Ničitel katedrál II
Autor: corinne (já)
Pohár krve
Vzdej se svých snů a najdi opravdovou lásku, i za cenu vlastní smrti.
Příběh volně navazuje na povídku Ničitel katedrál od redfoxe222, takže lišáku, doufám, že se bude líbit...
„Drak! Lidi, zachraňte se, je tu drak!“ Nad městem s modrými střechami přeletělo obrovské černé zvíře s jezdcem ve zlatém brnění na hřbetě. Jo, je to tak. Žijí tu draci, jen já jsem za dlouhých devatenáct let svého života ještě žádného neviděl. A teď, když se tu objevil, vykoukl jsem z okna hradu Gillia, který patřil mému otci a zahleděl se k modré obloze. Moje oči hledaly mezi mraky, ale nezahlédl jsem ani proužek dýmu, jenž by naznačoval jejich přítomnost. „Juliane!“ Hlas mého otce, rytíře Treatha Novogillského, mě vyrušil a já se k němu prudce otočil. Fakt jsem neměl náladu na něj a ani na nikoho jiného. Vždyť tady byli draci! „Juliane, běž od toho okna!“ S nechutí jsem se otočil, stejně už jsem se chystal odejít. Další zklamání, dalších pět let se tu drak neukáže, přinejmenším! Raději jsem se ani nenamáhal cokoli namítat a z bohatě osvětlené místnosti jsem zamířil ztemnělou chodbou a po studených schodech nahoru do věže, do svého pokojíku. Pocit naprosté sklíčenosti a bezmezný vztek se mnou cloumaly i přede dveřmi mé komnaty. Cosi z druhé strany do mě strkalo a našeptávalo. Můj zrak padl na úzké točité schody vinoucí se na střechu věže. Nikdy jsem tam nebyl, ale ihned mě napadlo se tam podívat. Právě dnes a právě teď. Dokud draci létají nad městem, můžu je vidět nebo alespoň zahlédnout. Ještě naposled jsem pohlédl na těžké ebenové dveře a znovu na schody. Šlo o čas, o vteřiny. V rozhodný okamžik už jsem nedokázal odolat a rozběhl se vzhůru.
Zvedl jsem těžký poklop. Kamenná střecha spíš připomínala malé nádvoří s množstvím malých věží – hradeb. Šedý kámen všude kolem mě a modro pode mnou i nade mnou. Jen ticho a prázdno. Postavil jsem se a rozhlédl se. Nikde nic.
Kámen pod mýma nohama se otřásl a ohlušující řev mi zaduněl v hlavě. Strnul jsem, celé mé tělo se napjalo a polilo mě horko dechu…draka! Otočil jsem se. Neměl jsem u sebe žádnou zbraň, ale i kdyby jo, tohle monstrum, které mě mohlo klidně rozšlápnout, bych stejně nepřemohl. Byl jsem v pasti, jedinou mojí spásou bylo skočit z věže dolů a skončit tak svoje utrpení rychle. Drak však nezaútočil a na pokyn svého pána ode mě odtáhl svou ohromnou hlavu s otevřenou tlamou. Měl v ní stovky obrovských zubů a šel z ní příšerný pach. „Jsi jeden z nich.“ Promluvil hlubokým hlasem a otřásal mnou až do hloubi duše. „Jako jediný z těch vrahů máš však v úctě draky. Dám ti život, pokud se k nám přidáš a staneš se jedním z Jezdců.“ Cítil jsem ohromný tlak jeho neuvěřitelné moci ve své mysli. Nemohl jsem se pohnout, natož mluvit. Kdoví, co se skrývalo pod helmicí tak hrůzného tvaru, jestli vůbec tvář toho hrozného cizince byla popsatelná… „Rozmysli se dobře, hochu!“ zahřímal ještě a v tu chvíli jsem se svezl na vlhkou zem. Nohy i ruce jsem měl slabé a úplně bez života.
Drak se zvedl, rozepjal křídla a spustil se dolů. Jak se odrazil, kus hradeb se sesypal jako domeček z karet a z jeho hrdelního řevu a neustálého syčení praskaly okenní tabulky domů dole v ulici vedoucí ke vstupní bráně. Zavřel jsem oči. To, že mě nazval vrahem, mi bylo upřímně jedno, ale hlavní bylo to, že mě přizval k nim! Já, a Dračí jezdec? Nemohl jsem tomu uvěřit. Ležel jsem a pozoroval růžovějící oblohu. Zapadající slunce zapalovalo oblohu i celé město nádechem oranžové a červené, té červené, kterou jsem měl tak rád.
„Otče…?“ Váhavě jsem vstoupil do prostorné jídelny, která však zela prázdnotou. Jen na jednom konci dlouhého stolu seděl můj táta s hlavou v dlaních. Když mě zaslechl přicházet, pomalu ji zvedl. „Ty jsi ho viděl…“ řekl potichu a já přikývl, moc dobře jsem věděl, že myslí draka a jeho Jezdce. „Co ti řekl?“ zeptal se s dlouhým povzdechem. „Vrahu…“ Vlastně jsem ani nelhal, i když jsem v tu chvíli moc chtěl. Treath se postavil a pokynul mi, abych k němu přistoupil. Udělal jsem těch několik kroků, co mě od něj dělily a on mě k sobě vší silou přitiskl. Takhle mě objal poprvé, vždycky mě vychovával jen válkou a ve válku. Síla, meče a hlavně přežít. „Tak je to pravda, Schildenberg,…celé město shořelo…Vrátil se.“ Nechápavě jsem se na něj podíval. Znal jsem Clemense a věděl jsem, co se stalo. Pro mě to ale byl jen další otcův nepřítel…poražený. „Vždyť už je…mrtvý. Zabil jsi ho.“ „Ano…“ Otcův nepřítomný pohled mě znervózňoval. „Já a sedm dalších…ale on se vrátil. Kdoví, o co mu jde…?“ Už jsem se neodvažoval na něj pohlédnout, natož něco říct. Zabodl jsem pohled do země a přebíral si všechno, co jsem za poslední hodinu zažil.
