nikdy šanci uplavat, ale nemohla jsem jen tak stát a nechat ji, aby s novým východem slunce opět zmizela.

Neuvědomovala jsem si, co dělám, když jsem chytila jedno z lan a vyhoupla se nahoru. Chvilka zaváhání mě pak ale stála svobodu. Kdosi mě strhl k zemi; provaz mi spálil dlaň. Těžce jsem vstala a pak jen bezmocně natáhla ruku směrem k pobřeží, pláži, Savaně i celé zátoce.

Zabouchli se za námi dveře. Mé tělo přistálo na vzdálenější stěně a já se sesula k zemi. Martin stál nade mnou a tvářil se, jako kdyby byla v trupu lodi díra a já za to mohla.

„Varoval jsem tě,“ pronesl ledově a pořád vypadal, že by mě nejradši probodl rovnou. Zastavil se ve dveřích a ještě jednou se na mě zadíval spalujícím pohledem. Už byl příliš rozzuřený a já čekala, kdy vybuchne. Nevybuchnul. Tiše zavřel dveře a otočil klíčem. Podle zvuku ale bylo jisté, že ho nechal v zámku.

Jakmile jeho kroky dozněly, začaly se mi v mysli tvořit víry možných alternativ útěku. Měla jsem jen jednu noc na dokonalé promyšlení plánu a na jeho zrealizování. Nebylo možné tolik nápadů analyzovat a třídit.

Už se mi z toho začalo dělat špatně, když se dostavila myšlenka zcela odlišná od ostatního chaosu. Vzpomněla jsem si na jednu detektivku. A vzpomněla jsem si na geniální řešení útěku z prázdné místnosti bez oken.

Střelila jsem pohledem pod dveře. Byla tam škvíra tak na malíček a mě přepadly první pochybnosti. Za zkoušku to stojí. Lepší příležitost k útěku už se nemusí naskytnout. Venku už byla úplná tma, protože pode dveřmi neprosvítalo světlo jako ve dne. Většina posádky už by mohla spát...

Počkala jsem ještě chvíli. Možná hodinu. Pak jsem ze sebe svlékla Šimonovu košili a její velkou část podsunula škvírou pode dveře. Z celého srdce jsem doufala, že to vyjde.

Nenapadalo mě nic, čím bych klíč ze zámku vystrčila. Ten detektiv tam byl sám a kopal do dveří tak dlouho, až vypadl. Nemohla jsem riskovat, že na mě někdo přijde a sebere klíč.

Ve tmě zasvítilo stříbro. Na spodním lemu trička jsem měla zavírací špendlík. Před závodem jsem ho odepnula z podsedlové dečky. Zbyl tam asi po stužce z posledního parkuru, co jsme spolu jely někdy na jaře.

Stačilo trochu zašátrat ve starobylém zámku a kovaný klíč spadl na podlahu. Ránu ztlumila látka a já doufala, že škvíra pode dveřmi je dost velká, abych klíč protáhla. Plně jsem se soustředila, jakoby právě má pozornost ovlivnila výsledek plánu. Křečovitě jsem držela košili a pomalu ji přitahovala k sobě.

Tiché cinknutí, jak se klíč zarazil o dveře, mě ujistilo, že tak lehce to nepůjde. Zavřela jsem oči. Instinktivně. Otevřela jsem je. Nic se nezměnilo. Tma zůstala. Povzdechla jsem si a postavila se. Sebrala jsem ze země to jediné, co mi tady po Šimonovi zůstalo s tím, že jakmile se naskytne příležitost, uteču, ať to znamená, co chce. I kdybych měla umřít žízní.

Lekla jsem se, když kov zazvonil o dřevěnou podlahu kajuty. Naplnila mě nesmírná radost. Taková pravá radost. Musela jsem vynaložit veškerou svou vůli, abych hned neodemkla.

