Pokousaní lesem

Autor: corinne

Nikdo tě nemůže ponížit bez tvého svolení.

„Georgi,“ zašeptala jsem do ticha pokoje.

„Zase nemůžeš spát?“ zamručel medvěd v polospánku.

„Hm,“ odpověděla jsem už úplně nahlas. Ovládala mě dokonale spánkuvzdorná nálada a té se nedalo odporovat.

„Tak spi,“ znovu si položil hlavu na přední tlapy v klubku.

„Mám strach,“ začala jsem upřímně, což se u mě moc často nestávalo. Neřekla jsem mu o Alexovi, protože se neptal. Ale co když návrat Alexe znamená taky návrat ostatních? Poslední dobou jsem měla relativně klid, i když vlastních starostí tolik, že by to vydalo za deset upírů. Měla jsem čas se připravit. A možná ještě mám. Podle všeho se chystá něco hrozného.

„Co jsi viděla?“ otevřel George náhle oči. Skutečně. Skutečně jsem poslední dobou vídala stále znepokojivější věci.

„To ohniště uprostřed louky,“ zírala jsem do stropu, nad nímž jsem tušila déšť, „v lese, kousek od toho místa, jsem...viděla úplně stejné.“

„A dál?“ zeptal se po chvilce mého mlčení, kdy jsem čekala na nějakou jeho reakci. Ano, přišel čas, abych mu řekla všechno od začátku. Abych mu řekla, proč jsem chtěla být poslední dobou jen sama se sebou, proč jsem pila tu jeho zabijárnu a proč se bojím. Ta noc k tomu byla jako stvořená.

Všechno jsem mu vypověděla a uvědomila si, že to bylo už podruhé, co jsem Georgovi zatajila setkání s Alexem. Upíři celkově na mě mají špatný vliv.

„Pojď, něco ti ukážu.“ Medvěd se náhle a bez varování zvedl a já ho následovala. Trpělivě čekal, až domluvím, to mu bylo ke cti, jelikož naše běžné rozhovory nestojí za nic. A pak mě vytáhl ven. Bez jediného dalšího slova vysvětlení. To ale nebylo třeba. Byla vlahá letní noc. Ano, ještě pořád letní.

Neobtěžovala jsem si brát bundu, a tak jsem teď kráčela s dlaní zabořenou v husté srsti jen v noční košili. Nad našimi hlavami prolétl netopýr.

„Pšt,“ broukl medvěd, aniž bych tušila proč. Vzduch byl lehký a prosycený něčím mezi motýlími křídly, vůní listí a slabounkého odéru kouře z páleného dřeva. Pálené dřevo? Tady a teď? „Podívej,“ zabručel George a zastavil se.

Došli jsme až na samý okraj naší cesty a dál pokračovala už jen prašná polní. Zahlédla jsem to taky. Mihotavé světýlko pod mladou lípou uprostřed louky na úpatí kopce.

„A tamhle, mezi stromy.“ I když to bylo špatně vidět, poznávala jsem to místo, co mě dneska vyděsilo. „A další je tam, pod keřem.“

„Hlídají kopec?“ zeptala jsem se, i když původně to mělo být jen nejisté konstatování.

„Ano, už je pozoruju čtvrtou noc.“

„Ale proč?“ George v medvědím podání pokrčil rameny. „Může to být kvůli nám?“

„Teoreticky. I když lovci mají chránit lidi a my lidem neubližujeme. Nikdy.“ Zamrazilo mě z druhé možnosti, proč tu jsou. Ale tu jsem stále odmítala. Vrátili se upíři.

***

Sehnula jsem se pro prvního letošního praváka a vítězoslavně se otočila. Medvěd skoro ryl čumákem v zemi a co chvíli vyčenichal jedlou houbu.

„Koukej.“ Uznale kývl, ale dál si hleděl hledání a nijak zvlášť si mě nevšímal. Očistila jsem ho a už s ním chtěla vztekle mrsknout do košíku, když jsem se najednou zarazila. Proč vlastně?

Byla jsem naštvaná. Na všechny okolo, momentálně. Na mamku, že mi vnutila košík a nůž, přesto, že se jdu jenom projít do lesa, na George, že se dneska chová tak odtažitě a na sebe, že svůj vztek nedokážu ovládat. Povzdechla jsem si a pokračovala v hledání s nuceným klidem.

Opřela jsem se o strom v naději, že mě medvěd třeba vezme na záda. Chodili jsme po lese už dobré dvě hodiny a já toho měla tak akorát dost.

„Georgíku,“ zaprosila jsem, ale nedočkala se tichého zavrnění jako vždycky. „Georgi?“ Nic. Nikde nikdo.

