Poslední Templář

Autor: corinne (já)

(šesté pokračování Cheorie)

Nikdy se nevzdávej, když víš, co je správné.

Byla neděle, prázdniny, léto, sucho a teplo… Seděla jsem na balíku sena uprostřed posekané louky. Byl se mnou Šimon. Nemluvili jsme, neměli jsme o čem. Koukala jsem do ostrého světla zapadajícího slunce, přímo do jeho středu. Pálily mě oči, ale něco mi říkalo, že ho ještě jednou uvidím…naposled. Vystoupí z té oslňující záře. Bude zdravý a plný síly…

„Je mi to líto,“ pronesla jsem do ticha, které mezi námi vládlo.

„Ne, přišla jeho chvíle. Opustil nás.“ Šimon mě objal kolem ramen. Chtěla jsem udělat to samé, ale pak jsem si uvědomila… Bylo to teprve týden, co jsme se vrátili. Chtěli jsme jen ochránit meč a nakonec jsem se stala velmistrem upadajících Templářů kdesi v minulosti a Šimon… Ne. Zakázala jsem si na to myslet.

Byla to věc obratnosti. Riziko povolání. Všechna zranění, všechny vzpomínky, všechny pocity, dobré i špatné, se vracelo s námi. Kdyby některý z nás zemřel, přechod na druhou stranu by tím nic nezměnil.

Když jsme přijeli, sotva chodil. Auri byl pořád s ním a neuvěřitelně mu pomáhal kde jen mohl. Až dneska ráno přišel Šimon do stáje. Hřebec ho vždycky vítal zařehtáním, teď ležel. Bez hnutí a jediného nádechu. Volal hned veterináře, ale ten mu jen potvrdil Auriho smrt.

Dneska jsem ve stáji ještě nebyla, vyhýbala jsem se jí velikým obloukem. Chtělo se mi brečet, jen co jsem uviděla zavřená vrata.

„Měla bys jít alespoň pozdravit Savanu,“ začal nesměle. Chtěl mě dostat do stáje a věděl proč. Potřebovala jsem to překonat. On to bral s nadhledem, i když byl jeho hřebec výjimečný jako jeden z milionu, přišla si pro něj smrt. Ta čeká na každého, až se dosype písek a hodiny života odbijí celou.

„Jo, já vím,“ povzdechla jsem si, „jen to asi nezvládnu sama. Pomůžeš mi na to zapomenout?“ Jak pošetilá otázka.

Když teď neměl koně, nic nás k sobě nevázalo. Modrý plamen byl v bezpečí a vůbec celé břemeno měnit minulost spočívalo na mě od té doby, co si mě meč vyvolil. Proč se mnou teda vůbec jezdil? Aby mi pomohl? Možná…

„To nepůjde,“ zhluboka se nadechl a pokračoval, „já…musím na pár dní odjet.“

„Musíš? Ne, teď to nejde, teď nemůžeš…“

„Musím,“ přerušil mě. „Studijní cesta, součást mého výcviku.“

Zabodl oči do země, pak se naklonil a lehce mě políbil na tvář.

„Abys nezapomněla,“ zašeptal a seskočil na zem. „Už musím jít,“ prohodil ještě, „musím odjet co nejdřív.“

Ani si nevšiml, že jsem zůstala sedět a celá červená jen užasle zírala do prázdna. Když jsem se vzpamatovala, byl už moc daleko na to, abych na něj zavolala.

„Já nezapomenu,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Pozdě večer jsem opravdu zašla do stáje, abych dala Sav’éan alespoň dobrou noc. Tiše jsem vklouzla do boxu a zavřela za sebou dvířka. Byla tam tma, ale bílá ušlechtilá hlava araba zářila jako rozsvícená svíce. Pozdravila mě tichým zaržáním a já ji pohladila po sametovém nose.

„Ahoj, holka.“ Otřela se mi o tvář a pak o rameno, jakoby se chtěla schovat. „Stýská se ti, viď? Nevím, jak to samy dvě zvládneme.“ Objala jsem ji kolem krku. V pochmurné záři měsíce se mi zaleskly oči. Náhle se z nejtmavšího koutu stání vynořila vysoká postava.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ promluvil člověk. Savana se otočila a zamrkala na něj.

„Šimone, co tady děláš?“ Hrozně jsem se ho lekla. Nečekala jsem, že ho ještě před jeho odjezdem uvidím.

