Ele Flooi

Autor: corinne

Oheň nezačíná ani nekončí. Oheň byl je a bude stále tou nejkrásnější věcí, pro kterou je někdy třeba i zemřít...

„Poklekni, chlapče,“ nachový plášť se zavlnil a muž opět usedl do polstrovaného křesla. Mladík před ním však jen zvedl hlavu, přestože už teď jeho postoj sálal hrdostí. „Poklekni před svým příštím vládcem,“ přikázal znovu muž. Pohodlně se opřel. Hleděl na chlapce kamennou tváří, ale hluboko uvnitř ho obdivoval. Obdivoval jeho nekonečný klid a odvahu.

„Tuto zemi jsi ještě nedobyl. Nikdy se nebudu klanět synovi lidské matky!“ Muž pevně semkl rty. Pak se prudce postavil a dvěma kroky přistoupil k mladíkovi.

„Ještě se uvidí, kdo koho bude prosit o smrt!“ vykřikl. Pak si však uvědomil svou unáhlenost. „Pusťte ho,“ prohodil ke strážím, co dosud nehnutě stály u dveří, „a osedlejte koně!“ Svému vězni pak zašeptal: „Máš půl hodiny a ani o minutu víc.“ Zlomyslnost v jeho tváři byla víc než patrná.

Teď, když mladík kráčel přes padací most, s rukama opět volnýma, zvažoval svoje možné šance. Moc dobře věděl, co tím ten muž, co se nazývá králem, myslel. Hony na lidi, a především na elfy, byly jeho častou kratochvílí. Za půl hodiny si pojede vybít vztek. Nebyl v takové situaci poprvé, ale zatím nedokázal uniknout nikdy. A vždycky za to zaplatil. Jizva na pravém zápěstí ho začala nesnesitelně pálit.

Sotva urazil kus cesty k lesu a ztratil se mezi chladivými stíny prvních stromů, zem se nepatrně zachvěla, jak první kůň přeskočil z mostu na vyprahlou zem. Elf kráčel dál a snažil se zůstat v klidu. Dokázal mysli poručit, aby nezpanikařila. Přemýšlel.

Náhle ho kdosi chytil za rukáv a zatáhl za strom. Nejdřív se nezmohl na slovo, potom se chtěl neznámému vytrhnout a případně se bránit dalšímu útoku. Když ale poznal svého přítele, opět se uvolnil.

„Almätire,“ vydechl s úlevou, „co tady děláš?“

„To je snad jedno, ne. Pojď, nesmíme ztrácet čas!“ Oba se rozběhli do kopce. Jejich nohy neslyšně a lehce dopadaly na jehličí. Přesto by bylo snadné je zahlédnout, kdybyste stáli dole. Nezastavovali, neohlíželi se. „Tady tě král nebude hledat,“ zasípal Almätir, když se konečně opřel o strom, aby nabral dech. Po pár vteřinách odpočinku se oba ponořili do houští na druhé straně kopce.

***

Klečela jsem v lese s rukama těsně nad zemí a snažila se rozdělat oheň tak, aby z toho nebyl požár jako posledně. Vybouchlo mi to v dlani. Proto jsem si už dávala pozor, abych plamínek vytvořila jen jeden a hodně pomalu.

Ze suchého mechu už se začínalo kouřit od horka mé dlaně, a když se objevilo první malinké děťátko ohně, zadusila ho sama moje dlaň, když mi je obě kdosi přišlápl k zemi. Zabolelo to a já prudce vzhlédla, kdo se opovážil.

Byl vysoký, a tak jsem až k jeho tváři svou vůlí nedohlédla. To jemu však nestačilo. K tomu všemu mi ještě vpletl prsty do dlouhých vlasů a zvrátil mi hlavu, abych se mu musela podívat do jiskrných očí. Plály mu hněvem, radostí a škodolibostí. Instinktivně jsem se chtěla osvobodit, ale nešlo se ani pohnout.

„Ale,“ usmál se, „nikdy by mě nenapadlo, že se skutečně znovu setkáme.“ Někoho mi tak moc připomínal. Ale byl určitě z těch vzpomínek, na které jsem se přinutila zapomenout. „Ty se na mě nepamatuješ?“ Naklonil hlavu na stranu.