„Tvůj medvěd zdivočel divokým kouzlem, jezdče.“ Lyrický hlas patřil chlapci za mnou. V tu nejprvnější chvíli mě napadlo, že je to upír, ale pak mi pohled sklouzl ke zbrani, kterou držel v ruce. Nebyl to oštěp.

Dlouhá lehká tyč. S kulatými konci. Lovec, prolétlo mi hlavou vzápětí. Ale nešlo mi na rozum, proč tak neškodnou zbraň. Pohrával si s ní, jakoby nebyla těžší než pírko. A pak mi to došlo. Když najednou zničehonic ji zarazil do země.

Moc dobře vím, jak vypadá půda v lese. Jak je vrstvená a jak jednotlivé vrstvy, léty stlačené a zatížené tisíci dalších ulpívají na sobě. Musí se odhrabávat odshora po částech. Cokoliv chcete zabodnout, nejde to. Musel mít strašlivou sílu. Obyčejný oštěp by zlomil. Znovu ho vytrhl a mě u nohou přistála sprška kypré hlíny. Stál u mě až příliš blízko.

„Někteří lovci nesouhlasí s tím, co jsi řekla na sněmu,“ pravil vážně s nádechem zlověsti.

„To je medvědí věc,“ zasyčela jsem podrážděně a sevřela nůž, který jsem mezitím bezmyšlenkovitě strčila do kapsy. On ho nemohl postřehnout. Nebo možná věděl, ale nevěřil.

„Omyl, je to hlavně tvoje věc.“ Při těch slovech mě strčil svou zbraní do hrudníku, jakoby prodlouženým prstem, až jsem byla nucená o krok ustoupit.

„Nech mě!“ Instinktivně jsem hůl chytila a odstrčila ji od sebe. Vzal to jako výzvu k souboji. Reagoval, na můj vkus, až moc podrážděně.

Bleskově ukročil krok vpravo a dva vzad. Spolu s tyčí zaujal bojový postoj a šlehl po mě plamenným pohledem. Zvedl rukavici, kterou jsem mu nevědomky hodila k nohám.

„Nevyhraješ,“ na zlomek vteřiny mu po tváři přeběhl škodolibý úsměv. Usmála jsem se na něj taky. Tak přesvědčivě, jak jen to šlo. Jsem malé bezbranné dítě. Malé medvídě.

Elijah mě přečetl celou během několika okamžiků. To proto lovil sám. Měl neobyčejnou schopnost. A byl mnohem moudřejší, než vypadal. Docházelo mi to všechno až zpětně. Poradil mi dokonalou strategii souboje, ve kterém jde o čas a o to, kdo dokáže získat lepší moment překvapení. A kdo ho nejlíp využije. Nejen při boji s upíry. Při boji obecně. Vzhledem k tomu, že nemám žádné nadpřirozené schopnosti, jako všichni okolo, musím z nevýhod dělat výhody, jak by řekl George.

Mezitím jsem měla dost času sebrat pořádnou větev. Ale chci ho vůbec mlátit? Za prvé, moje šance na výhru byly rozhodně menší než nula. A za druhé...nevypadal nejhůř...možná se mi dokonce líbil...možná... Dneska ostatně vím, že to bylo to nejrozumnější, co jsem mohla udělat, i když se to zdá naprosto absurdní.

Byl to on, kdo zaútočil první. To už jsem oběma rukama svírala svou ubohou nedokonalost, která se mi měla stát oporou. Skrčila jsem se a jeho zbraň se zasekla hluboko do smrku za mnou. Ta hůl musí být prolitá olovem...nebo... Stříbro... Nebyla jsem si vůbec jistá, co upírům způsobuje, ale vlkodlakovi spálí kůži i maso, ať je v jakékoli podobě.

Je to oboustranný hráč. Ten nejhorší. Zabiják. Jsou to lovci, kteří uznávají jen lidi a vyvolené. Žádní vlci, vlkodlaci nebo medvědi. Žádní upíři. Je schopen mě zabít a zabije mě, pokud na to přijde. Pokud. Slovo, které znamená naději. Teď už jsem věděla, že mu můžu ublížit. Začala jsem nesměle, nepříliš prudce a dávala dohromady to málo, které jsem ze šermu uměla. Spolu s kombinací Elijasových rad mi za chvíli začalo být špatně. Krok. Zapřít se nohou.

„Bojuješ jako holka.“ Myslel si, že mi vmete do tváře bolest a do duše zaseje strach. Váhu na pravou. A teď rozpřáhnout.

