Ti, kteří nikdy nezemřou

Autor: corinne (já)

(druhé pokračování Cheorie...)

Žít jeden život je nemožné.

For Clandestine…

„Tak kdy se to dozvím? Kdy se dozvím, co za tím vším je?“

„Neboj se, dítě, všechno včas pochopíš. Brzy se ukáže, kdo je Veronika z Arku doopravdy.“ Dědeček se mnou byl celou noc. Povídali jsme si o těch dobách, kdy byl ještě mezi námi. Chtěl vědět všechno, co se od té doby událo a co se stalo s jeho starou kůlnou. Ta byla teď moje. I všechno v ní. Staré šaty vyšívané zlatem a stříbrem, kožené jezdecké úbory, brnění a válečná výstroj pro koně i jeho jezdce, nádherně zdobená sedla a postroje pro válečné oře i štíhlé plnokrevníky jemných dam a hlavně zbraně. I moje malá dýka pocházela z té místnosti napěchované minulostí. Bezmyšlenkovitě jsem položila ruku na její krátkou rukojeť. Stále jsem spala a před očima mi vyvstával obraz. Stařec s úsměvem na tváři, jiskrou v šedých očích a s dlouhým mečem v ruce. Tak jsem si ho pamatovala.

„Verčo,“ oslovil mě kdosi. Zmateně jsem se podívala na dědečka. Usmál se na mě, ale neříkal nic. „Vstávej, musíme jít…domů.“ Slova se tomu dotyčnému zadrhovala v ústech a já znechuceně otevřela oči.

Chladný ranní vzduch byl průzračný a příjemně voněl pryskyřicí. Posadila jsem se a zírala na vyhaslé ohniště a zválenou trávu kolem něj. Nebylo tady ještě včera večer na padesát mužů? Teď tu však zbyl jen jeden. Seděl naproti mně a pobaveně se díval, jak mé oči zmateně těkají z místa na místo.

„Šimone…“ Byla jsem naštvaná, rozespalá a nevrlá. Úsměv mu vystřídal vážný výraz.

„Vem si ho a jdeme. Už není proč čekat.“ Hodil mi můj safírově modrý meč a já si ho neochotně připjala. Nešetrné probuzení, špatná nálada na obou stranách… To zase bude den… Zmizel v houští a mě se zazdálo, že se změnil. Choval se chladněji a odtažitěji. Ale šli jsme přeci domů, tou magickou Cestou, která znamenala bránu mezi minulostí a přítomnem. Naše sladká civilizace jednadvacátého století mě k sobě vábila jako nikdy předtím.

Vymotala jsem se z hlohového keře.

„Šimone…!“ zavolala jsem nejistě. Něco mi říkalo, že tady nemám co dělat. Mlhou zahalená mýtinka, kde se zvuk až příliš rozléhal, mi naháněla strach. Kdesi za mlhou vycházelo slunce a jeho paprsky měkce prostupovaly tím bílým nic, co se tady vznášelo jako studený dým.

Beztvaré chomáče páry pomalu ustupovaly teplému světlu a odhalovaly siluetu postavy. Měla rozpažené ruce, otočená k východu, jakoby se chtěla slunci poklonit. Byla ode mě sotva sto kroků, ale já jsem přesto pocítila nutkání pohlédnou té osobě do tváře. Všude tak bílo a ticho… Moje kroky v mokré trávě, která zářila miliony démantů vodních kapek, dotyčný nemohl slyšet.

Podivně kostnatá vyhublá postava vzdávala díky tomu kousku světa, který ji držel při životě. S rukou na jílci meče jsem se jí lehce dotkla prsty. Byl to podivně…mokrý pocit. Mokrý a nepřirozeně tvrdý… Dřevo. Vyřezávaný kříž v lidské velikosti. Padl na mě strach. Nový a větší. Co asi spatřím…z druhé strany? Tělo? Člověka…živého člověka? Nohy mi ztěžkly, ale lidská zvědavost zvítězila nad zvířecím instinktem.

