Píšu dopis...z Vězení

Autor: corinne

Nejhorší vězení v republice… Má dnes někdo představu, jak vypadá zevnitř?

Založeno na skutečných událostech a jednom příběhu. Většina rozhovorů je odcitována.

Kde a hlavně v čem bereme inspiraci? V knihách? Filmech? Přírodě? Jsou tady ale věci, které by neměly a nesmí být opomenuty. Koncentrační a pracovní tábory. Zneužívání lidí. Vězení. Spoustu lidí tvrdí, že by se každý měl alespoň jednou v životě podívat do koncentračního tábora a já souhlasím. Nebyla jsem v žádném z nich. Stačilo mi to, co jsem viděla dnes.

Už je to docela dlouho, co mě opustila inspirace a je to docela nedávno, co Českou Republikou proběhla zpráva, že vězni se mají kolikrát lépe než obyčejní lidé. Někteří v tom přesvědčení žijí dodnes. Ano a právě dneškem tahle iluze skončila, co se týče mého názoru. Zkrátka mě napadlo, že nápady budu hledat v žalostných osudech lidí zavřených na tak depresivním místě, jako je věznice. A protože moje mamča pracuje v nejmenované organizaci, která nedávno začala s ředitelem jedné z nich úzce spolupracovat, návštěva nebyla až zase takový problém.

Naivně jsem si myslela, že si s některým z vězňů posedím na pohovce s kafíčkem a vyposlechnu si pěkně jeho příběh. Ale realita byla malinko jiná…

Když se mě venku ujali dva členové ochranky se samopaly přes rameno, velká část optimismu ze mě spadla. Detektor kovu hned u vstupní brány začal zuřivě pípat. Leknutím jsem sebou trhla, jak byly mé nervy napjaté k prasknutí.

„To budou asi náušnice,“ promluvila jsem, když se na mě oba muži tázavě podívali. Kolikrát jsem tenhle problém měla na letišti… Pašovat zlato, byť na uších, se nevyplácí… Ale formalita je zde bezpečností, a proto mě jen ujistili, že prohledávání je tady na denním pořádku. Teprve, když se přesvědčili, že u sebe opravdu žádnou zbraň nemám, mohli jsme pokračovat.

„Vítejte, mladá dámo!“ Asi tak pětatřicetiletý muž stál ve dveřích své kanceláře a opíral se o rám dveří. Působil tvrdě a naprosto vyrovnaně, ale přátelsky se usmál a pozval mě dovnitř. Nabídl mi židli a šálek čaje. Usrkla jsem z hrnečku a muž energicky listoval v jedné ze složek. „Tak co byste chtěla vědět?“ zeptal se a já vlastně zapomněla, proč tu jsem. Ponurá atmosféra, kterou jsem si rozhodně nepředstavovala takhle, ve mně zanechala hlubokou rýhu strachu.

„Všechno,“ pokrčila jsem rameny. Bude to tak lepší. Teď už se mi nějak nechtělo lidi, kteří skutečně něco udělali, vidět. Ani tady, v hlídané kanceláři, kde mi nic nehrozilo, jsem byla nesvá.

„Všechno? Ale to bychom tady byli opravdu hodně dlouho,“ zasmál se ředitel. „Máte štěstí, že tady nepracuji dlouho. Povyprávím vám tedy ve zkratce, jak to tady chodí a pak se půjdeme podívat nahoru, dobře?“ Váhavě jsem přikývla. Vůbec jsem si nebyla jistá svým unáhleným rozhodnutím.

Vyprávěl, že sem přišel nedávno, protože starý ředitel to psychicky nevydržel. Našel tu trosky lidí i budov a zhroucený systém. Během řeči bezmyšlenkovitě otevřel dveře a vyšel na chodbu. Já ho následovala. Dlouhou chodbou, přes troje mříže, až na ochoz kolem dvora.

„Když jsem sem přišel, tak támhleti všichni měli brokovnice,“ ukázal na hlídky, co stály u zábradlí co deset metrů. „Brokovnicí zabiješ králíka, když prchá, ale člověka ne. Tak jsem jim všem koupil samopaly.“ Nevěřícně jsem zírala do prázdna. To jako fakt?

Železné rohože zlověstně zvonily pod našimi kroky. Dva muži, co byli nejblíž, nás nespouštěli z očí. Ředitel pokynul jednomu z nich a ten mu svou zbraň podal.

„Dostřel dvanáct set metrů,“ konstatoval skoro pyšně a nechal mě, ať si ho pořádně prohlédnu. „Dvojitý zaměřování, neuvěřitelně variabilní a lehký...krásná práce...“ Prsty lekce přejel vyrytý nápis made in USA na pažbě a mě přišlo, že lituje toho, že ho musí vrátit majiteli.

Hluboko pod námi kvetly květiny. Skutečně. I tady si našly své místo. V několika malinkých zahrádkách obehnaných vysokými zdmi s mříží místo nebe. Jediný kousek života. Jediná naděje, že ještě někdy uvidí růst trávu. Protože většina z nich tu byla doživotně. Znovu jsem zalitovala, že zrovna já měla ten nápad.

„Když je poplach,“ vytrhl mě příjemný hlas z přemýšlení, „střílí se do všeho, co se hne.“ Nevšímal si mojí reakce, ale já měla pocit, že mi něco uniklo. Ředitel nevydržel chvilku v klidu stát. Pořád něco říkal a hlavně se nezastavoval.

Stanuli jsme přede dveřmi do protějšího křídla. Tahle chodba už vypadala víc filmově, než to, co jsem prozatím viděla. Masivní kovové dveře po obou stranách. Cely. Samozřejmě, že mě hned napadlo do jedné se podívat a samozřejmě, že mi můj průvodce četl myšlenky. Kývl na dva muže, co se k nám nějak záhadně připojili, a jeden z nich odemkl nejbližší dveře.

