Moje síla

Autor: corinne

(Pokračování povídky Moje válka a zároveň poslední mé dílo dokončené v roce 2013)

For my friends…

Neusínej, když můžeš bdít…!

Stále jsem žila ve snech. Tajných splněných klukovských snech. Stála jsem na kopci a imitovala záložnou sílu. Od Vánoc byl tři měsíce podivný klid, jen občas jsme někoho zahlédli mihnout se mezi stromy. Zvěda. Vždycky utekl a vypařil se. Zmizel. Jen jednou ho chytili, ale já se výslechu nezúčastnila. Moc dobře jsem věděla, jak se ten u stromu cítí. Nikoho jsem se neptala a prostě odešla. Kluci mě div neroztrhli, když jsem se vrátila. Ale Tonda, jako jediný, se mě zastal. Když jsem mu děkovala, neřekl nic, jen na mě pohlédl a v očích mu zajiskřilo.

Bylo jaro a všude kolem svěží vůně. Ptáci zpívali, vál teplý vítr a voda v Lesní kaskádě, tak jsme říkali malému potůčku klikatícímu se mezi stromy na stráni, už zase zvonivě tekla. Stála jsem a přemýšlela. Jakou roli já v tomhle všem mám? Vždycky jsou o krok přede mnou… A pak mě poprvé napadlo, že vědí něco, o čem já nemám ani tušení. Zase.

Zadumaně jsem shlížela dolů z kopce na pět chlapců a dvojnásobnou přesilu. Porušili nepsaný zákon o překročení hranic území. Zřejmě se tady ale ocitli nedopatřením, protože až příliš rychle začali ustupovat.

Ve chvíli, kdy se obrátili a dali se na útěk, otočili se k nim Franta i s ostatními zády, ale po pár krocích se u paty svahu zarazili. Koukali na mě nebo spíš za mě a tvářili se, jakoby tam stál duch. Přinejmenším. Nechápavě jsem na ně pohlédla a chtěla se otočit, ale někdo mi silou sevřel rameno. Zamrazilo mě.

„Tak se zase vidíme,“ promluvil ten za mnou. Už jsem se nemusela otáčet, abych poznala, kdo to je. „Dneska jsem byl rychlejší, Štiko,“ zasmál se.

„Pusť ji!“ ozvalo se zezdola. Snad to byla poslední vlna vzdoru. Pokus o navrácení hrdosti…

„Až mi řekne, proč už nekopete dole pod Kaskádou,“ odpověděl klidně. Ztuhla jsem a po zádech mi znovu přejel mráz.

Zmateně jsem těkala očima z jednoho na druhého. Skutečně… Ale co mi vlastně zatajili?

„Ani se ti nemusím dívat do očí a vím, že ti to stále ještě neřekli,“ zareagoval na můj náhlý nával strachu. „Tím líp. Tvůj osud je nyní v jejich rukou.“ Jak mi tohle mohli udělat? Napětí rostlo rychlostí světla. „Tak mluvte! Proč jste takovou dobu nebyli pod Kaskádou?“

Jeho sevření bylo silné, a i kdybych se z něj dostala, kam jsem měla běžet? Dolů k nim? Ne, nebyli jsme tady sami. On nikdy nechodí sám. Povzdechla jsem si a doufala, že neudělají nějakou hloupost.

„Zem byla zmrzlá, nešlo kopat,“ začal Paddy obezřetně.

„Neplácej hlouposti! Nechodíte tam už od podzimu! Máte jiné místo a já chci vědět kde.“ Mlčeli. Nevěděli, co říct nebo to říct nechtěli? „Dochází mi trpělivost,“ pronesl do ticha, „kdybyste si to rozmysleli, víte, kde mě najdete.“ Otočil se k odchodu a mě strhl s sebou.

„Počkej!“ Oba jsme se obrátili zpátky. Ti čtyři koukali na Tondu. Propalovali ho očima, ale on je nevnímal. „Támhle,“ ukázal kamsi do luk. „Támhle je to, nahoře na kopci. V lese.“ Řekl to kvůli mně… Zatočila se mi hlava.

„Dobrá,“ řekl pomalu ten, co mě držel, a sundal ruku z mého ramene. Pak se otočil a spěšně odešel. Zdánlivě sám, ale stíny, ukrývající se všude kolem, nebylo možné přehlédnout. Vzduch ale zhoustnul ještě víc, když jsem vykročila směrem k těm pěti.

