Dva smaragdy

I obyčejným lidem se stávají neobyčejné věci.

For scatttah…

Bílá noc, tak se říkalo ve Silfur skegu , Stříbrném lese, nejkratší noci v roce – letnímu slunovratu. Byla to v jistém smyslu také noc kouzel. Tenhle rok však bylo všechno jiné. Letos, opět, po sto letech od ustanovení této tradice, vypukla válka přímo ve středu všech elfských rodů. Bílá noc měla všechny spojovat. Všechny, jenž před sto lety kruté boje rozdělily.

Občanská válka uvnitř elfského společenství byla tak vzácná, a když už vznikla, byla krutá a nemilosrdná, ke všem. Elfové, vždycky tak vážené bytosti, se stali během pár dní krvelačnými zabijáky, prahnoucími víc a víc po krvi svých nepřátel. Tahle válka se však stala nejhorší v celých dějinách Rëonasu.

Rodiny se vraždily navzájem, přítel zrazoval přítele, chlapec vrazil své dívce dýku do zad. Přežilo jen málo z těch, kteří se do bojů zapojili a ještě méně z nich chtělo vyprávět své hrůzné zážitky. A přece se takoví našli…

…

Stalo se to v noci o druhém úplňku po vypuknutí války. Podařilo se nám nepozorovaně proklouznout do města. Nevím už, jak se jmenovalo, ale rozkaz byl jasný. Nenechat nikoho naživu a sám přitom neztratit hlavu.

Postupovali jsme tiše od domu k domu, moment překvapení byl na naší straně a naši velitelé toho dokázali bravurně využít. Pronikali jsme hloub a hloub a čekali jen na rozkaz k útoku.

Bylo nám také sděleno, že jedna bytost odsud je Jezdcem. Toho jsme měli přivést živého. I když mezi námi žádná milost vůči nepřátelům nebyla, uvědomovali jsme si všichni až moc dobře, že ten, na jehož straně bude stát Jezdec, zcela jistě vyhraje.

Ne, tenkrát nebylo v Rëonasu tolik Jezdců jako dnes. Z řad elfů to nebyl nikdo, až na jednoho. Myslím, že to byl také pravý důvod, proč jsme měli město přepadnout.

Stanul jsem přede dveřmi jednoho z domů na rohu ulice a přemýšlel, kudy dál. V té chvíli se prázdnými ulicemi rozlehla tichá slova. Luk jsem nechal na rameni a místo toho jen vytáhl svou dýku. Spoléhal jsem na to, že v domě budou všichni spát.

Neslyšným kouzlem jsem odemkl dveře, nadechl se, sevřel dýku ještě pevněji a vstoupil. Byla tam tma. Větší a děsivější, než bych čekal. Ponuré ticho roznášelo každý můj krok celým domem. Hledal jsem. Několikrát jsem prošel celé přízemí i patro, ale nikde nikdo. Proto to podivné ticho.

Stál jsem ve vstupní hale a přemýšlel, kam mohli všichni zmizet. A pak jsem přeci jenom ucítil živou bytost a uslyšel její dech. Snažil jsem se ji najít. Znovu jsem prohledal celý dům. Marně. Měl jsem pořád divný pocit, že to stvoření o mě ví. A vědělo o nás od chvíle, kdy jsme pronikli do města.

Už jsem chtěl odejít a prostě to nechat plavat, ale sotva jsem udělal od schodiště krok ke dveřím, postavil se před ně kdosi s napjatým lukem v ruce. Měl jsem co dělat, abych uhnul přesně mířenému šípu. Ten se roztříštil o jeden z kamenných stupňů za mnou. Čekal jsem další a byl připravený uhnout, ale místo toho se mi bolest zasekla do pravé paže. V duchu jsem zaklel a vzápětí vyslal kouzlo. Tmavá postava se se zoufalým výkřikem sesula k zemi.

Rozrazil jsem dveře. Ulice i celé město byly tiché a prázdné jako předtím. Jen pach vznešené elfí krve se rozléval nočním vzduchem. Otočil jsem se zpátky. Svit měsíce odhalil jemnou tvář elfské dívky. Dlouhé havraní vlasy byly rozhozené na studené podlaze do obrovského vějíře. Byla krásná, kdyby nebyla nepřítel, zeptal bych se jí na jméno a pak…

„Co tady děláš?“ otázala se slabým hlasem. „A co ode mě chceš?“ Kouzlo přestalo působit a ona se pomalu začala probírat z mdlob.

„Jsi Jezdec,“ odvětil jsem stroze. Napadlo mě to hned, jak jsem ji uviděl stát před sebou, připravenou a s šípem na tětivě. Kdo jiný než její drak jí o nás mohl říct.

„Odejdi,“ zasípala a těžce otevřela oči. Byly stejně černé jako její vlasy.