Pořád jsem hleděla nechápavě a v nestřežené chvíli se pokusila uvolnit ze sevření alespoň hlavu. Pohltila mě však závrať bolesti, když přitlačil mé ruce na suchem ztvrdlou zem.

„Čím víc se budeš chtít bolesti zbavit, tím víc tě bude bolet, zapamatuj si to.“ Nechal mě narovnat si krk a mezitím zpod pláště vytáhl něco, co jsem nemohla vidět.

Tiskla jsem čelo na jeho botu a doufala, že neudělá nic, čeho bych potom mohla litovat. Bolel mě snad každý sval od ramen až k obličeji.

„A co tohle, na to si pamatuješ?“ V jeho dlani to cinklo a já se zachvěla. Vytrvale jsem bránila vzpomínkám, aby mě pohltily. Zůstala jsem, jak jsem byla. Jen hlavu jsem trochu pozvedla v útočném gestu. Jako šelma připravená kousat. „No nevadí, jistě si brzy vzpomeneš,“ usmál se znovu.

„Failone!“ ozval se výkřik. Zvučný jemný hlas. Brzy se objevil i jeho majitel. Neodvažovala jsem se vzhlédnout a jen pozorovala okolí ze své bezmocné pozice. „Failone,“ ozvalo se znovu a tentokrát mnohem naléhavěji, „musíme jít.“

„Půjdeme,“ kývl po chvilce váhání elf, „ale ona půjde s námi.“ Druhý z dvojice nejspíš jen pokrčil rameny. Pak mi společnými silami svázali ruce za zády. Byli jen dva, ale dokázali to. Přemohli mě i můj oheň. Prozatím.

Šli jsme dlouho a vzpomínky byly stále dotěrnější a mě stále více vysiloval vnitřní boj o to, aby už nikdy nepronikly skrz pomyslné hradby. Nastal večer. I když zřejmě původně neměli v plánu zastavovat na noc, utábořili jsme se. Totiž, oni se utábořili. Mě dovolili jen stát u stromu a dívat se. Mluvit se mi nechtělo ani za nic. Navíc jsem dostala příšernou žízeň.

Nápor vzpomínek na nějakou chvíli ustal a já se konečně mohla soustředit na to, kdo vlastně jsou ti dva. Ani nerozdělávali oheň. Možná se mě báli. Každý si jen sedl pod jeden ze stromů, opřel si unavená záda a tiše odpočíval. Oba si vybrali taková místa, aby na mě bezpečně viděli.

Dívali se. Prohlíželi si mě. Ale Failon víc. Měla jsem pocit, že pouhým zrakem chce odhalit nějakou moji slabinu. I já si je opatrně prohlížela. Oba byli oděni v zelené, jako všichni lesní elfové. Lišili se jen barvou vlasů. Almätirovi splývaly na ramena zářivě zlaté prameny, které se sem tam leskly nádechem mědi. Druhý elf je měl sotva o odstín světlejší než já. Kaštanově hnědé.

„Není to zvláštní,“ promluvil po dlouhém tichém mlčení Failon, „neskutečně nebezpečná a přitom tak křehká...“ Věta zůstala ve vzduchu, a když jsem ani já nic neříkala, vstal a došel až ke mně.

Se zájmem se mi zadíval do tváře. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Bylo to jako kouzlo. Bylo to proti mé vůli. Ale toho dne jsem byla už slabá.

„Máš žízeň, že ano?“ zeptal se starostlivě a já sotva znatelně kývla. „Napít dostaneš ráno. Pokud si vzpomeneš.“ Jemnou dlaní mi přejel po tváři. „Tak sladké sny.“ Hodila jsem hlavou, abych se zbavila jeho doteku, ale i tak jsem věděla, že to neudělal jen náhodou. Mysl mi začal zaplavovat temný proud, až jsem se celá utopila ve tmě.

***

Pořád jsem to viděla před sebou. Cítila jsem pach hnijící krve a vlhkého odéru králova sklepení. Slyšela jsem mrtvé ticho prodchnuté sténáním a strašidelnými zvuky řetězů, jak se někdo občas odvážil pohnout.