Obešla jsem ten kus dřeva a uviděla jen do něj vyrytá písmena, už značně porostlá mechem a lišejníkem. Moc se toho přečíst nedalo, ale podle soustav písmen to mohla být latina…nebo možná italština, i když do francouzštiny to taky nemělo daleko. …Hrob? Asi ano… Poklekla jsem před křížem, z čisté úcty k mrtvému.

Bílý kůň pohodil hlavou, téměř splýval s mlhou. Dva hnědáci, bok po boku, klusali loukou. Vraník zaržál a postavil se na zadní. Koně. Byli všude, bylo jich tady několik desítek a každý byl něčím zvláštní nebo jedinečný. Divoce pobíhali nebo se jen pokojně pásli. Co chvíli se některý zastavil, zvedl hlavu a zavětřil. Když jeho bystré uši nic neobvyklého nezaslechly, vyklenul šíji a vrátil se k ostatním.

Bylo úžasné je pozorovat, ale pak mi došlo, že Šimon na mě jistě čeká. Otočila jsem se a zůstala jen zírat na to, co bylo přede mnou. Dívala jsem se do hnědých inteligentních očí tmavě ryzého koně.

„Verčo! Veroniko…!“ Šimon mě hledal a vyplašil tak celé to nádherné stádo. Sen zmizel. Dusot jejich kopyt zněl ještě dlouho tichem lesa a mlhy.

Ryzák stál a díval se na mě. Vysoká postava se vynořila z mlhy a vražedným pohledem si koně měřila. Šimon zatleskal rukama a snažil se koně odehnat, ale ten se ani nepohnul. Hleděl na mě a já na něj.

„Nech ho být,“ řekla jsem, aniž jsem ryzáka spustila z očí. Šimon mě probodl pohledem. Lekla jsem se ho. Jeho očí.

„Odežeň ho. Řekni mu ať odejde.“ Mluvil ledově. Slunce hřálo a mlha se rozpouštěla. Mě však tuhla krev v žilách.

„Neposlechne mě…“ namítla jsem.

„Prostě to udělej!“ To už byl rozkaz, ale já si nedovolila odporovat. Moje hrdost i odvaha byly rozdrceny. Jemu jsem se nedokázala vzepřít. Alespoň ne tady a teď.

„Běž, nech mě tady…“ zašeptala jsem. A ten obrovský kůň se opravdu obrátil a vykročil do lesa za svými druhy. Ještě jednou se zastavil, otočil a já uviděla v jeho očích záchvěv něhy. Zmizel. Stejně jak se objevil.

„Nedostaneme se na druhou stranu,“ promluvil Šimon, když jsme osaměli. Zadržoval vztek, nešlo to nepoznat. „Cesta je zavřená, prostě není. Cesta neexistuje!“ vybuchl a příval slov se na mě začal hrnout a dusit mě. „Jsme totiž někde úplně jinde! Jsme uprostřed území nepřátel, jsme v Británii! Uprostřed lesů plných loupežníků a zabijáků, kteří stále lační po něčí krvi.“ Přestal křičet, ale já nedokázala nic říct. Takže tohle od začátku nebyla stará Francie? Nebo snad cestujeme v čase a prostoru, prostě jen tak, přes noc? Šimon mě probodával pohledem a já moc dobře věděla, že se mi snaží přečíst myšlenky.

„Mě je fuk, jak jsme se sem dostali, ale došla mi jedna věc.“ Zpříma se mi podíval do očí. „Ti dva včera nebyli poslední.“ Bolelo to, když se jeho oči zarývaly do mé duše. U srdce to bolelo. „A ještě něco mi došlo.“

Už to nešlo vydržet; pryč bylo naše přátelství i smělost, se kterou jsme ani jeden nešetřili. Před smrtí prý člověk uvidí před očima celý svůj život. Mě se teď naráz vybavily všechny chvíle, kdy jsme byli spolu. Něco mělo skončit.

„Jsi to ty, kdo musí zemřít,“ pronesl klidně. Pak se chladně zasmál. „Jaká ironie. Měla jsi to být ty, kdo převezme meč a vyhraje a přitom tě stejně musím zabít já.“ Tato výsměšná slova mi vrátila ztracený dech.

