Moje válka

Autor: corinne

Pokud má boj smysl, potom to není boj, ale šachy.

Začalo to docela nevinně, jednoho svátečního dne o Vánocích. Už třetí den vytrvale sněžilo a za tu dobu napadl dobrý půlmetr sněhu. Seděla jsem na kraji lesa zády opřená o strom a bezmyšlenkovitě si pohrávala se sněhovou kuličkou.

Vždycky, když mě něco tížilo, jsem si sem chodila odpočinout a zapomenout. Dnes tomu však bylo jinak. Nevnímala jsem bílou krajinu, na kterou jsem skrz stromy hleděla. Vždycky mě tak uklidňovala, ale teď jsem musela stále myslet na věci, které by se tady, na tom místě, měly rozplynout.

Poslední dobou toho na mě bylo moc. Dozvídala jsem se šokující zprávy, které braly dech. Chtěla jsem zapomenout, ale nešlo to. Cítila jsem ten nejhorší druh strachu, strach o někoho a místo něj. Problémy druhých se mě vždycky dotýkaly víc, než jsem si byla schopná připustit.

Vločky se mi snášely na čepici i bundu, ale já o nich nevěděla. A neslyšela jsem ani plíživé kroky, které se ke mně pomalu přibližovaly. Začalo mi být zima na ruce, a tak jsem kuličkou vztekle mrštila někam za sebe. Ozval se tlumený výkřik. Bylo to až příliš blízko, než aby mě to neprobralo z přemýšlení.

Trhla jsem sebou a postavila se. Vůbec jsem netušila, jak dlouho tady sedím. Opatrně jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Široko daleko se v lese nic nepohnulo. Asi bych měla jít domů, napadlo mě.

Vyrazila jsem lesem směrem k domovu, ale nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo. Začal se zvedat vítr a ten rozpoutal ukázkovou vánici. Tady v lese násobenou i sfoukaným sněhem ze stromů. Navíc jsem měla pocit, že někdo jde za mnou. Nesčetněkrát jsem se ohlížela, ale nikdy jsem nikoho nezahlédla.

Buď tam skutečně nikdo není nebo se umí bravurně schovávat. Zajímalo mě, jestli tam doopravdy někdo je, ale nesebrala jsem odvahu otočit se a nakouknout za každý strom. Ještě mi zbývalo pár set metrů k lesní cestě, kde jsem tušila zdánlivé bezpečí, ale to už moje nervy nevydržely a já se dala do běhu. Zastavila jsem se až na cestě, abych popadla dech.

Když pak proti mně někdo vyskočil z křoví na druhé straně cesty, leknutím jsem strnula. V té chvíli můj mozek přepnul na automat a naprogramoval jediný příkaz – útěk. Nesmíš se ohlédnout, pulzovalo mi v mysli, ale i tak jsem to nevydržela.

Uviděla jsem ho, jak běží za mnou, ale zaplatila jsem tím jediným, co jsem měla. Rovnováha byla v tu ránu na nule a já letěla nekontrolovatelně vpřed. Dopadla jsem těsně vedle příkopu na kraji cesty a než jsem stačila cokoliv udělat, kdosi mě pevně chytil za paži a stáhl k sobě dolů.

„Co děláš?“ vykřikla jsem, ale odpovědi jsem se nedočkala. Ten někdo se na mě jen letmo podíval a dal si prst před pusu. Byl to chlapec, možná o rok, o dva starší než já. Obličej měl zakrytý černým šátkem; byly z něj vidět jen šedé oči.

Ten, co běžel za mnou zatím pomalu došel k našemu úkrytu. Sama jsem se divila, že jsem mu vůbec dokázala utéct, když jsem si teď uvědomila jeho výšku. Chlapec stále svíral moje zápěstí, a když jsme oba vylezli na cestu, jeho stisk ještě zesílil. Byl ale klidný a nepromluvil, dokud po mě můj pronásledovatel nevztáhl ruku. Stála jsem mezi nimi jako kus hadru mezi dvěma psi.

„Je moje,“ pronesl potichu. Ten druhý se zamračil. „Je moje,“ řekl podruhé stejně ledově.