Jistě vím jen jedno. Pochopila jsem, co je třeba si uvědomit. A to, že filmy nepřehánějí. Místnost dva a půl krát dva metry. Necelou polovinu zabírala postel a v protějším rohu záchod. Vlastně jen díra v podlaze s trubkou vedoucí kamsi dolů.

„Doživotí,“ pošeptal mi ředitel, ale ten chudák, co stál před námi, z toho byl víc na větvi než já. Rozpačitě těkal očima a netušil, jak se má zachovat před tolika cizími lidmi.

„Co to děláte? Víte, že to nesmíte, vyndejte ty ruce z kapes!“ zařval najednou jeden muž z našeho doprovodu. Mířil na vězně pistolí a ten zmateně vyndal ruce z kapes a zíral na mě jako na zjevení. Já pro změnu zírala na něj a nedokázala pochopit, jak někdo může až do konce života bydlet tady. Den co den se probouzet se stejnou myšlenkou a se stejnými vzpomínkami. Den co den trávit úplně stejně. A nemít vůbec nic, k čemu by se mohl upnout. Nemít žádnou naději, že jednoho dne tohle všechno skončí. Skoro mě ho začalo být líto, ale raději jsem se víc nevyptávala, za co tu je. Usmála jsem se na něj těsně předtím, než mě vytáhli na chodbu.

„Dobrá, tak dovnitř už chodit nebudeme. Koukám, že to byl docela šok a já bych nerad, abyste se mi tady někde složila,“ konstatoval ředitel a sám mě podepřel, abych zhluboka dýchala.

Když jsem konečně vzhlédla, nadskočila jsem leknutím. Chodbou se k nám pomalu šinul shrbený šlachovitý stařík, co vypadal, že se každou chvíli rozsype. Ale jeho kalné oči a divoký výraz v obličeji naznačovaly něco docela jiného. Tlačil jídelní vozík s hrncem teplé polévky.

„Tady ten chlapík,“ šeptal ředitel, „to je brutální masový vrah. Musel jsem mu dát nějakou práci, protože jinak by mi rozmlátil celu. Ten, když řeknu, že dvacet trojka dostane tři zrníčka rýže, tak se můžu naprosto spolehnout, že to nebude ani o půl zrnka víc. Oni se ho totiž všichni bojí.“ Skoro se zasmál, ale nespouštěl muže z očí.

Navzájem si oplácely pohledy, a když nás stařík míjel, podíval se na mě a v očích mu zajiskřilo. Zachvěla jsem se při představě, že kdybych ho potkala někde jinde než tady, asi bych naše setkání s největší pravděpodobností nepřežila. Taky jsem tady toho všeho začínala mít tak akorát dost.

„Vidím, že je toho na vás moc. Asi je na čase, abychom to tu ukončili.“ Kývla jsem už jen ze setrvačnosti. Vzal mě ke schodům, sešli jsme čtyři patra, minuly tři dvojice hlídek a stanuli na rozlehlém dvoře.

Bylo to nezvykle živo a obyčejný člověk by řekl, že je to tu samá výtržnost. Na jedné ze zdí bez oken byl obraz. Nádherný a dokonale živý. Zeď se na něm hroutila a divákovi se otvíral pohled do širého kraje plného kopců se svěží trávou a lesy. Na štaflích stál slušně vyhlížející muž se sprejem v ruce a dodělával poslední cíp modré bezmračné oblohy. Bez vyzvání a bez ptaní jsem k němu vykročila. Byla to první věc tady, co mě skutečně oslovila. Muž nahoře mě uviděl a usmál se.

„Je to nádherné,“ řekla jsem tiše a dotkla se namalovaného kamenného kvádru v úrovni svých očí.

„Dá to práci,“ odpověděl seshora, „ale co jinýho tady můžete dělat?“ povzdechl si a dál se věnoval svému nebi.

„Pojďte se podívat!“ mával na mě chlapík napůl zakopaný v zemi. Několika kroky jsem stanula nad ním. „Jsem archeolog,“ řekl na vysvětlenou, „mám hotovou i profesůru, ale tady mi je titul stejně k hovnu.“

„Archeolog? Copak tady se dá něco najít?“ podivila jsem se, protože mi pořád nějak nemohlo dojít, že kope zkameněliny a ne únikový tunel.

„Všude se dá něco najít,“ zasmál se. „A tady to všechno stojí na základech bejvalýho kláštera ze čtrnáctýho století. Tak to chci trochu zrekonstruovat, než to spadne.“ Pořád se mi nechtělo věřit, že někdo zavřený tady na tom místě má zájmy jako malování nebo záchranu středověkých památek. „Všechno musí bejt z dobovejch materiálů. Žádnej beton a mořený dřevo. Odhadli to na čtyřicet dva milionů, ale na památkáře se musí chytře! Já jim řek: A uvědomujete si, že když tam cokoli spadne, že všichni utečou? No a najednou bylo dvacet milionů na světě!“ Začali jsme se oba smát. Z rozhovoru nás vytrhl ředitel.

„Vidím, že se dobře bavíte. Ale opravdu už byste měla jít.“ Nepochopila jsem to. Možná bylo zakázáno mluvit s vězni. Tvářil se najednou odměřeně, odvedl mě zpět dovnitř a pak ven. Když se se mnou loučil, tvář se mu opět rozjasnila. „Rád jsem vás poznal. Doufám, že se ještě někdy uvidíme.“ Potřásli jsme si rukama a dveře se za mnou tiše zavřely.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Co si mám myslet a jak se mám zachovat. Je velice těžké o něčem takovém mluvit, ale není správné o něčem takovém mlčet.