„Co má tohle znamenat?“ zasáhla jsem do hádky, která mezi nimi právě vznikla. Všichni vyčítali Tondovi tu neuváženou větu.

„Ty seš normální srab!“ utrhl se na něj jeho bratr. Ostatní se přidali a on jen tiše stál a nechal se kamenovat urážkami.

„Dost!“ vykřikla jsem, když mi nikdo z nich nevěnoval pozornost. Můj rozčilený hlas se rozlehl lesem a ještě nějakou chvíli rezonoval ve vzduchu, než jsem opět promluvila. „Nechte ho na pokoji.“ Tonda se na mě vyděšeně podíval. „Udělal správnou věc.“ Teď už byly vyděšené pohledy všech.

„Má pravdu,“ povzdechl si Šimon. „Byli bychom blázni, kdybychom ho nechali s ní odejít.“

„Nebuď naivní!“ vykřikl Štika a hádka by pokračovala, kdybych se mezi ně nepostavila.

„Nechte toho! Jestli Tonda vyzradil nějaké tajemství, dobře vám tak. Měli jste mi o tom říct a dopadlo by to jinak.“ Všech pět oněmělo úžasem nad mými slovy, která mrazila jako led. „Řeknete mi o tom kopání nebo ne?“ navázala jsem neústupným tónem. Štika strčil do Franty.

„Měli bychom tam být co nejrychleji,“ řekl tiše. Chlapec kývl a Paddy se usmál.

„Pojď.“ Ale já mu úsměv neopětovala jako vždycky, tentokrát jsem jen uraženě nakrčila nos a vykročila za Frantou.

Šli jsme jen kousek; na cestě se všichni dali do běhu. Nikdo nepromluvil, nikdo se usmál. Měli teď jiné starosti. A já taky. Věděla jsem, kam mají namířeno, ale netušila jsem, proč to berou takovou oklikou.

Vítr hřál a bral mi dech. Stále víc a víc. V krku mě začalo pálit. V boku mě, jako tisíce jehel, bodalo. Už jsem nemohla dál. Zpomalila jsem a ani se nenamáhala na ně zavolat. Stejně by mě neposlouchali. Byla jsem si tím téměř jistá. Ztratili se mi za zákrutou cesty a já osaměla.

Když jsem je měla opět na dohled, kráčeli mezi stromy a pak se jako na povel zarazili v půlce kroku.

„Pozdě,“ hlesl Paddy a vyčerpaně se opřel o nejbližší smrk. Celá zadýchaná jsem k nim doklopýtala. Dívalo se na mě pět párů očí. Ve všech bylo zklamání a vztek…a v jedněch i lítost. Moje tvář se upírala k jediné otázce. Proč?

„No co, stejně už je to jedno,“ řekl tiše Franta. V jeho hlase zavanul hněv. „Kdysi dávno,“ pokračoval, „ tady na tom místě, stál obrovský statek. Když jednoho dne vypukl požár, bylo tu šest lidí, kteří jako jediní unikli plamenům. Dva bratři, tři kamarádi a dívka ze sousedství. Noc před tím neštěstím měli všichni sen. Každý jiný a přeci stejné. Měly zvěstovat zkázu. Nikdo jim nevěřil, a tak alespoň tajně vzali něco, co pro ně mělo obrovskou hodnotu a schovali to před ohněm. Zakopali to někde na pozemcích statku, ale už nikdy se sem nevrátili.“ Odmlčel se a chtěl pokračovat, ale Tonda ho předešel.

„Patříme k pěti rodinám, které to tajemství ukryly a přišli jsme si ho vzít zpět.“ Během jejich vyprávění jsem skoro přestala dýchat, a když skončili, nasucho jsem polkla.

„Takže všechno, co jste mi navykládali, byly lži?“ hlesla jsem.

„Ne,“ promluvil Štika, „opravdu to začalo kvůli Tondovi. To on zjistil všechno, co teď víme. Oni to z něj chtěli vymlátit.“

„A taky se jim to povedlo,“ špitl Tonda a já zahlédla, jak se mu leknou oči. Franta mu položil ruku na rameno.

