Slabost pomsty a On

Autor: corinne (já)

(páté pokračování Cheorie...)

Nebojte se pomsty, neboť na spravedlivého nikdy nedolehne.

Nic. Tma. Pouhý nekonečný prostor. A pak se vše začalo zalévat světlem. Zářivým slunečním světlem. Objevil se obrys vysoké budovy kláštera i ušlechtilé hlavy Sav’éan. Šimon i Auri trpělivě čekali opodál.

„Už jsem se bál, že tě Duše nepustí zpátky,“ zasmál se a podal mi ruku. Pomohl mi vstát, přivinul mě k sobě a pevně mě objal. „Jestli nepřijdu do půl hodiny, jeď domů. Vezmi i Auria a zajdi za Marianne,“ zašeptal.

Poté se obrátil k mnichovi, který při našem příjezdu zaléval květiny na hrobech, kdesi na druhé straně parku, a teď pomalu kráčel k nám.

„Počkej… A co když …“ Nechtěla jsem ho pustit samotného.

„To už bude pozdě.“ Ani se neotočil, jen svůj zrak upíral k muži v šedé kutně.

„Pane…“ Mnich si ho nedůvěřivě měřil; nevypadal příliš přátelsky.

„Je uvnitř někdo z řádu?“ zeptal se sebevědomě Šimon a kývl směrem ke vchodovým dveřím největší z budov. Muž náhle změnil výraz a vážně pokýval hlavou.

„Jistě.“ Šimon vykročil za ním a oba brzy pohltily nevlídné útroby prastarého kláštera. Už teď jsem měla strach. Nevěděla jsem nic o jeho plánu, takže jsem nemohla v případě potřeby zasáhnout.

Čekala jsem. Vlastně ani nevím jak dlouho. Jestli to byla půlhodina, hodina nebo pět minut… Bylo mi to jedno. Pořád jsem si totiž nedokázala připustit, že by se už nevrátil.

Hafling, stojící vedle mě, znejistěl. Tihle koně mají v povaze klid, lásku a pochopení a Auri byl dokonalým příkladem tohoto plemene. Jenomže často dokázal cítit věci, které ostatní neviděli. Začal hrabat předním kopytem a zafrkal do země.

„Klid, hochu, jen klid…Auri.“ Otočila jsem se k němu a pohladila ho po zlatém krku.

„Auri?“ ozval se za mnou známý hlas. Stál tam Šimon. „Jsem rád, že jsi počkala. Pojedeme?“ Jakoby se nic nestalo, vzal si do ruky otěže svého hřebce. Přikývla jsem. Co se to s ním děje? Neřekne mi, jak dopadl, neřekne mi, že je Modrý plamen v bezpečí?

Zmatená, jako vždycky, jsem obešla Savanu a vsunula nohu do třmenu. Hned jsem ji ale zase vyndala, protože Auri se zničehonic postavil na zadní a snažil se vytrhnout Šimonovi otěže z rukou. Chtěla jsem k němu přiskočit a pomoct mu, on však cosi zašeptal a kůň opět klesl na všechny čtyři.

„Co se stalo?“ ptala jsem se vyděšeně. Mladý hřebec dělal často problémy, ale Šimonovi nikdy nic neprovedl, neshodil ho ani neutekl. Byli to nejlepší přátelé, opravdoví přátelé.

„V pořádku, můžeme jet.“ Šimon už seděl v sedle a usmíval se na mě. Jak se tam sakra dostal? Neviděla jsem žádný pohyb… Rychle jsem se vyhoupla na svou klisnu a dojela ho.

„Tak jak to šlo?“ Když nezačal on, musela jsem já. Jeho široký úsměv vystřídal nechápavý výraz. Pak, jakoby se probral…

„Jistě…je…v bezpečí.“ Ulevilo se mi. Z nějakého důvodu jsem mu věřila, i když se choval tak divně. O starost míň.