„Ale, Modrý plamen…“

„Nezasloužíš si ho nosit,“ řekl tvrdě s bezmeznou vážností.

„Šimone…to přece…to ne…“ Otáčel se k odchodu, ale já ho chtěla zadržet.

„Jdi ode mě! Už tě nechci nikdy vidět!“ Prudce se otočil a, protože jsem v tu chvíli stála těsně za ním, mě napůl odhodil, napůl odstrčil o několik metrů dál, jako bych nebyla nic víc než nepotřebný kus hadru. Tvrdě jsem dopadla na zem a zůstala jen tiše ležet. Oči jsem nechala zavřené, i když jsem uslyšela kroky. Zem se jemně chvěla. Očekávala jsem další náraz, další ránu, další…pokoření. On si však ke mně pouze klekl a dotkl se pramene vlasů na mém obličeji. Chtěl ho odhrnout. Pak ale jeho pozornost upoutala má odřená paže.

Nebylo to moje jediné zranění, kdesi hluboko v hlavě jsem cítila pulzující bolest. Dotkl se čerstvé rány, z níž vytékala krev.

„Promiň, to jsem nechtěl.“ Určitě si myslel, že jsem v bezvědomí a vnímám ho tak maximálně jako sen. „Měl bych tě…zabít, ale…neudělám to. Zůstanu tady…s tebou. Oba tady zůstaneme. Už navždycky. Neudělám to jen proto, abych se mohl vrátit, ne, ochráním tě. Odejdu. Svět minulosti je mnohem větší a ty se dokážeš probít životem…tady. Já ti věřím. Sbohem.“

Odhrnul mi rezavý pramen z obličeje a…koukal na mě. Dlouho. Chvílemi už jsem myslela, že se mi to všechno jen zdálo a on odešel. Ale vždycky se sklonil a jeho dech mě ujistil v jeho přítomnosti, když se odhodlával k polibku.

Nakonec to vzdal. Zvedl se a dlouhými kroky se mi vytratil z vědomí. Teprve teď se moje mysl uvolnila a já omdlela. No, těžko říct, co to vlastně bylo, možná jen jakási forma spánku, protože mě probudily dva hlasy.

„Petře!“ Tenhle patřil malé dívence, mohlo jí být tak dvanáct. Byl v něm cítit strach.

„Už jsem u tebe, co se stalo?“ Tenhle patřil chlapci, sotva patnáctiletému. Přispěchal ke mně a já si živě dokázala představit údiv, který se mu objevil ve tváři.

„Kdo je to?“ Dívka se třásla strachem…z neznámého.

„Francouzská dýka,“ promluvil Petr zamyšleně, „ale ten meč neznám… Pokládejme ji tedy za Francouzku.“ Dívenka se lekla a já otevřela oči. Pokud mám utéct, musím teď.

Prudce jsem se zvedla a, jak nejrychleji jsem dovedla, se rozběhla. Na druhý konec louky a pak dál, mezi stromy a do houštin. Vyjevený chlapec však neztratil tolik duchapřítomnosti, kolik jsem myslela.

„Přiveď koně,“ prohodil k dívce a pustil se za mnou. Běžel až moc rychle a dusot kopyt dvou koní se přibližoval. A pak už neběžel. Tušila jsem jediný ladný pohyb, kterým se vyhoupl do sedla cválajícího koně. Už nebylo úniku. Připadala jsem si jako laň uštvaná honáckými psy. Nohy už jsem necítila, a když jsem se ohlédla, nepatrná nerovnost… Krátký pád a měkký dopad na jehličí. Žádná bolest. Tohle byl horší pocit. Chlapec a dívka na koních byli nepřátelé.

Opět bezbranná, bezmocná…Ale tentokrát mě soudí dvě děti. Nedokázala jsem vstát; nohy i ruce se mi třásly, bránit se mečem nemělo smysl.