Tu noc jsem nemohl dlouho usnout a když se mi to konečně podařilo…Je zpátky, vrátil se…Klan Nitzau je zpět! Vstal a rozhodl se pomstít bratra…! Nitzau,… Nitzau,… Nitzau…! Posadil jsem se a vytřeštil oči do prázdné temnoty pokoje. Slabý proužek světla pode dveřmi pomalu dohasínal a já už to nevydržel. Spustil jsem nohy přes okraj postele a dotkl se bosýma nohama studené podlahy. Vzal jsem svůj meč a potichu se plížil chodbou. Hmatal jsem po stěnách a plně využíval svého smyslu pro orientaci. Měkké kroky, které jsem předtím neslyšel, se zastavily a těsně u mě se ozvalo „Juliane…?“ Stiskl jsem otci ruku naším tajným znamením. My dva jsme spolu dokázali mluvit i beze slov, pořád. „Pojď se mnou.“ Co se mohlo s otcem stát? Kráčeli jsme jako ve snách a neviditelná ruka nám v temných koutech hradu ukazovala cestu. Má matka se dnes rozhodla zůstat v hradní kapli a poprosit Spasitele o požehnání pro jejího druhého budoucího syna. Měl se narodit v nejbližších dnech a otec nejspíš nechtěl nic nechat náhodě.
V kapli se svítilo. Klíčovou dírkou pronikal do chodby jediný paprsek světla, ale to nám oběma stačilo k tomu, abychom věděli, že něco není v pořádku. Společně jsme přišli až ke dveřím a společně stiskli kliku. Staré panty zavrzaly a hrozivá ozvěna hradu vrhla tento zvuk zpátky hned několikrát. Děsilo mě to a co nejdřív jsem už chtěl být uvnitř, ať už se za mohutným světlem v kapli skrývalo cokoli.
Podívaná, která se nám naskytla, byla strašnější než všechno, co jsem dosud zažil nebo slyšel od starých vypravěčů. Ohromná záře a teplo z hořícího nábytku i výzdoby, vysoký muž ve zlatém brnění a karmínovém plášti. V ruce držel skleněný pohár plný temně rudé krve a u jeho nohou bezvládné tělo mé matky. Beze slova jsem to celé přelétl očima, ale než jsem mohl cokoli říct, jednou rukou si z hlavy sundal těžkou helmici a pod ní se objevila tvář muže, kterou jsem tolikrát viděl. Vlídné zářivě zelené oči, jemná hladká tvář a zasněný pohled…Otec vedle mě ztuhl čirou hrůzou nad tím, co právě uviděl. „Nuže, hochu?“ promluvil zase tím hrůzu nahánějícím hlasem, který se naprosto nehodil k jeho vzezření a pozvedl pohár do výšky svých očí. Můj zrak i mysl těkaly z místa na místo. Stále znovu a znovu se objevovaly dvě možnosti. Jedna byla horší než druhá. Na čele se mi perlil horký pot, ze strachu, lítosti a bolesti. Zíral jsem na svou matku, navěky bezmocnou v kaluži krve a na nádobu v jeho ruce. Nepochybně to byla její krev. Vlna vzteku přemohla strach. Vytasil jsem svůj zdobený meč a přiskočil k němu. S mrštností kočky jsem se mu prosmýkl pod nohama a vší silou udeřil do poháru. Sklo se začalo tříštit o stěnu a on mě svým mečem prudce srazil k zemi. V hlavě jsem ucítil bodavou bolest. Ještě jsem zahlédl svého otce, jak v zoufalství padá na kolena. Pohlédl na mě, jakoby se chtěl omluvit, ale na to už bylo pozdě. Po stěně nade mnou stékala krev mé matky a obrazec, který vznikl, připomínal hlavu obrovského draka s vyceněnými zuby. Vypadalo to, jakoby mě chtěl spolknout.
Ten obrovský muž už měl zase přilbu nasazenou a spuštěné hledí, ale meč u sebe neměl. Tkvěl v srdci mého otce, který se zhroutil vedle své choti ihned po jeho prvním zásahu. V tu chvíli se vysypalo barevné sklo z jediného obrovského okna kaple a v něm se objevila hlava onoho černého draka. Zvíře rozevřelo svou ohromnou tlamu a vše se najednou začalo utápět v plamenech. Zavřel jsem oči…
Julian, syn rytíře Treatha Novogillského zemřel i se svým otcem a matkou, aby se tak splnila další část dávného proroctví o Ničiteli, který přišel, aby pomstil vraždu svého bratra a potrestal postupně všech osm jeho vrahů. Hrad i město Nová Gillia, shořelo do základů a už nikdy nebylo postaveno, kvůli kletbě, kterou na něj Constantin von Nitzau – Ničitel, uvrhl. Ještě dlouho se nad údolím vznášela mlha a dým, nikdo už tam tudy nikdy neprošel a tomu místu se od tohoto velkého požáru říká průsmyk Stínů, kvůli jeho pochmurné minulosti. Z domů z byly ruiny a z hradu jen bezvýznamná zřícenina. Hradní kaple však, jako jediná, stále stojí a i když se okolní stěny rozpadají, jedna stále zůstává. Je na ní rudý drak, obraz z krve matky, pro kterou se syn rozhodl obětoval vlastní život…