Sav’éan vesele poskakovala dolů z kopce a já si její rozvernost užívala. Jen Auri se vztekal a neustále škubal otěžemi, pohazoval hlavou a uskakoval na všechny strany. Šimon nepromluvil ani slovo. Když se mi opět zatmělo před očima, bylo to zhruba v polovině kopce, na kterém stál klášter, a já ucítila, že padám, leknutím vykřikl. Zase se změnil?

Vítej zpátky. Duše promluvila do jasného letního dne. Cítila jsem, jak ze země sálá teplo a od jezera po mé pravici vane chlad. Na severní straně stromů, směrem k jezeru, se třpytila jinovatka a mrazivý vítr sem foukal oblaka zvířeného sněhu. I tady je léto…ale co ten sníh? Jen se dívej. Postava, kráčející přes zamrzlou vodní plochu, v plášti ze světla… Ta záře je skutečná čistota lidské duše. Můžeme ji vidět jen my dvě spolu.

Duše mě přenesla na hradby pevnosti, která při mé poslední návštěvě hořela. Na jedné z věží odpočíval obrovský drak. Mohutné zvíře s planoucíma očima. Chtěla jsem vykřiknout, ale nešlo to. To on tu běsnil, to on zabil všechny nevinné lidi z tohoto sídla pokoje. Na jeho rozkaz. Opět jsem viděla jen ruku v bělostném rukávu, jak ukazuje dolů na tmavý stín, plížící se v přítmí zčernalých zdí.

Někdy není světlo dost silné a tma ho pohltí, někdy není člověk dost odvážný a strach ho zaslepí, zloba ochromí… A přece ještě není vše ztraceno. Náš zrak se stočil k malému děvčátku.

Vyděšená tím, co viděla, se strachy tiskla k jedné zdi. Prameny zlatých vlásků měla slepené zaschlou krví, tváře špinavé od prachu a popela s klikatými cestičkami slz a v očích, modrých jako nebe nad celou touto krajinou, měla děs. Chce ji snad zabít?

Obě postavy, ta ze stínu i ta ze světla, pohlížely na dívku, jakoby to byl přízrak. Řekni mu, ať to nedělá, pomoz mu, ať ho nepohltí tma. To děvče zemře, ale ne rukou našeho svěřence. Nesmí! Nevěděla jsem, co říct, nevěděla jsem, jestli mě rytíř vidí. Netušila jsem, co udělá. Uslyší tě, jen běž kousek blíž! Hlas Duše naléhal stále víc a víc.

Sestoupila jsem z hradeb jako sluneční paprsek a postavila se přímo za něj. Když se otočí, uvidí mě? Můj strach byl oprávněný, protože tenhle člověk vládl velikou mocí. Další zoufalé šeptání mého nitra a další vlna strachu.

„Nenech ji zemřít…“ slova se mi zadrhovala na jazyku, „nesmíš!“ Ten muž mě…uslyšel, ale neotočil se. Krátce zaváhal nad svým rozhodnutím a ta chvilka stačila k tomu, aby pod náhlým náporem temné energie klesla dívka k zemi. Už se nepohnula, nedýchala…jen u pasu se jí zaleskla krátká dýka. Tak moc mi připomínala…tu moji. Ruka mi sjela k opasku. Měla jsem ji stále u sebe. Že by existovala ještě jedna, stejná? To není možné. Povedlo se. Vzdaluje se zlu, svojí temné stránce. Bude v pořádku, jen pro mě udělej ještě jednu věc. Vyměň obě dýky, protože ta tvoje je čistá a zabít stín lze jen světlem…

Krajina kolem začala blednout, až se ztratila v paprscích slunce…

Ten pohled, mě tak dobře známý, na Sav’éan a svěží zelené koruny stromů mě opět přivítal do reality. Jakoby nic jsem se postavila a znova nasedla na svou kobylku. Šimon se chvíli jen divně koukal, ale když jsem mu věnovala jeden ze svých úsměvů, opětoval ho a začal se zase chovat normálně. Nebo se o to alespoň snažil.

