Trosečník mezi mrakodrapy - Betonová džungle

Autor: corinne (já)

For my BFF...Veronica :)

Tak kde je? Vea postávala na rohu ulice. Zapálila si další cigaretu a vykročila směrem k náměstí. Pak se zarazila. Po mostě, směrem k ní, kráčel chlapec s dívkou. Drželi se za ruce. V polovině mostu se zastavili a chlapec dívku objal a políbil. Vea se rychle schovala do podloubí. Ten mizera! Přinutila se ovládnout svůj vztek a vynořila se zpoza sloupu.

„Ahoj,“ pozdravil chlapec.

„Kdo to byl?“ Vea se nenechala zmást jeho výmluvným úsměvem.

„Veo,“ začal mírně.

„Ne, my dva jsme spolu skončili! Už se neuvidíme, Jakube!“

„To byla…Klára, počkej, …ty to…nechápeš…“

„Mě je jedno, kdo to byl! Už tě nechci vidět!“ Chlapec se zatvářil zklamaně a zároveň nešťastně.

„Já myslel… Myslel jsem, že to pochopíš…když…když ti to vysvětlím…“ Dívka už neřekla ani slovo, jen se na něj pohrdavě podívala, otočila se a spěšně odešla.

„Půjdeme na koupálko?“ „Třeba,“ Vea vzlykla. Telefonát s Annou byl teď to jediné, co jí mohlo pomoct. „Ale no tak, Vei, tohle bylo nejhorší, co ti mohl udělat, teď už to bude jenom lepší.“ Anin mírný hlas jemně hladil její puklé srdce. „Tak zítra?“ „Odpoledne, ve tři u nás,“ znovu vzlykla a polkla slzu.

Opět bezmocně klesla na postel a mobil odhodila někam k psacímu stolu. Můj Kuba… Jak mi to mohl udělat? Klára, to jméno jí ani nešlo vyslovit, jak se zalykala vztekem. Dala bych jí pěstí, kdyby se mi dostala do ruky! Z nočního stolku vzala svou nejmilejší fotku. Chlapec na ní se vždycky smál. Pomocí ní mu dávala dobrou noc a sladkou pusu, kdykoli se jí zachtělo. Škubla rukou a přetrhla mu ten nádherný úsměv. Změnil se…

„Ani, já tam…nemůžu.“ Anna se povzbudivě usmála.

„Nebude tam, věř mi.“ Dívky vešly do poloprázdného areálu koupaliště a uvelebily se na dece. Slunce pálilo, bylo ospalé letní odpoledne. Takové, kdy je každému dobře. Vea však byla jediným živým tvorem na koupališti, který si slunce a vodu neužíval. Trápila ji myšlenka, že by sem mohl zavítat Jakub s tou svojí novou.

„Hej, Veo!“ Anna jí zamávala rukou před očima. „Vnímáš mě?“ Dívka sebou trhla.

„Co je?“ předstírala překvapení, i když Annu dobře slyšela.

„Nepůjdem na chvilku do vody? Je mi tady, na sluníčku, už docela vedro.“

„Tak jo.“ Vea uznala, že každé odreagování je lepší než nic. Obezřetně se protlačily až k bazénu, protože lidí od jejich příchodu značně přibylo. Jen co vklouzly do chladivě studené vody, zapomněla Vea na nějakého Jakuba a jen si užívala osvěžení.

„Kdo bude první na druhém břehu!“ Vea obrátila oči v sloup. Celá Anna, udělá všechno pro to, abych na něj zapomněla. Je tak hodná… Vrhla se do vln a kličkovala mezi těly ostatních lidí, kteří se v dnešním parnu chtěli alespoň na chvíli svlažit.

„Dávej pozor!“ ozvalo se, když prolétla kolem skupinky kluků z prváku. Dívka se otočila. „Málem jsi mě utopila!“ smál se mladík, kterého před chvílí porazila.

„Promiň, neviděla jsem tě,“ řekla omluvně Vea.

„To nic,“ prohodil a znovu se usmál. Zahleděl se na ni hlubokýma hnědýma očima. Koukali na sebe celou věčnost a dívka zatoužila, aby to nikdy neskončilo. Kluk se po chvíli rozesmál. „Koukáš na mě jako na zjevení.“ Zasněný výraz z její tváře ihned zmizel. Usmála se taky a pokropila ho sprškou vody.

„A ne snad,“ špitla, aby to neslyšel a zamířila za Annou, která už na ni čekala na druhém břehu a široce se usmívala.

„Lapila jsi ho, to se pozná.“

„Nevykládej hlouposti. Kvůli tobě jsem do něj vrazila a zařídila si tak prvotřídní trapas. Po tomhle se na něj nemůžu už ani podívat!“ smála se Vea.