„Tady. Ať si mě navždycky pamatuje!“ Muž ukázal na zápěstí obnažené bělostné paže. Viděla jsem sebe, jak nad ním bezmocně stojím. Neznala jsem toho vězně, ale bylo proti všemu, abych mu ublížila. Cítila jsem, jak mi kdosi silou drží nataženou paži a dlaň nad tím jedním místem. Druhou, v železné rukavici, mi jiný kroutil za záda.

„Dělej!“ Bolest síly, kterou tady musí mít každý muž, mi projela páteří, jak můj vlastní vzdor využil k tvrdé ráně. Soustředila jsem se na ruku za zády, protože tak moc bolela a nemohla se dostatečně soustředit na to, k čemu mě nutili.

Vykřikla jsem, když se oheň zrodil ve druhé dlani, než jakou chtěli oni, a plamen se odrazil od rukavice. Konečně se mi, po další ráně, povedlo vytvořit plamínek na správném místě. Ten člověk jen odvrátil zrak a zatnul zuby, když mu kůže začala pomalu mizet. Po tvářích mi tekly slzy, ale nikdo si toho nevšímal. Proč taky?

Trvalo to neskutečně dlouho, než mě odtáhli stranou a opět nasadili i druhou rukavici, díky níž se moje schopnost stávala nejvíce nebezpečnou právě pro mě. Podívala jsem se po tom člověku, kterému jsem tak ublížila.

„Odpusť,“ zašeptala jsem, ale on zachytil můj pohled. V jeho očích byla hrozba. Hrozba smrti.

***

Trhla jsem sebou a otevřela oči. Probudila jsem se z kouzelného snu. Lehký opar se rozplýval v paprscích stoupajícího slunce. Nemohlo být víc než šest hodin. Oba moji strážci už nespali. Kdoví, jestli vůbec od večera zavřeli oči.

„Vzpomněla sis?“ promluvil Failon mírně. V jeho hlase se však odrážel stín předzvěsti něčeho zlého. Ano, už jsem si pamatovala, kdo stojí přede mnou. Pamatovala jsem si na to, co mi nyní svazovalo ruce.

Byly uvězněné mezi mým tělem a kmenem stromu, ale přesto jsem se pokusila s nimi pohnout. Odměnou mi byla bolest a kritické zjištění, že je čas na paniku.

„Sebral jsem ten řetízek už tenkrát s myšlenkou na pomstu.“ Hádal, co si myslím nebo to věděl? Pamatovala jsem si na jeho pevný výraz plný vzdoru, ale i na to, že jsem ho prosila o odpuštění.

Zvedl se lehký vánek a já si uvědomila, že mám tváře mokré od slz. Vál mi vlasy do obličeje a ty tam měly zůstat, než slzy oschnou. Neodpustil?

„Vzpomněla sis,“ odtušil a usmál se. Trochu jsem se uklidnila a opět pocítila strašlivou žízeň.

„Slíbil jsi mi vodu,“ pozvedla jsem hlavu ještě o kousek výš a tiše čekala, jestli splní svůj slib.

„Je podivné, že někdo, kdo dokáže poručit ohni, škemrá o vodu.“ Znovu jsem se ze všech sil snažila uhnout jeho dotyku. „Proč jsi to vlastně udělala?“ zamračil se, ale v jeho hlase zněl zájem.

„Mám žízeň, chci se napít,“ odsekla jsem drze. Možná víc, než jsem původně chtěla.

„Na něco jsem se tě ptal,“ pronesl tiše a jeho tón měl varovat neopatrnou kořist před tichým lovcem.

„Donutili mě,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Failone, musíme jít,“ promluvil najednou druhý elf. Zničehonic se vynořil ze stínu kmene, o který se předtím opíral. „Slunce už je vysoko.“ Failon se znovu usmál.

„Jdeme.“ Vrhla jsem na něj pohled usvědčující zrádce, ale on už se o mou tvář zjevně nestaral. Provaz, který mě celou noc svíral kolem hrudi, povolil a já se zase mohla volně nadechnout.