„Ještě se potkáme,“ procedil skrze zuby ten druhý a pustil moji ruku. Chlapec se šátkem přes obličej si mě přitáhl k sobě.

„Příště to chce lepší plán,“ řekl ještě posměšně zčásti pro sebe, zčásti k odcházejícímu. Potom se otočil na mě. „A ty teď půjdeš se mnou.“ Přepadl mě strach. Ale opravdový strach. Nemohla jsem tušit, co od něj čekat. Zůstanu pak polomrtvá někde v lese a do rána umrznu! Žádný odpor z mojí strany však neměl smysl.

I když jsem se bránila a odmítala ho v čemkoli poslouchat, jeho síla byla nad to všechno.

„Nechci ti ublížit,“ začal. Já se na něj skoro vyčítavě podívala. „Tak přemýšlej, přece! Kdybych chtěl, tak tady se mnou nejsi.“ Takže já mám věřit tomu, že mě zachránil? Odmítala jsem si připustit, že se mnou nezamýšlí nic zlého.

Stále jsem ho probodávala nenávistným pohledem a jeho to zřejmě doopravdy bolelo. I když jsem věděla, že někde uvnitř můj osten výčitek cítí, snažil se zůstat chladný. Snad, abych z něj neztratila respekt.

„Tak podívej,“ po několika dalších desítkách metrů, kdy mě za sebou musel doslova vláčet, mu došla trpělivost, „buď půjdeš po svých anebo tě ponesu, ale v tom případě volné ruce ani nohy mít nebudeš, tak si vyber.“

Podřídila jsem se mu, i když nerada, a nechala se vést ještě kus po cestě a pak hustým lesem. Začínaly mě už bolet nohy, když jsme dorazili na malou mýtinku, uprostřed níž stál mohutný rozložitý buk. Na nejnižší větvi, která rostla asi metr nad zemí, seděli čtyři chlapci zabraní do živého hovoru.

„Nazdar, Štiko,“ zvolal jeden a seskočil z větve dolů. Ostatní ho následovali směrem k nám. Padla na mě ještě větší tíseň a zároveň vyvstalo množství zcela nevinných otázek.

„Copak, slečinka nechce spolupracovat?“ prohodil jiný a mile se usmál. Štika se srdečně zasmál.

„No jo, když bych jí to pořádně nevysvětlil, asi by nebyla tady, ale dole u nich.“ Ostatní ihned zvážněli.

„Tak přece,“ řekl potichu ten, co nás jako první uviděl přicházet. „A je…v pořádku?“ dodal ještě a úzkostlivě na mě pohlédl.

„Snad jo, ale bylo to v poslední chvíli.“ Štika si sundal šátek z obličeje. Mluvil už zase ledově klidně a tiše. Byla jsem zmatená a naprosto vykolejená. A chtěla jsem utéct. Chtěli mě donutit něčemu věřit a to jsem z duše nenáviděla. Nepřestávala jsem se snažit osvobodit.

Štika mě chytil už i za druhou ruku a držel mi je za zády, takže moje možnosti pohybu se značně omezily. Pak se jeden z nich dostal ke mně až příliš blízko. Silou, která už nebyla pod kontrolou, jsem ho kopla do holeně. Ustoupil o několik kroků dozadu a skoro upadl. Brzo ale získal ztracenou rovnováhu a vrhl se vpřed.

„Ty malá mrcho!“ vykřikl a napřáhl ruku, aby mi ránu vrátil. Byla jsem teď v postavení, kde jsem nemohla ani uhnout, a tak jsem jen poslušně čekala, až dopadne. Přede mě se ale náhle postavil jeden z hochů, co jen se zatajeným dechem čekali, co bude dál. Ti dva si byli hodně podobní, snad bratři.

„Tondo, co to děláš?!“ zeptal se překvapeně. „Nikdy jsi přece… Na holku bys nikdy nevztáhl ruku!“ Chlapec, kterého jsem kopla, už chtěl svého staršího bratra odstrčit, ale najednou se zarazil. Sklopil oči.