Vesnice byla liduprázdná, bez jediného zvuku nebo zvířete, přesně jako předtím. Jen Auri se zastavil a nasál do nozder vítr, který se proháněl ztichlou ulicí. Šimon se na mě ani neohlédl a pobídl hřebce vpřed.

Náhle se za rohem jednoho z domů vynořil podivný jezdec. Jeho kůň byl štíhlý a vysoký; nádherný hnědák. Samotný muž na něm působil ztuhle jako kamenná socha. Zastoupil nám cestu a zvedl ruku. Ne na pozdrav, bylo to znamení.

„Tak jsme se opět setkali, Šimone. Tentokrát tě však řeka už nezachrání. Vyřídíme to rychle a nikdo se nic nedozví. Dlužím ti to, trestu nikdy neujdeš!“ Zděšeně jsem pohlédla na Šimona i na onoho muže. Co se stalo? A hlavně kdy se to stalo?

„Souboj. Meč proti meči,“ odpověděl po chvilce přemýšlení Šimon, aniž si uvědomil, že Modrý plamen už u sebe nemá.

„Nedělej si to složitější než to je,“ řekl stroze muž, „tady diktuju já a tebe se nikdo na nic neptal. Pořád jsi jenom uprchlík před spravedlností.“ Tahle jeho slova mi vzala dech. Šimon…musí zemřít! Choval se však stejně ledově, jako když o smrti mluvily purpurové přízraky.

„Počkej ještě! Nech ji odejít,“ ukázal na mě.

„Zajisté, madam může klidně opustit toto místo, na ni se žádná dohoda nevztahuje.“ Ležérně mi pokynul a já už chtěla odseknout, že nikam nejdu, ale Šimon seskočil ze sedla na zem a podal mi Auriho otěže.

„Nejezdi daleko a vrať se pro mě, až to skončí.“ Pak se povzbudivě usmál a otočil se zpět k muži na hnědákovi. Byla jsem naprosto ohromená tím, co řekl, ale podle jeho slov jsem pobídla Savanu, abychom co nejrychleji zmizeli. Hřebec se ohlédl a pronikavě zaržál. Dává mu sbohem?

Na druhém kraji vesnice, až za zatáčkou, na konci dlážděné cesty, jsem seskočila na zem a oba koně odvedla do uličky mezi dva domy. Svistot šípu prorážejícího vzduch, měl varovat všechny ostatní, když muž na hnědém koni spustil paži. Nebyl jeden, lučištníků bylo jistě dobrých padesát. Tohle…ne. Co budu dělat? Za žádnou cenu se mi nechtělo tam vracet a vidět ho…mrtvého.

Pak nastalo ticho. Děsivé ticho. Bylo ještě hlubší, než když jsme tudy jeli poprvé. Co když tam stále jsou a čekají, až se vrátím? V té chvíli jsem uslyšela volání. O pomoc. Znělo tak opravdově…ale přeci Šimon je… Byl to jeho hlas. Slyšela jsem ho tak hlasitě, jakoby stál vedle mě. Rozhlédla jsem se, ale nikdo kromě neklidných koní tady nebyl.

Opřela jsem se o zeď a zavřela oči. Už z toho všeho blázním. Před očima se mi začaly míhat útržky vzpomínek. Ale ty myšlenky nepatřily mě, byly cizí a pevné, tvrdé jako…dřevo! Otevřela jsem oči a odlepila se od roubené stěny domu, o kterou jsem se předtím opírala. Vzpomínky stromu? Chce mi je dát…? Nechala jsem tedy ten strom, aby mi ukázal, co mi chce říct.

Cítila jsem řeku i jeho radost z vody a větru. Samotnou vodu jsem spatřila až ve chvíli, kdy černé zvíře proběhlo kolem a rozstříklo gejzíry vodních kapek do všech stran. Nebylo samo, na jeho hřbetě seděl nejasný obrys člověka. Uslyšela jsem křik. To samé volání o pomoc, jako před chvílí. A ucítila jsem strach štvaného člověka. Několik výkřiků a několik vyřčených slov beze smyslu. Pak už nic. Co mi chtěl říct, to mi řekl.

