Tajemství Cheorie

Autor: corinne (já)

(sedmé pokračování Cheorie...)

„…my trpaslíci jsme od přírody sprinteři; nebezpeční na krátkou vzdálenost.“

(trpaslík Gimli; Pán prstenů, Dvě věže – J.R.R. Tolkien)

Pulzující bolest hlavy mě doslova probrala. Pak jsem si uvědomila, že to není jen hlava, co mě tak nešetrně probudilo k životu. Chtěla jsem se pohnout, ale nemohla jsem. Chtěla jsem se nadechnout, ale nešlo to. I když mi provazy rozdíraly jen zápěstí, můj dech jakoby se vytratil. Bolela mě záda, těžkly mi nohy.

Všude kolem byla tma a ticho. Tušila jsem kolem sebe siluety stromů a nahoře nad nimi noční nebe. Co jsou však pocity proti realitě? Skutečnost nebyla tak krásná jako noc kolem. Byla krutá.

Pomatené myšlenky se začaly vracet na svá místa, ale stejně mi nic nedávalo smysl. Jak jsem se sem dostala? A kde vlastně jsem? Nedokázala jsem ani rozpoznat, jestli jsem v našem světě a nebo na druhé straně, dokud neuvidím lidi nebo alespoň zvířata. Doufala jsem, že mě ten někdo zatáhl do minulosti, protože ta byla přeci jen o trochu bezpečnější než současnost.

Mé myšlenky se opět začaly soustředit na bolest. Sužující a ochromující. Nekonečnou. Nepamatovala jsem si nic z předešlého dne. Poslední moje vzpomínka patřila Šimonovi. Bylo to těsně před usnutím. Je tohle snad stále ta noc, ve které jsem usínala doma pod peřinou? Je to dost dobře možné.

Nevím, jak dlouho jsem takto přemýšlela, ale vím zcela jistě, že tu noc už jsem neusnula. Přišel rozbřesk. Slunce hojně zalévalo krajinu svými paprsky a les kolem mě se začal topit ve stovkách odstínů růžové a zlaté. V tu dobu mi bylo ještě hůř než v noci.

Stála jsem přivázaná u jednoho ze stromů. A tohle moje bezmocné postavení mi až příliš živě připomnělo purpurové stíny. Zase. Vrátily se, unesli mě a chtějí se pomstít. Nejistota se střídala se strachem. Taky jsem si uvědomila další věc. Byla jsem normálně oblečená. A bylo mi zima. Strom mi záda nehřál a ráno bylo chladné.

„Tak co, už sis to rozmyslela?“ Hluboký podrážděný hlas mě vytrhl z přemýšlení a marné snahy přijít na to, co tady vlastně dělám. Vzhlédla jsem a téměř hned spatřila trpaslíka, který stál pár kroků ode mě.

Černý vous mu splýval s vlasy a spadal až ke kolenům. V ruce držel svou válečnou sekyrku a tvářil se poťouchle. Zatvářila jsem se nechápavě, ale nezmohla jsem se ani na slovíčko.

„Neříkej, že jsi zapomněla mluvit,“ zasmál se.

„Vůbec nechápu, o co se snažíte!“ odsekla jsem.

„Že by jsi ztratila i paměť? No nevadí, klidně ti to celé zopakuju.“ Z křoví okolo vystoupilo dalších sedm trpaslíků, navlas podobných tomu prvnímu. Tři z nich na mě mířili napjatými luky.

Náhle jsem na svém zápěstí ucítila i přes spalující bolest chladný kov. Ostří nože. Ruce byly volné, ale neschopné pohybu. Ani nohy nebyly s to mě udržet. Jakmile jsem se mohla zase pohnout, musela jsem si kleknout, abych vůbec popadla dech.

První z trpaslíků ke mně přistoupil, vzhledem ke své výšce si nemusel klekat, vzal mou levou ruku a ukázal mi ji. Na jejím hřbetu bylo něco… Zaostřila jsem unavený zrak na černý flíček ve tvaru oka. Došlo mi, co to je.