„Máš pravdu,“ zašeptal provinile, „ale ona je…jiná.“ Zadíval se na mě a pak na svého bratra. „Díky, Franto.“ Ten jen kývl a otočil se k nám.

„Přivaž ji támhle k té bříze,“ prohodil ke Štikovi, „ať nedělá potíže. Musíme to ještě probrat.“ Ocitla jsem se tedy bezmocná u stromu. Po mém přímém útoku už se ke mně nechovali tak ohleduplně, jako doposud. Ruce mi mrzly i tak, takže pokud objímaly strom nebo ne, bylo to jedno. Pokud ale někdo vyloženě trpěl, byla to moje hrdost.

Povídali si dlouho, až mě málem začalo mrzet, že jsem se chovala tak nepoddajně. Třeba bych teď mohla poslouchat, o čem se baví a promýšlet útěk. Takhle mi znemožnili cokoliv. Mohla jsem nanejvýš křičet, ale tady by mě stejně nikdo neslyšel.

Stála jsem tam bez hnutí, s prázdným výrazem ve tváři a znovu stále dokola si přebírala události posledních dvou hodin. Nic nedávalo smysl a nic nezapadalo do scénářů, které si můj mozek vybájil. Kdyby mi chtěli ublížit, už by to udělali. Ale kdyby nechtěli, proč to všechno? Proč tady stojím a ruce mi svírá bolest a chlad? V sedmnácti umřít, to by mě nenapadlo ani ve snu… Nechala jsem svou hlavu klesnout. Vyhráli…

„Ale dávej pozor, Paddy, má pěkně velkou sílu!“ volal Štika za chlapcem, který pomalu kráčel ke mně. Proč zase pomalu? Nesnáším to slovo! Vypadal jako šelma blížící se ke stromu, u kterého je přivázané jehně. Usmíval se.

Bylo mi jasné, že teď půjde o hodně. Utéct nebo ne? Ovládla mě panika. Jaké by byly moje šance při útěku? Paddy chvíli zápasil s uzly a já začala tonout ve víru svých pochyb. Nevědomky jsem propásla svou jedinou šanci a zcela klidně se nechala dovést k ostatním. Ti jen obdivně a trochu zaraženě koukali na mou zdánlivou krotkost.

„Teda, co jsi s ní udělal?“ prohodil někdo rádoby vtipem, ale nikdo se nesmál. Na každého dopadá naprostá bezmoc jinak. Ale každého to jednou zlomí. Jeho nitro odmítá porážku, ale zároveň neví, co dál.

Byla jsem silnou osobností s obrovskou hrdostí, jenže ne dost silná. Na svůj věk jsem vydržela hodně, říkalo mi to mnoho lidí, ale od toho okamžiku, kdy jsem sama sobě přiznala, že už nemá cenu bojovat, v té jediné slabé chvilce, jsem se změnila.

Někdy je až zvláštní, co dovedou slova… Tenkrát jsem si vzpomněla na jeden z mnoha citátů, které mi utkvěly v paměti. Bojuj s hrdostí až do posledního dechu a umírej s úsměvem.

Konečně jsem se sebrala. Tímhle přeci nic nekončí. Ne, nikdy nemá cenu vzdávat se před bojem! Nová síla. Byla všude kolem. Sebejistě jsem se narovnala a vyškubla se vší silou překvapenému Paddymu. Nemá cenu utíkat, budu se bránit. Chlapec se mě instinktivně pokusil znovu chytit, ale já už s tím počítala a uhnula. Stála jsem a oni proti mně. Už jsem se nebála.

„Bojíte se, že bych utekla?“ Nikdo neodpověděl, jen všichni čekali na vhodný okamžik, aby se po mě mohli vrhnout. „Zatím nemám důvod.“ Teď jsem já byla ten, co má navrch. Mojí výhodou byl klid. „Takže, co ode mě chcete?“ Opět všichni mlčeli. Ještě pořád čekali. „Pokud mi to neřeknete, nemám nejmenší důvod tady zůstávat a odcházím.“ Moje slova tančila na ostří mé vlastní trpělivosti.