„Promluvil jsem si se Sav’éan, přišel jsem se rozloučit,“ prohodil ledabyle. Tváře, dosud mokré od slz, smáčel další a další smutek. „A taky ti musím ještě něco říct,“ hlas mu zvážněl, „hlavně se o mě neboj. Nesmíš se bát, nic se mi nestane a vrátím se jak jen to bude možné.“ Mluvil, jakoby se měl s někým utkat a čekat, jestli to přežije nebo ne.

Samozřejmě, že jsem se bála. Kdyby mlčel, možná bych byla klidná, ale takhle to nešlo. Prostě nešlo nevědět, kam odjel a co bude dělat. Několikrát jsem se odhodlávala zajít za Marianne, ale nakonec jsem to vzdala. Jen by mě uklidňovala a k ničemu by to nevedlo.

Následující noci po naší rozmluvě ve stáji, se mi začaly zdát podivné sny. Kdysi mi kdosi řekl, že sny povědí hodně a že je třeba je poslouchat, ale co mám dělat, když jim nerozumím? Byl to vždy jen jeden obraz. Nehybný a přece živý.

Na jednom byl Šimon sedící v křesle za kamenným stolem v neskutečně veliké místnosti se stropem podepřeným lesem bílých sloupů. Upřeně se díval před sebe, na druhý konec stolu. Seděl tam snad někdo?

Na druhém obrazu rytíř v safírově modrém brnění seděl na svém koni, který nervózně hleděl do dálky, a díval se na mě. Kdyby mu bylo vidět do tváře, naše oči by se setkaly, ať jsem koukala, kam jsem koukala.

Na dalším byl rytíř v brnění ze stříbra. Jeho vraník stál přesně obráceně než ten první. Stáli tedy naproti sobě. Tenhle kůň, stejně jako jeho jezdec, pohlíželi odhodlaně vpřed. Jakoby právě jich se zalekl bělouš modrého rytíře.

Čtvrtý, nejobyčejnější ze všech scén, byl obraz starce. Stál zády ke mně, na cestě vinoucí se k lesu. Opíral se o dlouhou dřevěnou hůl a bílé vlasy, spolu s šedým pláštěm mu vlály ve větru. V tomhle jediném, posledním snu, byl patrný pohyb. Vítr.

Když jsem sedlala svou kobylku, pátý den po Šimonově odjezdu, schylovalo se k bouřce. Foukal vítr a na nebi se stahovala hrozivá černá mračna.

„Promiň, Savano, ale mám z toho všeho strašlivý pocit, že nesmíme zapomenout. Že se krátí čas a my musíme něco udělat. Nevím co a nevím proč, ale měly bychom zajet za Marianne, teď už to vím jistě. Může nám alespoň poradit a vysvětlit některé moje sny.“

Sav’éan mi rozuměla. Poznám, když mi rozumí. Strkala do mě a doslova mě vytáhla ze dveří. Nasedla jsem a v tu chvíli proťal oblohu blesk, zaburácel hrom a spustil se déšť.

Otočila jsem svou kobylku na druhou stranu, k lesu. Bude to sice delší cesta, ale zato budeme alespoň zčásti chráněné střechou z listí a jehličí.

Jen, co jsme se skryly v přítmí stromů, Savana se zastavila a sklonila hlavu. Tohle obvykle nedělala. Očichávala zem, jakoby měla v úmyslu si lehnout. Slezla jsem, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. Frkala stále na jedno místo na okraji cesty a vypadalo to, že tomu nemůže uvěřit.

Podívala jsem se, co ji tak rozrušilo a ona spokojeně ustoupila stranou. Její neklid splnil svůj účel ukázat mi zajímavou věc. V blátě byl zcela čerstvý otisk malého koňského kopýtka. Co by tady dělalo hříbě? Bylo jasné, že se nejedná o poníka, protože dospělý pony má docela jiný, vyspělejší, tvar kopyta než mládě. To musí být ale opravdu hodně malé…hříbě.

Navíc mi na stopě něco nesedělo. Sav’éan přešlápla z nohy na nohu a zanechala v mokré hlíně svůj otisk. Podívala jsem se na něj a hned mi bylo jasné, co je na tom menším špatně.

