Upír na kusy

Autor: corinne

Zbavit se jednoho upíra je kolikrát těžší, než přimět medvěda, aby přešel na vegetariánství...

„A co když fakt přijde?“ nadhodila ségra. „Co bys dělala, kdyby teď zazvonil zvonek a ty jsi šla otevřít. Za dveřmi by někdo stál, ale ty bys mu neviděla do obličeje, protože by mu ho překrýval temný stín. A pak by se v měsíčním světle zaleskly dva tesáky a ty by sis vybavila ten nejhrůznější horor o upírech, co znáš...?“

„Nic,“ pokrčila jsem nevzrušeně rameny a dál civěla do zrcadla. „Vrazila bych mu jednu pěstí a řekla bych: Bernarde, vypadni!“ Beky se zasmála. Nikdy nebrala tu věc s upírem moc vážně. Od té doby, co si hrál na mého kluka.

Ne tak já. Dokázala jsem si představit jeho proradnost a úskočnost. Pokud jsem věřila medvědovi, nemohla jsem věřit upírovi. Navíc od té doby, jsem jsem se stala Jezdcem na medvědovi, se náš vztah s Georgem o dost prohloubil. A to, co mi vyprávěla Anet... Ne, upír se nikdy nestane mým přítelem.

V úterý jsem přišla domů až v šest. Ten můj žlutej poník se vyválel v potoce, a když jsem z něj to bahno konečně dostala, tvrdohlavě odmítal skočit překážku závodní velikosti.

Popadla jsem sedlo a hodila do na George. Nebylo to to jediné, co jsem ještě chtěla to odpoledne dělat. Vzduchovku i krabičku diabolek jsem si připravila ke dveřím, abych je pak nemusela hledat. Utáhla jsem podbřišník s vynaložením posledních sil a méďa heknul, jen tak ze zvyku, abych věděla. Vyhoupla jsem se do sedla.

„Dneska to můžeš vzít zase jednou rychle,“ řekla jsem úsečně a uvelebila se přesně tak, abych se dokázala udržet. George zamručel, celkem spokojeně a pohodlným klusem vyrazil po lesní cestě vzhůru.

Seskočila jsem z chlupatého hřbetu svého přítele a vzápětí se mi podlomily nohy. Ještěže ruce si stačily odpočinout. Odsedlat to zvíře mi trvalo neskutečně dlouho. Když jsem pak konečně brala do ruky pušku, venku už bylo šero.

Na stráni za domem svítily petrklíče. Trefit plechovku na deset metrů pro mě nebyl žádný výkon, ale trénink je trénink a mě se rozhodně nechtělo ještě teď večer sem tahat terče. Zaklekla jsem na své obvyklé stanoviště už s nabitou zbraní a přiložila si ji k tváři. Věděla jsem, že nesmím moc dlouho váhat a mířit. Zbývalo jen odjistit a vystřelit.

Kovový zvuk mě ubezpečil, že rána šla přesně tam, kam jsem chtěla. I druhá a třetí se trefily kam měly. U čtvrté se mi však už ruce třásly. I přes veškeré sebezapírání se třásly. Stiskla jsem spoušť v přesvědčení, že to nějak určitě dopadne. Dopadlo...jenže na špatné místo.

Z křoví kousek za plechovkou se ozvalo nelidské zaklení a potom praskot větviček, jak se to něco potácelo pryč. Lekla jsem se a na pár vteřin ztuhla překvapením. Co to jen mohlo být? Mozek mi moudře napověděl, že by byl asi čas jít domů. Poslechla jsem ho a byla docela ráda, že se nic vážnějšího nestalo.

George už se najedl a odešel se někam prospat. Já se svalila do křesla. Bylo to ten den poprvé, co jsem se mohla úplně uvolnit. Za nějakou chvíli přišla ségra a pustila nějaký film. Zrovna tam někdo někoho vraždil, když se ozval zvonek. Jako ve snách jsem se zvedla. Ne, tohle byla příšerná noční můra. Jako kdyby se mi to zdálo a teď se vše plnilo přesně tak, jak si to Beky vymyslela.

George tady nebyl, aby poznal nebezpečí za zamčenými dveřmi. Může to být někdo...co já vím...? Ale kdo jiný by chodil v noci než... Otřásl mnou závan ledového vzduchu.

Pohled mi padl na mého kocourka uvelebeného ségře na klíně. Zvířata přeci vycítí nebezpečí...a upíra jistě poznají taky. Vzala jsem rozespalou kočku do náručí a pomalinku postupovala ke dveřím. Mousey najednou vytřeštil oči a po dalším kroku mi vyklouzl. Dopadl na zem, zasyčel a několika skoky se vrátil do kuchyně. Takže je jasný, kdo tam stojí. A je jasný, že má až moc velkou trpělivost. Prostě ví, že jsem doma a že jdu otevřít.

Snažila jsem si to vymluvit, ale z nějakého záhadného důvodu to nešlo. Náš rozhovor se fakt plnil. Když jsem si to plně uvědomila, vzpomněla jsem si také na svou odpověď. Pokud se to má splnit, pak se to splní. Dvěma ráznými kroky jsem přistoupila ke dveřím a otevřela je.

Stála tam vysoká postava štíhlého muže. Tvář jí zakrýval stín, ale já ji nemusela vidět, abych poznala, komu patří.