„Ano, odejdu, ale ty půjdeš se mnou,“ zasmál jsem se. Byla tak hrozně bezbranná, že mi jí bylo skoro líto… Ne, je to nepřítel a naše zbraň v další bitvě. Vzal jsem ji do náruče a vydal se zpět k hlavní bráně, která stále zůstávala dokořán. Věděl jsem, co ji čeká a věděl jsem také, co čeká mě.

„Ne! To neudělám!“ křičela elfka.

„Tak poslouchej,“ promluvil klidně jeden z pěti velitelů, kteří spolu se mnou a s dívkou – Jezdcem seděli kolem kulatého stolu v nevelké prosvětlené místnosti Horského paláce, našeho útočiště po dobu války.

Kromě jiných výsad se mi dostalo i té cti být teď tady a vyslechnout jak se rada rozhodne.

„Chceme, aby ses přidala k nám a je to v zájmu našem, stejně jako ve tvém. Víš, co všechno můžeme dokázat? Můžeme skončit válku za jediný den, můžeme se stát pány Silfur skegu! A ty se staneš jednou z nás, budeš mít pod svou správou šestinu říše!“

Byla to dozajista lákavá nabídka a já sám bych ji bez dalšího přemýšlení přijal, ale…

„Teď přivolej svého draka,“ zopakoval už asi po desáté ten jediný, který zatím mluvil.

„Moji odpověď znáte,“ řekla po chvilce mlčení. Nepřemýšlela, jen hledala vhodná slova a přemáhala svůj vztek.

„Takže…“ hrál si s její trpělivostí.

„Ne,“ zasyčela. Celou dobu jsem jí pohlížel do očí, dokázal jsem z nich přesně vyčíst její pocity. A s tím slovem se jí na vteřinu zatřpytily.

Nikdo jiný to postřehnout nemohl, ale já měl v tomhle směru až moc zkušeností. Několikrát jsem kvůli tomu skoro přišel o život, když nežádoucí existence chtěly informace. Spojila se se svým drakem! Nahlas jsem však neřekl nic, jen jsem začal být ostražitější a napínal všechny smysly. Vycítit velké okřídlené zvíře pro mě taky nebyl problém. Kolikrát jsem tyhle své schopnosti proklínal a toužil se jich zbavit. Elf sedící naproti dívce se usmál.

„Jistě nás budeš chtít brzy za přátele.“ Tušil jsem, že si pod stolem hraje s prsty v němém zaklínadle.

Chvíli se nic nedělo, protože byla příliš silná a jeho útok, dřív nebo později, čekala. Když ji začaly opouštět síly, nedokázala už udržet svůj neviditelný štít a obrovský nával nahromaděné energie elfova kouzla ji srazil z křesla a přišpendlil k zemi.

„Nesnaž se používat svá kouzla proti pěti. Drak ti sice může dát svou sílu, ale proti nám je i dračí síla malá.“ Oči elfky se znova zatřpytily, tentokrát o něco víc. Ne, její drak jí nedá sílu, to by ji pak neunesl.

„Ona chce utéct!“ vykřikl jsem, překvapen nepřirozeným tónem svého hlasu.

Všichni se naráz prudce postavili, ale nikdo neztratil duchapřítomnost a jeden z elfů namířil ukazováček na ležící dívku.

„Když tě zabijeme, tvůj drak zemře steskem. To opravdu chceš? Pokud neřekneš ano na naši výzvu, udělám to.“ Mluvil jasným hlasem.

Doufal jsem, že to nedojde tak daleko. Od začátku jsem o toto setkání rady nestál, ale odměna je odměna. Teď už neměla na vybranou. Žádný Jezdec nenechá svého draka trpět. Je to, jako kdyby zradil sám sebe.

„Jen řekni ta tři slova, co mě dělí od smrti. Ty, žádný z vás, nevíte o dracích nic!“ Podivil jsem se, ale nechal jsem si své myšlenky pro sebe.

„Pouč nás tedy,“ promluv další z pěti ledově. V jeho hlase však byl znát neklid.

„Jsi blázen, když si myslíš, že Jezdec zůstane nepomstěn,“ sípala elfka v drtivém sevření podlahy a neviditelné síly. „Ano!“ vykřikla, když elf, co ji držel na zemi, na chvilku povolil a znejistěl. „Než drak zemře, přemůže ho smutek a vztek a svého Jezdce pomstí. Spolu s drakem pak umírá i nepřítel.“ Poslední slova už se opět ztrácela pod tíhou kouzla.

Jistě by ještě něco řekla, ale došel jí drahocenný dech. V tu chvíli se nádvořím rozlehl křik a dívce se zatřpytily oči potřetí. Využila pár sekund nepozornosti rady a mrštně vyklouzla z jejich sevření.

Z obrovského okna, které sem vpouštělo tolik slunce, se vysypalo sklo, jak se celý hrad otřásl pod dračím řevem. Bylo to něco jako znamení.

