Tři strany mince

Autor: corinne

Odkdy má svět jen tři rozměry...?!

Stiskla jsem kliku a vstoupila do komnaty. První, co jsem uviděla, byla suchá růže pohozená na ovčí kůži vedle postele. Nechala jsem ji tam, kde byla a pečlivě se rozhlédla. Bloudila jsem očima po stěnách zdobených nádhernými freskami. Otočila se kolem dokola a spatřila zevnitř ve dveřích klíč. Velký, kovaný.

Zkusmo jsem naprázdno zamkla. Šlo to. Po rtech mi přeběhl úsměv. Zavřela jsem dveře a z chodby je pečlivě zamkla. Klíč jsem si vzala s sebou. Zadumaná se vydala dolů do sálu. Rodiče začali plánovat věci, které se mi ani trochu nelíbily. Financování zděděného sídla jen z rodinných příjmů bylo nemožné. A proto bylo třeba začít zámek pronajímat.

Když se sešla rodinná rada a přednesla toto téma k prodiskutování, zastavil se mi dech. Úlekem. Mělo mě napadnout, že k tomu dřív nebo později dojde. Došlo. Byla jsem proti všema deseti, jenže právo veta náleželo někomu jinému.

Musela jsem svoje rozhodnutí odůvodnit. A vykládat celé rodině, že už několikrát o vlásek unikli smrti, protože tvrz původně patřila vzteklému upírovi, který se jí nechce vzdát, jsem fakt nechtěla. Vymýšlela jsem si jak jen to šlo, ale svůj zájem jsem neobhájila.

Po poradě jsem vypadla ven a skoro volala George. Ovládla jsem se však a jen tiše pátrala očima mezi stromy. Ten večer jsem ho nenašla.

***

Jedna dva...jedna, dva... Jedna, dva, tři...jedna, dva, tři... Postavila jsem se ve třmenech a zjistila, že Viki konečně naskočil cval na správnou nohu.

„Moc šikovný,“ zašeptala jsem a opět se usadila do sedla. Cválali jsme lesní stezkou a já si uvědomila příliš pozdě, že mlha houstne. Cesta byla mírně do kopce a čím jsme byli výš, tím byla hustší. Dneska jsem skoro skočila trenérce kolem krku, když mi sdělovala instrukce ohledně práce v sedle.

„Udělej si s ním rychlou práci a snaž se o co nejlehčí kontakt. Včera sejmul Ester,“ dodala jen tak, abych věděla. Když jsem teď cválala a mlha vlála kolem, ušklíbla jsem se. Otěže jsem držela jen lehce, Viki byl uvolněný a cválal pomalu. Čím to, že když na něj sednu já, dal by za moji pochvalu srdce?

V mlze nebylo vidět skoro nic, ale i přesto jsem periferním viděním zahlédla rychlý pohyb mezi stromy. Malinko jsem se zaklonila a koník zpomalil do klusu, do kroku a po pár metrech se zastavil.

„Hodný...“ Neubránila jsem se bezmyšlenkovité pochvale. Otočila jsem ho a pobídla do kroku. Ochotně vykročil, i když trochu váhal, jakoby nevěděl, proč se vracíme. „Neboj,“ pohladila jsem ho po pleci, i když jsem dodávala odvahu hlavně sama sobě. Sesednout jsem se neodvažovala.

Kdoví, co to mohlo být. Možná jen srna. Nebo možná taky něco mnohem nebezpečnějšího. Třeba George... Naivko. Dvě myšlenky navzájem se vylučující a přece jedna následující druhou. Obě byly moje. Teda alespoň jsem v to doufala.

Když jsem pak uviděla kohosi, jak klečí u bezvládného zvířecího těla, otočil se mi žaludek jako už mnohokrát. Viki se odmítal pohnout. Slezla jsem ze sedla a i za cenu, že ho budu honit po lese, jsem ho tam nechala stát. Byla jsem si jistá, že to je upír a tím spíš jistá i jeho jménem. Norberta bych poznala, i kdybych viděla jen jeho stín.