Bylo to už pár měsíců, co jsme se se Šimonem vrátili. Když jsme tam stáli, uprostřed mužů, kteří se navzájem objímali, Cheorie si přišla pro hříbě. Olízla ho a olízla i moji ruku. Černá skvrna za pár minut zmizela, ale teď byla opět naprosto zřetelně viditelná.

Asi jsem zbledla, protože jsem cítila znatelně větší chlad a trpaslík po chvíli vítězoslavně prohlásil:

„No jistě, vzpomínáš si. Teď nám řekni, kde je,“ dodal.

„Ale já ji neumím…najít.“ Slova mi těžkla na jazyku.

„Neplácej hlouposti!“ promluvil jiný. „Viděla jsi ji, jinak bys neměla na ruce černé oko. Setkala ses s ní a ona ti pomohla.“ Jak to můžou vědět?

„Teď nám ukaž, kde se schovává. Zavolej ji!“ Přestala jsem se bát a začala se bránit, protože už jsem zhruba věděla, co se tady děje. Jde jim o Cheorie. Proč?

„Ona…nejde jen tak…zavolat. Přichází a odchází kdy chce. Je divoká.“ Trpaslíky to začínalo dopalovat a já těkala očima všude kolem, abych zmapovala možnosti případného útěku.

„Musí existovat nějaká souvislost, díky níž přichází!“ křičel ten první. Věděla jsem, co je to za souvislost. Věděla jsem to moc dobře, ale neodvažovala jsem se cokoli říkat. Vždyť Cheorie přicházela jen aby nás převedla na druhou stranu nebo aby nás ochránila. První možnost se mohla předem vyloučit a o té druhé jsem nechtěla přemýšlet. Co všechno by mi byli schopni udělat, kdybych jim to prozradila?

Pak jsem koutkem oka zahlédla v lese pohyb. Někdo nás poslouchal a sledoval. Bleskla mi hlavou myšlenka a já se jí hned lekla. Bylo to riskantnější než cokoli, co jsem dosud dělala. Ale jiná možnost se nenabízela. Bude to buď všechno nebo nic.

„Zavedu vás tedy za Cheorie,“ začala jsem divadlo, „ale musím vás upozornit, že to může trvat i několik dní, než ji najdu,“ pojistila jsem se, aby nepojali podezření dřív, než to budu potřebovat. Všech devět trpaslíků se zatvářilo spokojeně.

„Já říkal, že bude rozumná,“ utrousil jeden, ale nikdo jeho poznámce nevěnoval pozornost. Já jsem se jen pro sebe pousmála a poblahopřála si k prvnímu úspěchu. Teď už z toho nemůžu ven. Všechno jsem vsadila na tu jedinou kartu aniž bych věděla, co skrývá.

Jeden z trpaslíků přivedl odkudsi devět poníků a všichni nasedli. Ani se neobtěžovali mi jakkoli znemožnit pohyb. Šla jsem sice pěšky a v čele skupiny, ale mohla jsem kdykoli skočit do houští a pokusit se o útěk. Nejspíš spoléhali na to, že by mě dřív nebo později díky svým silným a vytrvalým poníkům dohnali.

Já však neměla v úmyslu je opouštět. Alespoň dnes ještě ne. Chytili by mě znovu a bylo mi víc než jasné, že by mě pak už nenechali jít s volnýma rukama. Navíc jsem si je zatím nechtěla znepřátelit. Dokud to půjde, zůstanu nevinným zajatcem.

Čas od času jsem očima pročesala okolní keře a houštiny a skoro pokaždé zahlédla vysoký stín. Nepřátelé mých nepřátel jsou moji přátelé. Můj riskantní plán zatím vycházel.

Šli jsme, s několika přestávkami, celý den. Jakmile se slunce sklonilo k západu, první trpaslík zavelel odpočinek. Všichni si vděčně oddechli a začali se připravovat na noc. Utábořili jsme se v širokém skalnatém údolí. Na neštěstí tady nerostly žádné stromy, a tak trpaslíci byli nuceni svázat mi ruce a nohy a doufat, že mě ráno najdou v táboře. Nebylo to moc příjemné zjištění, protože takhle jsem musela přečkat noc uprostřed nich.