Koně prudce zastavili, ale jezdci zůstali v sedlech. Vzhlédla jsem. Mé oči prosily…o slitování. Ale proč? Jsou snad nebezpeční? Jak můj pohled stoupal vzhůru…

Jejich koně byli oba černí jako noc. Srst se jim leskla jako hladina jezera, když do ní svítí měsíc, hřívu měli bohatou a na první pohled hedvábnou. Sami lidé, oblečeni do oděvů z bělostného plátna, působili neskutečně. Zlaté vlasy a oči, stejně sytě modré jako můj meč, zářily do všech stran. Když jsem je uviděla, všechno kolem rázem pobledlo. Jsou to vůbec lidé…? Snění a údiv ze mě ale hned spadly.

„Kdo jsi? A co tady chceš?“ promluvil Petr tónem, který nepřipouštěl žádné námitky. Už jsem se nadechovala, ale on mě přerušil. „Řekni pravdu.“ Viděl do mě.

„Kdybych řekla pravdu, neuvěříte,“ řekla jsem odevzdaně.

„Tak mluv!“ Jeho trpělivost byla nekonečná.

„Přicházím z…Francie…“ To, že se tohle neměli vůbec dozvědět, jsem poznala ihned.

„Cože?!“ Chlapec seskočil z koně a vytasil svou dýku. Myslel si, že se ho budu víc bát… Klidně mě zabij, pomůžeš tak svým nepřátelům…a Šimonovi. „Nuže, co chystá král? Poslal tě k nám, ale přepočítal se! Řekni všechno, co víš.“ Jako tenkrát, když mi šlo o život, se ve mně zvedla vlna vzdoru. Lidskost je neuvěřitelně sobecká. Uvnitř jsem se zasmála sama sobě.

„Nic ti neřeknu!“ Stále jsem těžce dýchala a celá se třásla, nemělo by cenu utíkat. Petrova tvář zkameněla. Přistoupil blíž a vší silou mi zabodl nůž do levého ramene.

„Řekni všechno, co víš.“ Zřejmě uměl z lidí dostávat informace a jistě to nedělal poprvé. Ve stejný okamžik se ozval srdceryvný výkřik.

„Ne! Petře!“ Dívenka, dosud sedící na jednom z vraníků, zděšeně pozorovala jeho počínání.

„Neboj se, Dominiko, všechno bude dobré. A nekřič, není to potřeba,“ řekl mírně a svou tvář opět obrátil ke mně. Bolest mnou zmítala jako nikdy předtím. Tohle bylo strašnější než cokoli jiného, co jsem zažila.

Vytáhl dýku z rány a, když jsem stále mlčela, rozpřáhl se znovu. Trhl sebou však leknutím a zbraň mu vypadla z rukou. Zíral někam vzhůru. Neměla jsem sílu kamkoli se koukat, a tak jsem se hrozně vyděsila, když těsně vedle mé hlavy dopadla kopyta.

Nade mnou stál obrovský kůň. Tmavě ryzá srst mu zářila ještě více než vraníkům. Očima si zlobně měřil chlapce a vyceněnými zuby dával jasně najevo, ať se drží dál. Moc dobře jsem věděla, co znamená pro obyčejného člověka rozzuřený kůň. Mnohdy i smrt. Petr se jen ušklíbl, ale když ryzák přitiskl uši k hlavě a ohnal se po něm předním kopytem, přestal brát věc na lehkou váhu a vyskočil do sedla svého koně. Naposledy se na mě podíval a pak raději rychle zmizel, i se svou malou společnicí.

Obrovské zvíře, co stálo nade mnou, o krok ustoupilo, abych se mohla posadit. Potom kůň sklonil svou nádhernou hlavu a strčil jí do mého zraněného ramene takovou silou, až jsem ucítila novou prudkou bolest a ta mnou mrštila zpátky na zem. Ležela jsem a se zaťatými zuby čekala další záchvěvy mého těla. Nic už se však nedělo. Bolest s každou další vteřinou ustupovala.

Pohlédla jsem na svou ránu a pak na koně. Na měkkých nozdrách mu ulpěla moje krev. Zase měl v očích ten výraz něhy, jako když mě opouštěl. Byl snad mým tajným strážcem?

Vztáhla jsem k němu ruku a on mi jemně zafrkal do dlaně. Snový svět minulosti mě opět pohltil. Proudila do mě síla, kterou mi mohl propůjčit. Postavila jsem se a on si lehl. Věděla jsem, co po mě chce. Přehodila jsem mu pravou nohu přes hřbet, chytila se hřívy a on se zvedl.