„Jistě, chybí střelka!“ To je typický znak kopyt koňovitých. Prostřední, nejměkčí a nejcitlivější, část kopytní rohoviny ve tvaru písmene V. „Takže to nemohl být kůň,“ přemýšlela jsem dál, ale Savana do mě strčila, ať si s tím luštěním pospíším. „Co třeba zebra nebo…“ Ne. Nic. Všechno jsou to příbuzné druhy.

Jakmile však moje myšlenky zabloudily k zebrám, vzpomněla jsem si na lesklé oči v tenkrát děsivém přítmí lesa. Na ty černé bezmocné oči, když umírala. Cheorie? Horečně jsem začala vzpomínat, jestli jsem kdy viděla její kopyta zespoda nebo alespoň její stopy. Marně. Až najednou jsem si vzpomněla na jeden ze snů, kterými mě provázela má Duše.

A jeden obraz z mojí poslední návštěvy onoho světa byl stále živý. Cheorie a v ní zabodnutý Modrý plamen. Pamatovala jsem si zcela jistě její nehybné tělo, kalné oči i malá kopyta, která…neměla střelku. Že by se tady znova objevila? A zrovna teď… Ne.

Déšť už pomalu začal protékat skrz listí nad našimi hlavami. Ještě jsem prohlédla půdu okolo malé stopy, zda nenajdu další otisk, ale hlína byla neporušená a její povrch dokonale rovný. Cesta tady, jako všude v lese, byla vysypaná štěrkem.

„Asi už toho víc nezjistíme. Měly bychom jet, víš jak nemám ráda ježdění v dešti,“ povzdechla jsem si, „třeba tady to zvíře už vůbec není…“ Vyhoupla jsem se do sedla, ale kobylka odmítala vykročit.

Házela hlavou a nervózně podupávala. Pořád se otáčela, jakoby za ní něco stálo a chtělo to na ni každou chvíli skočit. Rozhlížela jsem se kolem dokola, ale žádné zvíře jsem neviděla. Opět jsem sklouzla z jejího hřbetu a chtěla ji uklidnit, ona se však postavila na zadní a trhla hlavou dozadu, takže mi otěže vyklouzly z rukou. Jakmile dopadla zase na všechny čtyři, vyhodila zadníma nohama do vzduchu a prudce se otočila.

Zůstala jsem stát a jen úžasem otevřela pusu, když jsem spatřila malé černé stvoření. Stálo na dlouhých nožkách, zářivé oči doširoka otevřené a s hlavou na stranu nás zaujatě pozorovalo.

Ze Sav’éan opět sálalo uspokojení. Natáhla krk směrem k hříběti a vybídla ho tak, aby přišlo blíž. To malé černé udělalo několik nejistých krůčků a Savana ho důkladně očichala. Strčila do mě, abych se hříběte taky dotkla. Pohladila jsem ho po hebkém nose.

„Fajn, co uděláme teď?“ zeptala jsem se do prázdna. Odpověď přišla dřív, než jsem stačila cokoliv domyslet.

Hříbě postoupilo ještě několik kroků a láskyplně se otřelo Savaně o bok. Přitom zanechalo na kraji cesty v hlíně otisk. Úplně stejný jako ten, co objevila Sav’éan.

„Čím dál, tím lepší. Takže, kde máš mámu, prcku?“ otočila jsem se k malému stvoření, ale to jen žalostně zabečelo. Takhle malé hříbě nemůže být dlouho bez matky a jejího mléka. Pokud se zatoulalo z druhé strany Cesty, nedostaneme se tam, přemítala jsem. Kdesi uvnitř jsem cítila hodiny, které nemilosrdně odtikávaly výbuch.

Byla jsem vždy jenom se Šimonem a měli jsme u sebe Modrý plamen. Jen jednou…když jsem tam šla poprvé…vzala mě tam…Cheorie.

„Takže…“ Hříbě na mě pronikavě hledělo, jakoby znalo každou mou myšlenku. „Vezmeš nás na druhou stranu a my ti pomůžeme najít mámu.“ Oči mláděte se zaleskly nadějí. Rozverně se rozběhlo po cestě hloub do lesa a po pár metrech zmizelo za neviditelnou oponou, která rozdělovala svět minulosti od toho našeho. „Tak pojď,“ povzdechla jsem si a vylezla Savaně do sedla.