Pak už jsem se jich nikdy neptala, ale v té chvíli mi připadalo, že jsem jim vzala slova. Udělala jsem tedy jedinou rozumnou věc, co v téhle chvíli udělat šla. Otočila jsem se a začala hrát jejich hru.

Odcházela jsem klidně a jen čekala, kdy mě znovu strhnou na kolena. Pustili se za mnou překvapivě brzo a překvapivě rychle, jenže tentokrát jsem se bavila já. S nepatrným úsměvem jsem si povzdechla. Máte, co jste chtěli, snad se teď už domluvíme.

Nechala jsem se chytit a dovést vzpouzející se zpět. Stáli jsme pod větvemi buku a já jen v duchu kroutila hlavou. Improvizace je základ žití…

„Tak tedy,“ začal Franta, „jelikož tě Štika zachránil, jsi nám povinna službičku. Máš dvě možnosti. Obě tě zavazují tím, aby ses k nám přidala.“

No, to si to teda pěkně vymysleli, proběhlo mi hlavou.

„A upozorňuji, že obě jsou na Paddyho zodpovědnost. Já bych tě nechal jít, ale on si nedá říct,“ usmál se, ale já se ani nepohnula. „Každá má něco do sebe, ale rozmysli se dobře. Takže první. Necháme tě jít, ale kdykoli budeme něco potřebovat a kdykoli tě zavoláme, přijdeš. A druhá. Už nějakou dobu se nemůžeme dohodnout, kdo by nás měl vést. Tak se staneš naším generálem ty.“

Převahu, kterou jsem nad nimi získala rázem byla pryč. Čekala jsem cokoli, ale tohle opravdu ne. Myšlenky se ve mně doslova vařily. Prokoukla jsem je a tím to bylo horší. Nedomysleli totiž několik maličkostí. To zachránění nebyla náhoda a tohle ostatní bylo jen divadlo. Chtěli mě mít přesně tady, kde jsem. Jde jim o mě a ne o odplatu za záchranu.

Nejdřív jsem vynaložila veškerou svou sílu, abych ruce, které mi drželi, dostala konečně do tepla kapes a pak teprve začala se svými otázkami.

„Chcete po mě, abych se stala vaším velitelem nebo abych tady byla, když mě potřebujete, ale proč?“ Teď se slova ujal Štika.

„Víš, ten, co za tebou běžel…neviděl tě poprvé. Sledují tě, už hodně dlouho.“

„A vy samozřejmě taky,“ odtušila jsem jedovatě.

„Jistě, ale jen hlídka,“ pokračoval Tonda. „Hlídka se stará o tvoje bezpečí a o to, aby něco neprovedli, u nich člověk nikdy neví.“

„Je to celé taková válka,“ převzal slovo od bratra Franta, „začalo to kvůli Tondovi, musel do nemocnice...“

„Takže pomsta,“ skočila jsem mu do řeči, ale on se na mě otočil.

„Ty nechápeš, co mu provedli…“ Můj pohled zabloudil k malému chlapci. Ale jeho výraz jasně říkal, že teď se o tom nechce bavit.

„No a pak ses objevila ty,“ ukončil Paddy nastavované vysvětlování.

„A co je se mnou?“ Když se mi podařilo vytáhnout z nich tolik…

„Jsi chytrá a taky dost silná a pro ty dole je tě škoda,“ usmál se.

„Prostě jsou to buď oni nebo my. Chytili by tě, tak jako tak.“ Z Frantových slov mi přeběhl mráz po zádech.

„Oni by se s tebou moc nemazlili, donutili by tě k poslušnosti a pak ti přikázali, ať nás zničíš.“ Už jsem se nadechovala, že budu se Štikou nesouhlasit, ale on mi nedal prostor. „Kdybys chtěla, můžeš to udělat, o tom nepochybuj.“ Slova mi zamrzla v krku a já se rozkašlala.

„Teď už snad víš všechno,“ vyslovil Tonda fakt, který visel ve vzduchu. Kývla jsem a uvědomila si štěstí, že stojím právě teď na správné straně. Od této chvíle byla pro mě správnou. Oni nelhali. V tomhle už ne.