Nohama jsem křečovitě svírala jeho oblé boky. Poklidně vykročil zpátky k mýtině. Proč? Něco mi chtěl říct… Zastavil se před hrobem s dřevěným křížem. Sklonil hlavu a dotkl se slehlé hlíny.

Sklouzla jsem na zem. Stoletá písmena vyrytá do dřeva byla najednou čitelnější. Rozeznala jsem jméno uprostřed dlouhé věty a konečně mi došlo, že jazyk, kterým je kříž popsán, je stará angličtina. Z časů, o kterých nemáme ani zdání… Rytíř Lancelot z Jezera…? On…patřil přeci k…Rytířům kulatého stolu. A král Artuš…ale snad…to je jen legenda nebo ne?

„Nelekej se, moje milá,“ zazněl od kříže tichý hlas. Stočila jsem svůj pohled ke koni, ale ten se ani nepohnul a jen mě upřeně sledoval. „Nelekej se,“ opakoval hlas, „já ti neublížím. Teď je ta správná chvíle, aby ses dozvěděla, kdo doopravdy jsi.“

Mluvil pomalu a já už začínala být netrpělivá.

„Nejdřív k mému původu, jsem lord Sudör, rytíř Jihu a jeden z těch, co měli tu čest sedat u jednoho stolu s králem Artušem.“

Nešlo mi to do hlavy, jeho jméno…

„Já vím, znáš mě pod jiným jménem. Říkali mi Lancelot. Lancelot z Jezera, jak je napsáno tady. Vstal jsem, kdysi dávno, ze své země Hanimgia, to znamená Štěstí, abych mohl prožít svůj příběh. A se svou smrtí tady jsem se vrátil zpět. Přece jsem však neodešel docela. Každý rytíř, který alespoň jednou usedl za Kulatý stůl a alespoň jednou pohlédl králi do tváře, mohl odejít za mnou, když přišel konec jeho pozemských dnů. Ani jeden neodmítl a všichni po sobě zanechali odkaz. Koní, co vozilo rytíře bylo bezpočet a na všech spočinul kousek duše jejich jezdce. Koně nikdy nezemřou, koně se vrátí, aby chránili další hrdiny a dědice svých pánů. Eldur si vybral tebe. Vybral si tě, protože jsi potřebovala pomoc, a protože patříš k nám.“

Teď se utvrdily všechny mé domněnky. Jsem tedy jeho skutečný nepřítel, skutečně mi nenáleží Modrý plamen.

„Nejsi z Francie,“ promluvil tiše a mě vhrkly do očí slzy. To už přece vím, musím tu zůstat nebo se zabít, aby…Šimon mohl domů. „Ale nejsi ani z Británie, přesto patříš k nám stejně, jako k nim.“

Tohle byla prudká rána. Co jsem tedy zač?

„Tví předci pocházejí jak z jedné, tak z druhé strany. Byli to stateční lidé, nebáli se a utekli z toho pekla, co se tu rozpoutalo. A ty, jediná, která patříš do obou táborů, můžeš udělat správnou věc. Všichni jsou zaslepeni touhou po vítězství. Udělej, co je nejlepší, ale nezapomínej na svůj úkol. Správná cesta bude možná tou nejhorší, ale věz, že tvůj čin nezachrání jen tebe…“

Hlas dozníval řídkou mlhou a mě začal přepadávat nesnesitelný pocit, že je něco špatně. Něco se stane a není moc času. Ryzák do mě opět silou strčil, tentokrát zezadu, takže jsem upadla na kolena.

Kříž už zase působil obyčejně a písmo bylo opět zcela nečitelné. Zvedla jsem se a vyšvihla koni na hřbet. Moje Sav’éan byla sice o poznání menší, ale to nebyl takový problém, abych se s ním v tuto chvíli chtěla zabývat.

„Eldur… Tak pojď, ukaž mi, co se stalo!“ Další pobídku už kůň nepotřeboval. Plynule se rozběhl lesem, ale já si dnes cval nedokázala za žádnou cenu užít.