Kráčeli jsme nekonečným lesem. Já dva kroky před nimi. Každou chvíli jsem klopýtla a několikrát se skutečně ocitla na zemi. Failon mě vždycky vytáhl na nohy s novou výhrůžkou a varováním, aby se to příště už nestalo. Svoje nohy už jsem ale neovládala vlastní vůlí. Byla to touha po svobodě, co udržovala mou mysl otevřenou.

Musí přeci nějak jít...se osvobodit... Cítila jsem v krku neuvěřitelné sucho. A přesto se někde uvnitř dusila poslední myšlenka na útěk spolu se zbytkem hrdosti a odvahy. Zápěstí mi sice svírá kov, ale přeci není možné, aby nešlo... Nejdřív jsem si musela uvědomit celou svou ruku. Od ramene až po konečky prstů. Šlo to těžko, jak byla odkrvená a zdřevěnělá. A pak jsem se zhluboka nadechla. Když totiž má něco hořet, potřebuje to kyslík.

Ucítila jsem teplo a pak horko. Bylo mi jasné, že se spálím, ale to už bylo riziko svobody. Bylo to tak pokaždé, i když jsem pálila jen obyčejný provaz. Plamen mi olízl ruku, jak jsem se zachvěla. Chtěla jsem ucuknout, ale řetízek pořád držel pevně a vtiskl se do kůže ještě hloub.

Elfové spolu dál tiše hovořili a já doufala, že si nevšimnou toho, co dělám, přinejmenším do té doby, než budu mít volné ruce. Kov začal pálit. Přirozeně. Přidala jsem na intenzitě plamene a soustředila všechnu energii jen na jedno jediné místo. Žár přeskakoval z článku na článek a pak už to nešlo vydržet.

Zatmělo se mi před očima. Oheň se sám zhasl, když se mi podlomily nohy a já při dalším kroku opět upadla. Omámená bolestí jsem jen matným pohledem viděla Failona, jak mě znovu zvedá ze země. Tvářil se podivně.

„To jsi opravdu tak slabá?“ zeptal se spíš sám sebe než mě a zamračil se, ale pak spatřil moje ruce a popáleniny. Zasmál se. „Ne, jsi silnější, než by kdo myslel,“ zamumlal. „Čím víc se budeš chtít bolesti zbavit, tím víc tě to bude bolet,“ otočil se na mě a smál se. Náhle mu tvář ztvrdla. „Pokračujeme. Pokusila ses utéct a potrestala se sama. Teď běž.“ Strčil do mě, až jsem zavrávorala.

Nepokoušela jsem se bránit, nemělo by to smysl. To jsem věděla už dávno. Znovu jsem vykročila. Jenže tentokrát mě krom žízně uvnitř spalovalo i zranění zvenku. Pochybovala jsem, že by mě nechal, abych si to ošetřila nebo dokonce, že by mi to ošetřil on sám.

Les se náhle zvlnil a já uviděla první skály. Brzy jsem uslyšela i vodu a zalila mě nová vlna energie. Zastavili jsme a já už se těšila, že konečně budu moct utišit žízeň. Nic takového mi však nebylo dopřáno. Failon mě opět uklidil k jedné borovici, kterých tady rostlo plno, a sám se spolu s Almätirem pořádně napil. Jestli mě chce nechat umřít žízní, tak to mohl říct rovnou a nemusel mi lhát. Nesnáším to! Nikdo to nesnáší! A nebo...si to promyslel až do hlubokých detailů. A udělal to opravdu dobře. Jdu jen za vidinou vody, ale pořád jdu. A slábnu. Můžu jen doufat, že to nezajde moc daleko.

Ani jsem si nevšimla, že jsem tu teď jen s jedním elfem. Failon odešel. Proč? Znovu jsem zkusila pohnout rukama a znovu mi odpověděla taková bolest, až jsem zalapala po dechu. V tom mi ovšem zabránil provaz, pevně utažený kolem mojí hrudi a tisknoucí mě na hrubý kmen, a já se rozkašlala. Pro obyčejného přihlížejícího to muselo působit jako sípání umírajícího na poušti.

Almätir se otočil a zachytil můj pohled. Klečel u potoka a teď, když si umyl tvář, vypadal kouzelně. Neskutečně. Nádherně. Hnědé oči měkce hladily a hřály. Musím. Musím to...alespoň zkusit. Oni možná můžou být dva dny bez vody, ale já ne. Můj nešťastný zvyk všechno zkoušet.