Nic jsem neříkala a snažila se chovat tiše, ale bylo mi jasné, že o mě ví. Zvedl se a cosi velkého a chlupatého dopadlo se zaduněním a zašustěním do jehličí.

„Nepleť se do mých věcí.“ Neotáčel se. „Nebo ti těch několik týdnů utrpení nestačilo?“ dodal ironicky s notnou dávkou pohrdání a výsměchu. Přešla jsem tu štiplavou poznámku s rytířským mlčením a jen pevně semkla rty, když moje oči spočinuly na zvířeti.

Vlk. S kožichem jako sníh. A krkem červeným, jak Norbert večeřel. Ležel nehnutě. Neměla jsem však čas zkoumat, jestli ještě žije, protože upír se otočil a já vzhlédla.

Moje odvaha zmizela jako zázrakem. Veškerá hrdost se rozplynula v mrazu, kterým mě spaloval. Zachytil můj pohled. Upíral na mě nemilosrdné oči...vlastně jen jedno oko. Došlo mi to až o chvilinku později. Intenzita jeho pohledu byla teď jednou taková. Přes druhé měl černou pásku a ve tváři spokojený škleb, že mě tak vykolejil.

„Vyrušila jsi mě,“ pravil nezabarveným hlasem jenom tak, i když moc dobře věděl, že jsem si toho vědoma. „Tak co kdybychom to skončili jednou pro vždy?“

„A co ti vadí? Co ti na mě vadí? Chci důvod! Chci vědět, proč mám umřít!“ Ve skutečnosti jsem však potřebovala jen čas. Nevěděla jsem k čemu, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Instinkty prostě pracovaly dokonale.

„Ty nám vadíš! Ty celá!“ odpověděl na moje otázky zuřivým křikem. „Mě, bratrovi, Anet...prostě všem!“ Jakmile to řekl, jakmile vyslovil...Anet...zatmělo se mi před očima. „Cha! Medvědí jezdec a na poníkovi! To mi nikdo neuvěří...“

To už mi došlo, že se mě snaží definitivně odrovnat. Abych vybuchla, abych utekla, abych se rozbrečela...cokoli. Měl by to pak mnohem snazší. Zatnula jsem zuby a prsty zaryla do dlaní, jak pevně byly sevřené moje pěsti. I přes hluboké rány v duši, ze kterých proudem tekla krev, jsem nic nepodnikla.

A když se pak zastavil uprostřed kroku směrem ke mně, otočil se a bez dalších slov odešel, začala jsem na okamžik uvažovat o svých nadpřirozených schopnostech.

Do paže mě šťouchl vlhký čumák. Pod ruku se mi podsunula obrovská hlava medvěda se srstí černou jako eben a stejně tak lesklou. Podrbala jsem ho za ušima a on zavrněl spokojeně jako kočka.

„Jsem tvá síla. Všichni jsme jedna rodina,“ zabručel potichu a pak se pomalu vydal za Norbertem. Snad abych byla klidná. Tohle gesto bylo tak neuvěřitelné. Celých těch několik minut bylo neuvěřitelných. Dozvídala jsem se věci, které odporovaly všemu. Ale vlastně nádherně zapadaly do sebe.

Veškerá moje pozornost se teď soustředila na vlka. Na bezvládné pohublé tělo zvířete. Jestli v něm zbyla ještě nějaká krev, určitě mu už nebudu moct pomoct. To proto byl tak povadlý, to proto vypadal tak hubený. Dřív byl silný...přemítala jsem. Kdoví, kde ho upír sehnal... Kde ho ulovil, kde ho našel...? Nebylo moc možností.

Střelila jsem pohledem na cestu. Viki na mě čekal, ale měl tak napjaté svaly a oči tak rozšířené a plné hrůzy, že jsem dostala strach, aby tam počkal i po tom, co si pro něj půjdu.

