O Anet

Autor: corinne

Ne každý, kdo na vás hází sračky je váš nepřítel a ne každý, kdo vás z nich vytáhne, je váš přítel.

Zima byla teplá, ale večery dlouhé. Jednou v sobotu rodina odjela k příbuzným a já se těšila, jak si od všech odpočinu. Nechala jsem George, aby si vlezl na gauč do obýváku a sama jsem se zády opřela o chlupaté klubko, ze kterého se vynořila mohutná tlapa a jemně mě přikryla.

Takové idylické oddáchnutí ale netrvalo dlouho. Bylo pozdní odpoledne a už se začínalo pomalu šeřit, když se ozval zvonek.

„Kdo to jen...?“ zašeptala jsem zčásti pro sebe, zčásti pro zvíře za mnou. S nechutí jsem se zvedla a prošla chodbou. Na dlažbě jsem slyšela tiché klapání drápů. Byla jsem klidná a otočila klíčem v zámku. Nic se nemůže stát, pokud je tu se mnou. Stiskla jsem kliku rukou rozechvělou očekáváním.

Nezastírám, že už se mi párkrát stalo, že tam opravdu stál zloděj. No, bylo to vlastně jen...jednou...

Otráveným pohledem jsem sjela vysokou postavu příchozího od hlavy až k patě. Pak mi došlo, kdo to je.

„T-ty?“ Za mnou se ozvalo výhružné zavrčení. Gestem ruky jsem medvěda utišila. „Co tady děláš?“ vypadlo ze mě. Bernarda bych tady rozhodně nečekala.

„Chci tě...poprosit o pomoc,“ začal rozpačitě. Jakoby mě někdo polil kýblem studené vody.

„Jak se opovažuješ?!“ zavrčelo to za mnou znovu, tentokrát mnohem hlasitěji.

„Pojď dál,“ špitla jsem s hlasitým povzdechem, protože jsem přesně věděla, co bude následovat dalších pár týdnů. Jenže upír jen zavrtěl hlavou.

„Musíš jít hned se mnou.“ Z toho mě zamrazilo. A proč bych vůbec měla? Cítila jsem, jak se cosi lehce dotklo mojí ruky. Bylo to teplé a vlhké. George se mi čumákem otřel o předloktí a do svých zubů jemně, ale pevně chytil můj rukáv.

„Nikam nejde,“ zamumlal přitom. Vyznělo to legračně. Malinko jsem se pousmála, ale Berní za vteřinu můj úsměv zmrazil.

„Jde o Anet.“ Teď už jsem byla totálně vedle. Co se to tady, u všech všudy, děje? Neuvěřitelná síla mě odtáhla dozadu a v dalším okamžiku zabouchla dveře našemu hostovi před nosem.

„Jsi normální?!“ Věděla jsem, kdo to byl. Méďa, kdo jiný.

„Uvědomuješ si, že se tady vybavuješ s upírem?“ přiblížil svou tlamu až těsně k mému obličeji, aby větě dodal na důležitosti. Ovanul mě pach mršiny.

„Přišel požádat o pomoc a ty jsi ho normálně vyhodil! Tohle už nedělej!“ George udělal něco jakože krčí rameny, já se odlepila od stěny a znovu otevřela dveře. Už tam nikdo nestál. Bezradně jsem se opřela o dřevěný rám. Tohle se nemělo stát. Co bude dál? Berní se zcela určitě naštval a nenechá věc jen tak. Ale vždyť...Anet!

V tu chvíli se ozval klakson a zvuk motoru. Rodina se vrátila domů. Všechny tři děti vyskákaly z auta a jako poslední se otevřely dveře u řidiče. Taťka došel ráznými kroky ke mě a usmál se.

„Kde je mamka?“ Jako uvítání to nebylo zrovna nejlepší, ale v ten den docela důležité.

„Ještě tam zůstala. Tenhle týden má volno, to nevíš?“ Zavrtěla jsem hlavou. Proč musím být vždycky ta poslední, které se něco řekne? Tohle bylo zlé. Moc zlé. Přebírám roli matky. Oblékání, komandování a hlavně vaření je teď na mě. Večeři jsem zaimprovizovala špagetami a marně si lámala hlavu s nedělním obědem.

„Co je ti?“ ptal se taťka, když jsme seděli u večeře. „Jsi nějaká bílá, je ti dobře?“

„Asi ji přejela traktoškola,“ neodpustil si sedmiletý brácha poznámku k mému vzezření. Všichni, kromě mě, vybuchli smíchy. Bratr byl na slovo, které sám vymyslel patřičně hrdý a strkal ho, kam se dalo.