„To už je pryč. Každopádně byly dvě místa, kde to mohlo být zakopané. Kaskáda byla první a pak…tady.“ Mávl rukou někam za sebe. Teprve teď jsem si všimla, že kousek dál je nevelká díra do země a za ní hromada hlíny. „Jenomže jsme přišli pozdě.“ Při těchto slovech Tonda sklopil oči. Popošla jsem o pár kroků. Skutečně tam nic nebylo.

„Věděli jsme naprosto jistě, že to místo je přesně tady,“ řekl Paddy, zrovna, když jsem se nadechovala, že se jich na to zeptám. Pak jsem udělala ještě jeden krok. Za hromadou vykopané zeminy stála na pařezu malá kovová schránka. Ostatní viděli, že jsem se k něčemu sklonila a ihned stáli kolem mě.

Klekla jsem si a pomalu nadzvedla víko. Truhlička byla prázdná.

„Vzali si to. Nemělo ani cenu sem chodit,“ zabručel otráveně Franta, jakoby chtěl říct já vám to říkal. Já jsem se však jen pozorněji podívala na dno.

„Ne! Podívejte!“ zvolala jsem, když už i ostatní se otáčeli k odchodu. Pod vrstvou čehosi se po mém doteku objevila stříbřitá deska zrcadla. „Tady nikdy nic ukrytého nebylo. Vidíte tu vrstvu prachu a rzi? Kdyby na tom zrcadle něco leželo a oni to vzali, vrstva nebude tak souvislá.“

„Ale to nedává smysl!“ Tonda vytáhl z kapsy mapu a zápisník plný poznámek. „Všechna fakta ukazují na to, že něco někam ukryli.“

„A nemůže to být...falešná stopa?“ Franta už se zase vrátil a zapojil se do debaty.

„Jistě ne. Jsou tu důkazy, se kterými oni nemohli počítat.“ Jeho bratr horečně listoval svými zápisky. Pak se však zarazil, jakoby si vzpomněl. „V kronice se přece mluví... Rychle, hledejte něco...cokoliv! Nerovnost na povrchu, znak,...písmo...“ Všichni ihned začali rukama jezdit po bocích kovového hranolu.

„Tady,“ hlesl Štika. Hlas měl trochu přidušený; byl nervózní, jako my všichni. „Je tu...něco napsáno,“ pokračoval nejistě. Na vnitřní straně víka, jsme opravdu mohli rozeznat vyrytá písmena zpola zničeného nápisu.

„Ukaž, zkusím to...přečíst.“ Zlehka jsem přejela prsty po těch podivných slovech. „Bohatství nehledej...když...hledíš...sám na sebe... Víko nezvedej, pak...možná ruka tvá mrtvolně zazebe...“ Zůstali jsme stát a jen zírat do prázdna.

„Kletba...“ uklouzla někomu myšlenka.

„Ale ne, žádná kletba,“ odpověděla jsem a dál hleděla na čtyři verše, „je to hádanka.“

„V tom případě mi řekni, co znamenají ta slova mrtvolně zazebe?“ Paddy vyřkl mrazivou otázku a všichni se na mě opět otočili.

„To nevím,“ řekla jsem zamyšleně, „zatím. Potřebuju teď být chvíli sama...budu u našeho buku, kdybyste mě hledali.“ Kývli, ale já už byla duchem někde jinde.

„Musím si doma něco ověřit,“ Tonda se otočil k odchodu.

„Počkej, půjdu s tebou,“ Franta se za ním rozběhl a brzy zmizeli v lese. Bez dalšího rozhlížení jsem se sebrala a pustila přes louku.

Seděla jsem vysoko v koruně stromu a už ani nepřemýšlela, jak jsem tu dlouho. Pořád jsem nemohla přijít na význam posledních slov. Bohatství nehledej, když hledíš sám na sebe...to dává smysl. Hledali jsme něco, ale uviděli jen sami sebe v zrcadle.

Poryv větru zacloumal celým stromem. Víko nezvedej, pak možná ruka tvá mrtvolně zazebe...tohle mi není jasné. Je to rada, to ano. Ale jaká? Když nezvedneš víko, tak umřeš? To ne, určitě to má jiný význam...