Klečela jsem u vlka a hrála si na veterináře. Lépe řečeno, hledala jsem jakýkoli náznak tepu. Neměla bych to dělat, ale potřebovala jsem vědět, jestli žije. Byla jsem tak zaujatá vnímáním jeho srdce, že jsem si nevšimla, jak malátně otevřel oči a lehce mě očichal.

Pak vycenil zuby, zavrčel a pokusil se mě kousnout. Uskočila jsem a upadla na zem. Zvíře se mrštně vyšvihlo na nohy bez sebemenších obtíží. Bylo zase plné života; ochablé tělo bylo to tam. Krátce po mě štěknul a splynul s mlhou. Byl to nádherný efekt, když byl skoro stejně bílý jako všechno kolem.

Zdrcená jsem se dopotácela k poníkovi a jako ve snách ho nechala, ať mě donese do stáje. S nikým už jsem nepromluvila a ještě v posteli si znovu a znovu přehrávala, co na mě Norbert křičel. Ty celá...nám všem...mě, bratrovi, Anet... Anet... Měl to být vtip? Ne, určitě ne. Tak co v tom případě? Byla to pravda? Koukala jsem do tmy a drtila všechny vzpomínky na prach. George to bude vědět...ale kde je?

***

„Šach mat!“ zvolal vítězoslavně a drápem posunul svoji figurku naproti mojí dámě. Můj dlouhý povzdech však jeho nadšení poněkud zchladil.

„Tohle je dáma. Hrajeme dámu. Tady není šach mat, koukej, teď tě můžu krásně skočit.“ Nabručený se odtáhl od stolu.

„Proč nehrajeme šachy?“ zamumlal nespokojeně.

„Už jsem ti to říkala asi stokrát... Od jisté doby mám k šachům odpor. Nechci je hrát.“

Jako pokaždé, když jsem takhle urazila hru, kterou měl rád, vyskočil si na gauč a stulil se do klubka. Zkoušel trucovat.

„Georgíku,“ protáhla jsem a pokusila se napodobit jeho nevinné smlouvavé oči, když ukecával on mě. „Pojď se aspoň projet...“ V hromadě chlupů se objevilo jedno oko. „Potřebujeme trénink, oba dva.“ Najednou stál na všech čtyřech.

„Pokud k tomu budeš takhle přistupovat i nadále, budeme dokonale sehraní.“ Ještě do mě musí hlodat! Nechala jsem to být a utěšovala se myšlenkou, že já jsem teď ten rozumnější, a proto budu mlčet. Osedlala jsem ho a vyrazili jsme.

„Hele,“ odvážila jsem se promluvit, až když jsme byli pořádný kus od domova, „je možné, že jsem mohla vidět...že jsem viděla...vlka?“ Medvěd, který vyrovnaně klusal po jehličí, se teď zastavil. Otočil hlavu dozadu a změřil si mě pohledem, který vyzýval k podrobnějším informacím. „Ten vlk byl...byl bílý. Bílý jako mlha...“

Jakmile jsem dořekla poslední slovo, uvědomila jsem si souvislost. Všude kolem bylo bílo. George upíral pohled jedním směrem a zhluboka nasával, zřejmě cizí, pach. Nebyla tak hustá jako včera v lese, ale o to byla děsivější.

A kdesi na horizontu, před tmavou hradbou stromů, se rýsoval nejasný obrys lidské postavy. To na ni medvěd koukal. U nohou se tomu člověku mlha vlnila. Nebyl zase tak daleko, ale do tváře jsem mu vidět nemohla.

„Slez!“ sykl George tiše, ale prapodivná ozvěna slovo odrazila od několika neviditelných stěn a odnesla pryč. Poslechla jsem ho a on mě čumákem strčil do křoví. Tiše jsem čekala na další pokyny, ale medvěd se plně soustředil a byl připravený ihned zaútočit nebo odrazit zákeřný útok.