„Máš pravdu, prokoukla jsi nás,“ začal najednou Paddy jakoby přesně uhádl, na co myslím. „Ty podmínky jsou blbost, můžeš jít.“ Ucítila jsem, že je to zkouška. Že by to byla konečně improvizace? Pro sebe jsem se zasmála. Tohle si vymyslel sám a teď. Nedalo se to nepoznat.

„Nemám důvod odcházet,“ řekla jsem jakoby nic. „Zůstanu.“ Po tvářích všech se rozlila úleva. „Ale řekněte mi ještě jednu věc, kdo jsou ti dole?“ Náhle se všichni zarazili. Tonda zabodl pohled do země a ostatní neřekli ani slovo.

„Jsou jako my, jenže úplně jiní,“ začal chlapec, který dosud nepromluvil a držel se stranou.

„Ale Šimone…“ Franta ho chtěl zadržet.

„Měl jsem s nimi tu čest,“ pokračoval tiše, „a za nic na světě už bych to nechtěl zopakovat.“ Domluvil a ticho zhoustlo. Bála jsem se cokoli říct. „Chceš zůstat i přes to?“ zeptal se Šimon a v jeho tváři byl při těch slovech stín bolesti. Kývla jsem, už nebylo co řešit.

„Myslím, že je správný čas na to, ukázat jim, že se ve mně nespletli.“

Někdo mi položil ruku na rameno. Když jsem se otočila, uviděla jsem Tondu.

„Já…promiň,“ koktal rozpačitě, ale já se mu zadívala do očí.

„Ty promiň, neměla jsem to dělat.“

„Ne, dlužíme ti omluvu, my všichni.“ Paddy seskočil z větve, na které seděl. „Měli jsme ti všechno vysvětlit už dávno.“

„Takže, jaké jsou rozkazy?“ zeptal se Franta a všichni se kolem mě opět shlukli. Najednou se mi svět otočil několikrát dokola. Co já to vlastně dělám? O dva roky starší, vlastně už dospělí lidé, po mě chtějí rozkazy? Rozkazy k válce, ze které už dávno vyrostli… Zhluboka jsem se nadechla. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem schopná převzít zodpovědnost za šest lidí včetně sebe.

„Co víme o nepřátelích?“ Moje první otázka na funkci velitele proťala ticho očekávání.

„Nic,“ odpověděl pohotově Franta. Nevěřícně jsem na něj pohlédla. Něco snad přece… „No, nic určitého nevíme. Snad jen to, že je jich víc, než nás.“

„O kolik víc?“ Rozhlédla jsem se po ostatních, ale ti jen krčili rameny. To toho teda vím… „A co my? Jaké jsou naše síly a naděje porazit je?“

„No, jelikož máme tebe…“ začal Paddy, ale já mu skočila do řeči.

„Ode mě, jako zázračného talismanu, žádnou zvláštní pomoc nečekejte.“

„Nejsi tu jen pro štěstí. To bys nebyla tady, ale támhle u toho stromu,“ ušklíbl se Štika.

„Dobře, o tom třeba někdy jindy. Teď chci odpověď.“

„Tady Tonda je kouzelník Naostřínože. Vyčaruje ti s loveckým nožem takové věci, že se nebudeš stačit divit.“ Paddy dál ukázal na Frantu. „Jeho brácha má zase takovou sílu, že by z tebe vymáčkl duši.“ Franta se zasmál.

„Přehání, jako vždycky.“

„Štika je naše nejlepší hlídka. Dokáže se plížit tišeji než kočka,“ pokračoval Paddy, aniž by jeho poznámce věnoval sebemenší pozornost.

Já jen kývla a snažila si všechno podstatné zapamatovat. Skutečně by si vystačili sami, napadlo mě, ale radši jsem tu myšlenku rychle zaplašila. Moje důvěra k nim stále ještě nedosáhla sta procent a nejspíš to nějakou dobu potrvá.