Na druhé straně jsem se opatrně rozhlédla. Stály jsme na lesní cestě, ostatně jako vždycky, a před námi se vypínal kopec. Na jeho vrcholku se tyčila majestátní stavba. Až dolů byl cítit její starobylý dech.

„To snad ne!“ zašeptala jsem, když jsem poznala klášter. Ty podivné, nepříliš přívětivé budovy a zdi, v nichž se lidé schovávají a nepřijdou ani přivítat poutníky, kteří zavítají do tohoto kraje.

Hříbě stále poskakovalo před námi a Sav’éan ho láskyplně sledovala. Takže to nebyla náhoda, že začalo pršet a já jela právě tudy, že nás Cheorie našla a dovedla sem. Pak mi bleskl hlavou můj slib, který jsem dala tomu muži při naší poslední návštěvě. Potřebuje snad mou pomoc? Pobídla jsem svou kobylku, a ta ochotně zrychlila.

Prolétly jsme bránou a Savana prudce zabrzdila na kamenné dlažbě. Najednou odevšad začali přicházet lidé, jakoby čekali jen na můj příjezd. Hříbě se stále drželo po mém boku, ale nikdo si ho ani nevšiml. Je možné, že ho nevidí? Koukali skrz něj. Ale zato Sav’éan se stala středem jejich zájmu, když ji odváděli, aby se o ni postarali.

V největším zmatku ke mně přistoupil sám kníže z Havraních hor, muž, jenž mě tak prosil… Neviděla jsem ho přicházet, najednou stál přede mnou.

„Vítám tě, paní. Je dobře, že jsi slyšela mé volání, jsi tu právě včas.“ Pokynul mi a já ho následovala dovnitř, jedinými dveřmi v hlavní budově.

„Posaďte se,“ nabídl mi křeslo a sám si sedl naproti mně za svůj pracovní stůl. Černé mládě se mi stočilo u nohou jako věrný pes, ale ani tento muž mu nevěnoval pozornost.

„Můžete mi říct, co se tady děje?“ zeptala jsem se po chvilce oboustranného mlčení.

„Samozřejmě,“ odpověděl. Působil dojmem, že čekal jen na mou otázku, jakoby se bál začít. „První věc, kterou bys měla vědět je, že tvůj společník je tady.“

„C-cože?!“ Chtěla jsem ho zasypat otázkami, ale on mě pohybem ruky utišil.

„Nevím, jak se sem dostal a zda chtěl přijít. Ale teď od začátku,“ zhluboka se nadechl. „Po vašem odchodu jsem začal do tohoto kláštera zvát ty, o nichž jsem si myslel, že by ještě mohli stát na naší straně. Znovu jsem oživil toto místo, protože jsem měl prapodivné sny. Dřív nebo později měl přijít rozhodující střet a vyvrcholení všech nepokojů uvnitř řádu Templářů. A přišlo to dřív, než jsem očekával. Vlna nespokojených, kteří odmítali poslušnost jen proto, že se nechali strhnout několika zloduchy, se vzedmula. Bylo nás dost na to, abychom je dostali pod kontrolu, ale oni moc dobře vědí, že pokud nás nechají naživu, budeme se snažit je zastavit na cestě k moci.“ Domluvil, ale stejně cosi stále viselo ve vzduchu.

„A…já?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Musíme je zničit, jednou pro vždy. Je nás dost, ale nikdo není schopný vést tolik mužů do bitvy. Od tebe, paní, se očekává především odvaha. Pojedeš-li v jejich čele, budou tě následovat.“ Z jeho slov mě zamrazilo.

Ne, tohle se nemělo stát. Copak já se můžu postavit do čela armády a přežít? Zaplavovala mě tíseň a naplňovala panika.

„Pojeď se mnou. Bok po boku budeme stát před všemi, kteří zůstali,“ naléhal, když viděl moje znepokojení. Hříbě pod stolem se mi otřelo o nohu. Pohlédla jsem do jeho velkých očí. Cheorie mi pomůže. Zvedla jsem zrak a zahleděla se ven z okna.

„Ano, vyjedeme spolu.“ Muži se značně ulevilo. Pousmál se, ale hned mu tvář zase ztuhla ve vážném výrazu.

„To ale není jediný problém, který musíme řešit. Není moc času.“ Hodiny v mojí mysli se opět nemilosrdně roztikaly. „Šimon si ode mě vyžádal Modrý plamen a s polovinou mužů…“

„…jel zničit vojsko vzbouřenců,“ dořekla jsem. Nepřekvapilo ho to.

