Lovec lovců kořisti

Autor: corinne

Zkus mít dvě tváře...vysmějou se ti; zkus mít tři...zabijou tě.

„Co to je?“ zamžourala jsem na kytici, co přistála přede mnou na stole.

„Nedělej blbce,“ prohodil George a přitočil se ke dřezu, aby napustil vodu do konvice. Znovu jsem mlžným pohledem sklouzla ke květinám. Žluté kvítky s černými tečkami. Nedokázala jsem si nic spojit, natož pochopit, proč tu jsou. „Tak honem, už máš uvařenou vodu,“ pobízel mě, ale já nevěděla k čemu. Jen jsem zvedla zrak a nepřítomnýma očima hleděla skrz něj.

Sám tedy otrhal téměř všechny květy a hotový čaj přede mě postavil.

„Je to třezalka, tak to koukej vypít všechno.“ Posadil se naproti a čekal. Třezalka...silné antidepresivum... Když jsem viděla, kolik toho tam dal, bylo mi ještě hůř.

Dlouho jsem do obřího hrnku foukala, než jsem se odvážila trochu usrknout. Svět se se mnou zatočil a oči jsem vytřeštila z náhlého proudu barev všude kolem. Už jsem si nepřipadala tak mrtvá jako od svého probuzení až dosud.

„A teď pořádný doušek,“ zabručel, když viděl, jak jsem pookřála. Podle jeho rady jsem se tedy zhluboka napila. Myslela jsem, že se pozvracím. Že vyzvrátím i to, co ve mě není a nakonec i svoji duši. Pravda, třezalkový čaj jsem ještě nikdy neměla, ale i tak jsem čekala něco milejšího. Trochu šetrnější probuzení. „Byl to jen sen. Udělá se ti dobře, uvidíš,“ řekl měkce, když viděl moji reakci.

„Už se toho v životě nenapiju,“ odpověděla jsem, když jsem zase mohla mluvit. Lépe řečeno...když jsem si byla jistá, že když se pokusím něco říct, bude mi rozumět.

„Byl to jen sen,“ opakoval a já si začínala uvědomovat, jak moc mě dneska ráno ignoruje.

„Nebyl.“ Trhl sebou a otočil se na mě. Seděla jsem a zase nepřítomně zírala před sebe. „Nebyl to sen,“ zopakovala jsem. „Byla to budoucnost a ty to víš.“ Zavrtěl hlavou. „Byla to budoucnost!“ vykřikla jsem. Naše pohledy se setkaly a v tom mém byl vzdor. Lže, aby mě uklidnil? Jistě ne. Je to můj medvěd. Moje rodina! Povzdechl si.

„Je to trochu jinak, než si myslíš,“ začal a já jen obrátila oči ke stropu. Ach ne, zase další kázání. „Není to budoucnost.“

„Ale...“ přerušila jsem ho.

„Je to pouze jedna z budoucností,“ pokračoval bez ohledu na mě.

„A co to...znamená?“

„Jinými slovy to není něco, co se stane, ale něco, co by se mohlo stát.“ Začalo mě to zajímat. Opravdově zajímat. Zase část filozofického vědění mého chlupatého přítele. Zasmál se. „Budoucnost není jen jedna, jak si mnoho lidí myslí. Není něco jako osud, který nedá změnit. Který prostě je a stane se. Je mnoho obrazů a mnoho cest.“

Obrazy, cesty...a co to má co dělat s...?