„Šimon toho o nich ví nejvíc z nás ze všech. Navíc, rychlost je jeho druhým jménem. A to doslova.“ Paddy se neohlížel na mé zamyšlení a dál mluvil. „Ty jsi chytrá a mrštná jak malá ještěrka…“

„A Paddymu to pálí až hrůza,“ dokončil jeho monolog Štika. Všichni se rozesmáli a i mě se na tváři objevil úsměv. Třeba to nebude až tak hrozné, ostatně nic se nejí tak horké, jak se to upeče. To, jak moc jsem se mýlila, mi však mělo dojít až o něco později.

Klouzali jsme dolů z kopce a co chvíli se chytali smrků, abychom neskončili na zemi. Slovo strategie jsem znala jen z dobrodružných knížek a pokus o něco jako plán by byl naprosto zbytečný. Jedinou mojí výhodou bylo, že jsem dokonale znala zdejší terén a mohla proto prozatím zorganizovat akci průzkum. Cílem bylo zjistit alespoň přibližný počet těch, co stojí proti nám a útěk byl jednou z možností ústupu.

Dole, pod kopcem, jsme se chvíli zdrželi, protože Tondu opět začala bolet zraněná noha. Nebude moct utíkat, uvědomila jsem. Je to moje chyba.

Musíme zůstat v lese. Nervózně jsem pohlédla mezi stromy.

„Jdeme dál,“ zašeptala jsem, když jsem znovu nabrala odvahu. Ušla jsem však jen několik kroků a pár metrů přede mnou se, jakoby spadli z nebe, vynořili oni. Jsou to skutečně mistři krytí. „Zpátky nahoru!“ vykřikla jsem a doufala, že nám už neodřízli cestu. Tady jich bylo jen o něco málo víc než nás, nemohli jsme ani tušit, co nás čeká nahoře. Naštěstí je to nenapadlo, ale zato byli dokonale sehraní.

Vyrazili jsme strmou strání vzhůru a neohlíželi se. Byla chyba, že jsem s takovouhle situací nepočítala.

První, kdo začal zaostávat, byl Tonda. Noha ho jistě bolela a já to chápala. Běžela jsem poslední, a když jsem se dostala až na jeho úroveň, zastavila jsem se. On se po mě nechápavě podíval.

„Jen běž,“ řekla jsem potichu a kývla očima, „chtějí mě.“ Jednou rukou jsem se opřela o strom a otočila se čelem k nepřátelům. Hnali se k nám tak rychle, že už nebyl čas si to rozmyslet. Na vteřinu jsem zavřela oči. Seshora jsem ještě zaslechla výkřiky, ale pak už jsem se ztratila mezi osmi chlapci a jejich hlasy mě zcela obklopily. Připadala jsem si jako ve snu, když mě snad všichni popadli za ruce a vláčeli dolů. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na zradu těch čtyř.

Nešli jsme ani moc dlouho a skupinka se zastavila. Překvapilo mě, kolik jich tady najednou je. Bylo jich patnáct, možná dvacet a přišli odnikud… Stáli v kruhu kolem nás. Mě teď drželi už jen dva, každý za jednu ruku. A drželi mi je za zády, takže ani do těch pitomých kapes jsem si nemohla strčit zkřehlé ruce. Nebránila jsem se, a přesto se mnou takhle zacházeli. Náhle přede mnou stál ten, se kterým jsem se setkala na cestě.

„Jednou jsi utekla,“ řekl a vysmíval se mi do tváře, „ale tentokrát tě v tom nechali, co?“ Zadíval se na mě s naprostým pohrdáním. „Stejně moc nechápu, proč to udělali, když vědí, že ty je můžeš zničit…“

Myslela jsem rychle. Možná až moc. Nečekal ode mě žádný úskok a já už jich všech měla po krk. Tentokrát jsem se dokonale ovládala, ale i tak jsem ho kopla vší silou, která mi ještě zbývala. Alespoň nebude moct utíkat. Ozvěna byla však rychlejší, než jsem počítala, a tak jsem pod prudkostí jeho rány dopadla do sněhu. Před očima jsem měla bílou mlhu, v hlavě prázdno a tvář mě nesnesitelně pálila. Klečela jsem a raději ani nezvedala oči.