Obrazy, kterým nikdo nerozumí, lidé bez určité podoby. Je to jen další otázka navíc. Bleskla mi hlavou myšlenka, tentokrát už moje. Patřila Šimonovi. Strom mi možná dodal sílu nebo to byla jen sžírná zvědavost, co mě nutilo se tam vrátit. Vzala jsem koně za otěže a pomalu vykročila k místu, kde jsem Šimona opustila. Už jsem se nebála, co spatřím, vetší starost mi dělala možná přítomnost těch několika desítek lučištníků.

Jakmile jsem ho spatřila, zapomněla jsem dýchat. Bez pohnutí ležel na zemi. Všechny šípy, které každý z mužů vystřelil, byly rozdrcené na třísky a pokrývaly dlažbu okolo jeho bezvládného těla. Přišla jsem blíž, ale neměl na svém těle ani kapičku krve. Bylo to celé zvláštní, moc zvláštní.

„Tak přeci ses vrátila,“ promluvil slabým hlasem, když jsem si k němu klekla. Bylo to děsivé. Mluvil, ale oči zůstaly zavřené a hlavně…nedýchal. „Veroniko, slib mi, že teď, když už jsi tady, uděláš to, o co tě požádám.“

Kývla jsem, neuvědomovala jsem si, že mě nemůže vidět. Ale on mě viděl! Bez jediného zakolísání v orientaci, mi položil ruku na rameno.

„Dobře, ale nebude to jednoduché. Vrať se do kláštera.“

„Co? Proč?“ Vůbec jsem netušila k čemu je to dobré.

„Vrať se do kláštera a vyhledej knížete z Havraních hor. Závisí na tom život někoho, na kom ti bezmezně záleží. Musíš tam jít.“ Znovu jsem váhavě přikývla, ale on svou pozornost obrátil ke svému zlatému hřebci. „Auri, ty jediný víš, jak to doopravdy je. Promluvili jsme si a já se ti za to omlouvám. Udělej pro mě laskavost, nedopusť, aby se Veronice cokoli stalo, až tady nebudu.“

Kůň pohodil hlavou na souhlas a vzepjal se na zadní nad tělem svého mrtvého pána. Chtěla jsem se dát do pláče a zůstat tady nejméně celý den, ale Auri to zřejmě viděl jinak. Poskočil na místě a pak se rozběhl zpátky, vzhůru do kopce. Na Sav’éan jsem naskakovala už za běhu, abych ho co nejrychleji dostihla. Měla jsem ho teď na starost a rozhodně jsem nechtěla, aby se mu něco stalo. Nebo…podle Šimona měl on na starost mě?

Nádvořím kláštera se rozléhal klapot kopyt dvou koní. Tentokrát mě však nepřišel přivítat onen mnich jako minule, ale muž ve středních letech. Oblečený byl, jakoby měl každou chvíli vyrazit v čele svého vojska na válečné tažení. Drátěná košile, na nohou vysoké jezdecké boty a u pasu meč. Řídnoucí hnědé vlasy sahající mu po ramena a krátký vous. Tvářil se velice ustaraně.

„Doufám, že ti neublížil, paní,“ oslovil mě mírně. Zlatý hřebec mezitím přiklusal k nám, aby si toho muže pořádně prohlédl. Rychle jsem ho chytla za otěže a zároveň přemýšlela nad smyslem slov, jejichž ozvěna stále ještě tančila od okna k oknu.

„Já…ne. Myslím…jsem v pořádku,“ vykoktala jsem, ale stále nechápavě pohlížela na muže ve zbroji. Uhodl na co myslím.

„Nevypadáte dobře, jste si jistá, že vám ten zloděj nic neudělal?“

„Zloděj?!“ Horečně jsem přemýšlela, kdo by mohl být míněným lupičem.

„No jistě, zloděj. Kdo jiný by dokázal ukrást Modrý plamen?“ pravil, teď už o poznání hlasitěji. Zatočila se mi hlava. Meč měl přeci u sebe Šimon! Náhle se mi zatmělo před očima a já se zmohla jen na ubohé „promiňte“, než moje Duše opustila tělo a přenesla nás obě zpět, do té jiné země.