Ani jsem si nevšimla, že se pomalu začalo stmívat. To nemá smysl, řekla jsem si už asi po sté. Vzpomněla jsem si, kolik lidí už hledání podobných pokladů přivedlo do hrobu. Pátrali a kopali...zlato přináší jen smrt. A vtom mi došlo... No jistě! Nezvedneš víko, umřeš, je to úplně jasné! Mám to!

„Mám to!“ vykřikla jsem, jako by mě mohl někdo slyšet. Z větve, na které jsem seděla, se jen vylekaně vznesl vrabec.

„Takže jsme přišli akorát včas.“ Lekla jsem se a div se nepustila větve. Ten hlas mi naháněl hrůzu. Podívala jsem se dolů. Stál tam a s ním alespoň deset nebo patnáct chlapců. Dva z nich drželi...Tondu. „Pojď dolů, ať si můžeme promluvit z očí do očí.“ Zaváhala jsem jen na okamžik, než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Vzápětí jsem však z těch pěti metrů, ve kterých jsem seděla, skoro seskočila.

Jakmile se moje nohy dotkly země, chtěl mě chytit za ruku, aby mi znemožnil cokoli podniknout, ale já bleskurychle uhnula. Věděla jsem, co po mě bude chtít, ale potřebovala jsem radu.

„Dej nám pět minut,“ kývla jsem směrem k Tondovi. On se nejdřív zatvářil kysele a potom se zamračil. „Máš moje slovo,“ dodala jsem, aby svolil. Po chvilce přemýšlení kývl.

„Utéct není kam,“ prohodil jen tak mimochodem přes rameno. Osaměli jsme, ale já věděla, že všech patnáct číhá za stromy kolem naší malé mýtinky.

„Jak se to mohlo stát?“ zeptala jsem se tiše.

„Franta spěchal zpátky, protože mu došlo, co na tebe chystají...a já pak šel sám,“ odpověděl provinile.

„To nic, ty za to nemůžeš. Jen...jak tě mohli donutit, abys...“ Došla mi slova když můj pohled padl na jehu ruku.

Vzala jsem ji do svých dlaní. Tonda sykl bolestí. Byla ošklivě popálená.

„To ti dali teda pěkný dárek k šestnáctinám, jen co je pravda,“ zašeptala jsem. „Teď už ti nic neudělají.“

„Ale tobě ano,“ ztišil hlas jako já, aby nás nemohli slyšet.

„Právě proto jsem s tebou potřebovala mluvit. Zdržím je dost dlouho. Ty běž nahoru za ostatními, tak ruka se musí okamžitě obvázat, je to jasné?“

„A co ty?“ naléhal dál.

„O mě neměj strach, ostatní už něco vymyslí.“ Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli se na ně můžu spolehnout, ale nezbývala mi jiná volba. „Vyřiď jim, že už znám odpověď a ať si zítra dávají pozor.“

V té chvíli se zpoza stromů vynořili naši nepřátelé jako zlověstné stíny a pomalu se blížili.

„Běž,“ špitla jsem. Tonda se mezi nimi hbitě protáhl, ale oni mu nevěnovali sebemenší pozornost. Jejich oči se upíraly jen na mě.

Stála jsem u stromu a přemýšlela, co mu řeknu, až se skutečně zeptá. Pravdu? Ne, ještě ne. Oni potřebují čas. Ale na druhou stranu jsem se teď bála víc než předtím, když jsem s ním mluvila poprvé. To, co dneska udělali Tondovi jenom aby je ke mně dovedl, mě děsilo.

A pak přišel. Zase sám. Jen se povýšeně usmál. Už byla dokonalá tma, ale já ho viděla zcela jasně. Jeho ledové oči.

„Vyřešila jsi hádanku,“ usmál se znovu. Jestli se snažil vypadat přívětivě, nevycházelo mu to. „Zítra nám přímo tam, co jsme nechali tu schránku, řekneš význam těch veršů.“ Já jen pohrdavě hodila hlavou místo odpovědi.

On se na mě zadíval a teď najednou už nevypadal tak nad věcí jako před chvílí.

„Ty jsi mu to řekla.“ Podezřívavě si mě měřil studeným pohledem.

„Ne,“ pronesla jsem nezúčastněně, jakoby mi bylo úplně jedno, jestli o tom někdo ví nebo ne.

„Nezkoušej lhát...nebo už jsi zapomněla?“ Mé tváře se dotklo cosi chladného. Tupou stranou nože přejel po sotva viditelné jizvě na mojí tváři.