„Co je?“ I když jsem mezi větvemi viděla, jak se ta bytost ztratila, medvěd mi neodpovídal. Uši i čumák měl nastražené a svaly napjaté. Po chvíli se přeci jen sklonil ke mně.

„Rychle nasedni! Tady nemůžeme mluvit,“ zavrčel a já se bleskově vyhoupla do sedla. Vyrazil a letěl domů. Takhle rychle už dlouho neběžel. Mlha se ale neztrácela, naopak, pořád houstla.

Prudce změnil směr a oblak mlhy se vrhl proti nám. Ještě, když letěl, George se zvedl na zadní z plné rychlosti a já přirozeně provedla salto vzad. Ještěže jsem instinktivně sbalila hlavu; vyšlo mi to akorát na nohy. I tak jsem si kvůli doznívající odstředivé síle sedla po necelých dvou vrávoravých krocích.

Bylo jasné, že to něco bílého, ten oblak mlhy, šel po mě. Medvěd se postavil, aby mě chránil. Jenže to bylo celkem k ničemu. To bílé něco mělo skok přesně vyměřený. Přede mě dopadl obrovský vlk a přední tlapy mi položil na hrudník.

Byl těžký, i když se o mě opíral jen polovinou svojí váhy. George už zase byl na všech čtyřech a vrčel. Zabodával do bělostného vlka ostrý pohled a snažil se mu naznačit, že je to on, kdo má větší sílu. Zvíře nade mnou ale zůstalo v klidu a nespouštělo mě z očí.

Ztuhla jsem úlekem už když jsem prováděla ten neplánovaný kotoul. Bála jsem se i dýchat a jen sledovala matnou postavu, jak vztahuje ruku směrem k Georgovi. Co já mohla vědět, co je to za individuum. Chodí s mlhou a s vlkem. A nebojí se medvědů. Ten člověk položil dlaň medvědovi na hřbet a ta se zabořila hluboko do jeho srsti. George se otočil na něj a zavrčel ještě výhružněji. Jeho to však z klidu nevyvedlo. Vlk se k němu otočil.

„Tahle?“ podivil se cizinec a pak rázně zavrtěl hlavou. „Ne, ta to neudělala.“ Dlouhé vlasy se mu rozlétly do stran. Měly stejnou barvu jako vlčí kožešina. Sněhově bílou. Vlastně až teď byl pořádně vidět. Až teď, když přišel blíž a mlha malinko zřídla.

Byl...vysoký nebo mi to alespoň tak přišlo. Šedé oči plné hrdosti jako těžké bouřkové mraky. Nebo modré? Vypadaly jako mrtvé, ale zářily. Nepochybná síla, která vyzařovala z jistoty každého jeho pohybu. Kdo to jen...?

„To není ona,“ zopakoval, ruku stále na Georgově naježeném hřbetě. A přitom to nevypadalo, že by mu jakkoli ubližoval. „Pojď,“ dodal k vlkovi, ale ten jen dupnul přední tlapou na znamení nesouhlasu, až mi skoro vyrazil dech. Nemohla jsem nic dělat, jako už mnohokrát.

Zvíře si můj pach zapamatovalo dokonale. Mělo pravdu, když nechtělo odejít a vzdát se kořisti. Hledali toho někoho, kdo se z vlka napil. Nepochybně. Člověk zahalený mlhou přejel prsty po bočnici sedla.

„Někdo, kdo si osedlal medvěda, by vlku neublížil.“ V jedné nestřežené chvilce se George po tom cizinci ohnal zuby, ale on dál zůstal stát. Věděl, že by ho doopravdy nekousl. „Jen klid,“ promluvil tiše, „tvému jezdci se nic nestane. Zatím.“ Šepot doprovázel povzdech. Ale pak se jeho tvář rozjasnila a pár kroky stál nade mnou. Nepatrným gestem pokynul a vlk se značnou nelibostí sundal přední tlapy z mého hrudníku. „Zvířata by přeci měla držet při sobě.“ Podal mi ruku a pomohl vstát.