„Ano, ale nemá to být on, kdo je zastaví, řekly mi to sny. Máš to být ty,“ odpověděl na němou otázku mých očí. No bezva, tak to už se domů asi nevrátím.

„Pojedeme tedy hned,“ dostala jsem ze sebe.

Dlouhý zástup jezdců protínal krajinu. Ani jediného jsem neznala jménem a přeci jsem věděla, že pokud ho oslovím, splní vše, o co ho požádám. Ti všichni mě znali. Věděli, že je dokážu vést. Doufali v to.

Dostala jsem náhradou za Modrý plamen jeden z nejlepších a nejlehčích mečů zdejších zbrojnic, přesto jsem si nebyla jistá, zda ho vůbec dokážu udržet v rukou.

Když se temná křídla noci snesla na nerovnou krajinu, kterou jsme projížděli, všichni sesedli z koní a mlčky se uložili ke spánku. Lehla jsem si blízko k velkému ohni a hříbě se mi opět stočilo do klubíčka u nohou. Ani jsem nepostřehla, že jde celou dobu s námi.

Nemohla jsem usnout. Stále mě otravovala myšlenka na Cheorie. Proč se ještě neukázala? Někdy kolem půlnoci už jsem to nevydržela a posadila se. Zabalila jsem se do svého teplého pláště a koukala do plamenů.

„Nádherná noc,“ promluvil kdosi vedle mě. Nevšimla jsem si, že by tam kdokoli předtím stál, ale nelekla jsem se jeho mírného hlasu. Jen jsem se otočila. Kousek ode mě seděl u ohně stařec a díval se do plamenů.

Zachytil můj pohled a já v něm poznala člověka ze čtvrtého snu. Ten poutník na cestě nikam…

„Nemusíš nic říkat, vím všechno a ještě něco navíc,“ mluvil dál. „Řeknu ti něco, co ani kníže z Havraních hor neví. Jemu však nechybí odvaha. Tobě ano. Bis je jen obyčejný člověk. Není to válečník a není to ani rytíř. Svět Templářů a svět ostatních se propojil, aby přinesl zkázu.“

„Co tím chcete říct?“ nechápala jsem.

„Jen to,“ pokračoval, „že pes, který štěká, nekouše. Bis sice strhnul některé na svou stranu, ale to je vše. Kdyby ho nebylo, byla by to jen zoufalá skupina krčící se ve stínu. Když chceš zničit plevel, aby dál neutlačoval růže, musíš ho vytrhnout i s kořeny. Kořenem našeho problému je velitel nepřátel, začni u něj.“ Chvíli bylo ticho.

Třídila jsem si myšlenky a přemýšlela o jeho slovech. Splnila svůj účel, dodala mi trochu víc odvahy.

„Mé umění mi umožňuje probudit silného spojence. V pravou chvíli, až překonáš strach, ti přijde na pomoc.“

Ráno mi přišlo temnější a studenější než obvykle. Nebylo mi dobře, ale nemohla jsem na sobě dát nic znát. Sav’éan se mě snažila uklidnit spokojeným frkáním a černé hříbě se mi snažilo připomenout proč jsme sem vůbec přišli. Ale čím blíž jsme byli střetu s neznámem, tím větší tíha na mě doléhala. Pořád jsem si opakovala starcova slova a přemáhala sama sebe, aby na mě nebyl vidět strach.

Blížili jsme se k místu, kde měla tábořit polovina mužů spolu se Šimonem. Už z dálky jsem viděla, že něco není v pořádku. Cíp lesa, který měl vřít přípravami na další bitvu, byl tichý. Zvedla jsem ruku a všichni jezdci za mnou na místě zarazili své koně.

„Půjdu zjistit, co se stalo,“ promluvila jsem tiše. Kníže mě však zarazil.

„Ne, od toho jsou tu jiní. Zůstaň s námi.“ Pohlédla jsem na něj. Už nebylo cesty zpět, byla jsem smířená s osudem. Pokud má přijít pomoc, pak přijde.

„Nezapomeň na sny, příteli.“ Chtěla jsem, aby věděl, že jím skutečně je, kdybych se už neměla vrátit. Otočila jsem Savanu a rozhlédla se po mužích, kteří na mě nechápavě hleděli. „Odvahu,“ zašeptala jsem. „Za půl hodiny vyrazte, bez ohledu na okolnosti,“ obrátila jsem se ještě na muže vedle mě a pak pobídla svou kobylku do lesa.