Nespala jsem klidně, probouzely mě mé vlastní záchvaty kašle a uvědomovala jsem si, že další probdělá noc mi na zdraví moc nepřidá.

Ten stín, který jsem tak často vídala přes den, měl být nejdůležitějším hercem mého představení. Měl se stát zlodějem a únoscem. Pokud nás sledoval, o něco mu šlo. O trpaslíky sotva. Zbývala jsem já. Nemohl to být nepřítel. A kdyby byl, vyvedl by mě ze slepé uličky, ve které jsem teď stála. A nezklamal mě. Rozhodl se už dnes v noci.

Ve chvíli, kdy se mi konečně podařilo usnout, mě vzbudil nepřirozený chlad ruky na mém obličeji. Někdo mi zakryl pusu, abych nevykřikla. Pak mi ten někdo zavázal oči šátkem, který na dotek působil jako hedvábí.

„Neboj se,“ uslyšela jsem známý hlas. Šimon? Tady a teď? To on byl ten stín. Ale proč…? Otázky se na mě valily jedna za druhou, když mi došlo, co se děje.

„Co to děláš?“ zašeptala jsem. Vlastně jsem ani šeptat nechtěla, ale hlas mě odmítal poslouchat. Otvírala jsem pusu skoro naprázdno. Zkusmo jsem polkla a jen se utvrdila v tom, že ještě hodně dlouho nebudu moct pořádně mluvit.

„Neboj, nic se ti nestane,“ snažil se mě uklidnit. Ale já mu nevěřila. Dnes poprvé jsem mu nevěřila. Jenomže jsem nemohla nic dělat. Nešlo ho poslat pryč. Můj plán vycházel a sama bych trpaslíkům asi těžko utekla. Jemně mě vzal do náruče a odnesl ke svému koni. Vysadil mě do sedla a sám se vyhoupl za mě. Nebral ohledy na to, že moje rovnováha je na nule a jen pobídl koně do cvalu.

Jeli jsme dlouho a já si čím dál, tím víc připadala jako obláček mlhy. Lehká, průhledná, bez těla, bez duše.

Asi jsem usnula, protože jsem se probudila v měkké posteli. Nebo to všechno byl jen sen? Když už jsem si začínala opravdu myslet, že se mi to všechno jen zdálo, uvědomila jsem si, že nemůžu hýbat rukama. Tak to už je příliš! Jasně jsem si pamatovala, že to byl Šimon, kdo mě zachránil z trpasličích spárů. Tak proč mě tady drží tak bezmocnou? Měla jsem na něj vztek.

Zrovna, když jsem se rozhodla, že se alespoň pokusím vstát, jsem zaslechla tlumené hlasy. V místnosti, kde jsem ležela, byla tma, jen na nočním stolku hořela svíčka a příjemně voněla. Za dveřmi, pod kterými se sem dralo světlo z vedlejší místnosti, se dva lidé dohadovali.

„Tohle jsme si nedomluvili, takhle to nebylo!“ Poznala jsem Šimonův rozčílený hlas.

„Dohoda byla jasná. Veroniku za svobodu.“ Ten mizera! To jsem si o něm nemyslela. Takhle zradit, podrazit…lhát. „Teď odejdi, člověče nebo zůstaň a sdílej její osud.“ Člověče? Takže ten druhý není z lidského rodu? Co se teď stane, když už i Šimon…? Ještě před čtvrt rokem by za mě zemřel.

„Proč jste si vybrali ji? Zrovna ji?“ Šimon se zoufale snažil oddálit svůj odchod.

„Ty to moc dobře víš. Zlomíme ji snadněji než tebe. Na co plýtvat energií, když máme na výběr?“

„Dovol mi alespoň se na ni ještě jednou podívat,“ naléhal. A ten druhý mu po chvilce mlčení vyhověl.

„Díval ses snad už dost, ale ať je po tvém.“ Otevřely se dveře a do místnosti se vlilo jasné denní světlo. Šimon si sedl ke mně na postel.