Zachvěla jsem se při té vzpomínce, ale jinak se ani nepohnula.

„Nezapomněla,“ odtušil, ale já stále nic neříkala. „Řekla jsi tomu klukovi odpověď?“ zeptal se znovu.

„Ne,“ odpověděla jsem popravdě.

„O tom se přesvědčíme zítra,“ řekl ještě a odešel.

Oddechla jsem si. Zároveň mě však sžíralo vědomí, že můj plán vychází úplně přesně a to jsem si nemohla dovolit. Potřebovala jsem zaimprovizovat, kdyby se něco zvrtlo. A potřebovala jsem k tomu prostor a čas.

Už byla hluboká noc, já však věděla, že neusnu, i kdybych tisíckrát chtěla. Byla mi zima; zápěstí mě bolela. Když vtom jsem uslyšela tlumené hlasy. Za sebou. V lese.

Zaslechla jsem, jak se spolu dohadují a pak...něco narazilo do hladké kůry stromu a svezlo se to po mých prstech na zem. Skoro jsem vykřikla, jak jsem se lekla. A zčásti také proto, že mě začaly prsty nesnesitelně pálit.

„Blbečku, když to neumíš, tak s tím neházej!“ zaslechla jsem ještě rozčilený hlas. Pak se veškeré okolní zvuky slily v jediné šumění lesa.

Za pár hodin, které se zdály být nejdelší v mém životě, začalo svítat. Obzor blednul a obloha pomalu zlátla. Ranní mlha se povalovala v údolí jako závoj, který tady zapomněla luna. A ten mizera přišel dřív, než jsem myslela.

Nejprve se obezřetně rozhlédl a pak se sehnul pro něco na zemi. Poznala jsem Tondův nůž zcela bezpečně. Přišli. Ale proč riskovali házením a na takovou dálku? Na to už jsem odpovědi neměla.

„Ty jsi mu to neřekla!“ vykřikl najednou. „Chtěla sis to zařídit luxusněji, že je to tak?“ Hájit se by nemělo žádný smysl. Kluci mi nadrobili a já teď musím všechno odkývat. „Jenom marníme čas. Musíme jít,“ řekl nakonec.

Čekalo nás však další nemilé překvapení. Kovová truhlička zmizela. Přirozeně. Kluci nebyli padlí na hlavu, aby si nedomysleli okolnosti, ale tohle mi dělat nemuseli. Teď budu já ta špatná.

„Tak kde je?!“ křičel a div, že do mě nebušil pěstmi. Já mu jednou řekla, že nevím a pak už jsem místo odpovědí jen krčila rameny. Když už mi opravdu chtěl dát ránu, ozvalo se za ním:

„To neuděláš.“ Stál tam Paddy s rukama v bok. Tiše jsem zadoufala, že tu není sám.

„A kdo mi v tom zabrání?“ usmál se ten, co stál naproti mně. Jako zázrakem se stalo, že mě teď nikdo ani nedržel ani nehlídal, a tak se moje a Paddyho myšlenky opět sešly.

„Utíkej!“ vykřikl najednou. Více méně jsem to čekala, a tak mi trvalo kratší dobu, aby mi došlo, co po mě chce.

Vyřítila jsem se z lesa a běžela dolů z kopce. Dneska už tudy jdu podruhé, blesklo mi hlavou. Slyšela jsem, že neběžím sama. Zůstala jsem tedy klidná. Ale dřív, než jsem si to stačila uvědomit, druhé kroky zmizely. Prostě najednou nebyly.

Bez dechu jsem se prodrala hustým podrostem a opřela se o buk. Ostatní kluci se ke mně hned vrhli. Věděla jsem, že budou tady, když nejsou nahoře s ním. Kde jinde, taky.

„Kde je Paddy?“ zeptal se Štika a já se ohlédla, jakobych věděla, že tam bude stát. Nestál. Takže to...nebyl on, kdo za mnou běžel. V krku se mi udělal knedlík. Někdo mě pronásledoval...a já mu utekla...

„A co to máš s rukou?“ Tondova otázka upoutala všechny. Když můj pohled spočinul na ruce, kterou jsem se opírala o strom, uviděla jsem krvavý šrám přes všechny čtyři prsty.