Čekala jsem studený a mrtvý dotyk, ale místo toho se se mnou podělil o prapodivné teplo, které ho prostupovalo. Bylo zvláštní...opravdové...a teplé. Příjemná změna oproti věčně zamrzlým upírům. Ihned mě pustil, jakoby se popálil...nebo bál, že se mu něco stane. To jistě ne. Okamžitou myšlenku jsem hned zavrhla.

„Mám pocit, že se nevidíme naposled.“ Na pár vteřin zavřel oči. Jeho pleť byla bledá, jako ta upíří. O krok ustoupil, vlk se mu zavlnil u nohou a rozčeřil tak mlhu, která znovu zhoustla a pak se rozplynul. Nebo jen odešel? Stála jsem a koukala do prázdna. Jenom koukala do vzduchu.

***

„Jsi blázen, víš to?“ začal George mnohem později, když jsme po dobré večeři seděli na gauči a užívali si společné chvilky klidu. „Jsi blázen,“ zopakoval. „Sahat na bílého vlka, co tě to napadlo?!“

„Ten vlk byl mrtvý!“ začala jsem se hájit.

„Jak to myslíš, mrtvý?“ nechápal. Můj medvěd výjimečně něco nechápal.

„Já jsem...viděla jsem...viděla jsem Norberta.“ George v klubku se otřásl. Dosud jsem se opírala o medvědova záda, ale teď jsem spustila nohy na zem a narovnala se.

„Chtěl tě zabít...“ Dokázal to vyčíst jen z mého postoje? Asi ano...

„Ne chtěl. Zabil by mě,“ opravila jsem ho s nepřítomným pohledem zabodnutým do podlahy. Opět se mi vybavila jeho slova...Anet...

„Zabil vlka, který nejde zabít,“ přemítal.

„Ten vlk odešel,“ namítla jsem.

„A ty jsi u něj klečela, když se probral.“ K tomu už jsem nemohla dodávat nic. Bral to jak souhlas. „Můžeme mluvit o nesmírném štěstí. On si totiž na důkazy moc nepotrpí. A vlkovi důvěřuje jako nikomu na světě.“

„Kdo to je?“ využila jsem situace, aby mě seznámil s problémem.

„Má mnoho jmen...někteří mu říkají Mlha, jiní Vlk, ale medvědi ho nazývají Ský Galdrar, kouzelný mrak nebo taky mrak kouzel. To jméno pochází ze staré islandštiny a vzniklo v době, kdy se objevil poprvé. Bylo to právě na Islandu. Když se někde objeví, znamená to problémy. Ať už je způsobí on nebo někdo jiný. Tak tomu bylo i tenkrát. Přišel s mlhou a mlha přišla s ním. Nastala zima, jakou nikdo předtím nepamatoval. Mnoho medvědů zaplatilo životem. A to všechno jen proto, že přišel on, chápeš to?“ Zavrtěla jsem hlavou a neubránila se otázce.

„A co dělá tady?“

„To nikdo neví. Možná je předzvěstí něčeho velikého. A strašného.“

„On je...je mrtvý?“ Odpověď byla samozřejmá, vzhledem k jeho věku a podobě, ale George přeci jen řekl něco, co bych nečekala.

„Ne, je z masa a krve jako my. A je to člověk. Člověk, který chodí s vlkem. Mocné síly si ho ale vyvolily a svěřily mu obrovskou moc. Jediným dotekem dokáže pálit a mrazit, zabít i mučit. Pohledem umí otrávit a zničit duši. A svou sílu se naučil dokonale ovládat. Jako úkryt si zvolil mlhu, která může plynout stále s ním a může ho halit kdykoli a kdekoli.“

Tak trochu se mi ulevilo, ale zároveň mi už připadalo až příliš nemožné. Až příliš odpoutané od té mojí reality. Zažité, klidné a bezpečné. Více méně.

