Smrt aneb Jak to bylo doopravdy

Autor: corinne (já)

Ohlédni se i historie je kouzelná...

Psal se rok 1948. Byla mrazivá březnová noc z devátého na desátého, krátce po osmé hodině večerní. Zubožená země se pod komunistickým tlakem jen těžko dostávala z války. Z války, která se zapsala do dějin jako nejstrašnější válka za celou existenci lidstva. Z války, která se stala doslova celosvětovým konfliktem, nyní však už bylo po všem. Už dlouhé tři roky bídy a hladu.

Lidem ubičovaný prezident, jehož činy byly plodem čirého zoufalství a pocitu opuštěnosti v této těžké době. Pod nesmírným tlakem a ze strachu před „těmi rudými“ a jejich lidmi, kteří byli odhodláni kdykoli použít zbraně, které jim rozdalo zvrhlé ministerstvo vnitra, taktéž v rukou komunistů, byl nucen podepsat demisi dvanácti ministrů, nekomunistů.

Osud muže, na kterém visela spása, je dosud opředen tajemstvím… To on měl možnost rozhodnout o předčasných volbách a zabránit tak komunistickému převratu, který na čtyřicet jedna let svázal Československo do tvrdého a nemilosrdného režimu. Kdyby tenkrát odstoupil ze svého postu ministra zahraničí, uvolnilo by se tak více než polovina ministerských křesel a nikdo už by nic nenamítal proti novým volbám. On však váhal, dlouho váhal, ale nakonec zůstal jen tiše sedět a sledoval, jak prezident Beneš podléhá tíze událostí posledních pěti dní a podepisuje ten cár papíru, kterým si lidé vykopali vlastní hrob a to mu bylo osudným.

„Právě se vracím z Hradu, kde pan prezident…“ Takto vítězoslavně začínal projev Klementa Gottwalda, tehdejšího premiéra a šéfa Komunistické strany Československa. Lidé mu provolávali slávu, protože sami dělali všechno pro to, aby podepsal. Nikdo z nich však netušil, že tímto činem započne nová krutá éra komunismu…

***

Postarší muž seděl u otevřeného okna ve své pracovně. Usilovně pracoval na novém projevu pro své zítřejší vystoupení. Po dobré večeři však už neměl sílu ani náladu na jakékoli papírování. Opřel se tedy do polstrovaného křesla a zahleděl se na noční město. Svěží vzduch proudil do místnosti otevřeným oknem a přinášel s sebou tolik vzpomínek…

Odvrátil pohled a otevřel horní šuplík dubového psacího stolu. Vyndal z něj černobílou fotografii. Byl na ní vysoký muž na štíhlém plnokrevníkovi. Pohladil postavu i koně a zašeptal „Hectore, tolik mi chybíš….stejně jako ty…otče. Thomas Garique Masarik,… kdo si na tebe kdy vzpomene?“ Zaleskly se mu oči v náhlém záchvatu smutku a stesku z dob, kdy ještě se svým otcem jezdil rozlehlými parky na jejich zámku v Lánech. Byl jediný, komu otec Hectora půjčoval. Byl to neobyčejný kůň a malého Jana naučil jezdit dokonale.

Po chvíli vrátil obrázek zpět a otočil klíčkem, aby se k obsahu zásuvky nedostal nikdo, mimo něj. Zhluboka si povzdechl, opřel lokty o desku stolu a hlava mu klesla do dlaní. Po létech v exilu, kdy pomáhal Eduardu Benešovi s řízením zahraničního odboje, byl vyčerpaný. Tolik strachu,…nikdy nebylo jisté, jestli se další den opět probudí, válka se zdála být nekonečná… a jeho zničila.

A teď, když se věci konečně začali dávat do pořádku, vyšla jeho životní snaha naprázdno. Prezident byl už v Londýně velice nemocný a prodělal několik infarktů. Třásla se mu ruka při každém podpisu, ať to byl sebe důležitější dokument. Jejich práce byla zničena.

Prudce vzhlédl, když uslyšel podivný šramot v předpokoji. Zachvěl se strachem. Pohled mu sklouzl k odpadkovému koši pod stolem. Všechny dopisy, prohlášení, nařízení a další podobné papíry, které už byly nepotřebné, ihned zničil v krbu, kde stále hořel příjemně vonící oheň.