„Jsem v pohodě, jen mě trochu bolí hlava, už jsem si vzala prášek,“ svedla jsem tu ošklivou upíří barvu mého obličeje na náhlou nevolnost.

Až do nedělního poledne se nic nedělo. Obědové dilema vyhrály palačinky se špenátem. Když do toho zeleného v hrnci přidám kousek uzeného, bude to skvělý oběd. Umatlala jsem těsto a začala smažit. Když jsem byla asi v polovině, ozval se taťka z chodby:

„Někdo tu na tebe čeká!“ Nejdřív mě to zmátlo. Pak jsem odsunula skleněné dveře do předsíně a leknutím skoro vykřikla.

„Co tu děláš? Vždyť jsou tu všichni a...a je den!“ Bernard neřekl ani slovo, jen ke mně udělal krok a zašeptal mi do ucha:

„Anet je...“ Větu nedokončil, protože zasáhl taťka, který právě vstupoval do místnosti.

„Pardon, nechtěl jsem rušit,“ zase se otočil a s omluvnými gesty odešel. No tak to je teda fakt super! Teď si táta myslí, že chodím s upírem! Tohle prostě muselo vypadat jako polibek. Tak tohle jsi přehnal! Vřel ve mně vztek a proudil zmatek, ale mlčela jsem.

„Ehm...necítíš nic?“ prolomil Bernard houstnoucí ticho. Popotáhla jsem nosem. Spálenina... Palačinky! Obrátila jsem se a se slovy:

„No to si děláš prdel?!“ jsem tryskem vyrazila do kuchyně. Tu jednu palačinku už jsem nezachránila... Byla černá jako bota. Černá jako tenhle den. Černá jako tenhle víkend.

Málem jsem se opařila olejem, když znovu zašeptal:

„Teď se mnou musíš odejít bez vysvětlování, není moc času!“ Ségra se objevila ve dveřích opět v tu trapnou chvilku. Zvedla obočí, ale já jí věnovala jen vražedný pohled.

„To mám jako celou rodinu nechat o hladu?“ zeptala jsem se podrážděně. Do toho všeho se připletl ještě taťka.

„Tak se s náma taky nají, ne?“ Srdce mi vyletělo až do krku. S Berním jsme se setkali pohledy. Jeho oči říkaly, že v takové situaci není poprvé.

„Právě jsem Elie pozval na oběd,“ pronesl pevným hlasem. Z té představy se mi obrátil žaludek. Taťka si ho změřil ostrým pohledem a pak ledabyle prohodil:

„Proč ne.“ Ulevilo se mi jako nikdy předtím.

„Počkám venku,“ prohodil Bernard a mě se útroby opět křečovitě sevřely. Co se vůbec stalo? Dodělala jsem palačinky s odporným pocitem, který mě sžíral někde hluboko uvnitř. Rychle jsem do sebe jednu nasoukala, i přes to, že se mi z pouhé myšlenky na jídlo dělalo špatně. Vklouzla jsem do bundy, ale v chodbě mě zastavil taťka.

„Ty chodíš s upírem?“ zeptal se. Já jen obrátila oči v sloup, abych získala čas. Samozřejmě, že nemohl vědět, kdo to doopravdy je, ale i tak ve mně hrklo.

„Tati, on není upír,“ pronesla jsem ledově a snažila jsem se, aby to vyznělo co nejdotčeněji.

„No tak promiň,“ odvětil stroze. „Jsem snad první, kdo to ví nebo co?“ No, to teda jsi. Kousla jsem se do rtu, abych tu větu nevyslovila nahlas. Vznikla by zase hádka, kterou jsem teď nemohla potřebovat.

„Polívka je v ledničce,“ ukončila jsem diplomaticky náš rozhovor, který spěl do nežádaných míst.

Nazula jsem si boty a se smíšenými pocity za sebou zavřela hlavní dveře. Berní na mě skutečně čekal, i když jsem tiše doufala, že už ho tam neuvidím.

„Tak co je?“ Na moji otázku neodpověděl. Popadl mě za ruku a táhl k lesu. Polilo mě horko a zároveň roztřásla zima. U prvních stromů jsme se zastavili.

„Tady už můžeme mluvit.“ Ulevilo se mi dnes už asi po třetí. „Anet zmizela.“ To byla ta nejhorší věta, co dneska vůbec kdo řekl. Takže celé ty dva dny... Sakra, Georgi, tos ji rovnou mohl třeba sežrat. Nestačila jsem však nic odpovědět, protože za mnou se opět ozvalo vrčení.

