Geyser, son Cascade

Autor: corinne

Kdysi žili tři bratři... Kdysi společně svrhli největší zlo světa...

Nyní je osud neustále staví proti sobě...

...Zeus, Hádes a Poseidon...

For Denny...

Sevřela jsem meč ještě pevněji a trochu se přikrčila. Písek mi zaskřípal pod nohou, když se můj další nejistý krok zabořil do země. Jistě přijde. Brzo. Je blízko, cítím ho. Moje smysly však nevnímaly dost.

Země se na setinu vteřiny zachvěla. A já se otočila. Bez jediného dalšího zvuku odkudsi shora vylétl meč. Zastavila ho čepel těsně před mým obličejem, ale i přesto mi ostří sjelo po tváři. Jasně jsem cítila, že to byl jen slabý dotyk, ale i tak se objevilo pár kapek krve. Otřela jsem je hřbetem ruky v bezprsté rukavici v pár vteřinách, které mi protivník poskytnul. Byli jsme oba stejně překvapení.

„Kdo jsi?“ Kluk, zhruba v mém věku, se opět rozmáchl, když si uvědomil, že má vlastně bojovat. Proti mě. Krátké černé vlasy a zářivé oči na mě dýchly fantazií.

„Tvůj soupeř?“ usmála jsem se zadýchaně, když jsme stanuly tváří v tvář a naše meče se zkřížily ve zvonivém objetí. Zadýchaná... To se mi často nestávalo, abych už po prvních úderech byla zadýchaná. Něco je špatně.

Zapřeli jsme se a každý se odrazil od síly toho druhého. Ustoupila jsem o dobré dva kroky vzad. Vrávoravě a nejistě. Bere mi sílu... Ten pocit ale trval jen vteřinu, než jediným krokem zdolal námi oběma vytvořenou pomyslnou hradbu bezpečí a ladnou piruetou opět zaútočil na moji hlavu.

„Jméno?“ zeptal se a na okamžik se zastavil. Opřel se o meč a popadal dech, když jsem ho donutila opět ustoupit. Takže jsme na tom oba stejně. Využila jsem jeho osobní chvíle odpočinku k předem promyšlenému výpadu na pravé rameno. Reagovala jsem však příliš pozdě. Hlasité zazvonění kovu mělo být počátkem železné symfonie mého neúspěchu.

„Nepodstatné,“ vydechla jsem v odpověď.

„Původ?“ dotíral dál, zatímco souboj stále ještě nekončil. Zajíkla jsem se a zalapala po vzduchu. Začal mě pohlcovat vztek. Jeho drzost byla vskutku obdivuhodná. Pak mi ale bleskla hlavou strategicky mnohem výhodnější myšlenka. Uhnula jsem jeho meči a sekla ho do stehna, které si nestačil pohlídat.

„Mohla bych mít stejnou otázku.“ Klesl na kolena a já už chtěla provést gesto, které by ukončilo náš zápas, ale on náhle pozvedl hlavu. V jeho očích zářil odlesk plamenů. Zachvěla jsem se, když se mu tvář tak náhle proměnila ve zlou. Nebo mi to alespoň tak připadalo.

„Tak ty chceš vědět, kdo já jsem?“ Najednou jsem dostala strach a o krok ustoupila, když se s pomocí meče opět postavil na nohy. Ucítila jsem, že gumička, co dosud držela moje vlasy v ohonu, z nich brzo sklouzne.

Zírala jsem na čepel jeho zbraně, jako kdyby byla z jiného světa. Jako kdybych ji nikdy předtím neviděla. Celou minutu trvalo, než se rozžhavila a než vyskočil první plamínek. A celou minutu můj protivník získával stále víc mojí odvahy. Meč mu plál v rukou a kolem se rozlila zlatorudá záře, která by za normálních okolností byla měkkým světlem ohně. Teď však naháněla hrůzu.

Ohlédla jsem se a uviděla za sebou nekonečnost oceánu. Jen několik kroků mě dělilo od chladivého příboje. Od jediné šance, jak přežít, i když tohle nebyl člověk a byla tím pádem mizivá.

Naoko vyděšeně jsem dál ustupovala a krůček po krůčku se přibližovala k jedné veliké síle. U kotníků mi šplouchla voda. Pokračovala jsem ještě pár kroků a pak zabodla svůj meč hluboko do mokrého písku. Bral to jako poslední záchvěv vzdoru. Myslel si, že jsem se mu vzdala. Nebylo o tom pochyb, když jsem poklekla, abych se mohla prsty dotknout zčeřené mořské hladiny.

Usmál se a se skloněným planoucím mečem vykročil ke mně. Já zatím za sebou kupila vodu tak, aby ji on nemohl vidět. Tiskla jsem si ji na záda a ramena a tiše čekala.

„Jen abys věděla, kdo tě zabil,“ prohodil. Cítila jsem pronikavé teplo jeho žhnoucí zbraně a moje oči bedlivě sledovaly i sebemenší pohyb čepele směrem ke mně. Nutila jsem se zůstat, jak jsem byla a chopila se vlákna, které mi on sám strčil do ruky.

„Vzdala jsem se.“ Nezvedala jsem oči, aby to nevypadalo jako přílišná provokace.

„A to něco mění?“ povytáhl obočí s hraným udivením.

„Pokud chceš přijít o svou čest, tak ne.“ Znělo to o něco nadsazeněji, než jsem zamýšlela a trochu to odhalilo fakt, že jsem víc nad věcí, než se tvářím. Chlapec to však nepostřehl. Oddechla jsem si.