Chtěla jsem něco říct. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik otázek… Nešlo to. Díval se na mě tak smutně, že jsem stěží zadržovala slzy. Kdyby mi nebylo tak hrozně…

„Co to děláš?“ zasípala jsem. Znělo to velmi, velmi nemocně. Bolestně se usmál.

„To elfové nedodrželi slovo. Dali mi nůž na krk. Najdi ji nebo zemři. Musel jsem.“

„Ale proč?“ pokusila jsem se dát do hlasu trochu víc energie, ale moje snaha se vypařila do tmy.

„Říkal jsem si…že…bude lepší, když budu na svobodě já než abychom byli oba mrtví. Chápeš?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale on pokračoval. „Potřebují tě živou, jde jim o Cheorie! Nenech se…zlomit. Buď silná, co nejdéle to půjde.“

Každé povzbudivé slovo mu dělalo potíže vyslovit. Pak se sklonil a políbil mě na čelo. Rychle se však zase napřímil.

„Vždyť ty celá hoříš! Nemůžeš tam jít. Ne v tomhle stavu. Zůstanu s tebou.“ V tomhle okamžiku už jsem mu všechno odpustila. Nezměnil se. Musel to udělat. Teď už nelhal a chtěl tu zůstat se mnou. Zemřít?

„Běž. Budu silná. Budu čekat.“ Už jsem ani na okamžik nezapochybovala o tom, že má v úmyslu se vrátit.

„Přijdu,“ zašeptal a dodal: „Přeci jen pro tebe můžu něco udělat.“ Obě své ruce mi položil na čelo. Cítila jsem, jak jeho prsty chladí a jak horečka ustupuje. Když vstal, byl celý pobledlý. Vzal nemoc na sebe. Cítila jsem se najednou docela zdravá. Alespoň jsem si tak připadala. A dveře se zavřely. Elfové… Nemají to být vznešení a ušlechtilí tvorové? Zřejmě neměli být.

Skopla jsem ze sebe přikrývku a posadila se. Proč chtějí všichni Cheorie? Co s ní zamýšlejí? Nevěděla jsem. Dívala jsem se do plamene svíčky, která nemohla nikdy shořet. Za celou tu dobu z ní neubyl ani kousíček.

Netrvalo to dlouho a dveře se opět otevřely. Tentokrát v nich stály dvě štíhlé postavy. Měly tváře mladých bojovníků. Vlasy zlaté a uši…špičaté. Vážný výraz jejich hnědých očí se nedal přehlédnout. Pokynuli mi, abych vyšla ze dveří a já chtě nechtě musela poslechnout.

Dovedli mě k mramorovému schodišti a po něm dolů, do velké haly, která byla zároveň i obrovskou terasou plnou slunečního světla. U zábradlí balkonu stál vysoký elf. Byl otočený směrem ven a vypadal zamyšleně. Přesto jsem cítila, že o nás ví. Pomalu se otočil a já si teprve teď uvědomila jeho velikost. Byl alespoň o dvě hlavy vyšší než já. Podíval se na mě jako bych byla zvíře.

„Poklekni,“ pronesl povýšeně a já poznala hlas za dveřmi. To on donutil Šimona, aby mě našel. Vzdorovitě jsem se narovnala. On na mě upřel své planoucí oči a neviditelná síla mě strhla na kolena. „Teď si můžeme promluvit, každý podle svého postavení.“

Vyděšeně jsem se na něj podívala a pak se opět poddala kašli. Šimon mi dal jen svou sílu, nevyléčil mě úplně. Trhla jsem sebou, protože pokračoval.

„My nejsme trpaslíci a hostů si, na rozdíl od nich, vážíme. Zvlášť, když je potřebujeme živé. Ty víš, co po tobě chceme. Kdy k tobě přichází Cheorie?“ Mluvil slepě, bez jakéhokoli zabarvení hlasu.

„Ne!“ vykřikla jsem a sama se zděsila nad sílou svého hlasu. Po celou dobu, co mluvil, se díval z okna, ale teď do mě opět zabodl zrak.