„To bude tím, že jsem holka,“ odpálila jsem jeho slovní útok. Mířit na hlavu. Zasáhnout nohy. To jediné by mi snad i prošlo a já bych měla inspiraci do dalšího souboje, ale moje smysly na okamžik zaváhaly a jeho ruce dokázaly vykrýt můj úder. Na nadávání a litování sebe sama nebyl čas. Nijak mě nešetřil, ale na druhou stranu se snažil, abych mohla alespoň mluvit, až se mnou skončí. To mi mělo být podezřelé.

„Život je jako hra, kotě,“ začal zase tak lyricky jako na začátku, „když ji neumíš hrát, prohraješ.“ Dotkl se mě. I když měl pravdu. „Jako tvůj medvěd.“ George? Ovládl mě zmatek.

„Neříkej mi kotě,“ vyplivla jsem mu do obličeje, jen, aby jeho slova nezůstala bez odezvy a svou poznámku utvrdila ještě nečekaným útokem na jeho levé rameno. Úspěch.

„Fajn, jezdče. Ale v tom případě odteď už žádné výhody,“ ušklíbl se, jako kdyby mu na něčem takovém vůbec nezáleželo. Copak doteď nějaké výhody byly? Byly. Tak tak, že mě nezasáhl do spánku a pak už jen rána za ranou dopadaly v nekonečných kreacích a já je nedokázala všechny zneškodnit.

„Georgi!“ zvolala jsem, když mi bylo jasné, že nemám dost sil. Vzápětí se pohnulo křoví.

„Medvěd dohrál,“ pravil ležérně chlapec a déšť ran na chvíli ustal.

„Kde je?!“ Cítila jsem, jak srdce zrychluje tep a pumpuje energii z tajných zásob adrenalinového lektvaru. Ještě pořád jsem se však ovládala.

„Není,“ řekl skoro zpěvným hlasem. Poslední kapka do číše mé trpělivosti ukápla nějak moc rychle. Pořád ještě nedával pozor, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Bylo mi jedno úplně všechno, kromě jediné věty. Anet už není. Není. Není... To bylo něco, co mě spolehlivě dokázalo rozzuřit. Rozhodit, ale ne zneškodnit. Už ne. Bylo to něco, co nemělo řešení. Hádanka bez klíče. A to mě štvalo ze všeho nejvíc.

Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale najednou jsem letěla vzduchem, prudce vrazila celou svou malou vahou do svého protivníka a ten, aniž věděl, co se stalo, skončil na zádech na tvrdé zemi. „Game over,“ zašeptala jsem se samolibým úsměvem. Moje větev ho dusila a já v kapse nahmátla nůž. Svůj. Lovecký. A jeden z nejostřejších, jaký jsem kdy měla v ruce.

Myslím, že mě od začátku nechtěl zabít. Že prostě chtěl mě. Mě samotnou. Asi se nikdy nedozvím k čemu, ale je to tak děsivá představa, že...

„Ty mě nezabiješ,“ usmál se, i když teď byl dokonale bezbranný. To uviděl mou druhou zbraň. Tu, která by ho mohla lehce zabít. „Vidím ti v očích strach. Ještě nikdy jsi nikoho nezabila.“ Nic mě nenaštve tak, jako napadání mých slabostí.

„Někdo musí být první,“ zasyčela jsem nenávistně a nůž se ostřím dotkl jeho krku. V tom místě, které mi neustále způsobovalo problémy. Tepala v něm krev. Ta jeho teď prosycená panikou.

„Ach, budu tvůj první...jak sladké.“ Lyrika teď spadala do falešně hlubokých tónů.

„Sladká bude tvoje krev, až dnes v noci budou trhat tvoje studené tělo na kusy!“ Sebekontrola už dokonale selhala. To dobré já bylo uvězněno někde hluboko a mohlo jen pozorovat, co se děje venku.

„Nezabíjej mě,“ obrátil najednou a i hlas se mu změnil. „Zaplatím tvrdou měnou.“ Teď už i chabý pokus o žert zněl hrbolatě. Zbystřila jsem, ale jen do té míry, abych se neodpoutávala od svého nynějšího úkolu. Držet ho alespoň v nehybnosti.

„Nechci peníze,“ odfrkla jsem si.

„Nabízím něco mnohem cennějšího. Třeba život tvého medvěda.“ George. Začala mě dusit děsivá předtucha.

„Kde je?!“ To už však znovu zašustilo křoví, tentokrát víc a blíž.