Jakmile jsem však ujela sotva sto metrů, uslyšela jsem za sebou druhého koně. Mládě to být nemohlo, to poskakovalo přede mnou. Ohlédla jsem se a spatřila rytíře ve stříbrné zbroji. Třetí sen… Nebylo mu vidět do tváře, protože měl spuštěné hledí, ale já cítila, že mi jde na pomoc. Seděl na úchvatném vraníkovi, který hleděl stejně majestátně jako na obraze ve snu.

Sny se plní. Pomalu a od posledního. V tom případě…je další… Proud myšlenek se jako kouzlem zastavil, když se před námi otevřelo široké údolí. Vzdálenější konec se modral, jakoby na zem sestoupil kus světlounké oblohy v lehkém oparu.

Zády k nám, blíž k lesu, nervózně přešlapovali koně zhruba stejného počtu rytířů, jako přišlo se mnou. Hned na první pohled jsem ho uviděla. V safírovém brnění, hrozivě veliký.

Před ním stál Šimon se zářícím Modrým plamenem v ruce. Stál pevně a vypadal odhodlaně, ale přesto se ho bál. Muž zastavil svého černého hřebce vedle mě a Sav’éan.

Potřebovala jsem zjistit, co se děje, ale vtrhnout tam s koněm bylo krajně riskantní. Sklouzla jsem ze sedla a neslyšně dopadla na jehličí. Stříbrný rytíř udělal to samé. Řekla jsem své kobylce, ať čeká, dokud se nevrátím a pomalu vyrazila.

Proklouzla jsem skupinou jezdců a odhodlaně se postavila před koně v první řadě. Stříbrný rytíř si brzy stoupl vedle mě. Opět ho nikdo neviděl. Všichni sledovali jen mě. Šimon byl ke svým mužům zády a ani ho nenapadlo se otočit, aby se podíval, co se děje, když jezdci proběhl hlasitý šum.

Ruku jsem položila na jílec svého meče, ale jinak zůstávala klidná. Nepřekvapilo mě, že stejně se zachoval i neviditelný rytíř, sotva dva kroky ode mě.

Safírový rytíř mě spatřil, nedal však na sobě nic znát a pokračoval v rozmluvě se Šimonem.

„Nevykládej lži. Vím moc dobře, že ty velmistrem nejsi. Stále si s ním ještě toužím promluvit. Kde je Veronika?“

„Nikdy nepřijde,“ odvětil Šimon, jakoby to byla věc, na které stojí celý svět.

„Přijde,“ zasyčel rytíř, „a tím, že sis vyžádal od pána Havraních hor Modrý plamen, jsi nepomohl ani jí ani sobě. Tebe neochrání tak, jako ji a ona potřebuje sílu safírového meče. Mého meče!“ vykřikl, ale hned zase promluvil klidně. „Teď ustup. Čas, kdy se setká velmistr s velmistrem a čas, kdy společně zkříží meče, nadešel.“

Šimon se teprve teď otočil, a když mě uviděl, zarazil se. Ty dva kroky, které nás od sebe dělily překonal jedním a pevně mě objal.

„Tohle jsi neměla dělat. Neměla jsi sem vůbec chodit.“

„A ty jsi neměl lhát,“ odvětila jsem ledově, „jsem ráda, že jsem přišla. Příliš si zahráváš s minulostí. Chceš mě chránit? Ale nepřemýšlíš!“ Odtáhla jsem se od něj a udělala krok vpřed.

„Vítej mezi námi, paní,“ začal výsměšně modrý rytíř, ale já si tónu jeho hlasu nevšímala.

„Bis…?“ Přese všechno jsem chtěla mít jistotu.

„To jméno už dávno všichni zapomněli,“ zasmál se. „Znovuzrozený, Král, tak mě teď nezývají.“ Každopádně to byl ten muž z mého snu. „Ale koho zajímají jména, nebudeme to déle zdržovat.“ Zvedl ruku, aby se jeho muži připravili.

„Počkej ještě! Proč ničit životy tolika lidí? Každý z nich si zaslouží žít, i když se dali na špatnou cestu.“ Pamatovala jsem na starce a jeho rady.