Páteří mi proběhlo mravenčení a za pár vteřin i omračující bolest elektrické energie. Omdlela jsem? Nebo umřela? Ne, nemohli si dovolit mě zabít. Probudila jsem se v té samé světlé místnosti. Na balkoně u nohou elfa.

„Tak?“ zeptal se. „Řekneš nám to? Nebo nás za ní zavedeš?“ Zavrtěla jsem hlavou; jeho moc mi vzala sílu mluvit.

Jeho pohled bolel, pálil, hořel. Spaloval mi moje černé znamení na ruce tlumeným žárem svého vlastního ohně. Nemůžu se vzdát, zrovna teď ne. Souboj bolesti a vůle byl nerozhodný. Jestliže dokáže pálit pouhým pohledem, co asi dokáže slovy? Na chvíli ode mě odvrátil pozornost a bolest polevila.

„Tak řekni.“ Mlčela jsem. Nebylo co říkat. Šimon měl pravdu, nedokázala bych to, kdyby mi nedal svou sílu. Elf se však vzdát nehodlal.

Namířil na mě svůj ukazováček a pomocí kouzla mě pozvedl ze země. Silou mě přitiskl k jednomu ze sloupů, které zde podpíraly strop. Dusil mě. S rukama za zády a oslabená nemocí a zároveň jeho silou jsem nemohla vůbec nic dělat. Ani jsem se nemohla vzepřít jeho vůli.

Tohle už bylo opravdu vážné a já si s hrůzou uvědomila, že smrt je blízko. A smrt byla vždycky až za Cheorie.

„Pane, pojďte se podívat!“ Mezi sloupy proběhl zlatovlasý chlapec a elf se sklonil, aby mu mohl něco pošeptat.

„Výborně, hned jsem tam,“ řekl potichu a přestal si mě všímat. Jeho pozornost pohasla a s ní i kouzlo neviditelné ruky. Jak mě pustil, zhroutila jsem se na podlahu z leštěného kamene a jen zhluboka dýchala.

Bez jakéhokoli rozkazu mě ti dva, kteří se mnou přišli, vzali, každý za jednu paži, a napůl odvedli, napůl odvlekli zpátky, nahoru po schodech. Položili mě na zem a zamkli dveře té tmavé místnosti bez oken. Jen svíčka stále hořela a naplňovala celý pokoj příjemnou vůní.

Vyčerpáním jsem usnula a probudilo mě něco měkkého na obličeji. Neotvírala jsem oči, věděla jsem, co to je.

„Savano…?“ Usnula jsem ve stáji? Trvalo mi, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. Otevřela jsem oči a hleděla do protáhlé tváře malého černého tvorečka. „Cheorie…“

Hříbě mě pečlivě očichávalo. Zřejmě to nebylo to samé, jako jsem potkala u nás v lese. No samozřejmě! Cheorie přeci není jen jedna, to znamená, že hříbat může být taky víc. První, co mě napadlo, bylo otočit se na břicho.

„Dokážeš to rozvázat?“ promluvila jsem k hříběti. Rozumělo mi dobře a ihned se sklonilo nad provazy na mých rukou. Po chvíli začalo vztekle bít kopýtkem do podlahy, když se mu nedařilo zvítězit nad pevnými uzly. „Tiše! Uslyší nás.“ Stočilo ke mně sametová ouška a pokračovalo opatrně a potichu.

Jaká to byla úleva mít po takové době opět volné ruce. Zápěstí i celé dlaně byly sice od krve, ale i přesto jsem mládě objala. To však nejevilo žádné známky nadšení.

Smutně na mě pohlédlo velkýma černýma očima, jakoby mi chtělo říct něco hodně důležitého. A tragického. Teď mi to došlo.

„Kde máš mámu?“ Váhavě udělalo krok k zavřeným dveřím a toužebně na ně pohlédlo. „Chytili ji…?“ Hříbě se schovalo do toho nejtemnějšího koutu a stulilo se do klubíčka. Chtělo se chránit. Necítilo se v bezpečí. „Takže Cheorie mají elfové,“ povzdechla jsem si a usedla k mláděti. To během chvilky usnulo.