Chvíli jsme seděli potichu a já si přebírala všechny věci od začátku. Kdyby chtěl, stačilo by mu jediné slovo a Medvědí jezdec i se svým medvědem by byli nic. Kdyby chtěl, stačil by jediný dotek a jsem mrtvá. Ale on mi nabídl pomoc... Nemohla jsem tušit, jaké to bude mít následky. Že tohle byla jenom předehra, a že jsme se skutečně neviděli naposled.

***

Nemohla jsem spát. Už několikátou noc se zvenku ozývaly tlumené rány. Něco někde padalo. Někdo něco házel. A pak mi ta věc dokonce dopadla na okno, odrazila se od skla a zase zmizela. George spal tyhle noci neobvykle klidně. To nebylo dobře. Věděla jsem to.

Vyšla jsem do deště, protože ovzduší doma už mě dusilo. V zahradě pod mým oknem leželo ještě stále to něco, co mě v noci tak vyděsilo. Byl to jen nejasný obrys v trávě, ale když jsem přišla blíž, vyjekla jsem a hned si zacpala pusu. Byla to ruka. Celá, odervaná od ramene a všude šrámy; stopy medvědích drápů. Krev tam nebyla. Podle toho lze usoudit, že nebyla lidská. S největší pravděpodobností upíří.

Veškeré tyhle myšlenky mi proběhly hlavou, aniž bych je stačila zaznamenat a pořádně jsem si je mohla přebrala, až když George ruku zlikvidoval.

Samotné už se mi na procházku nechtělo, hlavně z toho důvodu, že panika zase zapracovala. Méďa mi nabídl projížďku, abych se uklidnila a já souhlasila. Už jen kvůli tomu, že se mi nechtělo sedět doma.

Déšť mi padal do vlasů a Georgovi do kožichu, když klusal lesem. Neušlo mi, že ani tady není takový klid jako vždycky. Co bylo jinak jsem poznala, na můj vkus, až příliš brzo.

Na okraji strže, hluboké jen pár metrů, ležel zbytek. Tedy ten zbytek, který chyběl ruce v zahradě. Roztrhané tělo bez hlavy. Roztrhané drápy medvěda.

„Georgi,“ špitla jsem bázlivě s pohledem upřeným na beztvarou hromadu.

„Neboj,“ zabručel nezúčastněně, „sněm slíbil, že tě bude hlídat.“ Zalapala jsem po dechu.

„Ale jak si to představují?!“ Veškerý strach ze mě rázem spadl. Hlavou mi prolétla myšlenka na Alexe a na to, že ne všichni upíři stojí o mou smrt. „Nemůžou jen tak zabíjet upíry na potkání!“

„A upíři můžou zabíjet medvědy na potkání?! Nezastávej se jich, ty bestie si to nezaslouží!“ Zmlkla jsem, ale v očích se mi objevily dvě slzy vzteku.

„Jaký sněm?“ chytla jsem se jiného vlákna.

„Medvědí sněm,“ zamručel George znechuceně. „Musíme sebou pohnout nebo přijdu pozdě,“ dodal.

„Chci jít s tebou!“ vyhrkla jsem. Kdoví, co to bylo za upíra. Třeba to byl Alex...a stejně je to moje vina, že ho medvědi roztrhali...kdybych na to přišla dřív, kdybych se zajímala o ty rány venku...

„To nejde...nemůžeš.“ Odpověď byla strohá. Až moc.

„Chci jít s tebou,“ kladla jsem důraz na každé slovo a snažila se, aby to znělo neústupně. Medvěd něco zabručel, pak se otočil a pomalu se vydal k domovu. Déšť mi padal do vlasů a Georgovi do kožichu.