Nasadila jsem prosebný pohled a vložila do něj veškeré utrpení, které jsem si v tu chvíli uvědomovala. Všechnu bolest. I tu zradu, vztek a nepochopení. Chvíli odolával nutkání odvrátit zrak a víc se o mě nestarat, ale pak zakroutil hlavou.

„Jsi Failonův vězeň. A já...nemůžu...“ Otočil se zpět a zadíval se na divokou hladinu, v níž se zrcadlily koruny borovic a pískovcové skály všude kolem. Já však stále hleděla na něj s tichou prosbou kdesi uvnitř.

Cítil můj pronikavě vyčerpaný pohled plný beznaděje a já tušila, že na pár vteřin zavřel oči, aby mu neunikla jediná myšlenka. Pak si dlouze povzdechl. Vstal a znovu se zadíval na mou špinavou tvář, unavené oči a taky na bezpečně svázané ruce. Pro něj bezpečné.

„Slib mi, že mě budeš poslouchat. Cokoli řeknu,“ řekl tvrdě a neústupně. Teď, když změnil svůj postoj, sálala z něj moc a hrdost a já se začala potápět do strachu. Byla to ale možná jediná možnost, jak si zachránit život. Ano, pěkně postupně. Nejdřív se postarat o život a potom o svobodu. Kývla jsem.

„Slibuju. Všechno, co řekneš.“ Neznělo to moc odhodlaně a to byl právě záměr. Neměla jsem teď působit hrdě a vyrovnaně, když šlo o vážnou věc, která se vzdorem včas nevyřeší. Ještě jednou se na mě zadíval a zaváhal.

„Failon mi vyprávěl o tvé schopnosti. O tvém ohni. Nepoužiješ ho, dokud já neřeknu.“ Znovu jsem kývla a škubla sebou jako netrpělivé zvíře. Na důkaz toho, že o to opravdu stojím.

S pohledem stále pronikajícím až na dno mé duše, skutečně povolil provaz a pak i řetízek. Oči mu opět změkly starostí, když uviděl popáleniny, za které jsem si mohla jen a jen já sama.

„Předtím to nevypadalo takhle...“ Hlas mu však najednou opět ztvrdl. „Ruce do vody!“ přikázal. Cítila jsem z něj, že se k tvrdosti nutí, ale tohle byla věc, kterou bych udělala i bez rozkazu. Klekla jsem si na břeh jedné z tůní, ponořila ruce do vody až po lokty a užívala si chladivou krásu potoka. Pila jsem.

Almätir už nepůsobil tak strnule a upjatě, ale bylo vidět, že se mu ulevilo. Možná se mě bál a teď zjistil, že nemusí. Poprvé mě přepadla myšlenka strachu. Strachu o svůj oheň. Už několikrát ho zneužili a nebyl to jen král. Donutili mě vědomě někomu ublížit. Ale tohle byl dar, ne zbraň.

„Pojď sem.“ Elf na mě stále upřeně hleděl a stále byl připravený k obraně. Poslechla jsem, i když mi hrdost radila utéct. Něco mi říkalo, že jsem právě propásla svou jedinou šanci k útěku. Ale on mi věřil a já ho nemohla zklamat. Kdybych při útěku nedokázala včas použít plameny, neutekla bych mu. A toho jsem se bála nejvíc. Toho, co by bylo potom. To už by mi nevěřil ani jeden. I když Failon neprávem.

Zvedla jsem se a přišla blíž. Vzal mě za obě ruce a zachvěl se, když jsem se lekla čehokoli, co se s nimi chystal provést a z dlaní mi vytrysklo teplo. Držel je pevně a mě přepadl skutečný strach. Třeba je v jeho moci mi mou schopnost vzít... Projel mnou chlad.

Zavřel oči a mé srdce zpanikařilo. Začalo divoce tlouct a já pocítila nesmírnou touhu vytrhnout se mu a utíkat. Utíkat a zastavit se až hodně daleko od tohohle všeho. Zase jsem zatoužila být normální. Být jako všichni obyčejní lidé. Připadala jsem si jako zraněný pták se zlomeným křídlem vířící prach v marné snaze vzlétnout. Do očí se mi nahrnuly slzy. Co vlastně chci? Chci žít jako ostatní. Ale nechci o svůj oheň přijít.