„Čest,“ začal filozofickým tónem, „kdo ji dneska má?“ zakončil teatrálně svou falešně lyrickou větu. „Takže...abys věděla, kdo tě zabil,“ zopakoval, „jsem Mike, syn Háda, boha podsvětí. Představila jsem si, jak se při těch slovech narovnal. Jako kdyby měl být na co hrdý...

Ohnivé ostří se pohnulo. Ode mě, aby mohl bodnout větší silou; gumička mi sklouzla z vlasů a záplava zlatých pramenů dopadla na vodní krunýř na mých zádech. Tak proto mě boj tak vysiloval, proběhlo mi hlavou vteřinu předtím, než zpoza mě vytryskl proud vody, v němž jsem stála jako svatá uprostřed světla. Jako osamělý strom v pustině, za kterým zapadá slunce.

Zaskočený nedokázal odolat prudkému přívalu, a tak skončil na zádech s vyraženým dechem. Nadechl se a chtěl se postavit, ale já ho držela pouty z mořských provazů pevně přikovaného k písku. Drobné vlnky mu sotva dosahovaly k uším, ale i přesto byl bledý a obličej se mu změnil v jedinou masku hrůzy.

„A já jsem Laura, dcera Poseidona, boha všech oceánů a jednoho ze tří velkých bratří.“ Pustila jsem ho a podala mu ruku. „Vítej doma, bratranče,“ pokusila jsem se usmát, ale stále tu byl nějaký odpor, který stál mezi námi dvěma. Něco divného, co mě mělo varovat.

„Pozor, co děláš! Chyť se vody, rychle!“ Hlas mého otce mi zalomcoval myslí, ale bylo už pozdě na to couvnout. Sahal mi po ruce, stále malátný a v šoku. To se však ve vteřině změnilo, když mě silou, jakou jsem nečekala, strhl k sobě na zem, otočil hlavou do hlubší vody a přidržel ji pod hladinou.

Instinktivně jsem se stačila nadechnout, ale vlastně jsem to nepotřebovala. V jistém smyslu jsem dokázala dýchat pod vodou. Po necelé minutě mě pustil.

„Měla bys vědět, že mi otec řekl, abych zabil všechny polobohy, všechny děti, všechny ostatní dědice tří bratří z Olympu,“ pronesl nanejvýš povzneseně a natáhl se pro svůj meč, který omývaly vlny, a který byl teď už zase studený.

Měla jsem být přinejmenším vylekaná a nejlépe i přitopená a on na to očividně spoléhal. Zřejmě si plně neuvědomil čí dítě vlastně jsem. Přenesl váhu ke břehu a to už stačilo ho ze sebe jen skopnout a pomoct si vlnou, která sama dokončila práci. Věděla jsem, že zůstane chvíli ležet na písku, jak s ním voda hodila, ale času bylo i tak docela málo. Slabě jsem hvízdla a očima pátrala v dálce, kde se hladina rozčeří.

Asi na půli cesty mezi obzorem a pláží náhle vylétla voda vysoko do vzduchu v obrovském gejzíru a ze záplavy kapek a duhy tryskem vyrazilo mohutné zvíře. Se srstí šedomodrou jako pěna na vrcholcích azurových vln. Ebenová hříva mu vlála, jak silným tělem rozrážel slaný vítr a kopyty bušil do hladiny, až od nich voda odletovala a vířila zátoku v obrovských vějířích.

„Díky, tati,“ vydechla jsem. Kůň mezitím prudce zastavil a vytvořil tak vlnu, kterou jsem rozhrnula jediným gestem. „Moon, tak dlouho jsem tě neviděla!“ Kobylka mi zafrkala do dlaně a otřela se mi o rameno, že ona mě taky ráda vidí.

Moon Dancer, tak se jmenovala celým jménem, byla dcera hippocampa a klisny jménem Blind. Její matka byla skutečně slepá. I když možná ne tak docela. Trpěla měsíční slepotou, a proto milovala noc, kdy slunce nesvítilo a oči ji nebolely z ostrosti barev. Procházela se pod hvězdnou oblohou a frkala do písku a vln. Toužebně hleděla na moře a moc si přála hříbě. Moc si přála, aby ji někdo miloval. Mořský kůň se tu noc proháněl po hladině, když ji uviděl, jak stojí u kraje a voda jí dosahuje až k plecím. Blind se splnil sen. Zamilovala se a někdo se zamiloval do ní. Měla dceru.

„Co myslíš? Mám ho nechat jít?“ zeptala jsem se tiše a Moon hrábla kopytem do mělčiny. Nesouhlasně pohodila hlavou. „Tak co s ním? Zabít?“ Nebylo by to poprvé. Jenomže vždycky to byl nepřítel... Kobylka do mě strčila čumákem jakoby chtěla říct: A tenhle snad není? „Je,“ přisvědčila jsem, „ale je taky rodina.“

Moon zavrtěla hlavou a postrčila mě směrem k němu. Vytáhla jsem svůj meč, který stále ještě tkvěl v písku, a pár kroky stanula nad ním.

„Chtěl jsi mě zabít a nemáš ani čest ani lásku ani smilování. Jsi jako tvůj otec,“ zašeptala jsem a zabodla mu čepel do jeho lidského srdce. Přestal dýchat. Krev barvila písek, jak se mu řinula z poraněného srdce. Ze srdce, které bylo zraněno už v matčině lůně.

Nechala jsem vodu, ať mi meč očistí a pak se vyšvihla kobylce na hřbet. Nebylo ani třeba ji pobízet. Vyskočila na břeh a hnala se dál do lesa.

Nevěděla jsem, že meč, který stále křečovitě svíral v chladnoucí ruce, opět vzplanul. Otevřel oči; z rány v jeho hrudi zůstal jen obyčejný škrábanec.

„Díky, tati,“ usmál se, ale v jeho hlase bylo cosi zlověstného.