Polozemě - Virus

Autor: Eliz

(obsahuje pouze část příběhu kvůli kopírování)

Tma byla tuto noc podivná. Spíše jiná. Jindy prostě byla pouze nepřítomností světla, opak světla. Něco, co obklopovalo zemi, přírodu, města, domy i samotné lidi. Dala se zahnat světlem.

Ale dnes jako by tma měla vlastní osobnost, přemýšlela, vnímala a hlavně se lepila na lidi.

Dívka, které mohlo být něco málo přes jedenáct oběhů, vešla do své komnaty. Služebná jí pomohla svléknout fialovou róbu s nabíranou sukní a pomohla jí do bělostné noční košile. Pak jí rozpletla důmyslný účes plný kudrlin.

„Au,“ vyjekla dívka, když neopatrná služka zatáhla za hřeben, kterým právě rozčesávala princezně vlasy, příliš prudce. Rychle sklonila hlavu a pokorně se omluvila.

„Je mi to moc líto paní,“ zašvitořila a znovu se uklonila, i když ji princezna, zády otočená k ní, nemohla vidět. Dívka jen mávla rukou a nechala se dál česat.

Když byla služebná hotová, princezna stále seděla před zrcadlem a cítila, jak ji svírá ledová ruka špatné předtuchy. Nakonec služku odehnala a lehla si do postele. Nechala se přikrýt hedvábnou přikrývkou a zlobila se na matku, že ani tohle nemůže udělat sama.

„Dobrou noc, má paní,“ řekla komorná a sfoukla svíčku. Tiše odešla.

Nastal okamžik naprosté temnoty, kdy se dívka snažila rychle rozkoukat a přivyknout tmě. A i když se jí povedlo, náhle jí všechno v pokoji přišlo cizí a neznámé. Přitáhla si přikrývku ještě více pod bradu a čekala, že třeba usne.

Přesto to nedokázala. Ve vzduchu se vznášela tichá hrozba a ona ji vnímala. Tma se na ni lepila a stlačovala ji. V pokoji bylo stále větší dusno.

Dnes se stane něco zvláštního, pomyslela si hořce dívka a vylezla z postele. Naprosto tiše otevřela velké dvoukřídlové dveře a stejně tiše je zavřela. Kradla se chodbou a její bosá chodidla rytmicky bubnovala o dřevěnou podlahu.

Stanula před obrovskými zdobenými dveřmi, které s námahou otevřela. Ani nevěděla, jak se zrovna zde ocitla. Proč tu vše musí být veliké, postěžovala si sama sobě a jen co byla škvíra mezi křídly dveří, proklouzla tamtudy.

„Co teď,“ zamumlala si pro sebe a její hlas se rozlehl ve velkém sále. Vzápětí uslyšela výkřik, šramot a dětský pláč. Zalapala po dechu a snažila se najít nějaký bezpečný úkryt. Věděla, že přichází nebezpečí.

CORSOA

Stala jsem namáčknutá za brněním, jež neslo tenkou vrstvičku prachu. Neodvažovala jsem se ani dýchat, až když mě plíce nesnesitelně pálily, jsem slabě vydechla a zase se nadechla. Stejně to bylo hrozně hlasité.

Málem jsem spadla na zem, když jsem si uvědomila, kdo je ta postava uprostřed skupiny asi deseti tmavých postav.

„Mami,“ hlesla jsem bezslyšně a nevěřícně polkla. Ano, byla to ona. V náručí svírala malého chlapce a plakala. Spíše hystericky kvílela a malý chlapeček ji podporoval tenkým plačtivým hláskem.

Jeden zakuklenec ji popadl za zápěstí a bolestivě ho zkroutil. „Budeš už zticha,“ houkl na ni. Matka bolestí vyjekla a okamžitě byla uvědomena dalším zlostným šepotem.

Do očí se mi hrnuly palčivé slzy, které jsem vytrvale potlačovala. Jakékoliv vzlyknutí by mě mohlo rázem prozradit. Proč, vykřikla má duše, kdo stojí za tímto povstáním, co je špatně?

