Temno

Autor: corinne

Mým úspěchem je světlo...

„Schovej se za mě a neboj se.“ Ohromné medvědí tělo se vztyčilo na zadní, ale ještě předtím dýchl do suché trávy. Ta ihned vzplála jasným teplým plamenem.

„Co se to děje? A kde je vůbec George?“ snažila jsem se překřičet oheň, který teď už výhružně hučel.

„Nasedni!“ přikázal Fredy místo odpovědi a já poslechla. Pamatovala jsem si, že můj medvěd odešel před pár dny. A zhruba před hodinou se objevil Fredy. Odvedl mě z domu někam do lesa.

Jen, co jsem se vyškrábala na jeho hřbet, hradbu z plamenů, šlehajících už několik metrů do výšky, přeskočil upír. Medvěd zabral zadníma a já na svých zádech ucítila ledově studené drápy, jak se mi zaryly do kůže. Sjely i po chlupatém hřbetě, ale to jen znásobilo zvířecí reflex útěku. Rezatá srst se začala barvit mou i jeho krví. Rány začaly pálit.

„Fredy!“ Medvěd sebou škubl. „Proč utíkáme? Proč?! Stačilo by jediné dýchnutí a je po něm...“

„Na takové věci není čas!“ odsekl a ještě o něco zrychlil. Milovala jsem ten jediný okamžik, kdy zvíře snížilo těžiště, podsadilo záď a neuvěřitelnou silou zabralo zadníma nohama. Tiskla jsem se k jeho hřbetu a doufala, že upír už za námi neběží.

Běžel. A medvědovi už začaly docházet síly. Cítila jsem to a nevěděla, jak mu pomoct. Nejradši bych seskočila z jeho hřbetu, i když by to bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat.

Uhýbala jsem větvičkám a jedna mě švihla přes obličej. Zůstal po ní dlouhý šrám a já cítila, jak mi krvavá slza stéká po tváři. Už jsem se nemohla udržet. A spadla bych, kdyby znovu nepromluvil.

„Až ti řeknu, seskočíš.“ Běžel už jen mechanicky a mluvil těžce. „Na pravou stranu.“ Zmateně jsem kývla a neuvědomila si, že mě nemůže vidět. „Teď!“ Pustila jsem se a snažila se odrazit vpravo. Setrvačnost mnou mrštila ještě ke všemu několik metrů vpřed, když se Fredy na místě otočil a v další vteřině do sebe nechal narazit upíra.

Ležela jsem v jehličí a pozorovala ty dva. Pohled se mi ještě neodmlžil od toho pádu a myšlenky se nesrovnaly. Nedošlo mi hned, co po mě chce.

„Tak utíkej! Běž!“ křičel na mě a já se teprve teď dokázala zvednout a rozběhnout se pryč. On toho upíra nechtěl zabít, jen mi získával čas. Nesčetněkrát jsem se ohlédla.

Už jsem byla dost daleko, když se medvěd zvedl na zadní a pak už jsem ho neviděla. Zastavila jsem se a zadýchaná se opřela o strom. Pohlédla jsem zpět. Hrůzný výjev upíra, jak trhá medvěda desetkrát většího, než je on sám. Jak lačně pije jeho krev. Slzy čistily mé rány, ale prohlubovaly úzkost.

Přinutila jsem se otočit a pokračovat. Proč se takhle obětoval? Proč se nechal zabít? Klopýtala jsem lesem a věděla, že dřív nebo později mě stihne stejný osud.

Mezi stromy po mé levé ruce se mihl stín. Byl až moc rychlý na to, aby to byl kdokoli živý. Lehce se mnou udržoval krok a každou vteřinou byl blíž. A když jsem konečně spatřila celého upíra, nebyl sám. Byli dva...nebo tři... Nedokázala jsem je spočítat, jen dál běžela a snažila se nemyslet na nohy, jak moc mě bolí a na dech, jak moc mi schází.

Zaduněla zem, jak medvěd dupnul, abych se na něj otočila. Zachytil můj pohled.

„Tak honem, naskoč!“ Hlas měl nějak...jiný... A stavbu těla mnohem jemnější. Byla to medvědice. Chytila jsem se dlouhé srsti, několik kroků ještě běžela po jejím boku a pak se odrazila. Přehodila jsem levou nohu přes hřbet. Měla jsem co dělat, abych nepřepadla na druhou stranu. „Drž se pevně!“ Medvědice ostře uhnula vpravo, takže upíry jsme teď měli za zády.

„Co se to děje? Proč je tady tolik upírů?“ zmohla jsem se na otázku, kterou mi Fredy nezodpověděl.