Tenhle obraz byl jasný a skutečný. Byla tu Cesta, ta naše, kterou jsme dokázali procházet do minulosti. Byla tam i Cheorie, schovaná za rohem jednoho z mála domů, které tady stály. Co tady dělá? Duše mi neodpověděla.

Vznášely jsme se vysoko ve vzduchu a dole pod námi stáli dva muži. Jednoho jsem znala, moc dobře. Jeho tvář i rysy se mi otiskly do paměti už tenkrát, když mě poprvé zavolal. Byl to ten, který měl sám zničit Pána zla.

Stáli proti sobě. Oba byli připravení zaútočit, ale oba čekali. Rudý záblesk, jakoby osvítil celý svět. Scéna zmizela, barvy zbledly a opět se vše změnilo jen v oslnivé sluneční paprsky.

Otevřeným oknem proudil do místnosti čerstvý vzduch. Pootevřenými dveřmi sem pronikal šramot z vedlejšího pokoje. Ležela jsem na pohovce v útulné pracovně. V krbu hořel oheň a příjemně hřál. Posadila jsem a právě ve chvíli, kdy jsem chtěla vstát, dosud nepatrně otevřené dveře se rozlétly a v nich stál muž, který mě tak vřele uvítal.

„Výborně,“ promluvil s úsměvem, „pojďte se prosím posadit.“ Pokynul mi a já usedla na jednu z bohatě zdobených židlí u dubového stolu.

„Kde to jsem?“ Chtěla jsem na něj zahrát divadlo, protože vysvětlovat tomuhle člověku něco o tom, že moje Duše cestuje do jiných světů, by nejspíš nešlo.

„Omdlela jste, to se stává. Ale jak koukám, už je vše v pořádku,“ znovu se usmál a nalil mi pohár vína, které stálo na stole.

„Tak kdo je ten muž, který ukradl Modrý plamen?“ Vůbec jsem netušila, koho tím zlodějem vlastně myslel. Šimon byl mrtvý, ostatně z brány kláštera jsme vyjeli naprosto v klidu.

„Vysoký mladík, jistě dobrý bojovník. Myslím, že se jmenuje Šimon.“ Jeho jméno vyplivl s odporem a opovržením, ale mě teď dílky zapadly do sebe. Jistě, Šimon šel dovnitř, od té doby jsem ho neviděla. Ten, co vyšel ven, nebyl ten pravý, i Auri to poznal, jeho chování…byl až příliš zamlklý. Zbývalo ověřit jedinou věc.

„On je… Je už mrtvý?“

„Mrtvý?“ zasmál se muž, co seděl naproti mně. „Ne, smrt by pro něj byla jen vysvobozením. Za to co udělal, bude zavřený pod klášterem a už nikdy neuvidí sluneční paprsky!“

„Můžu ho vidět?“ Nasucho jsem polkla. Jestli je to pravda, můžu ho zachránit! Vzpomněla jsem si na slova toho druhého: „Vrať se do kláštera. Závisí na tom život někoho, na kom ti bezmezně záleží.“

„Jistě, samozřejmě, paní. Jen nevím, jestli…“

„Trvám na tom,“ přerušila jsem ho. Muž si povzdechl.

„Dobrá, pojďte,“ řekl potichu.

Procházeli jsme schodišti a místnostmi propojenými bludištěm chodeb. Snažila jsem si zapamatovat, kudy jdeme, ale po pár pokojích jsem to vzdala. Jediné, čím jsem si byla stoprocentně jistá bylo, že scházíme z vyšších pater do nižších. Prošli jsme vchodovou halou a zamířili ke schodům do sklepení.

Byl to tmavý kout světa, na který žádný vězeň asi hned tak nezapomene. Můj průvodce vzal z hřebíku na zdi klíče a odemkl mříž první cely. Posvítil dovnitř a já div nevykřikla. Ležel tam na vlhké zemi člověk. Stejně, jak ho tam hodili. Byl to Šimon, poznala bych ho všude.