Opřela jsem se o zeď a zadoufala, že Šimon přijde včas. Pozorovala jsem hříbě a vnímala bolest, hlavně opuchlé ruky. Spálené.

Výkřiky elfů a hrozné rány mě probraly z malátného ticha, které tady panovalo. Odkudsi zdola se ozvalo hlasité zaržání. Znělo to jako něco mezi hýkáním zebry a řehtáním koně. Černé stvoření vedle mě vyskočilo a pokusilo se volání své matky napodobit.

Údery kopyt na schodech značily, že Cheorie si jde pro svého potomka. Zděšené i rozzlobené výkřiky naplňovaly celou budovu, jak si vzteklé zvíře proráželo cestu, když se někdo postavil na odpor.

Malá místnost se brzy začala otřásat pod náporem běsnících kopyt. Chtěla vylomit dveře, protože podle zvuku naprosto přesně poznala, kde má své hříbě hledat.

„Cheorie! Počkej!“ To už byl hlas Šimona. „A kde je Verča?“ zeptal se, když hledal ten správný klíč na svazku, který sehnal bůhvíkde. Odpovědí mu byla další strašlivá rána do dveří. „Tak, zkusíme tenhle.“ Otočil klíčem a dveře vypadly z pantů.

Místnost zalilo světlo a mládě se vrhlo k matce.

„Vidím, že právě včas,“ prohodil, když hříbě začalo lačně sát mléko, zatímco Cheorie ho spokojeně pozorovala. Podal mi ruku, ale já svou nenatáhla. Nedokázala bych tu jeho stisknout ani snést něčí dotyk.

„Nemůžu,“ špitla jsem.

„Promiň, já zapomněl,“ řekl tiše. Sehnul se, objal mě a lehce mě zvedl.

„Jak ses dokázal vrátit?“ Hlas se mi třásl, ale mluvila jsem.

„Věděl jsem, že mě budou sledovat, a tak, když se ten jeden, co mě měl hlídat vrátil, otočil jsem se a stopoval já jeho. Došlo mi, že je ani ve snu nenapadne, že bych měl odvahu se vrátit. Když jsem se dostal dovnitř, uslyšel jsem Cheorie. Byla zavřená dole, ve stájích. Stačilo jen posunout zástrčku,“ usmál se. „Hned, jak se dostala ven, rozběhla se nahoru a za hříbětem. Chovala se jako šílená a nemilosrdně drtila kopyty všechny, kdo se jí postavili do cesty.“

„Ale proč po ní všichni tolik toužili?“ Musela jsem to vědět. Musela jsem vědět, proč jsem trpěla.

„Cheorie je kouzelný tvor, to ano, ale jim šlo o samotnou podstatu zvláštnosti těchto zvířat. Dřív to nebyla Cheorie, jak ji známe, ale Cheorie obyčejný kopytník. Jednou, kdysi dávno, se snesla část kletby hor, ve kterých žily i na jedno stádo. Byla to temná síla, ale jejich laskavost ji dokázala změnit ve schopnosti, které nyní využívají. Díky nim nás chrání. Jejich síla však není dědičná. Stejně, jako se člověk učí, i Cheorie předává potomkům moc, ale v mateřském mléce. Kdokoli se jejího mléka napije, získá neuvěřitelné schopnosti. O to jim šlo. Byla to chamtivost.“

„Sebrali mláděti matku i potravu. Jenom kvůli vidině moci.“ Nepřítomně jsem zírala do prázdna.

„Přesně tak. A ještě něco. Předtím, než se vyřítila ven, olízla mi ruku.“ Ukázal mi levý hřbet ruky. Byl na něm černý flíček ve tvaru oka.

„Pomohl jsi jí,“ ukázala jsem mu svou, popálenou. Zděšeně ji vzal do dlaní, ale já mu svou ruku vytrhla. Bolelo to.

Usmála jsem se na něj. Zase po dlouhé době jsem se smála.

„Nepůjdeme domů?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že už tu není ani Cheorie. Šimon mě objal kolem ramen.

„Půjdeme,“ usmál se.