„Zabijácký hovada!“ Bezvládné tělo narazilo na kmen stromu dobré tři metry nad zemí a zadunělo, když dopadlo. Keřem se prodral medvěd s dalším člověkem v zubech. Muž jen sténal, jak se stále víc krve vsakovalo do půdy pod nimi. „Hám ti phej vyhídit pozdhav,“ huhlal směrem ke mně. Pak svým zajatcem mrskl o další strom, aby ho konečně zbavil utrpení. Medvědi lidem neubližují. Nikdy. Jeho věta, kterou opakoval možná až moc často.

„Co jsi to...?“ Na okamžik jsem se odpoutala od kluka pode mnou, ale on byl stejně šokovaný jako já.

„Na tyhle se zákon nevztahuje. Je to sebeobrana,“ vysvětlil spěšně. „A tady ten? Ukaž, zabiju ho radši sám.“ S odporem obrátil oči k nejmladšímu z trojice.

„Ne!“ vykřikl zoufale a já skutečně zavrtěla hlavou.

„Je můj,“ prohodila jsem a opět veškerou pozornost soustředila k němu. „Někdo musí být první,“ zhluboka jsem se nadechla. Proč zrovna on? Proč on? Hučelo mi v hlavě pořád dokola. „Protože je to lovec zabiják,“ odpovídala jsem si nahlas šeptem. Pořád jsem ale nedokázala najít odvahu.

„Vím toho víc, než si myslíš,“ začal zlomeným hlasem. „Dej mi jedinou minutu, to je poslední, o co tě prosím.“

Neodvažovala jsem se odpovídat. Jako kdyby to bylo trestné. Když jsem delší dobu mlčela, pokračoval.

„Chci ti jen říct, že až odejdeš, nebude to tak krásné, jako si spousta lidí myslí. Alespoň pro tebe ne.“ Netušila jsem o čem mluví. Mluví o smrti? „Je to velké město. Desetkrát tak velké jako to tvoje. Dávej si pozor. Nemůžeš vědět, kdo je nepřítel a kdo z nich si skutečně zaslouží smrt. Budeš s nimi den co den v přímém kontaktu a nebudeš tušit, že tě sledují. Že hledají tvoji slabinu.“

Domluvil. A já už věděla, před čím mě varuje. Intr. Škola. Město, kde neznám jediného člověka. Na tohle riziko jsem nikdy nepomyslela. Můžou mě zabít kdykoli a kdekoli, třeba i vlastní spolužáci. Jenže teď už nešlo couvnout. Už jsem v tom byla až po uši. Zabředlá do událostí tady a vržená do víru plného neznáma někde daleko odtud.

S otevřenou pusou a očima vytřeštěnýma jsem pozvedla nůž. Zavřel oči a čekal. Není divu, že se zatvářil víc, než zmateně, když jsem se postavila.

„Ty nechceš...?“

„Budu pamatovat na to, abych si dobře rozmyslela, koho mám zabít a koho ne.“ S těmi slovy jsem mu podala ruku. „Díky.“ Usmál se, popadl svou zbraň, co dosud ležela opodál a otočil se k odchodu.

„Štursa. Buď ve střehu. Není tím, kým se zdá být,“ prohodil ještě přes rameno a zmizel v lese.

***

Týden na to jsem na zahradě věšela prádlo a přemítala o událostech prvních dní ve škole. Kuba Štursa. Mě se zdál v pohodě. Zdál. Nemohla jsem si nevšimnout, že středem jeho zájmu byl úplně někdo jiný, ovšem nesčetněkrát jsem ho přistihla, jak mě sleduje.

Upadl mi kolíček a já se pro něj bezmyšlenkovitě sehnula. Leknutím se mi zastavil dech, když se moje ruka setkala s rukou někoho jiného. Za bílým prostěradlem, splývajícím až k zemi, stál ten kluk. Další bytost, kterou jsem nedokázala zabít. A další věc, které jsem litovala.

„Co tady děláš?“ sykla jsem tiše a snažila se, aby taťka, co pracoval na druhém konci zahrady a měl na mě krásný výhled, nepojal podezření. „Pustila jsem tě, tak co ještě chceš?“

„Můžeš být na svého medvěda hrdá,“ odpověděl. „Vždycky jsem si myslel, že neexistuje nikdo zákeřnější, než upíři. Mýlil jsem se.“ Vyhrnul si triko a já už věděla, co si myslí.

„Ne, to já ne...“ Nenechal mě však domluvit.

„Tomuhle se říká zrada. A takové věci já nikdy nenechávám bez pomsty.“ Připnula jsem na šňůru poslední ponožku. Ruce už to dělaly poněkud automaticky po tom, co mě obvinil z medvědího útoku.