Almätir ode mě najednou odskočil a ucouvl ještě o několik kroků. V jeho očích jsem viděla hrůzu, strach a záchvěv vzteku. Obě moje ruce planuly divokým ohněm. Když jsem si to uvědomila, záře plamenů pohasla a na místě nezkrotného žáru teď bylo jen teplo mých dlaní. Pohled mi padl na zápěstí, jak jsem vyjeveně zírala, co se to stalo. Ani na jednom nebyla žádná známka zranění.

Byla jsem možná ještě víc vyjevená než elf, který stále ještě stál z mého dosahu a prudce oddychoval.

„Kruci, snad jsem ti něco řekl!“ vykřikl, když se trochu vzpamatoval. Sklopila jsem zrak a tvářila se provinile. Nic rozumnějšího dělat nešlo.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem, když jeho žhnoucí pohled nechladl, „někdy ho prostě nedokážu ovládnout.“ Už jsem mu ale neřekla, že se to stává, když mám strach nebo mě pohltí panika. Cítila jsem, jak se zem pod mýma nohama chvěje. Ne, nebyla to zem, byla jsem to já. Celá jsem se třásla a čekala, co bude dál. Mohl to brát jako úskok. Jako zradu.

„Almätire! Přece jsem ti říkal, že je nebezpečná!“ Nahoře nad námi stál Failon. Slunce se rychle klonilo k západu a jeho tvář, ozářená rudými slunečními paprsky, vypadala děsivě. S mrštností kamzíka za chvíli seskočil z posledního balvanu. Druhý elf mě však popadl za paži a přitáhl k sobě. „Proč jsi ji pustil? Víš, jak je teď nebezpečná?!“ Jeho hlas se zdál bezbarvý a přeci naháněl hrůzu. „Nemáme nad ní teď vůbec žádnou kontrolu! A ona...zabije nás! Je silnější, než si myslíš!“

„Mýlíš se,“ promluvil Almätir, ale i když se snažil o zpěvný a vznešený tón, znělo to slabě. Slabě a nemocně. Failon vytřeštil oči ještě víc a pohled mu zalétl k jednomu z mých zápěstí.

„Co jsi to udělal?! Daroval jsi jí svoji sílu...“ Zadíval se na mě s nesmírnou vůlí rozdrtit mě hned tady na místě. „Teď nám nezbývá nic jiného, než ji zabít. Už je pro nás nebezpečná i v řetězech.“ Přelila se přese mě vlna strachu. Takový strach už jsem párkrát měla, ale pokaždé pro ně bylo výhodnější můj dar získat, než ho zničit.

„Jako kdyby tomu někdy bylo jinak,“ ušklíbl se Almätir, aby to jeho přítel neslyšel. Nahlas pak řekl: „Mýlíš se.“ Už podruhé. Stále mě pevně držel a teď, když Failon vytáhl krátkou dýku, se přede mě postavil. „Nemůžeme se takhle chovat k něčemu tak mocnému. Nemůžeme to jen tak nechat umřít.“

Oba se na sebe podívali. Oba tiše četli záměr ve tváři toho druhého.

„Rozdělej oheň.“ Almätir se mnou smýkl o zem a já musela uposlechnout, pokud jsem chtěla tuhle noc přežít. Tuhle noc. Přežít. Usmála jsem se své pošetilosti, že třeba zítřek bude lepší.

Opatrně a pomalu jsem nechala narodit malinké děťátko prvního plamene. Jako předtím v lese. Oheň se rychle rozhořel a za chvíli už příjemně hřál. Seděla jsem a dívala se, jak teplo tančí. Ani jeden z elfů nic neříkal, jen jsem tušila, že Almätir významně pohlédl na Failona a pak se společně usadili naproti mně. Nezvedala jsem oči, věděla jsem, co uvidím. Dva upřené pohledy nehybných očí, které každým okamžikem čekají úskok.