„Chtějí tě zabít. A mě. Nás všechny.“ To mi moc nepomohlo. Bylo mi to jasné už od začátku. Ale proč? Proč zabíjejí medvědy? A proč se ti medvědi zabít nechávají? Už jsem se ale nestačila na cokoli zeptat.

Moje ruce pod náporem nesmírné energie povolily a chlupy mi proklouzly mezi prsty. Dopadla jsem na jehličí u paty smrku. A vteřinu po mě i upír. Medvědice se na něj chtěla vrhnout, ale on ji zastavil ladným pohybem ruky směrem ke mně.

„Jednou se jí dotkneš a zabiju tě!“ zavrčela výhružně.

„Ona půjde se mnou. Ale ty ne,“ promluvil chladně. Vzhlédla jsem. Bolely mě záda a tak i sebemenší pohyb byl nedosažitelně nemožný. Neviděla jsem ty dva za ní, a tak jsem ji nemohla varovat.

Upíři po ní skočili a zahryzli se jí do šíje. I když se snažila bránit a utíkat a odtáhla je někam dál do lesa, bylo mi jasné, jak to skončí. Začalo se mi těžce dýchat, jak se mi hrdlo stáhlo strachem. Pořád jsem si opakovala, že se musím uvolnit, že mám začít přemýšlet, a že určitě všechno dobře dopadne.

Upír stál nade mnou a pozoroval ty tři, dokud si nebyl jistý, že už mu nemůže ublížit. Pohlédl na mě.

„Jdeme.“ Pořád mi nebylo jasné, proč mě taky nezabije. Vzpomněla jsem si na to, co říkal lovec. Jak moc by si přál umřít. „Dělej, jenom ztrácíme čas!“ Bála jsem se ho. A strach mi nakonec dal sílu přemoct bolest.

S pomocí kmene jsem se postavila. Popadl mě za paži a táhl pryč. Div, že jsem znovu neupadla. Nohy mě nechtěly poslouchat, myšlenky byly zpřeházené. A nesrovnaly se, ani když jsem uprostřed hloučku upírů uviděla Anet po boku Norberta a opodál George, jak stojí na třech. Jak to? To ne! Tohle je špatně. Anet nemá být... Zatočila se mi hlava. Musela jsem se opřít o nejbližší strom a on mě nechal.

Zase se mi vybavila slova toho muže z Transylvánie. Dávej si na ni pozor. Ona tě neušetří. Když jsem opět byla schopná vidět, dívaly jsme se navzájem do očí. Ale já to dlouho nevydržela, protože ty její bodaly a mrazily.

„Tak?“ zeptal se ten upír, co jsem ho neznala a co mi stále stál po boku. Všichni pohlédli na Anet, ale ta ze mě nespouštěla oči. Cítila jsem její pohled.

„Zabít.“ Zoufale jsem se snažila prosit. Nebyla jsem schopná cokoli říct, jen oči upírala k té dívce, která mi právě zakázala žít. Která mi zachránila život a teď mi ho vzala. Norbert se usmál. Vykročil mým směrem a vzápětí mě strhl na kolena.

„Já tě varoval,“ zašeptal a užíval si ten pohled, když jsem zbledla. Zhoupl se mi žaludek. Moje oči našly George. Stál a vrčel. Nejdřív potichu a pak stále hlasitěji a hlasitěji.

Když už se upír přiblížil zuby příliš blízko mého krku, skutečně se odrazil a mohutným skokem zdolal deset metrů jako nic. Norbert ho odhodil jednou rukou a druhou chytil mě za rameno. Medvěd dopadl na strom a ten se se strašlivým praskotem zlomil. Už se nepohnul. Neotevřel oči.

Upír se pořád tvářil stejně spokojeně. Připadala jsem si jako hadrová loutka, ale necítila jsem vůbec nic. Cítila jsem jen jeho chlad. Žádnou bolest. To možná zase strach se postaral o to, aby mě smrt nebolela. Cítila jsem se čím dál, tím lehčí, jak ze mě mizela krev. Víčka mi klesla sama od sebe. Moje duše odplula někam pryč. Daleko. Daleko od všeho. Od upírů, od George a...od Anet.

***

Otevřela jsem oči a zalapala po dechu, jako kdybych se právě vynořila z vody. Prudce jsem se posadila, ale rána do hlavy mě vrátila zpátky. Když se tma v mém mozku trochu rozptýlila, uvědomila jsem si, že je ještě noc. Je noc a já ležím v posteli. Ve své posteli pod zkoseným stropem, o který jsem se dneska praštila vůbec poprvé. Medvěd tady nebyl. Jak by taky mohl. Bylo léto. Bylo teplo. Běhal někde venku.

„Georgi,“ promluvila jsem polohlasem a zírala z okna do tmy venku, „musíme rychle! Musím okamžitě na sněm!“