Dalších pár minut utíkalo neuvěřitelně pomalu. Opatrnost byla teď nejdůležitější. Když nikdo nepřišel, opatrně jsem vsunula klíč do zámku a otočila s ním. Vzala jsem za kliku a dveře se lehce otevřely. Ucítila jsem vůni moře, kterou jsem najednou zase vnímala.

Skrývala jsem se ve stínech a postupovala pomalu. Hodně pomalu. A pak se přede mnou otevřel pohled na nekonečnou vodu a na druhé straně pláž a zvlněné kopce. Tichá voda narážející do boků lodi a v dálce vlny a příliv přelévající se na pláž. A ržání. Jako večer klid čeřila kopyta. Pořád tam byla. Usmála jsem se. Musela jsem. Znovu jsem sáhla po lanu a vyhoupla se na zábradlí. Obloha náhle zbledla a obzor začal zářit.

„Savano!“ zvolala jsem a skočila dolů. Potápění nikdy nebyla moje silná stránka, ale tady se jednalo o život nebo smrt, svobodu nebo vězení. Být nebo nebýt. Rozhodla jsem se pro život a svobodu.

Snažila jsem se uklidnit, nedýchat a co nejrychleji se dostat na hladinu. Vzduch teď byl jako největší smilování. Nadechla jsem se a stále měla dost rozumu na to, abych neztrácela čas a otočila se směrem ke břehu. Rozednívalo se až moc rychle. Světlo vycházejícího slunce už zalévalo zátoku a já viděla svou kobylku, jak stojí na pláži, uši nastražené dopředu, hlavu vztyčenou a oči upřené mým směrem.

Dívala se, jako kdyby nemohla uvěřit tomu, že mě skutečně vidí. Náhle znovu zařehtala a tryskem se vrhla do vln. Plavala mi naproti, a když jsme se konečně setkaly, asi na půli cesty, strčila do mě, abych se jí chytila. Rozuměla jsem, věděla, že bych sama dál nedoplavala. Sevřela jsem mezi prsty její hřívu a vyškrábala se na její hřbet. Nesla mě ke břehu.

Adrenalin odplul stejně rychle jako ranní šero. Mlhavým pohledem jsem napravo od nás zahlédla pohyb a zalila mě vlna paniky, protože mi došlo, že Martin jistě nenechá můj útěk jen tak. Když jsem se tam však podívala, nic tam nebylo.

Sav'éan plavala rychle a brzy jsem cítila, že už má pod nohama pevné dno. Zůstala stát a já sklouzla do příboje. Kobylka kousek ustoupila, mě se dotklo slunce. Opět ten pohyb. Vpravo od nás se něco pohnulo. Zaostřila jsem unavený pohled do míst, kde skutečně něco bylo. Nejasný obrys černého zvířete.

Cheorie stála na vlhkém písku a byla celá mokrá. Oklepala se a z jejího hřbetu na zem spadlo tělo. Únava a vyčerpání se přesunuly až na druhé místo, když jsem v tom člověku poznala Šimona. S vynaložením veškeré své síly jsem se postavila a přišla až k těm dvěma.

Nemohla jsem vůbec nic říct, jen oči mi zalily slzy. Znovu. A bude to tak už pokaždé, když si na něj vzpomenu. Cheorie mě tentokrát nechala, abych se jí dotkla a abych se o ni opřela. Bylo mi hodně špatně. Víc, než na lodi. Já hloupá si myslela, že když ho znovu uvidím a budu mít jistotu, že už nežije, bude mi líp. Smála jsem se sama sobě. Předtím jsem měla ještě naději. Malou, ale byla. Teď už není nic.

Černá kobylka o krok ustoupila a strčila do mě. Nohy mi vypověděly službu a já se zhroutila vedle něj. Seděla jsem a plakala, jezdecké kalhoty i tričko ještě pořád nechutně přilepené k tělu. Už jsem věděla, proč jsem ho nenechala zabít na lodi. Nedokázala bych se dívat, jak umírá. Tak sobecká...tak neuvěřitelně sobecká... Už jsem to o sobě věděla. A byla na sebe naštvaná.