Ale dopis, který mu přišel včera, nehodil do plamenů. Byl příliš rozčílený, a tak papír jen zmuchlal do kuličky a hodil pod stůl. Bylo v něm varování…nebo výzva. Bezcenný kus ušmouraného papíru v obálce bez známky a místo podpisu jen nesmyslná čmáranice připomínající hvězdný vodopád. Stálo tam: „Čekal jsi moc dlouho. Je konec.“

Zavrtěl hlavou, zvedl se z křesla a zamířil do koupelny. Výhružný dopis, pche! Zavřel za sebou dveře a svlékl se, aby se po těžkém dni osvěžil příjemnou koupelí. Vlažná voda mu stékala po ramenech i zádech a chladila jeho rozpálené údy.

Oblékl si noční úbor, odemkl a donesl si z pracovny večerní noviny. Opět uslyšel podezřelé zvuky, tentokrát zaskřípaly dveře.

Muž ztuhl, škvírou v pootevřených dveřích uviděl rychlé pohyby dvou stínů. Odhodlaně rozrazil dveře do pracovny.

U jeho stolu stáli dva muži v hnědozelených uniformách a zrovna se skláněli nad jeho rozepsaným projevem. Jakmile uslyšeli hluk, otočili se. Červené hvězdy na jejich prsou mluvili za vše. „Přišli jsme vás zabít, pane,“ promluvil jeden z nich. „Jistě to víte. Dostal jste přeci dopis.“ Druhý se výsměšně usmál.

Muž, stojící ve dveřích, byl ohromený a třásl se po celém těle zimou, ale i strachem. V posledním zoufalém pokusu o záchranu bleskurychle skočil zpět do koupelny a zavřel za sebou dveře. Klíč vypadl ze zámku, když prve silou vrazil do dveří. Tiše zaklel a těkal očima po místnosti hledajíce pomoc.

Pohled mu spočinul na okénku, které bylo ale dostatečně velké na to, aby se jím člověk jako on bez problémů protáhl. Protože z vedlejší místnosti dosud nezaslechl výzvu, aby otevřel dveře, potichu se přikradl k oknu a otočil stříbrnou kličkou. Dobře namazané a udržované panty nevydaly jediný zvuk, a tak, když ho ovanul mrazivý vzduch, v jeho duši zazářila jiskřička naděje.

Pohlédl ke dveřím a potom dolů z okna. Propast, bezmála deset metrů hluboká, se pod ním rozevírala jako tlama smrti čekající jen na to, až se do ní vrhne. Poslední možnost. Pomalu se vysoukal na parapet.

Byla tu jen úzká římsa, bylo téměř nemožné utéct po ní, ale ta druhá možnost, skočit, byla ještě horší. Snažil se nedívat dolů a pomalu se sunul po římse, krůček po krůčku. Náhle se otevřely dveře a do malé koupelny vešli oni dva, bezpochyby policisté.

Muž, který se tak, tak přidržoval hladké zdi, se lekl, když jeden z nich vyhlédl z otevřeného okna a probodl ho pohledem. Zakymácel se, noha mu uklouzla a on, omráčený náhlým šokem, jedinou vteřinu letěl vzduchem. Nebyl žádný silák, ale jeho prsty instinktivně konaly svou práci; zachytil se jimi kamenné římsy.

Když otevřel oči, shledal, že ještě neleží na zemi, ale visí deset metrů nad zemí, neschopen žádného pohybu. Nebylo už, co by udělal, vše už bylo dokonáno. V okně se mezitím objevil i druhý muž, oběma se zlověstně leskly oči, ale jejich tváře naplňovalo zděšení.

Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta, ministr zahraničních věcí a blízký přítel současného prezidenta Eduarda Beneše, visící na římse Černínského paláce, několik metrů od okna své koupelny, zvedl hlavu a s hrdým výrazem jednoho z největších mužů historie se zahleděl na ty dva v okně. „Hotovo,“ zašeptal a pustil se. Ještě zaslechl vzdalující se výkřiky odkudsi shora…

***

Dokladů o jeho smrti je málo. Jak to tedy tenkrát bylo? Dozvíme se někdy, co se událo v bytě onu osudnou noc? A kudy vlastně přišli vrazi, když komorník ani nikdo ze služebnictva o ničem nevěděl? Otázky, které je už pozdě řešit. Všechno, co víme, se zakládá pouze na domněnkách, přibarvených a zkreslených.

Dostane se někdy uznání tomuto muži za jeho činy? Udělejme to my, uctěme jeho památku a předávejme dál jeho odkaz, který sám nemohl nikomu předat.