Vrhla jsem se k němu a zadívala se mu do tváře. Měl ji mrtvolně bledou. Nádechy byly slabé a oči…zavřené.

„Jsem tady,“ zašeptala jsem a dotkla se jeho ruky. Otevřel oči, ale v tu chvíli bych byla radši, kdyby je nechal zavřené. Byly vyhaslé, patřily někomu, kdo už ztratil naději. Posadil se jen s mojí pomocí a vypětím všech sil. Chtěla jsem ho obejmout a přitisknout k sobě, ale jakmile se moje prsty dotkly jeho zad, vykřikl bolestí a musela jsem ho zachytit, aby znovu neupadl.

Věděla jsem, že něco není v pořádku. Strhla jsem z něj, už tak dost zničenou, košili.

„Pojďte sem,“ kývla jsem na muže, který už netrpělivě přešlapoval, aby přišel blíž. Světlo louče se tak rozlilo po celé ztemnělé místnosti.

Bylo to tak, jak jsem si myslela. Šimon měl záda rozdrásaná hůř než od medvědích drápů. Z hlubokých ran tekly stružky krve.

„Tohle je horší, než kdybys umřel,“ špitla jsem, ale hlas se mi zlomil a v očích se mi zatřpytily slzy.

„Ne, to jistě není,“ mluvil těžce a každé slovo mu působilo bolest. Přesto však pokračoval. „Jsme opět spolu a Modrý plamen je v bezpečí, musíme domů.“

„Můžeš vstát?“ zeptala jsem se úzkostlivě. Vůbec se mi nechtělo tvrdnout tady ještě několik dalších dní, než bude schopný vůbec se postavit na nohy.

Kývl, a tak jsem ho podepřela a pomohla mu. Taky nepatřil k nejlehčím a brzo mě bolely ruce, ale dělala jsem to pro něj.

„Připravte nám obvazy a něco pořádného k jídlu,“ prohodila jsem k překvapenému muži. Ten však nic nenamítal.

„Druhé patro, pátý pokoj,“ zamumlal znechuceně a odešel, aby splnil oč jsem ho požádala. Šlo to až překvapivě snadno. Je strašné, co mu dokázali udělat za tu chvíli, co jsem tu nebyla, přemítala jsem a začala si vyčítat, že jsem rozdíl mezi tím jiným a pravým Šimonem nepoznala dřív.

„Víš, co by mě zajímalo,“ řekla jsem, když jsme později večer seděli sami dva u večeře, „jak to, že ten muž dělal všechno, co jsem mu řekla?“ Šimon se pousmál, bylo mu už líp a veselá nálada se mu vrátila.

„Je to kníže z Havraních hor…“ Ta slova mi opět připomněla toho druhého: „Vyhledej knížete z Havraních hor.“ „…myslím, že ti to nejlíp poví sám.“ Jakoby věděl, že o něm mluvíme, objevil se onen muž ve dveřích do pokoje. Přisedl si k nám, ale netvářil se zle, jen velice vážně.

„Víš, měl jsem ti asi nejdřív všechno vysvětlit,“ začal.

Tázavě jsem na něj pohlédla. Bylo to znamení, na které čekal.

„Vím, že nepatříš do tohoto světa a jsem si vědom, že se chceš vrátit, ale i přesto mě vyslechni.“

Kývla jsem a napjatě čekala.

„Je to už patnáct let, co zemřel poslední velmistr Templářů. Od té doby řád upadá, protože dosud nebyl určen nový vůdce. Pán ze Sirrelu, také pocházel z vašeho světa, byl moudrý a vedl nás dobře. A po jeho smrti jsem převzal do svých rukou prozatimní vládu já. Celých patnáct let jsem hledal jeho nejbližšího dědice, který by byl schopný Templáře znovu pozvednout z prachu, kterým se dusí. Pak jsem zjistil, že Modrý plamen, meč, který se vystřídal v rukou všech božích bojovníků, si vybral tebe. Ihned jsem věděl, že jsi to ty, koho jsem celou tu dobu hledal. Chtěl jsem tě navštívit, ale ty jsi mě předběhla. A když mi potom tvůj společník donesl Modrý plamen, abych ho uschoval k našemu pokladu a ty jsi na nádvoří nebyla, neměl jsem jinou možnost…“

Omluvně se zadíval na Šimona a pak si přede mě klekl na jedno koleno.