„To by mě taky docela zajímalo, kdo to v noci házel,“ začala jsem kousavě. Tonda se zatvářil provinile, ale mě hned napadlo, že tam nebyl sám.

„Házel...Paddy,“ špitl nesměle, jakoby si nebyl jistý, jestli to vůbec může říkat.

„Ale proč šel, kruci, nahoru sám? To jste nemohli přijít taky?“

„Obávám se, že je to moje vina,“ pronesl Franta. „Měl jít jen jeden z nás, jelikož jsme nemohli tušit, kolik jich přijde s tebou. Dvěma se také lépe utíká než šesti.“

„Přišlo jich hodně,“ rozmrazil Šimon moji zkamenělou tvář.

„Jo,“ odpověděla jsem, i když nešlo o otázku. „Vrátím se tam!“ vyhrkla jsem najednou.

„Dobře, ale tentokrát už půjdeme všichni.“ Štika se zadíval na Frantu pohledem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Ne. Půjdeme jen my dva,“ kývla jsem na Štiku. „Počkejte tu. Jestli se do půlhodiny nevrátíme, máme potíže. Až teprve potom vyražte za námi.“ Tři kluci se tvářili všelijak, ale nic neříkali.

My dva jsme mlčeli celou cestu nahoru. Bylo úžasné nemluvit. Nevím, proč zrovna v tu dobu, ale myslím, že to bylo tím, že ticho je Štikova nejsilnější stránka. Opět jsem si uvědomila, jak jsme si my dva neskutečně podobní. A tahle podobnost dělá mezi námi největší propast.

Věděla jsem naprosto bezpečně, že zůstanou tady nahoře. Tušili, že se vrátím. Nebo někdo z nás.

Na truhličku s hádankou jsem zapomněla. Všechny moje myšlenky teď patřily Paddymu. Teoreticky se mu nemůže nic stát. Neví nic. Teoreticky. Úvahy se mi v hlavě střídaly jedna za druhou. Napadlo mě, že mi na něm vlastně záleží. Možná víc než na ostatních...

Probrala jsem se z přemýšlení, když jsem zakopla o kořen a spadla Štikovi přímo do náruče; bleskurychlou reakcí mě zachytil. To moje přemýšlení mě jednou zabije. Ale má to i svoji světlou stránku. Trochu jsem se začervenala, když se na mě usmál a pomohl mi zase se postavit.

Byli jsme na místě. Teď jen neudělat něco, čeho bychom později mohli litovat. Neměli jsme v úmyslu komukoli se ukazovat. Výhodou nás dvou bylo, že jsme si rozuměli i beze slov. Zůstala jsem schovaná v místě, kde jsem měla dobrý výhled a nechala jsem Štiku, aby se pokusil přivést Paddyho.

Čekala jsem, čekala a čekala. Už mi začínalo být divné, kde je tak dlouho. Bylo to už jistě víc než půl hodiny, co jsme opustili ostatní. Za chvíli jsou tady. Přemítala jsem, jestli se mám porozhlédnout po těch dvou nebo čekat tady na zbývající tři. Nakonec zvítězil rozum. Povzdechla jsem si, opřela se o strom a čekala, až se něco stane.

Nedělo se vůbec nic. Jestli se někde schovali a teď se mi smějí... Napadlo mě to téměř ve stejnou chvíli jako to, že se jim skutečně něco stalo.

Čeho je moc, toho je moc. Nepřišel nikdo a mě došla trpělivost. Přeci jen jsem v ruce třímala nejdůležitější kartu.

Klidně jsem se vrátila na naše místo pod bukem a kluci se div nezalykali smíchy. No, to je ohromně vtipný, pomyslela jsem si plna ironie. Ale tvářila jsem se zcela nenuceně a na tváři mi pohrával úsměv. Škodolibost. Nikdo nemohl mít ani tušení o tom, co zamýšlím.

„Franto,“ začala jsem bezelstně.

„Co?“ odpověděl se smíchem.

„Dej mi tu schránku.“

„Jo, jasně,“ prohodil bezmyšlenkovitě a za chvilku už jsem ji pevně držela. A teď sledujte! Podívala jsem se na ně a usmála se. Ještě, že jsem nikomu z nich neřekla, jak se vlastně dostaneme k jejímu obsahu, proběhlo mi hlavou, když jsem truhličku stiskla ještě pevněji a rozběhla se do lesa.