„Většinou si neuvědomujeme na kolika křižovatkách za život staneme. Víme jen o těch, které nějak zásadně mění vědomí našeho života. Ale podvědomí už nevnímáme. A právě to je nejdůležitější. Každé, i to nejmenší, naše rozhodnutí mění náš život. Některé víc, některé míň. Třeba, rozhoduješ se, co si dáš k večeři. Vybíráš mezi pizzou a rajskou. Cítíš to? Vidíš ty dvě cesty? Jedno jídlo si musíš vybrat, vydáš se jednou ze dvou cest. Vybereš si tedy rajskou. S knedlíkem a hovězím. A každá z cest přináší jiné události. Jiné zkušenosti. Jinou budoucnost. Pokapeš se omáčkou a ve tvé budoucnosti se utvoří mlhavý fakt, že si ty kalhoty už nevezmeš i zítra, jak tam bylo napsáno ještě před pěti minutami, ale že je zcela pravděpodobně dáš prát. Zase jsi na rozcestí... Dáš je prát nebo si je přeci jen zítra vezmeš, protože flek od omáčky není nic hrozného? A takhle pořád dál a dál...celý život až do smrti...každou minutu...stojíš před nějakým rozhodnutím.“

Vysvětlil to fakt jednoduše a já to fakt pochopila. Teda možná. Pochopila jsem jeho slova, ale nepochopila jsem jejich význam.

„A to všechno ti říkám proto, abys pochopila, že budoucnost si utváříme jen my sami,“ uzavřel své povídání po krátké odmlce.

„Ale upíři přece...a medvědi...je jich moc...“

„Chystá se válka,“ přikývl, „ale nikde není psáno, že musí vypuknout.“ Na to jsem nikdy nepomyslela. Nepomyslela jsem na to, že by se dalo vyhnout nevyhnutelnému.

A pak jsem si na něco vzpomněla. ...A ty jsi medvěd. Medvědí jezdec. Ty musíš přepsat dějiny... Alexova poslední slova mi prolétla hlavou a zvířila myšlenky. Vzpomínky. Jak se choval. Ke mě, k medvědům a k ostatním upírům. A na jeho oči, jak zářily, když umřel. Zářilo v nich něco, co jsem v tu chvíli mohla vidět jen já, ale nechápala jsem to. Teď jsem pochopila. Teprve až teď, když se mi zdál ten sen a George mi vyprávěl tak složitou věc, jsem pochopila, co mi chtěl říct. A co chtěl svým životem říct všem.

„Na co myslíš?“ šťouchl mě čumákem do lokte.

„Nevypukne,“ probrala jsem se z přemýšlení, ale stále jen koukala z okna někam za mlhavý horizont.

„Cože?“ nechápal.

„Válka nebude,“ otočila jsem se na něj. Pohlédl na mě s otázkou v očích, ale to už jsem se zvedala. Na chodbě jsem zalovila v kapse svojí bundy a pak vítězoslavně zvedla nad hlavu velký svazek klíčů. „Letíme do Sibiu. A to ještě dneska.“

***

Medvěd zabral zase obě dvě sedadla, což nepřekvapilo ani tak mě, jako lidi okolo a úplně nejvíc slečnu u vstupu do letadla. Trochu jsem se bála, aby to vůbec vzlétlo, ale George mě ujistil, že sedm set kilo navíc ještě žádnou loď nepotopilo. Chtěla jsem namítnout, že nejsme na lodi, ale v letadle a ne ve vodě, ale vzduchu a on nemá půl tuny, ale tunu. Přerušilo mě však hlášení pilota o úspěšném startu a o tom, že se můžeme odpoutat. Rozepnula jsem si pás a medvěd se na mě podíval skoro s opovržením. Přirozeně, že on si ho ani nezapínal.

Pozdě odpoledne jsme stanuli zase na té křižovatce jako před několika týdny. Na konci ulice stál dům tolik odlišný od těch ostatních, ale tentokrát se už z průjezdů a tmavnoucích koutů neplazila smrt. Ani sám dům nevypadal tak nebezpečně jako předtím. Bylo to tak proto, že při mé první návštěvě tady byla tma? Bylo to proto, že jsem nevěděla, co nebo koho mám za těmi dveřmi čekat? Nepochybně. V pár oknech už se svítilo. Viděla jsem to, i když byly stažené žaluzie.

Náhle se ozvala rána jako z děla. A jako tříštící se zdivo padající budovy.

„Georgi,“ špitla jsem s nesmírnou úzkostí v hlase. Možná byla ještě větší než posledně.