„Nesahejte na mě,“ vřískala matka a zlostně trhla svíraným zápěstím. Okamžitě dostala tvrdou ránu do obličeje. „Prosím, ne,“ zakňučela matka a začala si třít místo, kam ji ten hulvát udeřil.

Pozornost všech upoutaly dveře, které někdo prudce otevřel, a do sálu se nahrnuli Královští bojovníci v čele s někým, koho jsem důvěrně znala a milovala.

Můj otec.

Zalesklo se ostří, které vytáhl s pochvy a zakřičel na skupinu vzbouřenců: „Nevím, kdo jste, ale hned pusťte tu ženu a její dítě!“ Jeho hlas se rozléhal po celém sále a působil autoritativně.

Nejspíš to byl vůdce skupiny, kdo se opovržlivě uchechtl. „Nejsem tu proto, abych poslouchal svrženého Krále,“ vykřikl a máchl rukou do vzduchu, „přichází začátek nové éry a konec dynastie Evaarnů.“

„To si možná myslíš,“ zněla odpověď a otec i ostatní se vrhli do útoku.

A mě srdce bušilo jako šílené. V duchu jsem vykřikovala, když nějakému Královskému vojáku hrozilo nebezpečí zvláště otci. Naopak jsem zase jásala, když někdo zranil vzbouřence.

Otec bojoval a bránil matku statečně a ani nevím, kdo ho srazil k zemi. Ale jedno vím bezpečně jistě.

Už se nezvedl. Z jeho hlavy se skutálela koruna a podlahu zaplnilo ratoliště krve.

Ostatní vojáci byli rychle poraženi. S naprostou nevírou a oddaností hleděli na nejvyššího vládce a snad ani nepochytili, že je nepřátele srážejí k zemi.

Matka vykřikla a zhroutila se v bezvědomí k zemi.

Téměř jsem hlasitě rozvzlykala. Dusila jsem v sobě nekonečný smutek, vztek a bezmocnost a čekala, až vrahouni mého otce odejdou.

Nikdo se po mrtvých neohlédl. Zakuklenci vzali bezvědomou matku a i malým miminkem ji odtáhli sebou. Úkol splnili a tím pro ně práce končí. Ne vlastně ještě se musí zbavit té ženy a dítěte.

Počkala jsem ještě deset minut, dokud jsem si nebyla jistá, že už jsou pryč. Pak jsem vylezla ze své skrýše a poddala se pláči.

„Tatí, mamí,“ vykřikla jsem v naprosté zoufalosti. Tělem mi otřásaly vzlyky a nebyla jsem schopna normálního slova.

Jak je možné, že jsem v jeden okamžik přišla o všechny své blízké?

Sklonila jsem se nad mrtvým otcem a pronesla rituální žalozpěv a modlitbu. Každé slovo jsem vyslovila až na třetí pokus, jak jsem se stále zajíkala.

Pak už jsem jen běžela zámkem, dokud jsem nepadla do postele. Cestou jsem mihla další mrtvoly i mojí vlastní služebnou, která mi ten samý večer rozčesávala neopatrně vlasy. Ale to mi přišlo už příliš vzdálené a nepodstatné.

Po chvíli jsem se přinutila jasně myslet, co mám udělat. „Zmizet odsud,“ oznámila jsem si, abych narušila stísněné ticho. Také jsem to udělala. Sbalila jsem si věci, které podle mě byly nejdůležitější, a na sebe jsem si oblékla nejprostší šaty, co jsem měla a šedý plášť.

Naposledy jsem se ohlédla po místnosti, kde jsem prožila většinu svého života a chtěla jsem zadním vchodem uniknout. Něco mě ale zadrželo.

Zavraždění budou nejspíš i Královští vědci, takže bych měla asi něco vyzvednout, aby to náhodou nepadlo do špatných rukou.