Artuš a Já

Autor: corinne

Nikdy jsem nepochopila jeho příběh, ale i přesto mě uchvátil...

For Nhoriel...

Soukala jsem se do drátěné košile. Bylo to poprvé, co jsem ji měla na sobě. Její tíha mi spočívala na ramenou a já cítila, jak mi bere sílu už teď. Trénovala jsem, to ano, ale bez veškeré zbroje. Vlastně to byl jen můj pocit. Najednou jsem stála uprostřed lesa a pak přišel on...

Vyšla jsem z přítmí stanu do slunečního svitu. Teprve až když se sluneční paprsky odrazily od mého brnění, uvědomila jsem si jeho opravdovost. Zlaté pláty a přes spuštěné hledí pronikalo tolik světla.

Nesměl mě tu nikdo poznat. Nesměli vědět, že se také já účastním turnaje. Nevypadalo by to dobře a mnozí by nesouhlasili. Byla jsem tady jen vetřelec. Pro všechny jen záhadný zlatý rytíř. Nikdo z králových mužů nenosil zlaté brnění. To proto tolik povyku, to proto mě každý chtěl znát.

Pohlédla jsem k uvazišti a spatřila, jak se o dřevěný trám sloužící k uvazování koní opírá mladý muž. Prohlížel si moji kobylku a o svého bělouše, který se pásl opodál, se nestaral. Byl jen o něco málo starší než já. Oděný v drátěné košili. Pohladil mého zlatého plaváka po nozdrách a ten nervózně škubl hlavou. Byl osedlaný a připravený vyrazit.

Rázným krokem jsem došla až k němu a pohladila ho po šíji, aby se uklidnil. Vrhla jsem na muže tázavý pohled. Ten se jen usmál a dál hleděl na mou Perlu. Kobylka nebyla vysoká, ale neměla ani příliš krátké nohy. Byl to dokonalý válečný kůň.

Odvázala jsem ji a vyšvihla se do sedla. Brnění bylo lehounké a za pár chvil mělo být i pevné. Ten muž však udělal krok a chytil Perlu za otěž. Snažil se prohlédnout skrz hledí. Nemohl však nic vidět. Stín mou tvář kryl dobře.

„Pane?“ Neodpověděl, jen dál očima hladil kobylčinu hřívu a tvářil se vážně a zamyšleně. „Spěchám, pane,“ řekla jsem už trochu ostřeji.

„Nezůstaneš tu na turnaj?“ otázal se a bylo vidět, že mu na odpovědi záleží. Neměla jsem však náladu na zbytečné otázky zbytečných lidí, tlačil mě čas.

„Kdo jsi, že si dovoluješ držet mého koně a bránit mi v opuštění Kamelotu?“ Jeho zadumaný výraz se stále neměnil.

„Tvůj příští soupeř v prvním kole,“ pronesl neméně vážně než otázku předtím. Pustil otěž a já ihned Perlu pobídla a cvalem vyrazila směrem k nádvoří a k bráně. Tryskem přes most a dál do lesa.

Nebylo to ani minutu, co se nad námi uzavřela klenba zeleného listí a uslyšela jsem druhého koně. Nebyl daleko a nebyl sám, nesl těžkého jezdce. Hlavou mi proběhla myšlenka na toho mladíka u kolbiště. Kdo to jen mohl být? Věděla jsem jistě, že ho nevidím poprvé. Koho mi jen... Nemohla jsem si za žádnou cenu vzpomenout. To už však mezi stromy zazářila čistě bílá srst nádherného zvířete a objevil se i jezdec.

„Proč mě pronásleduješ, pane?“ obořila jsem se na něj.

„Proč odjíždíš těsně před turnajem, zlatý rytíři?“ Usmál se a v tu chvíli už mi bylo jasné odkud ho znám. Ten úsměv patřil jen jedinému člověku.

„Artuš Pendragon,“ procedila jsem skrze zuby, „už za mnou nejezdi,“ dodala jsem plna rozhořčení. Znovu jsem kobylku pobídla do cvalu a on svého koně přidržel, aby se za námi nerozběhl.

„Merline!“ zvolala jsem do ticha kolem, až se můj hlas několikrát odrazil od skal kolem. Perla nervózně přešlápla na místě a ustoupila o krok dozadu. Nejraději by se rozběhla zpátky na hrad. „Merline! Tohle jsme si nedomluvili!“ volala jsem dál. Ticho bylo stále hlubší a očekávání také.

„Nedomluvili? Chtěla ses účastnit turnaje, pokud si dobře vzpomínám.“ Stál přede mnou. Jakoby spadl z nebe. Stařec, kterého by jen málokdo považoval za mocného kouzelníka. „To jsem ti umožnil.“

„Nedomluvili jsme si, že budu bojovat s králem!“ Pohladil kobylku po hebké hřívě černé jako eben. Zvíře se ihned uklidnilo a stálo pokojně na místě. Nevěnoval mému rozčílení už ani špetku pozornosti. Pak se dotkl zlatého plátu na mé holeni.

„Nyní je i tvé brnění stejně pevné jako tvá odvaha. Záleží už jen na tvé šikovnosti.“ Pohlédl na mě moudrýma očima starého vlka. „A pokud chceš vyhrát, nesundávej helmu a nezvedej hledí.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale on mě předešel. „Je na tobě, jestli se budeš řídit mými radami nebo ne.“ Zmizel, stejně jako se objevil. Nikam.

Otočila jsem Perlu zpátky a byla pevně rozhodnutá. Artuš na mě čekal na tom samém místě, jako jsem ho opustila. Jako kdybych to nevěděla! Nevšímala jsem si ho. Byla jsem si jistá, že to on začne rozhovor.

„Kdo jsi?“ Dojel mě, takže naši koně kráčeli bok po boku. „Všichni o tobě mluví...ale nikdo neví, kdo se pod takovým honosným brněním skrývá.“ Povzdechla jsem si a pak jemně přitáhla otěže. Kobylka se zastavila.

„Odpusť mi tu troufalost, pane.“ Sejmula jsem si z hlavy helmici. Záplava zvlněných kadeří mi lehce dopadla na ramena. „Jsem Guinevera..“