„Buď klidná,“ zabručel. „A zabouchni za sebou dveře,“ dodal. Jako kdyby mě to nenapadlo už doma... Vykročila jsem ulicí a proti své vůli zase nechala strach, aby mě naplnil.

Vstoupila jsem do chodby a světlo se samo rozsvítilo. Stoupala jsem po schodech a uvědomila si, že je tady vlastně strašné dusno. Byl to jen můj pocit?

Stanula jsem přede dveřmi a vytáhla klíče. Můj pohled zklamaně bloudil od jednoho k druhému a marně se snažil poznat ten, co patřil do tohohle zámku. Od velikých kovaných až k malinkým jako od dívčího deníčku.

„Velké a malé můžeme rovnou vynechat,“ šeptala jsem si pro sebe, abych si tu nepřipadala tak sama. Dřív, než jsem stačila uskutečnit svůj plán spočívající v prostém zkoušení každého z klíčů do zámku, napadlo mě jeho strukturu nejdřív prozkoumat. Jako zkušený pozorovatel jsem brzy přišla na to, že to není obyčejná fabka. Tenhle bezpečnostní zámek se nevidí jen tak. Zřejmě něco novějšího... Sázela jsem na to, že bude dost podobný tomu, co máme v autě. A jelikož náš klíč od auta jsem brala do ruky snad tisíckrát, neměl být problém najít podobný. Šlo to až překvapivě snadno. Klíč zajel do zámku, jakoby byl na míru. A věřím tomu, že byl. Stačilo jen lehce otočit a dveře se otevřely. Svazek zazvonil na dně mojí kapsy a pak jsem tichounce zavřela.

Bezradně jsem se rozhlédla. O takovém bytě jsem vždycky snila. Jen kdyby nebyl uprostřed velkoměsta... Dokonale sladěné barvy do bílé a tmavě hnědé byly úplně všude. Zakručelo mi v břiše.

„Ne, pokud je tady něco k jídlu, jistě už to k jídlu nebude,“ napomenula jsem se a přistoupila k prvním dveřím. Začít systematicky není nikdy na škodu. S rukou na klice jsem se však zarazila. Co tady mám vlastně hledat? A co mám najít? Tenkrát jsem tu kliku už nestiskla, protože se ozvala další tlumená rána. Zvenku. A já zapomněla, proč jsem vlastně ty dveře chtěla otevřít.

Moje kroky mířily do obýváku, který jediný jsem znala, když rána zaduněla znovu. Ale tentokrát celým tímhle domem. Otřásla jsem se, ale usadila se na pohovku, civěla na skleněný stolek a přemýšlela.

Alex na něčem ustavičně pracoval. Pracoval na tom, aby zabránil válce a jeho moc mu to dovolovala. A pokud mi nic neřekl ve škole, musí tady mít něco, co mi pomůže... Něco... Plány...nebo co já vím... Podivné rány se ozývaly čím dál, tím častěji a já začínala mít pocit, že se přibližují.

Proč musím v takových situacích být vždycky sama? Proč? Protože toho vím o Alexovi asi nejvíc, co kdy kdo věděl... Ptala jsem se a hned si odpovídala. Naplňovala mě beznaděj. Až jsem se zvedla a s kamenným výrazem strašlivého utrpení začala otevírat skříně, zásuvky a všechno, co se otevřít dalo.

Pobíhala jsem po bytě jako smyslů zbavená a hledala další skříně, další zásuvky a další dveře. Až se pak přede mnou objevily ještě jedny. Poslední. Otevřela jsem je, ale nebylo za nimi nic zvláštního. Prostorná ložnice s obrovským francouzským oknem od stropu až k podlaze. A v prádelníku jen ložní prádlo a stovky kusů oblečení.

Klíček v zámku veliké tmavé šatní skříně hned vedle dveří přímo vybízel k tomu, aby s ním někdo otočil. Ozvalo se tichounké cvaknutí a pak jsem ustoupila, aby se obě křídla dveří mohla sama pomalu otevřít. Dlouhé kabáty splývající až k zemi, saka, košile...nic neobvyklého, co byste čekali v mužské skříni.