Myslel si, že jsem po jeho odchodu poslala George, aby mu připomenul, že to já jsem vyhrála a on je pořád mým zajatcem. Že ho můžu zabít jediným pohybem ruky. Jediným slovem. Ale tak to nebylo.

„Čekám tě v osm u tvého buku.“

„Ale...“ snažila jsem se odporovat; to mi však nebylo vůbec platné.

„Přijď. Nebo to bude horší.“ Zablýsklo se mu v očích. Já, jakoby nic, popadla prázdný koš na prádlo a krokem mechanické hračky se vydala k domu. Ještě jsem slyšela, jak říká, ať se to nedozví medvěd.

Místo krve mi žilami proudil můj oblíbený adrenalinový koktejl. Jedna ku dvěma se strachem, kapkou hořkosti a hrdostí. Hodně hrdosti. Kráčela jsem po cestě, ale jak to šlo, vklouzla jsem mezi stromy. Věřila jsem, že mě les dokáže ochránit, i když teď byl pro mě největším nebezpečím.

„Jdeš pozdě,“ ozvalo se za mnou, sotva jsem udělala krok do tmavnoucího stínu buku. Potřebovala jsem chvilku, abych se vzpamatovala z náhlého návalu paniky, co mě nutil utíkat. Utéct do bezpečí domova. „Nezkoušej se otočit a utéct. Neutečeš daleko.“ Jeho hlas už nezněl ani trošku lyricky.

„Jistě. Romantika na druhou,“ ušklíbla jsem se, když zase na chvíli zvítězila hrdost a všechno ostatní šlo stranou. Ale to mě hned přešlo, když se na mě bez varování vrhl. Bez varování a beze zbraně.

Zcela lehce moje síla pod jeho vahou povolila. Vlastně jsem se ani nepokoušela bránit. Jen tak, aby mi neublížil. Stejně jsem se tomu neubránila a skončila s roztrženým rtem na zemi. Lehla jsem si skoro dobrovolně a sázela na to, že tak se prudký náraz zmírní. Nepotřebovala jsem okamžitou svobodu. Potřebovala jsem čas na vysvětlení. Ale i když já pochopila jeho, pochopí on mě? Napadlo mě to příliš pozdě na to, abych se mohla bránit.

„Karta se obrátila, co?“ usmál se. Ne. Nevybouchni, ne, ještě ne, domlouvala jsem sama sobě.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem ostřeji, než jsem měla původně v plánu. „Zabít mě? Tak to udělej.“ Neměla to být provokace. Nebo možná provokace k tomu, aby mi konečně vysvětlil, o co mu jde.

„Nechci, abys umřela. To by byl příliš lehký trest.“ Těžce jsem polkla. „Máš spoustu schopností, které se nám můžou hodit. Víš, jaké by to bylo, kdybychom na své straně měli medvědího jezdce?“

Všechny svaly mi ztuhly a moje tělo zůstalo v nepřirozené poloze zajatce. Přidat se na jeho stranu? Nikdy.

„A nebo jaké by to bylo, kdybych ukázal medvědům jejich slavného jezdce přemoženého a úplně bezbranného? Určitě by výměnou za tvůj život dali cokoli.“

„Nech mě to vysvětlit!“ vyrazila jsem ze sebe v náhlém probuzení z prvotního leknutí. Stáhl se mi žaludek a zkrátil dech.

„Nepotřebuju nic vysvětlovat! To nebyl medvěd, ta stvůra, co mě napadla.“

„Hajzle,“ zavrčela jsem, protože mi zase došlo pozdě, že lhal.

„Ten hajzl tě právě nechal naživu. Važ si toho dobra.“

„Já tě nechala jít,“ vzlykla jsem se slzami na krajíčku. Ta tam byla hrdost i zbytek odvahy.

„Ale já tu chybu neudělám,“ řekl tvrdě. „Počkáš tu na mě do rána,“ dodal. Tak nějak jsem tušila, co to znamená.

Když jsem pak pár minut na to vztekla kopala do stromu, ke kterému mě přivázal, nebylo třeba dalších poznámek. Klid. Uklidni se. Georgovi za chvíli dojde, že se něco děje. Trochu mě to skutečně ukonejšilo. Ne. Bude si myslet, že jsem s Alexem. Řekla jsem mu totiž jen, že jdu ven. Malér.

Vzpomněla jsem si na jeden ze svých nožů, který jsem si ve strachu strčila do kapsy a na všechny indiánky, co jsem kdy viděla. Tak fajn, jen pomalu. Strom to byl štíhlý; mlaďounká osika, takže realizace mého plánu nestálo nic v cestě.

