Strojovna VD

Autor: corinne

Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.

„Vy jste se zase neučila!“ Hlas Lysohlávky mě probral z usilovného přemýšlení o relativní hmotnosti černé díry a jejího obsahu. Byl to vlastně náš třídní, ale neměl vlasy, takže se na jeho pravé jméno celkem rychle zapomnělo.

„Učila,“ začala jsem svoji obhajobu velice nahlas a přesvědčivě, „jenže koho to zajímá?“ dodala jsem už o poznání tišeji, jen sama pro sebe.

„Prosím?“ Jeho bystrým uším uniklo jen máloco.

„Tahle látka je příliš těžká,“ zmírnila jsem svoje předchozí slova do, pro něj přijatelné, podoby. Lysohlávka se zamračil, ale vzápětí počítač na jeho stole začal odporně pípat. Ohlašoval přestávku a tím i moje vysvobození.

„Probereme to jindy,“ zabručel ještě, pak sebral svou aktovku a skoro vyběhl ze třídy. Ta se vzápětí naplnila křikem a smíchem.

Přešla jsem k oknu a zadívala se na rudé skály všude kolem. Ach, jak moc mi chyběly stromy… Ten titulek v novinách vidím ještě dneska: „První škola na Marsu otevřena!“ A pak moje jméno mezi tisícem dalších. „Nejšťastnějších 1200 vylosovaných se v nejbližších dnech přestěhuje do školícího střediska.“

Tak zněla první věta článku, který pro mě znamenal rozsudek smrti. Ale já to v ten den ještě nevěděla. Byla jsem tak šťastná… Vlastně je to teprve měsíc, ale mě to připadá jako celý život.

Počítač začal znovu pípat. Nenáviděla jsem ten zvuk, i když mnohdy znamenal konec dne tady, ve škole. Zaplula jsem do své lavice a čekala na češtinářku, až otevře dveře, ladně vstoupí a zařve svoje osvědčené „Ticho!“, aby mohla alespoň dělat, že nás učí. Stereotyp každého dne se dnes opakoval přesně podle nepsaných předpisů. Přišla, zařvala, ale místo toho, aby si sedla za katedru, sklonila se ke mně a podala mi nějaký štos papírů.

„Odneste to, prosím, paní Numírové do kanceláře,“ pravila milým hlasem, který jsem u ní ještě neslyšela. Zaraženě jsem přikývla a zvedla se k odchodu. „A že ji pozdravuju!“ zvolala ještě za mnou.

Dveře z neoknu se za mnou tiše zavřely a já pokračovala kabritrovou chodbou a potom výtahem do druhého patra. Když se výtah otevřel, pohled mi padl na dveře naproti. Nebyly neoknové a tudíž zůstávaly stále otevřené. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem tudy šla poprvé.

Lysohlávka nás prováděl po celé škole a těmito dveřmi se obzvlášť chlubil. Říkal, že tam nikdy nikdo nesmí vstoupit pod trestem vyloučení. Byl na sebe pyšný a nafukoval se, že je to právě on, kdo tuhle místnost dostal pod správu.

Hlavou mi probleskla myšlenka a dřív, než jsem si to uvědomila, udělala jsem pár kroků a vzala za kliku. Tahle škola mě stejně zklamala, ale hlavně jsem se chtěla pomstít našemu učiteli.

Opatrně jsem vstoupila do tmy a zavřela za sebou. Udělala jsem krok a vmžiku se celá místnost zalila jasným světlem imperových žárovek, o jejichž spotřebě energie si můžou na Zemi nechat jen zdát. Zamrkala jsem, abych si zvykla na ostré světlo, a rozhlédla se. Nebylo tady nic. Vlastně až na malý knoflík na protější stěně.

Pomalu jsem k němu přiblížila třesoucí se prst a lehce se ho dotkla. Vtom se celá budova otřásla jako při zemětřesení. A znovu. Všechny čtyři stěny se náhle proměnily v jediný ovládací panel plný obrazovek. Díky otřesům jsem upadla na zem a teď, když jsem těžce vstávala, promluvil hluboký robotický hlas.

„Vítejte ve Strojovně VD. Enkeditovaná raketa S-8 Velký Drak je připravena ke stratu. Provádím zážeh motorů.“ Zůstala jsem stát jako solný sloup. Škola se znovu otřásla, když automatický pilot zažehl motory.

…

Pan Numír spěchal toho dopoledne za manželkou. Měl na srdci důležitou zprávu, kterou už ale nestihl doručit. Když doběhl k místu, kde měla stát škola, uviděl jen hluboký kráter a rudé skály zčernalé ohněm. Povzdechl si a očima zabloudil k obloze. Přes syntetickou atmosféru byla vidět obrovská raketa mířící směrem k Zemi.