Vzpomněla jsem si na Narnii a usmála se své pošetilosti. Lucka taky věřila, že tam doopravdy je. A dostala se tam znovu. Věřila, že lev v lese byl Aslan. A viděla ho znovu. Zaplašila jsem myšlenky na kouzla. Prostě nešlo věřit, že v tomhle bytě něco takového je. Přesto jsem odhrnovala oděvy jeden po druhém a očima pátrala po jakékoli nerovnosti na hladké zadní stěně.

Nic. Nic zvláštního, co by poukazovalo na tajné dveře nebo druhou polovinu skříně ukrytou někde v třiceticentimetrové sádrokartonové příčce. Ještě naposledy jsem natáhla ruku a zašátrala v rohu, kam už nedopadalo světlo lampy. Skoro hned jsem nahmátla dřevo. Volné dřevo.

Opatrně jsem to něco vytáhla ven. Zatajil se mi dech. Držela jsem v ruce luk ze světlého dřeva jasanu. Neměl ani povolenou tětivu. Vždycky připraven k útoku. Nebo obraně? Byl nádherný, s vypáleným znakem jasanového listu na vnější straně horní části. Bezmyšlenkovitě jsem do skříně sáhla ještě jednou a plna očekávání vyndala zpoza kabátů toulec se šípy, které jsem znala až moc dobře. Vždyť přesně takové dva měly zabít toho kluka a Alexe. A povedlo se. Skoro. Zarazila jsem se. Copak tohle je...?

Děsivá rána z vedlejší místnosti přerušila myšlenku. Trhla jsem sebou a pak třesoucími se prsty vytáhla jeden šíp a přiložila ho na tětivu. Pohled jsem upírala jen jedním směrem. Na dveře. A strach mi nedovoloval podívat se jinam. Napjala jsem luk a nutila se vystřelit, kdyby někdo otevřel dveře. Neuměla jsem střílet kdovíjak dobře, ale člověka snad na tři metry nelze minout. Člověka nebo...upíra.

Nasucho jsem polkla, když se ozvala další rána a hned na to se dveře rozlétly. V nich stál muž, docela obyčejně oblečený, s klackem v ruce. Skutečně to byla světlá hůl a oba konce pečlivě špičaté. Bylo mu sotva třicet. Nebyla jsem schopná jediného pohybu a ani on se nepohnul. Představoval tak snadný cíl a já byla natolik vyděšená, že moje prsty už neunesly tíhu tětivy.

Šíp prolétl vzduchem a zabodl se muži do ramene s takovou lehkostí, jakoby nic snadnějšího snad ani nebylo. Byl tak překvapený... Neuhnul, i když bylo zcela očividné, že dřív nebo později luk neudržím. Jen nastalé ticho proťal bolestný výkřik. Ale pořád zíral na mě a na zbraň v mé ruce.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem se malinko vzpamatovala a natahovala se pro další šíp s nadějí, že tentokrát ho třeba zabiju, toulec, ležící na zemi, odlétl stranou, jak i on konečně zareagoval a vrhl se vpřed, aby mi zabránil v další střelbě.

„Ty malá mrtvá kryso! Co jste udělali s Prvním lovcem?! Jak to, že se opovažuješ sahat na jeho luk?!“ Chtěl po mě skočit a zřejmě očekával obrovskou sílu upíra. Chytil mě za zápěstí, ale hned ho zase pustil a uskočil. Lekl se.

Teprve teď jsem si všimla, že je bos. Neměl boty ani ponožky. Na nic jsem nečekala, využila jeho ohromení a dupla mu na nohu. Botou a člověka to muselo bolet hodně. Protáhla jsem se kolem něj, zahodila luk a jako o život se rozběhla ke dveřím. Už stačil jen jediný krok, když mi uklouzla noha a já celou svou vahou narazila do dřevěné desky.

