Semita - Viam Mortis

Autor: corinne

Příběh jistě všichni známe...jen je napsaný jinak než v Bibli...

„Ukřižuj ho!“ Dav šílel. Ne, že by opravdu sami chtěli. Ucho k uchu se roznášelo davem, co mají ústa křičet. Před sídelní budovou Piláta Ponského, hrotu jednoho z mnoha kopí římského impéria, stáli lidé. Bylo jich mnoho. Dost na to, aby se jich správce zalekl. „Ukřižuj ho!“ křičeli jeden přes druhého, aniž věděli, co vlastně říkají. Muž na balkoně zvedl obě ruce, aby se upokojili.

„Dobrá tedy,“ zazněl jeho hlas nad celým shromážděním. Na to se otočil a vrátil do místnosti. „Přineste vodu a umyvadlo!“ rozkázal. Pak si obřadně umyl ruce se slovy: „Neshledávám na tomto muži žádnou vinu.“

Myslel tím Ježíše. Zrazeného a přece tak klidného. Stál a mlčel, jen v myšlenkách rozmlouval se svým otcem. V síni bylo dusno a horké slunce se opíralo do všech střech; ty se stávaly rozpálenými plotnami. Ale on stál dál. Opuštěný. Stál a čekal na rozsudek smrti, protože už dávno věděl, že tak se to stane.

***

Ostny divokého hlohu se mu zabodávaly do čela a jeho dlouhé vlasy už nebyly slepené jen potem, ale také čerstvou krví. Pod tíhou kříže klesl k zemi. Kolena dopadla do prachu stezky a zvířila oblak, ve kterém se nedalo dýchat. A on si uvědomil, že koruna z trní drží na jeho skloněné hlavě jen díky bolesti. Ze všech stran slyšel posměšky. A když i prudká rána biče dopadla na jeho záda, pomalu vstal. Nemělo cenu plýtvat silami. Věděl, že tohle je teprve začátek cesty.

Dav se rozestupoval; lidé se na něj dívali jako na vraha. Co ještě chtěli? Bylo snad většího ponížení, než že ho donutili donést si kříž až na popraviště? Všichni bázlivě nebo i s odporem uhýbali stranou. Jedna z žen však zůstala stát uprostřed cesty. Zpříma hleděla svému synovi do očí, ale na tvářích se jí klikatily mokré cestičky slz. Ježíš se na pár okamžiků zastavil a těžké břemeno opřel o zem. Matka se mu vrhla kolem krku a nic nedbala na to, že je ušpiněný od prachu a krve. Nevšímala si vojáků, kteří ji hrubě odstrčili. Stále na něj upírala matný pohled a oči jí zalévaly nové a nové přívaly slz. Věnoval Marii poslední pohled plný naděje a nešťastná žena zahlédla i záchvěv povzbuzení.

Znovu se zastavil a opřel kříž o zem, aby si mohl narovnat záda. To už vojáci viděli, že je to pro něj přeci jen příliš těžké a mohl by umřít vyčerpáním ještě dřív, než dojdou nahoru. Jeden z nich proto chytil za rukáv prvního člověka, který se mu připletl pod ruku a násilím ho vytáhl z davu. Tak se Ježíš seznámil se Šimonem z Kyrény, který nesl kříž spolu s ním na vrch zvaný Lebka, hebrejsky Golgota.

Svou matku už neviděl. Ztratila se mu v někde mezi přihlížejícími. Ale brzy spatřil mladičkou dívku, jak stojí stranou ostatních a zastavil se také u ní. Byla smutná, ale neplakala. Jen mlčky stála. V ruce bílý šátek, který si sňala z hlavy. Ruku napřaženou směrem k němu. Jaká to musela být odvaha, když se nebála pomoct odsouzenému na smrt. Vzal si od ní šátek do mozolnatých rukou a dlaní rozpraskaných námahou. Otřel si obličej a vrátil jí ho s jediným slovem:

„Děkuji.“ Na bělostné látce se skvěla celá jeho tvář vtisknutá navěky jako dar pro dobrosrdečnou Veroniku.

Zakopl o kámen a upadl podruhé. Tíha břemene na něj dopadla o to tvrději. Nemohl dál. Cítil horko rozpálené země i přibližující se ledové spáry smrti. Nebyl tady nikdo, kdo by mu dodal odvahu; byl tu jen on sám. Tentokrát dvě rány biče dopadly na jeho záda, než sebral sílu opět vstát.

Cesta se teď začala zvedat o něco prudčeji. A byl to hrozný pocit, jít a vědět, že už se žádný zázrak nestane a že smrt je neodvratitelná. A přesto to dělal rád pro všechny lidi. I pro ty, kteří jím opovrhovali. Nikdy si ještě doopravdy neuvědomil, jak vysoký a strmý tenhle kopec je. A přitom tudy nešel poprvé. Všude kolem viděl plakat ženy. Spínaly ruce a naříkaly. Ježíš se zastavil u tří, které bědovaly nejhlasitěji a řekl jim:

„Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi; hle, přicházejí dny, kdy budou říkat: Blaze neplodným, blaze těm, které nikdy nerodily a nekojily!“ Ženy zmlkly plny zmatku. Nebyly si jisté, zda význam jeho slov pochopily správně. Na to se obrátily a začaly upokojovat i ostatní.

V polovině kopce na něj náhle padla závrať. Suché rty už byly hodně dlouho bez vody. Zatočila se mu hlava. Upadl potřetí. Všichni lidé, kteří ještě zůstali z toho zástupu zvědavců dole ve městě, utichli. Kdesi hluboko uvnitř mu tepala bolest a své unavené srdce cítil až v krku. Tři rány biče dopadly na jeho záda a donutily ho naposledy vstát. Zbýval ještě kousek. Ještě kousek utrpení, než bude moct umřít.

Posledních pár vrávoravých kroků, než shodil břemeno z rozdrásaných zad. Zrvavenou dlaní si otřel obličej. Vojáci ho zbavili šatu a přibili na kříž. Každou ránu, kdy hřeb pronikal hloub a hloub do dřeva, cítil stokrát tolik. Každá rána, jeden hřích jeho lidu, pro který se obětoval. A jeho matka tam stála. Po celou dobu ho neopustila. Veronika se svým bílým šátkem. Jan, kterého měl Ježíš nejvíc rád i Šimon z Kyrény, kterého vlastně vůbec neznal. Nikdo z nich nemohl nic udělat. I kdyby mohli, Ježíš by je zastavil. Co bylo psáno, to se stane.

Všichni, kdo s nimi došli až sem, odešli. Jen několik věrných zůstalo. Z posledních sil otevřel oči a zadíval se s nesmírnou láskou na svou matku a učedníka, kterého tak miloval. Stáli bok po boku.

„Hle, matko, tvůj syn.“ A k učedníkovi dodal: „Od teď je toto tvá matka. Postarej se o ni.“ Marie tedy přijala Jana za svého syna a on ji za svou matku. Všichni opět vzhlédli, aby viděli, jak se Ježíš naposledy nadechl. „Dokonáno. Pro vás i pro všechny lidi na tomto světě.“ Po těch slovech skonal. Náhle se nebe zatáhlo černými mračny, která zastínila slunce. Země se zatřásla a chrámová opona se roztrhla. Nastala tma, která trvala až do čtyř hodin odpoledne, kdy bylo tělo z kříže sňato.