Modrá dálka

Autor: corinne (já)

(obsahuje pouze část příběhu kvůli kopírování)

Vešli jsme do lesa a hned nás pohltily zelené stíny palem a přítmí hustých křovin. Andy šel první a vybíral cestu. Teď jsem konečně měla klid utřídit si své zmatené myšlenky. A když už bylo skoro všechno na svém místě, Creny mě opět vyrušil „Proč ty neudělat oheň?“ Hned jsem nepochopila smysl jeho otázky a tak mi ji raději zopakoval „Proč ty ne jako oheň?“ V tu chvíli se mi vybavil náš rozhovor na lodi a vzpomněla jsem si i na upečenou rybu. Pochopila jsem a to racka zřejmě upokojilo. Začala jsem se soustředit na jedno jediné místo. Po chvíli provazy na mých rukou tiše zakřupaly a spadly na zem. „Teď ty za mnou! Ty do moře!“ Crenyho pronikavý hlas mi zněl v hlavě. „Do moře!“ odpověděla jsem, vrhla se do houští a pádila směrem k moři.

     Trnité větve mě šlehaly do tváří a zvířata mi zděšeně uskakovala z cesty. Já jsem ale věděla, že je to moje jediná šance. Voda, oceán, svoboda, domov. Běžela jsem jako o život. Sotva se však moje nohy dotkly horkého písku, těsně kolem hlavy mi prosvištěl nůž a zabodl se do země kousek přede mnou. „Dál už ani krok!“ Za mnou běžel Andy a v ruce třímal stříbrnou čepel, byl připravený hodit. Věděla jsem, že mě nezasáhl úmyslně. Měla jsem dojem, že pro něj mám jistou cenu a že si nemůže dovolit mě zabít. Ale i přesto jsem se raději zastavila a prudce se proti němu otočila. Teď už jsem stála jen pár centimetrů od vody. Stačil by jediný krok…! Ten jsem ale neudělala. Až zas tolik jsem si v Andym jistá nebyla a tahle chyba by mě mohla stát život. Zuřivý výraz však z jeho tváře nezmizel ani když i on zastavil a prudce oddechoval. Stáli jsme tam, dívali se na sebe a čekali, co ten druhý udělá. U mě to bylo jasné, nemohla jsem dělat nic. Bylo tu mělko a ploutev by mi tady moc nepomohla. „Co tě to napadlo?! Mohlo se ti něco stát!“ Z jeho hlasu byl cítit hraný strach. Strach o kořist. Pak mluvil dál, ale já už jsem ho neposlouchala. Místo toho jsem opět začala vnímat rackovy myšlenky. Varoval mě. „Další lidi! Tam!“ Podívala jsem se směrem, který mi určil a opravdu jsem mezi stromy zahlédla několik štíhlých postav. Vystoupily ze stínu lesa a rychle se přibližovaly. Už jsem jim viděla do tváří, byly to ženy. Několik z nich mi naznačovalo, abych byla tiše. Stála jsem a hrdě pohlížela na Andyho. Ten se nezmohl na slovo. Stál čelem ke mně a k moři, takže příchozí nemohl vidět. Snažil se usmát, ale pokaždé mu úsměv odumřel na rtech. Můj odhodlaný výraz, i v tak kritické situaci, ho ohromoval. „Pojďme, už jsme ztratili víc času, než si můžeme dovolit. Pokud chceme být v Modré zátoce ještě před polednem…“ Nedomluvil, protože ho náhle přerušil rázný hlas „To bych, být tebou, nedělala.“ Ženy teď stály v půlkruhu kolem nás. Byly mladé, krásné a bylo jich mnoho.