Od té vteřiny, co mě svou rukou srazil k zemi už nepromluvil. Až do chvíle, než na les začalo padat bělavé šero. Přišel klidně, sám… A já, opět nedobrovolně opřená zády o strom, jsem mu lhostejně pohlédla do očí.

„Co chcete? Je vás třikrát víc, tak na co potřebujete ještě mě?“ Moje otázka byla naprosto samozřejmá. On se usmál.

„Víš toho tolik, co my ne… A já bych se to rád dozvěděl.“ I když se navenek smál mojí bezbrannosti, uvnitř mu hlodal strach. Držel si ode mě patřičný odstup. Byla jsem pro něj jako hladový tygr přivázaný na příliš krátkém provaze.

„Ale co chceš vědět? Byla jsem s nimi asi tak hodinu…“

„Je toho dost. Řekni, co víš.“ Příliš neplýtval slovy a to mě děsilo.

„Nic nevím, a kdybych věděla, tak ty budeš ten poslední, komu bych něco řekla.“ Sama jsem se zalekla těch troufalých slov, ale už bylo pozdě. Raději jsem zavřela oči, ale on nevycházel z klidu. Na tváři jsem ucítila letmý dotyk a mělkou rýhu ihned vyplnila moje vlastní krev. Otevřela jsem oči a lekla se, když se nůž v jeho ruce zaleskl v posledních paprscích zapadajícího slunce.

„Tohle je odměna za tvou nynější odpověď. Snad si ji příště rozmyslíš líp.“ Otočil se a bez dalšího slova výhružky odešel k ostatním.

Chvíli jsem zůstala oněmělá úžasem nad jeho mrazivě klidným chováním, ale jen do té doby, než první kapka krve skanula do sněhu u mých nohou a já si uvědomila bolest.

Setmělo se rychle. Vlastně během naší rozmluvy. A já nevěděla, na co myslet dřív. Na útěk, na to, co mu řeknu, až zase přijde nebo na ty čtyři…? Stále jsem měla před očima Tondu, jak zoufale se na mě dívá. Ne, nemohla jsem je nechat, aby ho chytili.

Bála jsem se, že přijde znovu. Ale nakonec…nemám, co skrývat. Jenže co mu řeknu? A co když bude chtít vědět něco, co opravdu nevím? Moje nejbližší budoucnost byla tak nejistá, jako ještě nikdy. Začalo opět sněžit a najednou jsem tu byla jen já a vločky. Zase sama. Zase duchem někde mimo sebe. A pak náhle se mého obličeje dotkla ledová ruka.

Na pár vteřin jsem zapomněla dýchat. To tomu někomu stačilo, aby mi zakryl pusu. Na krku jsem ucítila chladné ostří.

„Buď zticha,“ sykl kdosi tlumeně a vzápětí se ozval tichý praskot provazů. Čísi ruka mě popadla za bundu a strhla na zem za strom. Dívala jsem se do očí chlapci s černým šátkem přes obličej. „Teď rychle,“ zašeptal, „a dávej pozor!“ Popadl mě za ruku.

Tiše jsme vyběhli z lesa a brodili se hlubokým sněhem až skoro doprostřed louky. Sněžit přestalo už dávno a nebe se úplně vyjasnilo. Chlapec si sundal šátek a já uviděla tvář někoho, koho bych tady čekala ze všech nejméně.

„Paddy?“ vydechla jsem. On se na mě ani nepodíval. „Přijdou si pro tebe. Buď připravená.“ Pohled stále upíral k lesu, jakoby právě stromy za všechno mohly. Nechápala jsem to. Až, když se na kraji lesa objevily čtyři postavy spěchající k nám, začalo mi to docházet.

„Nikdy jim nezůstaneme nic dlužní,“ promluvil Šimon, „tak proč si nevybrat místo boje podle sebe?“

Stáli jsme v kruhu, zády k sobě, a pozorovali několik stínů, jak se plíží od stromu ke stromu jako pumy číhající na svou kořist.