Les Ples

Autor: corinne

Premiéra nikdy nezůstane bez odezvy.

Včera byl pátek. Na tom by konečně nebylo nic zvláštního, kdyby se neodehrála moje plesová premiéra. Snad už stokrát jsem si říkala dnes už tak proklatou větu: Proč jsem jen nešla do těch tanečních už letos?

Na svůj první ples jsem se těšila už od konce listopadu, kdy se začínalo s organizací. V záchvatu srdečnosti jsem se upsala ďáblu do role uvaděčky. Já, trémistka, která nepřednese ani básničku, pokud je v místnosti víc jak jeden člověk. Už jsem nemohla couvnout, a tak mě začínal zalévat pocit důležitosti.

Naivně jsem si myslela, jak budeme mít moře času na oblékání a líčení. Ples začínal v osm, v pět už jsme vycházely z kadeřnictví. Já, mamka a ségra. Časová rezerva byla více než luxusní. Jenomže to jsem netušila, že sestra si pozvala dvě kamarádky.

Zabrala jsem tedy koupelnu dřív, než stačil kdokoli cokoli říct a dala si pořádnou sprchu. Rovnou jsem se nasoukala do šatů, abych šetřila drahocenné minuty, jelikož mi bylo jasné, že pokud v koupelně neurvu místo před zrcadlem, asi se nenamaluju.

Je zbytečné líčit, jak jsem krotila svoji dlouhou hřívu pomocí kulmy. Moje vize byl dokonalý účes dle mého vlastního návrhu. No, dokonalý byl, ale asi jen hodinu, než se dvě drobné lokny, dotvářející dojem elegance, zcela narovnaly.

Jedna z mála užitečných věcí, které mě naučila škola, je ponechat si chladnou hlavu jaksi na povel. A protože letos nikdo nevytiskl ani plakáty, vcházela jsem ve 20:05 do sálu aniž bych znala program. Byla jsem úplně klidná a obdivovala jsem se za to.

Technik kapely mi ukázal alespoň, kde mám stát, dostala jsem program a mikrofon. Úvod by šel, prolétlo mi hlavou, když jsem odcházela z pódia a pár lidí tleskalo. Následovalo první ze třech předtančení a nastaly nejhorší dvě hodiny, ve kterých jsem stále lítala mezi naším stolem a mikrofonem.

Když kapela začala hrát druhou taneční sérii, byla to chvíle, kdy jsem měla asi patnáct minut klid a mohla se konečně posadit. Nikdo nemohl tušit, že můj první tanec přijde tak náhle.

„Smím prosit?“ ozvalo se najednou. Přede mnou se lehce ukláněl elegantně oblečený chlapík. Vteřinu jsem jen koukala a nevěděla, co mám odpovědět. Adrenalin zvítězil.

„Jistě,“ snažila jsem se překřičet hudbu, „ale pošlapu vám nohy,“ dodala jsem už s poněkud nižším sebevědomím.

„To se nestane!“ prohlásil rezolutně. Byl si naprosto jistý sám sebou a mě nezbývalo nic jiného, než mu položit levou ruku na rameno. V tu chvíli jsem děkovala Bohu, že je to zrovna polka.

Nikdo by neřekl, že pět let klasického baletu tolik člověka připraví na lidové tance. Stalo se a já byla všem, kdo se o to zasloužili bezmezně vděčná. To ovšem nic neměnilo na faktu, že znám jenom kroky. Nicméně už se nedalo nic dělat.

Čest a neztratit tvář. Držel mě pevně, ale přesto lehce a já si jen hlídala nohy a nechala se unášet v šíleném tempu. Svět se mi točil a rozmazával před očima, ale můj partner se dokonale proplétal mezi spoustou ostatních párů. Aniž by mě strhával na stranu, točili jsme se pořád stejně rychle po celém parketu stále dokola.

Pozdě mi došlo, že se nápadně podobá jednomu našemu známému a pomalu jsem začala rudnout. To bylo fakt trapný, jak jsem mu vykala. Ale tak nějak v průběhu písničky, která se zdála být nekonečná, jsem zahlédla zmiňovaného, jak sedí se svojí chotí u jednoho ze stolů. Ulevilo se mi, ale ne natolik, abych si to stačila plně uvědomit.

Onen tanečník, kterého jsem tím pádem vůbec neznala, možná ani nevěděl, že je vůbec první, kdo mě kdy provedl po parketu. Když dohráli, celá udýchaná jsem dosedla na židli. A byla jsem mu nesmírně vděčná, že to byl zrovna on, kdo mě doprovázel při mém prvním tanci. Choval se jako profesionál a já se ještě v tu chvíli vznášela v jeho objetí.

Takhle nějak by měl podle mě působit každý muž při tanci. Energicky a ladně. Svoji partnerku vést jistým krokem a nedovolit, aby zakolísala svou pevnou rukou. Vytvořit skutečnou iluzi létání. Celá rozzářená nad svým výkonem, jsem ještě dlouhou dobu jenom koukala na tančící páry.

Moje naivita dosáhla vrcholu, když jsem si myslela, že pro mě přijde někdo z mých vrstevníků. Nepřišel. Ani jeden. Když jsem pak sebrala odvahu a došla si pro Frantu sama, jen se usmál. Byl rád, že se mnou může tančit. A já taky.

On je pro mě o dost víc než kamarád v tom smyslu, že jsme spolu vyrůstali. Přátele si vybírám hodně pečlivě, nakonec s mojí introvertní povahou se není čemu divit, a Franta je rozhodně na první příčce. A proto, když se naskytne podobná situace, sbližujeme se stále víc.

Taneční dochodil před měsícem, ale nejvíc za celý večer jsem si užila právě tuhle jednu písničku. Doteď nevím, jak jsem se vůbec dokázala z té židle zvednout, ale nelituju toho. A nikdy nebudu. Nebylo to tak dokonalé jako můj první tanec, ale rozhodně krásnější.

Nesměle mě vedl a divil se, jak to, že umím tak úžasně tančit. Nohy se pohybovaly samy a my jsme si celou moji slavnou polku povídali. A pak písnička skončila. Rozešli jsme se každý ke svému stolu, a já si jen pomyslela, že hezčí večer jsem ještě nezažila.

Konec ovšem zdaleka nebyl. Svoje tance jsem přestala počítat po pátém waltzu s taťkou, který se prostě rozhodl, že mě ho naučí. To, že tanec sám neumí, ho neodradilo.

Jeden jakýs takýs ploužáček s naším známým a s kroky, které byly směsicí valčíku, improvizace a nepochopení.

Každý žasl nad mým tanečním uměním s absencí tanečních a asi tak dvě třetiny lidí v sále mi přímo mířenými slovy chválili šaty.

Včera, ve dvě, když jsem šla s kamarádkou ze školy, jsem prohlásila, že si ten večer hodlám užít. Ač se to možná nezdá, můj večerní program se stal, nad veškerá má očekávání, naprosto úžasným. Můj první tanec, naučila jsem se waltz podle taťky a zatančila si s kamarádem. Usínala jsem unavená a s puchýřem na chodidle, ale byla jsem spokojená.