Objala jsem si kolena v obranném gestu, ale brzy se mé vzpomínky začaly toulat a já bezmyšlenkovitě chytila jeden plamen. Jen tak, rukou, na dálku. Vždycky mě nejvíc bavilo takhle čarovat s ohněm. Ti, kdo nevěděli o mé schopnosti, žasli nad tím, co jsem pouhými slovy dokázala. Skutečně jsem si připadala jako kouzelník.

Vzala jsem kus ohně a vytvořila z něj kouli přímo ve středu ohniště. Držela jsem ji ve vzduchu a druhou rukou uchopila jiný plamen. Dvě žhnoucí koule se za pár minut spojily v srdce. To když jsem vzpomínala na život. Na ten normální obyčejný život s rodinou. Vzpomínala jsem na vesnici, na údolí i na svou první lásku. Byly jsme tenkrát ještě děti... Nechala jsem tak pečlivě vymodelované srdce spadnout a těsně po dopadu se rozplynout v tisíce plamínků.

Tvořila jsem novou věc. Vlastně dvě zároveň. Opět se měly spojit v jeden celek. Jednou rukou jemné nozdry, pak rovnou nosní linii a napřímené bystré uši. Druhou křídlo z dlouhých ohnivých perutí. Nedokázala jsem je však udržet. Vzpomínka byla příliš mučivá na to, abych jí dovolila pohltit mě celou. Zavřela jsem oči.

„To ji chceš nechat celou noc takhle?“ zeptal se Failon odměřeně. Druhý elf pokrčil rameny.

„Proč ne? Poslouchá mě...“

„To ale není důvod jí věřit.“

„Já jí věřím.“ Sklonil zrak a zadíval se do plamenů, jak bezstarostně olizují dřevo.

„Ale já ne. A nerad bych se probudil uprostřed plamenů.“

„No dobrá, když ti na tom tak záleží...“ Almätir vstal. „Pojď sem!“ vyštěkl na mě a já sebou trhla. Lekla jsem se jeho hlasu. Vstala jsem a váhavě došla na dva kroky k němu. „Nastav ruce!“ Polilo mě horko a podruhé se vloudila myšlenka, že jsem raději měla mlčet a zemřít žízní, než se stát otrokem svého ohně.

Odmítavě jsem zvedla hlavu, ale on mě zpražil varovným pohledem. Dlužila jsem mu život a on si to moc dobře uvědomoval. Když mi pak stahoval ruce řetízkem, choval se, jako kdyby se mnou nikdy žádný soucit neměl. Nyní měl vztek. Vztek na Failona. Nepochybně.

Lehla jsem si na bílý písek u ohně. Když už nic jiného, alespoň vyspat mě konečně nechají. Neměla jsem nejmenší tušení, co udělat dál. A nebyla jsem si jistá, jestli tenhle východ slunce nebude můj poslední.

Na tváři mě něco zašimralo. Nelekla jsem se. Věděla jsem, že dřív nebo později přijde. Tentokrát to bylo později.

„No to je dost, kde jsi byl?“ zašeptala jsem. O tvář se mi znovu otřelo peří. „Máš pravdu, zmizíme odtud. Obrátila jsem se na břicho a čekala, až mě můj přítel zbaví pout. Řetízek pod náporem síly pařátu neslyšně povolil a pak jen zazvonil, jak dopadl na písek. „Díky, kamaráde.“

Zvedla jsem se ze země a do ramene se mi lehce opřel obrovský zobák, když jsem se otočila k oběma spícím elfům. Oheň ještě hořel a já ho tak nechala. Stvoření za mnou nesouhlasně duplo kopytem do skály. Velkým orlím okem si prohlíželo mé věznitele.

„Neboj se. Ti dva jsou z těch, kteří neznají mé jméno.“ Prsty jsem pevně sevřela peří a vyhoupla se mu na pevná záda. Můj poslední pohled patřil Failonovi. „Odpusť,“ špitla jsem a pak nechala zvíře pod sebou, aby se odrazilo a několika mohutnými skoky vyšplhalo až na vrcholek skály nad potokem.

Nad námi bylo hvězdné nebe a před námi nekonečný vítr...a svoboda. Konečně. Dva cvalové skoky stačily k tomu, abychom se ocitli na samém okraji a třetí pak byl už do prázdna.