Les brzy skončil a před námi se rozprostíralo dlouhé, mělké, zvlněné údolí, plynule přecházející do roviny. A vzadu na obzoru se modrala tenká modrá stužka moře.

Eldur zrychlil do zběsilého trysku. Nebála jsem se, věřila jsem rytíři Jihu, že mě jeho kůň donese na místo, které čeká…na mě. Letěli jsme divokou krajinou a moře se rychle přibližovalo. Nedozírná vodní plocha… Minuli jsme pláž a ostře zahnuli doleva, nahoru, na útesy.

Vítr sílil a zvuk vln tříštících se o strmé křídové skály také. Tady už byla zem zase rovná. Daleko před sebou jsem uviděla stát několik postav. Blížili jsme se závratnou rychlostí a já brzy rozeznala, kdo to tam stojí. Takhle to přeci nemůže skončit, pomyslela jsem si a ryzák ještě zrychlil. Cítil můj neklid a chtěl mi pomoct.

Zastavil téměř na místě a já mu sklouzla ze hřbetu a vrhla se k Šimonovi. Stál nad malým chlapcem a chystal se vykonat poslední rozhodnutí. Dívka, stojící opodál, ho jen zděšeně pozorovala. Viděla jsem v jejích zářivě modrých očích úplně stejný výraz, jako předtím v lese.

„Šimone!“ Strhla jsem ho stranou a meč sjel po skále pod jeho nohama.

„Veroniko,“ řekl a objal mě, „už vím, kdo jsi, omlouvám se, nechtěl jsem…“

„Už toho nechme,“ usmála jsem se na něj a znovu se k němu přitiskla. Dívenka se ihned vrhla k ležícímu chlapci.

„Nebyla jsi to ty, byli to oni,“ Šimon kývl směrem ke dvěma dětem. „Je mi to líto…“

„Ale to přece nemůžeš. Nemůžeš ho zabít před očima jeho…sestry!“ Byli si vskutku podobní…

„Co mám ale dělat? Mám je shodit z útesu?“ Naši rozvíjející se hádku přerušil pevný hlas zlatovlasé dívky.

„Skočíme.“ My dva jsme se na ni nechápavě otočili a i její bratr na ni vyjeveně pohlédl. „Skočíme, ale oba,“ zopakovala a já s Šimonem jsme se pro změnu podívali na sebe.

„Skočíme. Byli jsme ve Francii, půjdeme ale sami.“ Petr se smutně usmál na svou sestřičku a než jsme stačili cokoliv udělat, oba se chytili za ruce a postavili se až na samý okraj vysokého útesu.

„Nemusíte to dělat!“ zvolala jsem, i když odpověď byla zcela jasná.

„Musíme.“ Oba se po nás naposledy ohlédli, pak se podívali dolů, do zpěněného příboje…a udělali krok…do prázdna. Schoulila jsem se Šimonovi do náruče, ale žádný výkřik se neozval. O to byla celá situace strašnější. Přívaly slz nešly za žádnou cenu zastavit. Vím, nechovali se ke mně nijak hezky, ale stejně, byli to děti!

Proč zrovna na nich musela spočinout ledově těžká ruka osudu? „Správná cesta bude možná tou nejhorší, ale věz, že tvůj čin nezachrání jen tebe…“ Rytířova poslední slova stále pulzovala v mé mysli. Je tohle ta správná cesta?

„Pojď domů.“ Šimon mě k sobě znovu přitiskl. Spojovalo nás teď velice silné pouto. Ten pocit, tenhle pocit, že kvůli mně někdo umřel, už nikdy nezmizí ani kdybych tisíckrát chtěla. Jsou pryč. Mezi vzlyky jsem ze sebe vyrazila jen jedinou větu.

„Ale…už doopravdy…“ Otočili jsme se zády k moři. Eldur na nás zařehtal a my vykročili po cestě, která se najednou objevila na vyschlé půdě na útesu. Obyčejná štěrková cesta, jaká byla u nás v lese. Ohlédla jsem se.

Mírně zvlněná krajina Anglie, moře… Je to opravdu naposledy…?