„Ty jsi člověk!“ Zády jsem se tiskla na dveře a neodvažovala se lhát. Krůček po krůčku se přibližoval, svoji hůl připravenou k útoku. Kývla jsem. „Co tady děláš?!“ Mlčela jsem a jen očima vyplašeně těkala po chodbě. „Tak co tady děláš? Holka. Smrtelná. A sama! Jak ses sem dostala?“

„Já...ne...já...“ koktala jsem a pomalu sunula ruku ke klice.

„Přítelkyně upírů, co?“ ušklíbl se, a když se mojí ruky dotklo dřevo, trhla jsem sebou. „Ty už odcházíš?“ zeptal se s úsměvem.

„A-ano...já...musím jít...“

„Nikam nepůjdeš!“ Zatnula jsem zuby, když přitlačil na svou zbraň. Byla jsem už dokonale při smyslech a dokázala zase normálně myslet.

„Chtěl jsi vědět, kdo jsem,“ řekla jsem pevně i za cenu toho, že budu muset snášet další bolest za opovážlivost.

„Ano?“ zeptal se se zájmem. Nebyla jsem si jistá, co přesně jsou lovci zač, ale profesor mi neublížil a ani ten druhý, co střílel, se mě nepokusil zabít. Vsadila jsem na jedinou věc, co mě mohla zachránit. Na pravdu. „Tak mluv!“ vyštěkl příkře a stále sledoval každý můj pohyb.

„Jsem...jsem medvěd.“ Cítila jsem, jak blednu, a že je mi zima. Jakmile jsem to vyslovila, roztřásla jsem se strachem. Nikdo nemohl předpokládat, co udělá.

***

„No a co udělal?“ zeptal se George, když jsme seděli už zase doma na gauči.

„Nic. Byl tak překvapený, že mu hůl vypadla z rukou, já rychle otevřela a zmizela. Pak na konci ulice jsi čekal ty,“ odpověděla jsem a znovu se mi ulevilo, jako když jsem v Sibiu vyběhla do teplé letní noci. Medvěd si povzdechl.

„Dobře. Běž se dát trochu do pořádku, ať nikdo nic nepozná. Vypadáš jako chodící mrtvola.“ Kývla jsem a vyběhla po schodech do prvního patra, do koupelny.

Zrovna jsem pokládala hřeben, když mi zrak zabloudil k něčemu podivnému v tmavém koutě na trámu u stropu. A když se to pohnulo, rozbušilo se mi srdce. Bylo to černé a chlupaté a dost velké na to, aby mi to něco mohlo udělat.

Dívala jsem se na to pořád a tajila dech, aby mě to náhodou neuslyšelo. I když mi bylo jasné, že na to je už pozdě. Když se to pak spustilo ze stropu a začalo zmateně poletovat po koupelně, neubránila jsem se výkřiku. Malý netopýr zoufale hledal cestu ven. Zabouchla jsem dveře, aby se nedostal dál do domu a nestal se tak kořistí jedné z koček. A pak jsem vyhodnotila jako nejlepší nápad zajít za Georgem.

„To bude určitě Pírko,“ zívl medvěd, když jsem mu, celá zoufalá, sdělila situaci.

„Ale co budeme dělat?“

„S ním se nedomluvím...ani já ani ty.“

„Tak něco vymysli! Nemůže být přeci zavřený v koupelně. Navíc...brzo to zjistí i zbytek rodiny...“ Moje obavy o malou okřídlenou myšku byly skutečně oprávněné.

„No jo, něco zkusím,“ zabručel a slezl z pohovky. Důkladně se oklepal. „Jen, abys věděla, Pírko je náš poštovní netopýr. Vlastně tvůj netopýr.“

„Jak to, že o něm nevím?“ ptala jsem se, když jsme oba stoupali po schodech.

„Protože tvoji korespondenci, alespoň tu, kterou přinese Pírko, vyřizuju já.“ Zase něco, co nevím! Kolik ještě bude podobných situací?