„To ne, ale vsaď se, že se objeví. A ne jednou.“ Vea se náhle zvedla.

„Jdu ven, je mi zima.“

„To jsme si moc nezaplavaly,“ Anna se pokusila rozptýlit tíživou atmosféru, ale marně. Opět se natáhly na sluníčku a Vea měla o starost víc.

„Co říkáš na zmrzku?“ Anna už byla v koncích, a tak začala vytahovat z rukávu esa, která měla schovaná pro stav krajní nouze. A její kamarádka konečně zareagovala o něco víc.

„Super, to by bylo fajn.“ Když si sedaly k jednomu ze stolků s výhledem na bazén, který praskal ve švech, Anna si oddechla. Konečně jsem zabodovala. Jak vidím, stav krajní nouze právě nastal.

„Můžu přisednout?“ ozvalo se nad nimi, právě, když dojídaly poslední kousky nanuků. Otočily se. Za nimi stál mladík, do kterého Vea omylem vrazila při svém úprku přes bazén.

„Jasně,“ zareagovala pohotově Anna a chlapec se usadil.

„Martin,“ řekl a usmál se.

„Já jsem Anna,“ prohodila a kopla Veu pod stolem. Ta sebou opět trhla, byla pořád zadumaná a podmračená.

„Vea,“ nezúčastněně zvedla hlavu a musela zamrkat, když uviděla, kdo naproti ní sedí.

„Půjdu si koupit tříšť,“ zašeptala Anna a zvedla se od stolu. Vea s Martinem osaměli.

„Půjdeš zítra ven?“ zeptal se.

„A proč? Abys mě mohl přitopit, jako jsem to udělala já tobě?“ zasmála se.

„Nebudeš mi věřit, ale já už ti odpustil,“ usmál se taky. „Pokud teda půjdeš…“ dodal.

„No, obyčejně nepřistupuju na vydírání, ale vypadá to, že nemám na vybranou.“

„To ne. Takže zítra?“ pokračoval s úsměvem. Vea jen kývla, protože Anna se už vracela se dvěma kelímky jahodové ledové tříště. Jeden položila před Veu a z druhého usrkla brčkem.

„Tak já už půjdu…“ Martin mrkl na Veu a pak zmizel v nekonečném davu.

„Tak co,“ zeptala se Anna, když Martin odešel.

„Co, co?“ Vea se poprvé ten den pořádně smála. Konečně, vyšlo to! Pomyslela si Anna. Její plán na záchranu kamarádčina srdce vyšel.

„Zítra půjdu ven,“ prohodila Vea jakoby nic.

„A nebude ti vadit, že půjdeš beze mě? Mamka potřebuje doprovod v kině.“ Anna věděla, že jí kamarádka nebude říkat všechno, ale jí stačilo, aby se na ni podívala. Změna, která se s její kamarádkou stala, byla zřejmá hned na první pohled.

„Neva,“ zakončila Vea nepříjemný rozhovor. „Půjdeme?“ dodala, aby už Anně nedala příležitost k otázkám.

Celá rozzářená se svalila na postel a zavřela oči. Zase šťastná… Pak si ale uvědomila, že se s Martinem ani nedohodli, kde se sejdou a nálada jí opět klesla na bod mrazu. Tak tohle je teda rána pod pás! Nezbývalo, než zavolat Anně, která měla vždycky přehled o lidech i jejich číslech.

Po delším hledání požadovaného kontaktu, se Anna konečně ozvala. Vea, zničená čekáním, skočila po svém mobilu jako dravá šelma po malém králíčkovi.

„Máš ho?“ Na druhé straně bylo ticho. „Ani, nedělej si srandu!“

„To víš, že ho mám!“ Anna se zřejmě dobře bavila. „Kámoška volala Lůce a ta zná bratrance holky, jejíž kamarádka je jeho nevlastní sestra.“ Teď mlčela zase Vea. Dávala si dohromady ten sáhodlouhý řetězec lidí, po kterém se dostala až k vytčenému cíli.

„Super,“ prohodila, když se trochu vzpamatovala.

„Píšeš si?“ Tohle byla nadmíru zbytečná otázka.

Ten večer usínala Vea s hřejivým pocitem v duši. Dvě hodiny se odhodlávala mu zavolat, a když to konečně dokázala, rozhovor předčil všechna její očekávání. Dali si dobrou noc a on jí určitě poslal vzdušný polibek.

Další den, pozdě večer, volala Anna. Vea jí samozřejmě vylíčila veškeré novinky.

„Dal ti aspoň pusu?“ zeptala se Anna, když jí Vea konečně pustila ke slovu.

„A ne jednu,“ pravila její kamarádka tajemně. „Byl tak romantický… Ale nějaký…jiný než Jakub.“ Anna zpozorněla.