Elfka se vrhla k oknu a já za ní. Od chvíle, kdy se jí poprvé zaleskly oči jsem věděl, co se stane. Byl jsem připravený bleskurychle reagovat. Odrazila se od okenního rámu a já vteřinu po ní. Chvíli jsme letěli vzduchem a pak dopadli na šupinatý hřbet draka, který pod naší vahou klesl o několik metrů níž.

Dívka viděla, že skáču za ní, ale nečekala, že taky dopadnu na dračí hřbet. Proto se lekla, když se ohlédla a uviděla mě za sebou. Nejdřív se mě snažila shodit dolů, ale oba jsme měli co dělat, abychom se udrželi, a když jsem nedělal žádné potíže, nechala toho a soustředila se na pokyny pro svého draka. Ten se jí snažil vyhovět co nejlépe, ale oba jsme pro něj byli prostě příliš těžcí.

Nikdy jsem nepochopil smysl jejího pokusu o útěk. Možná to byl strach nebo jen zbytky nezkrotné hrdosti.

Pronásledovalo nás nejméně padesát lučištníků na těch nejrychlejších koních a neustále nás zasypávali šípy. Ani dračí šupiny nevydrží všechno, a tak jsme brzy klesli o hodný kus níž. To už nebylo jen naší vahou, ale hlavně bolestí. Stal se tak ještě snadnějším cílem.

Elfka se jen držela jeho krku a černé vlasy za ní vlály. Neustále něco šeptem opakovala, ale kvůli větru, který nám neustále svištěl kolem uší, jí nebylo rozumět. Následující šíp poslal našeho draka k zemi. Divoce zařval a zřítil se mezi stromy.

Snažil jsem se co nejdřív seskočit, i za cenu bolestivého dopadu, a hlavně se dostat co nejdál od raněného zvířete. Povedlo se, ale zaplatil jsem za to. Dopadl jsem sice do jakéhosi keře a jedna z větví tak, tak minula moje oči, ale jakmile jsem se vymotal z houštiny, projela mi zády ostrá bolest, která mě donutila klesnout na kolena. Klečel jsem a čekal.

Po chvíli skutečně bolest ustoupila a já se rozhlédl. Drak ležel jen pár kroků ode mě. Vedle něj nehybné tělo krásné elfky. Havraní vlasy rozhozené do vějíře, ve tváři bolestný výraz a v hrudi šíp. Rudá krev barvila její šaty a já si v tu chvíli připadal jako největší zrádce.

Ucítila mě, když jsem si k ní klekl a otevřela oči. Drak slabě zavrčel, ale ona ho bledou rukou upokojila. Naše oči se setkaly; oko zvířete pozorovalo nás oba.

„Já… Nechtěl jsem…“ Ona mě však přerušila.

„Měl sis včas vybrat, na které straně budeš stát.“ Mluvila klidně, mírně. Jakoby všechno nakonec dopadlo dobře a ona mi přála šťastnou cestu. Pohladila svého draka po obrovské hlavě, pak nastavila ruku a nechala na ni skanout dvě velké zelenavé slzy.

Teprve teď mi došlo, že i dračí šupiny mají stejnou, zelenou, barvu. Usmála se.

„Nastav ruku,“ řekla a přelila dvě kapky do mé otevřené dlaně. Lehce o sebe zazvonily a já ucítil chlad kamene. „Poslední dva smaragdy jsou nyní tvé. Opatruj je a nepokoušej se jich zbavit, po právu tě odmění za tvé skutky.“ Pak zavřela své nádherné černé oči a s rukou dotýkající se smaragdových šupin…

Jezdci, kteří draka pronásledovali, nás konečně našli. Sdělil jsem jim, co se stalo, ale o tom, co říkala dívka ani o zelených kamíncích ve své dlani, jsem nikomu neřekl. Bylo to tak lepší, ale od té doby mě stíhal problém za problémem.

Ještě, než se rozloučila, mě s úsměvem proklela… Nebo spíš nechala smaragdy, aby zařídily trest místo ní.

Několikrát jsem se jich zkoušel zbavit, ale nejde to. Když jsem je někde naschvál zapomenul nebo zahodil, příští den jsem je měl opět v kapse. Je to zvláštní… Nelituju toho, že jsem je dostal právě já. Možná jsem blázen, možná mi jejich síla vzala rozum, ale jsem rád, že je mám. Dračí slzy. Kdo jiný má takový poklad?

…

Tohle byl jen jeden z příběhů tisíců, kteří však o svých skutcích nemají odvahu mluvit. Nezbývá mi tedy, než dál putovat lesy a pustinami Rëonasu a nabízet zlato za příběhy, které si přejí být zapomenuty.

Odešel. Peníze nechtěl, jen odvrátil tvář, když se mu v očích zaleskly slzy. Litoval snad? Na stole po něm zůstaly jen dva malé smaragdy.