V první řadě bylo třeba si sednout, což jsem zvládla skoro bez potíží. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem měla z kapsy úzkých džín dostat ven zavírák. Pět let klasického baletu se sice už kdysi ztratilo v nenávratnu, nicméně mi to pořád ještě k něčemu je. Nejednou už se mi protažené šlachy hodily.

Doslova vykopnout nůž z kapsy se mi podařilo až po dvaceti minutách usilovného snažení, ale povedlo se. Pak už jen zbývalo dostat k němu ruce, opatrně ho otevřít a přeřezat provazy. Zdánlivě nejlehčí práce. V praxi to vypadalo malinko jinak.

Nehledě na to, že mi krev tekla snad ze všech prstů, řízla jsem se taky do jizvy, co mi zůstala na zápěstí po Alexově kousnutí.

Teď večer se sem jistě stahují upíři. Na co by jinak čekali lovci? Vrazila jsem zakrvácené ruce do kapes a doufala, že tu žádná upírovitá šelma není. Skutečně nebyla a skutečně jsem se dostala domů celkem rychle. Co všechno si za život ještě vyzkouším?

Tolik psychicky i fyzicky vyhrocených situací by na mě asi mělo zanechat nějaké následky. Nějaké citově hluboké následky. A je to tak. Jezdím na medvědovi, na sedle, co jsem dostala k vánocům od upíra. Hraju si na medvěda, na lovce a někdy i na upíra. A jeden upír mě miluje. Další dva mě chtějí zabít. Vychovává mě medvěd. Obrovský medvěd, který váží tunu. Bojím se pavouků a studuju veterinu.

„Georgi!“ vpadla jsem do domu jako šílená. Bylo mi celkem jedno, že všichni už nejspíš spí. Ruce mě nesnesitelně pálily a navíc z nich teklo docela dost krve.

„Jak jsi k tomu přišla?“ vyptával se medvěd, když se nejdřív vymrštil z pohovky připraven mě bránit a pak uviděl tu rudou spoušť. Nečekal ale na odpověď a hned se začal přehrabovat v našem lékarnickém šuplíku.

Prudkým pohybem vytáhl gázu a obinadlo. Jen letmo pohlédl na zranění, ale jeho rozsah za tu chvilku zmapoval dokonale.

„Pravou ruku pod vodu, ale dělej!“ Pustil plným proudem studenou vodu a já přiskočila ke dřezu. „A hnedka sundej tu mikinu, vyperu ji sám.“ Strhla jsem ze sebe jedinou špinavou část oblečení. „Hoď to do dřezu a vodu nech, ať teče. A tu ruku mi honem dej.“ Udělala jsem přesně to, co po mě chtěl. Nějak jsem neměla náladu ani vlastně důvod neposlouchat. Dělal to pro mě.

Pod proudem vody mě to začalo pálit ještě víc, takže jsem byla nesmírně vděčná, když zavelel obvazování. Druhá ruka už byla zabalená ve vrstvě obvazů a krev neprosakovala. Vzpomněla jsem si na Berního a na to, co by teď asi udělal. I jako upír vystudoval medicínu a váže ho přísaha. Ale co potom s tím, že lidi úmyslně zabíjí? A jak by se zachoval ke mně?

„Tak a teď se snaž moc nerozčilovat. Prsty nic moc, ale z toho zápěstí to teklo hodně. Potřebuješ klid.“ Uložil mě na gauč skoro starostlivě a sám se stočil do klubka na podlaze.

Samozřejmě, že jsem neusnula. Přemýšlela jsem nad tím, co asi ten kluk udělá, až mě tam ráno nenajde. Vzpomněla jsem si taky na jeho zranění, jak ošklivě vypadalo už předtím a jak musí vypadat teď. Jedna moje půlka křičela po pomstě a ta druhá po soucitu. Soucitu a pomoci.

„Georgi,“ špitla jsem, ale vyznělo to nejspíš jako útrpné zasténání. Medvěd sebou prudce škubl.

„Co je?“ Najednou byl úplně vzhůru a připraven mi s čímkoli pomoct.

„Musím...musím se tam vrátit.“

„Máš horečku, snaž se usnout,“ povzdechl si.

„Ne! Jsem úplně zdravá a chci se vrátit do lesa!“ vyjela jsem na něj s instinktivní potřebou se bránit. Musela jsem ho nechat, aby mi očichal čelo a tváře a teprve, až když zjistil, že jsem opravdu při smyslech, začal se se mnou normálně bavit.

