Zářivý Den

Autor: corinne (já)

Věta „Jsem člověk.“ není tak docela samozřejmostí…

„Tak mě zabij, Oxygeno. Zabij, pokud nemáš svědomí.“ Klidný hlas se rozezněl chodbou. Kroky utichly, už nebylo kam utíkat. Slepá ulička napovídala, že se blíží konec. Mladá žena s neústupným výrazem ve tváři křečovitě svírala pistoli. Blond vlasy měla stažené do ohonu a oči nespouštěla z muže, stojícího u zdi.

„Co jste tam hledal?“ zeptala se pomalu a stále bez pohnutí sledovala každé jeho mrknutí. Hrdě se napřímil a ona sebou trhla.

„Minulost,“ odvětil stroze.

„Vaše umění je pověstné. Kolikrát jste se dostal do této budovy aniž by vás zadržel některý z robotů…to je nanejvýš…“

„…Zajímavé?“ odtušil muž. „Protože já dokážu žít! Já žiju! A to vy nedokážete.“

„Chtějí tě zabít,“ pokračovala a stále si ho prohlížela. Snažila se zapamatovat jeho tvář, „a já už vím proč. Jste lepší než jakékoliv ochranné zařízení. Jste lepší než roboti, než stroje. Nikdo vás nevidí a neslyší, jste jako duch…“ Poslední slova jí vázla na jazyku. Muž se však jen zasmál.

„Jsem člověk. Ne jako vy, jsem pravý člověk.“

„Co tím chcete říct?“

„To vy nikdy nepochopíte.“ Mluvil otevřeně a směle. Věděl, že nemá co skrývat a proč mlčet. On nic neudělal. Nic neukradl. Jen hledal minulost. Žena náhle vykřikla.

„Co je to?“ ukázala na červenou skvrnu na podlaze.

„Krev. Obyčejná lidská krev,“ řekl smutně a povzdechl si. Ona o krok ustoupila a sklonila pistoli.

„Lidé prý mohli i umřít, když ztratili příliš mnoho…krve.“ Mluvila o lidech jako školačka o žížale a přitom byla jednou z nich. Neubránil se úsměvu při představě, že se o něm přednáší na vysokých školách.

„Ano, to je pravda,“ potvrdil její slova stejně smutným tónem jako předtím.

„Pomohl by Kyslík?“ špitla a on kývl. Z bezcitné strážkyně archivu se v jediné vteřině stala ustrašená myška.

Lidé, kteří nyní žili na planetě se těm dnešním podobali jen vnějším zjevem. Uvnitř byli přetvoření. Synteticky umělí a závislí na slunečních paprscích, které každým rokem slábly.

Vzduch v místnosti náhle značně zřídl, jak z něj Oxygena vytáhla životodárný prvek, ale krvácení pod jemným tlakem nahromaděného plynu přestalo.

„Nechceš jít se mnou?“ zeptal se a ona prudce zvedla svůj zrak od jeho paže k hnědým očím. „Naučím tě všechno, co vím a umím. Budeš skutečným člověkem…“ Nesnažil se nijak naléhat, ale za zkoušku to stálo.

Ona však jen mlčela. Sklopil oči a znovu si povzdechl.

„Naháníte mě jako nejhledanějšího zločince. A přitom já bych měl ničit vás. Říkáte si lidé, ale lidmi už nikdy nebudete. Možná jsem už jediný na Zemi, komu v žilách koluje krev a ne jenom naředěný hnus s vodou místo hemoglobinu, ale vyřiď jim, že se tak snadno zabít nenechám. Ano, jsem jiný. Jako jediný neuznávám prvky jako základ života. Já nestojím o schopnosti bytostí jako jste vy! Já chci jen být člověk!“

„O tom už jsme se nejednou přesvědčili…ale…“ Muž jen pozvedl obočí.

„Pokud se mnou nechceš jít, nechoď. Já odcházím.“

Zničehonic se v chodbě opět rozezněly kroky.

„Ani hnout!“ Zpoza zatáčky se vynořili dva muži. Ten menší byl naprosto přesnou kopií většího.

„Oxygeno!“ zvolal menší.

„Pojď sem, ten muž…“ vyšší z mužů se zarazil.

„Jak se jmenujete?“ vyštěkl ten menší.

„Zářivý Den,“ odpověděl zcela s klidem pronásledovaný.

„Ten muž, Zářivý Den, zemře,“ pokračoval dlouhán, jakoby se nic nestalo.

„Alumine, Fere…“ pokynula jim žena na pozdrav. „Zářivý Den odchází.“ Oba muži ztuhli, neschopni jí jakkoli zabránit v tom, co měla v úmyslu. Muž za ní se začal ztrácet za kyslíkovou mlhou. Oxygena se poprvé za celý den usmála.

„Teleport o čtyři tisíce let zpět. Tam už ti nic nehrozí. Kdybys cokoli potřeboval, stačí se zhluboka nadechnout.“ Než stačil odpovědět nebo protestovat, místnost se mu rozplynula před očima.

Rok 1463! Zaťukal si na hlavu, když se kolem něj začaly rýsovat vysoké stromy za jasné letní noci. To mě rovnou mohla poslat do doby, kdy se lidé začali měnit v necitelné bytosti plné chemických sajrajtů!

Vykročil pravou nohou a dobré dvě hodiny šlapal jehličí, než ho neviditelná ruka srazila k zemi.

„Oxygeno!“ procedil skrze zuby, když na svém krku ucítil chladné ostří meče.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se hlas odněkud seshora.

„Zářivý Den,“ odpověděl klidným uvolněným hlasem jako vždycky.