„Co tady zase děláš?“ Medvěd měl opět svoji náladu. Náladu s názvem: jsi cizí, vypadni, nebo se neznám.

„Tak jo, už tady chybí jenom Anet,“ odpověděl upír kousavou poznámku.

„Co tím chceš jako naznačit?!“ George mě odstrčil stranou a výhružně se postavil na zadní. Nikdy jsem ho takhle ještě neviděla. Byl najednou tak obrovský... Bernard zůstal klidný, ostatně jako vždycky.

„Nesnaž se ze sebe dělat něco, co nejsi.“

„Ty moc dobře víš, že sem nikdy nesmíš. A ona taky ne,“ vrčel medvěd a stále jakoby rostl.

„Georgi...?“ pípla jsem. Otočil se ke mně a věnoval mi starostlivý pohled.

„Dobře, tak ona může,“ pronesl měkce. Ne, že by se mi ulevilo, protože tohle nemohlo skončit jinak než rvačkou. To by mi tak ještě scházelo. Nepochybovala jsem o síle jednoho ani druhého a možnosti byly v tomto případě víc než vyrovnané. Jako moji dva bratři, prolétlo mi hlavou vteřinu předtím, než upír znovu promluvil.

„Anet zmizela.“ Medvěd zase klesl na všechny čtyři. Šlo o maličkost, která nevyžaduje takovou námahu. V duchu jsem se pousmála jeho zvířecí duši. „Tak kde je?“ Svým klidem už mi začínal nahánět hrůzu. Věděla jsem, že je uvnitř nervózní, ale bravurně své pocity skrýval. Možná proto, že byl tak...zamrzlý.

„Já jí nic neudělal! To, žes rozbil naše křehké přátelství tě neopravňuje k tomu, abys na mě házel všechnu špínu!“ Medvěd pohrdavě potřásl hlavou. Intuice mi říkala, že mluví pravdu.

„Řekneš mi kde je nebo...“

„Nebo co?“ stoupla jsem si vedle George s rukama v bok. Podíval se na mě velkýma hlubokýma očima. Ten pohled jsem u něj viděla jen párkrát. Děkoval mi. „Tenhle medvěd nikdy žádnému člověku neublížil. Je to větší přítel než...“ Zarazila jsem se. Chtěla jsem říct než ty, ale pak mi došlo, že to už by bylo příliš. Bernard se zamračil. Věděl, na co myslím.

„O tom se už nikdy nechci bavit.“ Vyřkl to tak mocným hlasem, až jsem zase dostala strach. Medvěd se opět vztyčil na zadní. Cítila jsem, jak z něj sálá napětí. Ještě slovo a skočí. Upírovi zasvítily oči.

„Přece se nebudete prát?!“ vyhrkla jsem, aniž můj rozum zhodnotil všechna pro a proti. Mezitím, co se na mě oba obrátili, moje mysl horečně pátrala po čemkoli, co by nastalé situaci nějak pomohlo. Vzpomněla jsem si příliš pozdě.

Rvali se dlouho. A já jen zděšeně civěla na vzteklé klubko dvou těl. Zkoušela jsem křičet, ale ani to nepomáhalo. Asi po půl hodině, kdy už mi fakt bylo zima, jsem se otočila a pomalu se vydala domů. Bylo to asi jediné rozumné řešení. K mému velkému překvapení se za chvilku po mém boku zavlnilo cosi velikého.

„O co že jsem se to pral?“ zeptal se chraplavě medvěd. Podruhé jsem se zasmála zvířecí duši.

„No, vlastně o nic.“ Nezastírala jsem pobavení. „Je jasné, že Anet nemůže být doma.“ Zvíře vedle mě se zastavilo a nevěřícně na mě zíralo. Zachytila jsem jeho vyčítavý pohled. „Kdybys mě poslouchal, mohli jsme být už doma u kamen.“ Nic. Ticho. Čekal, až to dopovím. „Anet je na horách,“ odtušila jsem s širokým úsměvem. George se ani nepohnul.

„Jak dlouho už to víš?“ zeptal se pomalu.

„Napadlo mě to těsně předtím, než jsi po něm skočil.“ Byla to čistá pravda. Prostě pak už jsem nemohla nic dělat. Ale medvěd mi nevěřil. Nevím proč. Celý ten den byl zvláštní.

Když jsem brala za kliku našich domovních dveří, byla jsem docela v náladě. Tu mi ovšem ihned zchladila ségra. Když jsem se docela vyřízená, ale celkem spokojená sesula na pohovku, zeptala se:

„Hele, ty chodíš s upírem?“