„Řekni mi jediný důvod, proč by ses tam měla vracet. Vůbec nemáš ponětí o tom, co ti chtěl udělat. A teď s ním chceš dobrovolně odejít?“

„Možná,“ protáhla jsem a zatvářila se záhadně.

„Jsi blázen. Zabijou tě. Pokud tě ovšem dřív nepřinutí, aby ses k nim přidala.“

„Ne, když se mnou bude někdo, o kom nebudou vědět,“ mrkla jsem na něj a on obrátil oči ke stropu.

„Ale beze mě,“ zamručel.

„No, tak půjdu sama. A asi mě zabijou, pokud mě nepřinutí, abych se k nim přidala.“ Jak dětinská jsem byla... Ale to byl jeden z mála opravdu účinných metod, které na George platily.

„Proč tam vlastně chceš?“ zeptal se a já věděla, že se zlobí. Jak by tak ne. Taková riskantní operace kvůli ničemu.

Můj argument o tom, že chci proniknout hloub mezi lovce a pořádně je poznat, zabral. Když jsem doplnila naprosto přesvědčivou informaci, že tohle je jedna z nejlepších možností, jak to udělat a že jiná se třeba už nenaskytne, souhlasil. Souhlasil, že půjde se mnou, schová se v křoví a neobjeví se dřív, než kdyby mi hrozilo nebezpečí na životě. Všechno ostatní je na mě. A to bylo dobře, protože můj opravdový záměr byl docela jiný.

Když jsem ho pustila, napadlo ho nějaké zvíře. Ale jaké zvíře, kromě medvěda udělá takové zranění? To mě zajímalo.

A pak jsem taky ucítila zvláštní vztah. Zvláštní pouto, které se vytvořilo, když jsem ho nedokázala zabít. Když mě varoval. Ne, nebyla to láska, to ani v nejmenším. Přeci se zachoval mnohem hůř, než jak by měl po tom, co jsem pro něj udělala. A co všechno by mi ještě udělal? Měl by nesmírnou moc. Nad medvědy, lovci a možná i upíry. Kdyby mě ukázal medvědímu shromáždění, jak jsem bezmocná a pak mě popravil...ne, to by ho roztrhali na cucky. Bylo by to horší než smrt a bylo by na mě, abych přesvědčila medvědy o správnosti strany lovců. Já sama bych je musela donutit a to by mi rozervalo duši. Proč jsem se sem teda chtěla vracet?

Už jsem byla zase sama; George se někam vytratil, jak slíbil. Pomalinku začínalo svítat a mě pomalinku přepadávala panika víc a víc. Každou chvilku měl přijít a já neměla žádný plán. Co řeknu, co udělám, jak se zachovám. Žádné modely situací, jak jsem to měla ve zvyku. Dneska to bude těžce random.

Ležérně jsem si sedla pod onen strom a snažila se působit dojmem, že mi vůbec nic nechybí. Variantu s přehráváním slabé utrápené dívky po noci strávené v lese jsem zavrhla hned, jak mě napadla. Jen by se mi vysmál. Musela jsem zvolit taktiku velikosti a uvolněnosti. Kdo s koho. Kdo z nás je víc nad věcí.

Přišel za pár minut a usmíval se. Ale jen do té doby, než si mě pořádně prohlédl. Žádné slzy, žádná bezmoc, jen volné ruce v obvazech a drzá holka, co se rozhodla vrátit a vysmát se svému vězniteli. Zarazil se pár kroků ode mě.

„O co ti jde?“ zeptala jsem se a provokativně ani nezvedla oči. Neodpovídal. Možná jsem mu vzala slova. „Myslím, že upřímnost je na místě,“ pokračovala jsem po chvíli, abych v něm vyburcovala alespoň minimální vnitřní pohyb věcí. Postavila jsem se s hraným klidem a oklepala si jehličí z kalhot.

„Co je ti po tom?!“ vykřikl, když se vzpamatoval. „Půjdeš se mnou. Tvoje chyba, že ses vrátila. Možná sis myslela, že mě přemůžeš. Zkus to. Dopadneš jako včera večer.“ Tvář se mu opět stáhla do samolibosti.

„Půjdu s tebou,“ prohodila jsem ledabyle, protože tohle už bylo v mojí režii a George neměl právo zasahovat, „ale nejdřív se podívám na to tvoje zranění.“ Bylo to tak absurdní, že mu nepřišlo divné s jakou jistotou to říkám.

Usmál se docela nevinně a najednou vypadal jako obyčejný chlapec. Jak se rozčílil, dech se mu zrychlil a rány na hrudi musely neuvěřitelně bolet. Podle toho, co jsem viděla před týdnem. Byla jen docela malá pravděpodobnost, že s tím od té doby něco udělal.