„Tedy se tě ptám, paní, budeš nám velmistrem, který pozdvihne slávu Templářského řádu opět k nebesům?“ Měla jsem co dělat, abych neotevřela pusu úžasem. Já? Já mám být velmistrem? Já mám mít pod svou správou stovky nebo možná tisíce rytířů a mám řádu zajistit slávu? Já mám bojovat, když sotva udržím meč? Tázavě jsem pohlédla na Šimona. Ten mě objal.

„Jsme v tom spolu, jako vždycky,“ zašeptal sotva slyšitelně, ale já jsem mu rozuměla. Dodal mi odvahu už jen tím, že na mě promluvil.

„Dobrá, tedy. Budu vám velmistrem, kníže z Havraních hor. Vám i všem ostatním rytířům, kteří ještě zůstali věrní.“ Sama jsem se až podivila, kde se ta slova ve mně vzala, ale Šimon mě k sobě přitiskl ještě pevněji; řekla jsem to dobře. Muž vstal.

„Přeješ-li si to, zůstane Modrý plamen s naším pokladem skryt.“ Kývla jsem, nic víc už jsem nepotřebovala.

Pomohla jsem Šimonovi a pak jsem se sama vyhoupla Sav’éan do sedla.

„Zavolám tě, když bude třeba.“ Těmi slovy se s námi kníže rozloučil. Zavolá… Ale co když už se nechci vrátit? To očividně nikoho nezajímá.

Vyjeli jsme z brány krokem a ani cestou z kopce jsme nespěchali. Měla jsem spoustu otázek. Vylíčila jsem Šimonovi veškeré moje zážitky s tím druhým, s jeho dvojníkem i tak podivné návštěvy toho jiného světa.

„Slyšela jsem tvůj hlas, slyšela jsem volání o pomoc.“ On se na mě podíval a tvář mu zkameněla.

„O pomoc jsem volal jen jednou. Jen jednou, protože jsem věděl, že Cheorie je blízko. Zachránila mě a pak zachránila i jeho.“

Několikrát jsem zamrkala, protože se mi před očima objevoval stále stejný obraz: Cheorie, černá kobylka a v ní Modrý plamen zabodnutý až po jílec.

„On jí říkal Stínoočka pro její pronikavé černé oči. Je to anděl všech, kteří ji potřebují. Napravuje duše a zachraňuje těla. To ona mě tenkrát zachránila, v řece, před muži, kteří zabili dvojníka. To ona mě zachránila, když se postavila mezi mě a sílu rytíře, kterému spravila duši. To ona ho zachránila, když už nevěděl, jak dál a málem podlehl. A nakonec zachránila i tebe, když mu řekla, ať jdu za tebou. Právě v ten den, kdy ses poprvé setkala s purpurovými přízraky. Cheorie chrání všechny dobré.“

„Ale podle toho, co mi tady vykládáš, se to všechno muselo stát v minulosti. Tohle byl celý příběh, který se udál, než jsem spatřila přízraky…“ Byla jsem ohromená a úplně rozhozená událostmi posledního dne, ale Šimon jen pokrčil rameny.

„Minulost je něco neuvěřitelného. Něco, co dokáže zázraky s časem a prostorem, co si dokáže pohrát s osudy a změnit je. Ale může změnit i tebe.“

Vjeli jsme do tiché vesnice, ale cesta tady už nebyla dlážděná, byla štěrková. Ohlédla jsem se po místě, kde ležel ten druhý. Jisté je jedno, zachránil Šimona, ale kdo to vlastně byl?