Mučedník

Autor: corinne

Nemůžete doufat v Boží pomoc...musíte v ni věřit!

Vyvedli ho za město. V poutech. A před Damašskou bránou už postávali lidé. Možná půl Jeruzaléma.

Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i duši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Pronásledovali proroky, zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej porušili! Pořád mu zněla v mysli ta slova, která pronesl před židovskou radou a před veleknězem. Když ho křivě obvinili, prosil svého Pána na nebesích, aby mu před soudem požehnal a daroval mu slova. Lid byl pobouřen. Málem vylámali dveře, jak ho vlekli ven.

A nyní stál uprostřed nich se svázanýma rukama a nohama jako z olova. Nepřestával se modlit, ale v hloubi duše cítil hrůzu. Nebyl smířený se smrtí. Bál se a chtěl žít. Miloval svůj život, ale ještě víc miloval Boha.

Všichni, kdo chtěli, ale hlavně ti, kteří ho slyšeli mluvit u soudu, dali své pláště podržet jakémusi mladíkovi, který stál poblíž. Jmenoval se Saul. Postavili se do kruhu a každý sebral ze země kámen. Bylo jich hodně. Dost na to, aby každý mohl hodit jen jednou. A přesto se našli tací, kteří si brali do každé ruky jeden.

Muž stál klidně. Zápasil sám se sebou, ale utíkat nemohl. Propadal se z pochybností do strachu a ze strachu do pevné Boží jistoty. Vzduchem prolétl první kámen a dav začal křičet ještě mnohem víc než dosud. Zasáhl ho do ramene. Nesnažil se uhýbat, jen němě snášel bolest.

Déšť kamení neustal, ani když vyčerpáním klesl na kolena. Otevřené rány mu braly příliš sil. Cítil každý kousek svého těla a všechny kouty jeho mysli volaly po útěku.

„Pane, odpusť těmto lidem jejich hřích,“ zašeptal. Rozpraskané rty toužily po doušku vody. Teď už i mladý Saul sevřel v ruce kámen.

„Pokud jim odpustíš ty, odpustím jim i já,“ promluvil boží hlas někde hluboko v jeho nitru.

„Odpouštím,“ zasípal muž a po další ráně, tentokrát do spánku, upadl a zůstal nehnutě ležet v prachu. Pramínek krve mu stékal do vlasů a vsakoval se do vyprahlé země. Nikdo ho však neviděl. Házeli dál. Byli jako slepí. A Bůh k němu opět promluvil:

„Neboj se. Podej mi ruku, Štěpáne.“