Když jsem ho teď viděla polonahého stát před sebou, skoro jsem nedokázala zavřít pusu. Jeho síla by se jen těžko odhadovala, kdyby ho člověk neviděl takhle. Pokud jsem si myslela, že musí být obrovská, bylo to málo. Ve tváři se mu zračila bolest a asi byl rád, že si nemusí na nic hrát. Pak vlna bolesti odplula a s ní i moje nadšení, když jsem nezkušeným pohledem přejela zranění a zhodnotila vážnost.

„Už jsi to viděla. Teď půjdeme.“ Chtěl se zase obléct, ale já ho zadržela.

„Nemůžeš...to takhle nechat!“ Dotkla jsem se jeho ruky a on to zase chápal jako výzvu. Prudce mě od sebe odstrčil. Výraz divokého zvířete, co se vždycky naježí, když na něj sáhnete, se mu vrátil během zlomku vteřiny. „Ne...počkej...chci ti jen pomoct...“ Pomoct. Znovu ho chci zachránit a on mi pak znovu ublíží. Tím jsem si byla jistá. Opatrně jsem ho vzala za zápěstí. „Pojď, musím ti to aspoň vyčistit.“

Můj odpor k lidským zraněním a lidské krvi byl téměř na samém vrcholu. Bylo mi špatně a celá jsem se třásla. Ale svědomí radilo pomoct. Proč? Ošklivé zanícené rány tak hluboké, že jsem se divila, že ještě vůbec žije. Dlouhé drápy něčeho obrovského mu na těle zanechaly věčnou památku. Zdál se jako zmrazený, když jsem ho vedla domů. Bylo pět hodin a všichni spali.

„Seď klidně,“ přikázala jsem mu, ale uvnitř nebyla zdaleka tak klidná, jak se na první pohled zdálo. Nebyla jsem silná. V tomhle ne. Klepala se mi ruka. Nemohl to nevidět, ale neříkal nic. Jen sebou občas škubl, když jsem sáhla vodou do některé z ran.

Měla jsem chuť mrsknout hadrem o podlahu a zařvat na něj, že mu to patří a ať okamžitě vypadne. Místo toho jsem se co chvíli kousla do rtu a radši nic neříkala. Původně jsem vlastně nevěděla, proč jsem se rozhodla vzít ho k nám. Teď už ano.

Když mě varoval a já ho pustila, nikdo z nás tomu druhému nic nedlužil. Teď jsem ho musela donutit, aby dlužil on mě. Provedla jsem plán, jak mi radilo podvědomí a pomalu si začínala zvykat stoprocentně spoléhat na svoje instinkty. A teď šlo jen o to vydržet psychický nápor, který se odrážel v něčem, co jsem z duše nenáviděla. Co mi bylo odporné už z vyprávění. Ošetřování a zachraňování lidí.

Překvapilo mě, že se zpětně nebránil. Možná si sám uvědomil, že to takhle dál nejde. Dodnes nedokážu pochopit, jak se mohl tak dlouho a tak dobře přetvařovat. Jak na mě dokázal hrát divadlo, že mu nic není, když mi tu teď skučel pod rukama jako raněná lama. Alpaka, usmála jsem se.

„Nečekej za to žádnou laskavost,“ protáhl bolestně při dalším mém zákroku.

„Nečekám,“ prohodila jsem jako kdyby nic, ale ve skrytu duše moc dobře věděla, že tohle není čin, na který by jeho svědomí zapomnělo. A byla jsem si jistá, že mu to bude neustále připomínat.

„Tím, že ses vrátila, jsi dobrovolně souhlasila s tím, že budeš opět můj vězeň.“ Tak to ani omylem, ušklíbla jsem se v duchu nad jeho přehnaně egoistickými slovy.

Ty budeš brzo na ránu, chlapečku, proběhlo mi hlavou po další jeho poznámce o mém nynějším postavení, když jsem dobrovolně nastavila ruce, protože George byl pořád tak blízko, že bych se ho mohla kdykoli dotknout. A dokázal by mě tak ochránit před čímkoli. Musel si myslet, že vyhrál. Musel mě vzít k lovcům, abych mohla dokončit svůj plán. Infiltrace do neutrálního tábora a studie jejich podkladů. Volně přeloženo jako výprava do srdce smrti nebo sám sobě křížem. Hrozná představa románu s takovým názvem. Každopádně to byla moje volba. Já jsem to tak chtěla. Kdoví, co se stane teď? Co budu muset vytrpět pro své rozhodnutí víc poznat elitu lovců?