„Nesnaž se boj ukončit slovy, žádné řečnické umění na mě neplatí. Dřív nebo později přijde povel k útoku.“

„O boj nepřijdeš,“ začal se mi třást hlas. „Meče však pozvedneme jen my dva. Utkej se se mnou, aby se rozhodlo na vždy, čí bude moc nad celým řádem.“ Pomalu jsem vytáhla meč, ale stříbrný rytíř tentokrát neučinil to samé jako já, ale stoupl si za mě. Spolu s mojí rukou uchopil zbraň.

„Odvahu,“ zašeptal a druhou rukou mě objal kolem pasu. Byla jsem teď ráda, že ho nikdo nevidí. Zvlášť Šimon. Safírový rytíř chvíli váhal, ale pak řekl:

„Dobrá, tedy my dva.“ Vytasil svůj meč s čepelí zářící zlatem. „Nevím, na co spoléháš, ale pokud si přeješ zemřít…“ Schválně nedopověděl. Rozmáchl se a udeřil. Jeho zbraň ale sjela do prázdna. Uhnula jsem? Jak je to možné?

Rytíř, co stál za mnou, mě dokonale vedl a zároveň se lehounce vznášel jako při tom nejladnějším tanci. Jeho přítomnost jsem skoro necítila a pohyby svého těla neovládala. Stala jsem se divákem a jen s úžasem sledovala své počínání.

Muž přede mnou byl zjevně překvapený, ale o to urputněji se vrhal stále vpřed. Stříbrný rytíř mi nedovolil ustoupit a místo toho provedl rozhodující výpad. Najednou jsem stála nad bezmocným člověkem.

Mezi jeho přilbou a brněním na hrudi byla nepatrná mezera a tam teď směřoval můj meč. Cítila jsem se však slabší než kdykoli předtím. Rytíř oděný ve stříbře už zase stál vedle mě, možná proto jsem si připadala vyčerpaná, opustila mě jeho síla.

„Nezaslouží si žít, mezi Templáři je místo jen pro jednoho velmistra,“ šeptal muž vedle mě, ale já věděla, že bych to nedokázala. A taky jsem věděla o lepším řešení.

„Mezi Templáři už místo pro velmistra není,“ podívala jsem se na ležícího bojovníka a sklonila meč, „ale pro nového rytíře je vždycky,“ podala jsem mu ruku a on ji vděčně přijal a s mojí pomocí se postavil.

„Díky, paní,“ snažil se upoutat mou pozornost, ale já v nastalém zmatku radosti očima hledala stříbrného rytíře, který mi tak pomohl. Vytratil se stejně, jako přišel. Jen hříbě se mnou celou dobu zůstalo. Rozhlédla jsem se znovu.

Cheorie kráčela k nám z druhého konce údolí. Olízla své mládě a pak i moji ruku. Zůstala tam černá skvrna ve tvaru oka, která však po chvíli zmizela. Dívala jsem se, jak spokojeně odvádí své hříbě zpět do lesa. Nikdo ji neviděl ani Šimon. Můj pohled se setkal s jeho.

„Jak jsi to dokázala?“ ptal užasle.

„Zahráváš si se smrtí,“ odpověděla jsem výmluvně, abych dořešila jeho mlčení a zároveň zamluvila započaté téma. Provinile se na mě podíval.

„Ještě něco bys měla vědět.“ Zapískal a náhle se uprostřed skupiny jezdců zvedla zlatá hlava. Auri si razil cestu zástupem a vesele řehtal. Musela jsem se smát. Jak důkladně měl všechno naplánované, abych o ničem nevěděla. „Tenkrát ve stáji, když jsi přišla za Savanou, jsem ti chtěl všechno říct, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslel a řekl toho jen půl,“ usmál se a tentokrát jsem objala já jeho.

Blankytná armáda modrého rytíře se přidala k té naší, stříbrné. Viděla jsem je všechny šťastné a veselé.

Bolelo to, když jsem ze hřbetu své Sav’éan viděla stovky tváří a každá zvlášť se se mnou chtěla rozloučit. Některé z nich už třeba nikdy neuvidím… Tentokrát jsem zůstala otočená, když jsme spolu se Šimonem a Aurim vstoupili na štěrkovou cestu, vedoucí odnikud. Dívala jsem se a snažila si zapamatovat každou z těch odhodlaných tváří plných odvahy.