„Jiný, říkáš…? Veo, dávej si pozor a chovej se rozumně. Zítra jdeš ven?“

„Martin nemůže, asi půjdu sama…“

„V pořádku, zavolej, kdyby se něco dělo,“ dodala pro jistotu, ale Vea už byla duchem někde úplně jinde. Odložila mobil. Martin jí uchvátil. Zcela a úplně. To se jí nestalo ještě se žádným klukem, ale bylo to…zvláštní a takové…nepřirozené…

Pouliční světla už zářila do tmy, když se Vea vydala bloumat po ulicích. Milovala noc, hvězdy, měsíc… Čerstvý vzduch a noční život. Vstoupila do dveří nočního klubu. Atmosféra i hudba byly prostě úžasné. Přitahovaly ji až nebezpečně moc. Usedla k baru, ale jaksi neměla chuť na nic k pití.

Úspěšně odmítala výzvy k tanci od podnapilých i těch, co toho v sobě měli už opravdu hodně. Jednomu obzvlášť dotěrnému vlepila i facku. No co, zasloužil si ji, omlouvala svůj čin, když se raněný zvedal ze země a hledal tu trošku rovnováhy, co mu ještě alkohol nesebral. Na podobné chlápky byla zvyklá, jen venku se jich bála. Tam, ve stínu, byli nebezpečnější než jedovatí hadi.

Seděla až vzadu, stranou od hlavního dění, takže když se uprostřed místnosti strhla rvačka, všimla si jí jen díky tomu, že se všichni naráz otočili, když kdosi vykřikl.

„Co jsi to řekl?!“ Vea s hrůzou poznala hlas Jakuba. Prodrala se davem a nemilosrdně odstrkovala otupělé lidi stranou. Spatřila vrávorajícího Martina, jak stále ustupuje pod tíhou Jakubových ran. Chabě se bránil, ale měl už dost upito. Jeho reakce byly pomalé a vůči silnějšímu chlapci nedostatečné.

Další úder srazil Martina k zemi. Jakub se už napřahoval, aby své dílo dokončil, ale v tu chvíli mezi něj a Martina skočila zděšená Vea.

„Přestaň, rozumíš? Přestaň!“ křičela mu do obličeje.

„Veo…? Co tady…děláš?“ koktal překvapeně, ale brzo se vzpamatoval. „Běž pryč! Ublížím ti! Věř, že bych tě fakt nerad trefil místo tohohle kreténa!“ Pohlédl na ležícího a málem si odplivl.

„Ne!“ Dívka začala být rozlícená a nebála se použít svou sílu. Proti klukovi, co chodí se dvěma holkama najednou, to stejně nebude škoda, pomyslela si.

„Veo, ty nevíš, co je zač…“ Teď si uvědomila, co jí včera večer říkala Anna. Je jiný a to není dobré. Trochu vychladla a ani se nebránila, když ji Jakub vytáhl z klubu na ulici.

Najednou bylo ticho. Žádná hudba, žádní lidé…jen oni dva.

„Proč jsi ho zbil?“ chtěla vědět dívka. O obou si už udělala obrázek, ale nevěděla proč.

„To radši ani nechtěj vědět,“ vymlouval se, ale když zachytil její ohnivý pohled, raději pokračoval, „každopádně to bylo kvůli tobě.“

„Kvůli mně?“ vytřeštila oči. „Copak tobě na mě ještě záleží, že ses kvůli mně rval…s Martinem?“

„Tohle jsem se ti snažil říct. Když jsi mě viděla s Klárou…“ Zarazil se, nechtělo se mu pokračovat.

„Ano?“ Vea chtěla vědět, jak to bylo.

„To ona začala chodit se mnou a ne já s ní! Já o ni nestál!“

„Tak proč jsi ji líbal?!“ Dívce už začínala opět docházet trpělivost.

„Byl jsem hlupák, vydírala mě!“ sklesle se na ni podíval.

„Já myslím, že zůstanu u svého původního názoru, je konec,“ pravila neúprosně.

„A co takhle druhá šance, to ti neříká nic?“ zesmutněl a zkroušeně se zadíval do země.

„Máš ji mít,“ usmála se, „ale příště žádná Klára ani nikdo jiný, moje trpělivost není nekonečná.“

„Miluju tě…“ Posadili se na obrubník. Jejich rty se přiblížily na milimetr k sobě…

„Nazdar děti, můžu se připojit?“ Z klubu se vypotácel opilý chlapík. Jakub se zvedl a strčil do něj takovou silou, až zapadl zpátky do otevřených dveří.

„Neruš!“ zavrčel. Vea se jen pousmála a nechala se od něj obejmout.

„Ale teď už opravdu,“ zašeptala a oba se políbili…