Vstoupili jsme. George zabral skoro celou koupelnu a já se tiskla u jednoho rohu vany. Netopýr pořád létal sem a tam ve stejném obrazci elipsy, jako když jsem odcházela.

„Pískni.“

„Cože?“ nechápala jsem.

„Pískni,“ zopakoval medvěd a já, i když jsem pořád nevěděla proč, tichounce zapískala. Zvířátko si najednou zase sedlo na trám a pozorovalo nás vyděšenýma očkama. „Podívej, Pírko,“ začal George k netopýrovi mluvit; normální lidi by ho asi měli za blázna, „nevím, jak ses sem dostal, ale budu moc rád, když stejnou cestou zase odletíš.“ Nic se nedělo. Pírko nemrkal, jen jsem viděla, jak moc mu tluče srdíčko. „Vidíš, není s ním žádná řeč,“ konstatoval medvěd po třetím neúspěšném pokusu navázat s myší hovor.

„Jistě tě slyšel, ale bojí se,“ zašeptala jsem za odcházející chlupatou koulí, která už zase sestupovala po schodech dolů. Otevřela jsem okno v koupelně dokořán. „Tady tudy můžeš vyletět ven,“ špitla jsem k Pírkovi a sama vyklouzla do chodby.

„No a co ty rány?“ ptala jsem se, když jsme se s Georgem chystali spát. Rozebírali jsme všechno, co se stalo v Sibiu. Hlavně lovce a teď ty rány.

„Netuším,“ pravil zamyšleně.

„Tak proč jsi říkal, ať jsem klidná?!“

„Protože jinak bys sama nikdy neodešla,“ zívl a stočil se do klubka. No bezva. Aspoň, že to vím...

„Byl bos,“ vzpomněla jsem si.

„Samozřejmě. Když chodí v botech, nadělají příliš hluku.“ Jo. Zase...logicky. A já jsem za blbce jako vždycky...

***

Nůž zajel do dřeva a úhledná hoblinka spadla na zem. Seděla jsem v koruně svého buku a přemýšlela. Ode dne, kdy jsem potkala lovce, jsem hodně přemýšlela. Pokud se mi nepodaří zabránit vraždění, pokud válka přijde, co bude pak? Neumím nic. Nejsem nic. Nejsem nikdo. Až na to přijde, budu na straně medvědů, to jistě. Ale nemůžu být jedním z nich.

Myšlence, že by mě upíři z války úplně vynechali, jsem se vysmála hned, jak mě napadla. Medvědi mají zuby a drápy...a taky devět set kilo...ti lehčí. Nemůžu být medvědem... Jistě, v srdci budu s nimi, ale co to bude platné, když je budu jen zdržovat? K čemu jim v armádě budu, když nevydržím bojovat ani dvě minuty?

Špička nože vykouzlila na dřevě ladný oblouk. Musím se naučit o sebe postarat sama. Nemůžu po nich chtít, aby mě bránili. A oni mě bránit nebudou. Nemůžou. Vzpomněla jsem si na svůj sen. Je to sice jen jedna z budoucností, ale může se splnit.

V lese se ozval drobný šelest. Prudce jsem vzhlédla a zaposlouchala se do zvuků okolo. Už se nic nepohnulo, ale vítr zadul o něco silněji a o něco studeněji. Blížila se bouřka. Předpoklady k tomu mám, vůli taky a vzteku víc než dost... Dokončila jsem poslední úpravy a pak si své dílo prohlédla. Znovu ten zvuk. Tichý a znepokojující.

Zastrčila jsem hotový šíp do toulce, přes rameno si přehodila luk a seskočila na zem. Stanu se lovcem. Na tohle rozhodnutí mi odpověděl hrom někde v dálce a další poryv větru. A George se to nesmí dozvědět. Vykročila jsem směrem k domovu; jehličí mě píchalo do bosých nohou, ale já zůstávala klidná, tichá a rozhodnutá. 

Pírko...