„Bernarde, vypadni!“ procedila jsem skrze zuby a chtěla ho zadržet, když se chystal vejít dovnitř. On však moji ruku chytil právě ve chvíli, kdy jsem ho chtěla odstrčit a zavřít mu před nosem.

„Prosím?“ zeptal se ledově a mě došlo, že někde se asi stala chyba. Ztuhla jsem a snažila se nevnímat tlukot svého srdce, ale rysy stvoření před sebou. Stále mě ještě držel za ruku a síla jeho stisku byla každou sekundou větší a větší.

Upír to byl nepochybně. Bylo jasně cítit, že je to sotva zlomek jeho pravé síly. Ale kdo to je a co tady chce? Bernard to nebyl. Ten by se nechal odstrčit a nesahal by na mě, pokud by to nebylo nezbytně nutné.

Ruka se mi začala odkrvovat. I když to nebylo v té tmě vidět, byla jsem si jistá, že ji mám celou fialovou.

„Příště lepší přivítání,“ řekl ostře a nadmíru dotčeně. Jediným pohybem mě vytáhl ven a dveře se samy lehce zavřely.

„Pusť mě, sakra!“ Nerozuměla jsem tomu. Z dnešního dne jsem nerozuměla vůbec ničemu. Pustil a ruka začala nesnesitelně brnět.

„Takže Jezdec na medvědovi, jo?“ začal se zájmem, ale vzápětí se jeho hlas stáhl opět do výhružného. „Kde je?“

„Kdo jsi? Jak to, že se vůbec opovažuješ sem vkročit?!“ Ještě mě neopustilo tolik odvahy, abych se ho nezeptala přímo. Odměřeně se usmál.

„To tě nemusí zajímat.“

„Potom tady nemáš co dělat.“ Otočila jsem se na patě a chtěla se vrátit do domu, ale on mě chytil za tu samou ruku a zkroutil mi ji dozadu takovou silou, až jsem se sesula na schody u dveří.

Tohle už bylo vážné. Pokud přijde cizí upír sem, na Georgovo území a pokud je to upír v tom správném slova smyslu, totiž, že je přesvědčený, že lidi jsou jen pouhé jídlo, pak už to není jen dobrodružství. Ale taky lístek do vlaku, který se nevrací zpět. Najednou mi bylo nějak mizerně. Kde vůbec je George?

„Tak kde je ten medvěd?“ zeptal se znovu. Bude mi něco platné, když méďovi získám čas? Bolest mi vystřelovala do celého těla. Musím to alespoň zkusit... Ale jak?

Dostal mě do dokonale bezmocné pozice. Kolenem mi tlačil hrudník do ostré hrany schodu, jednu ruku mi držel a o té druhé jsem jaksi nevěděla.

„Kde je tvůj medvěd?“ zašeptal mi do ucha. Začala mnou zmítat panika. Tohle byl upír, kterého jsem se doopravdy měla bát. Pokud mě skutečně kousne, nebude to rychlá smrt. Tyhle scény byly ve filmech vždycky nejlepší... Usmála jsem se sama sobě, že jsem ještě schopná myslet na takové věci. „Tak naposledy,“ ovanul mě puch čehosi, co nešlo blíže určit, „kde je medvěd?“

„Nevím,“ vysoukala jsem ze sebe a měla pocit, že mi žebra každou chvíli prasknou. Upír se zamračil.

„Byla to tvoje volba, nezapomeň na to.“ Sklonil se a já zatnula zuby. Doufám, že bude aspoň brečet... Myšlenka patřila Georgovi.

„Už se ani nepohneš,“ zavrčelo cosi až příliš blízko. Upír se pousmál a narovnal se.

„No vida. Přeci jenom je nevýhoda mít za přítele člověka, že ano?“

„Podívám ani se nehni,“ zavrčelo to znovu a do světla lampy vešel obrovitý medvěd. Když chtěl, vypadal dvakrát takový než byl ve skutečnosti a teď doopravdy chtěl. „Jak se opovažuješ ohrožovat někoho pod mojí ochranou?!“

George zuřil. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla.

„Tentokrát se to už neobejde bez toho, abych tě roztrhal.“ Pak svou pozornost obrátil ke mně. „Pusť ji, nemá s tím nic společného. Pusť ji a postav se mi. Vyřešíme to jednou pro vždy.“ Mluvil pevně. Byl si jistý vítězství. Možná právě proto se upír nepřestával usmívat.

„Byl bych blázen, kdybych ji nevyužil.“ Zastavil se mi dech a srdce, v bláhové touze uniknout, vyskočilo až do krku.

„Pusť ji, opatřím ti někoho jiného.“ Georgova slova najednou působila tak tvrdě a krutě. Ten, co mě držel, zavrtěl hlavou. „Pak se budeme prát o ni.“ Zase nesouhlasil. Medvěd hluboce zavrčel. Vzteky.

„Proč bych se namáhal? Postačí mi jediné gesto, abych mohl beztrestně odejít. Tu dívku si nech, kromě svačiny už pro mě nemá žádnou cenu.“ George přimhouřil oči. Mělo to znamenat: Tak ukaž! Můj výkřik bolesti, když mě píchlo zároveň v zádech i rameni byl dostatečně výmluvný.

„Vypadni!“ zasyčel medvěd nenávistně. Upír mě pustil, postavil se a s výsměchem ve tváři ladně kráčel do tmy. „Nevidíme se naposled, Norberte!“ zvolal ještě George, ale to už jsem se těžce zvedla a zabořila obličej do jeho husté srsti.