Nedívala jsem se mu do tváře. Byla odvrácená na druhou stranu. Hrudník se nepohnul a já tušila, že kdybych ho vzala za ruku, byla by strašlivě ledová. Mrtvá.

Do mokrých vlasů mi zafrkal kůň. Poznala jsem Savanu. Vzhlédla jsem a viděla, že je ustrojená a na sedle visí meč, co jsem ho tak moc znala. Cheorie zmizela.

„Pomůžeš...pomůžeš mi vstát?“ Šimon otočil hlavu a pohlédl na mě s bolestí v očích, ale nepatrným úsměvem na tváři.

„Ty jsi...umřel,“ vypravila jsem ze sebe, když jsem předtím několikrát otevřela pusu naprázdno.

„Pomoz mi,“ usmál se ještě malinko víc a sevřel mou ruku. Lekla jsem se. Jako kdyby skutečně přišel ze záhrobí.

Pomohla jsem mu, ale jeho kůže byla...divná. Nesměla jsem se dotknout jeho zad. To bylo to nejtěžší. Opřel se o mě celou vahou a já ho musela nechat.

„Musíme odsud vypadnout,“ řekl, ale pak se zarazil. Zadíval se na mě. „Není ti nic?“ zeptal se. Už to byl zase on. Jak se znovu usmál, do tváří se mu vrátila živá barva. Je asi jediný, komu je teď do smíchu.

„Je mi zima,“ prohodila jsem jen tak mimochodem. Začal se zvedat studený vítr a Šimon na tom jistě nebyl o moc líp. „Dostaneš...dokážeš se dostat do sedla?“ zeptala jsem se celkem zbytečně.

„Nic jiného mi nezbývá,“ odtušil s dlouhým povzdechem a vsunul nohu do třmenu. Sav'éan se po něm ohlédla. Teprve teď jsem si všimla dlouhé jizvy na jejím boku. Co se to jen stalo?

„Savano,“ zašeptala jsem znovu.

„Martinovi se podařilo přeseknout podbřišník. Umírala.“ Mlčela jsem. Takže už i moje kobylka se setkala s Cheorie tváří v tvář. Zachránila ji.

Vystrašené zavolání černého stvoření, stojícího na cestě mezi kopci, nás všechny probralo z melancholie uplynulých pár dní. Loď se probudila. Rozčílené výkřiky doléhaly až k nám. Malý člun se už pohupoval na vlnách. Plul rychleji, než bychom čekali.

Původně jsem to nechtěla dělat, ale nezbylo mi nic jiného. Vyhoupla jsem se za Šimona a ucítila, jak Savana vnitřně nesouhlasí. Věděla však, že náš osud teď závisí jen na ní. Když cvalem vyrazila k Cheorie, která stále ještě stála uprostřed cesty, Martin, spolu s dalšími pěti, vyskočil na pláž. Člověk by řekl, že by neměl nejmenší šanci cválajícího koně dohonit, ale všechno tady bylo nějak jiné.

Prolétly jsme kolem černé kobylky a ona zachytila můj pohled. V jejích hlubokých očích bylo povzbuzení a láska.

Uviděla jsem známou louku. Krajina se vždycky měnila tak dokonale postupně... Sav'éan zastavila na Šimonův pokyn a on se na mě otočil.

„Vezmi Modrý plamen k sobě domů. Už ani na druhé straně není v bezpečí. Savanu ti zítra přivede Marianne.“ Kývla jsem a seskočila. Chápala jsem, že prostě nemůže pořádně chodit. Podal mi meč. „Měj se na pozoru,“ dodal ještě, „tohle neznamená, že jsme se ho zbavili.“ Pak pobídl kobylku do cvalu a zmizel mi v lese.

Připjala jsem si Modrý plamen a zase si připadala o trochu silnější než obyčejně. Jak už je to dlouho...? Vykročila jsem polní cestou a snažila se teď, právě v tomhle momentě, na všechno zapomenout. Mysl se upírala jen k jediné myšlence. Domů...