Jedna malá foxovní záležitost

Autor: corinne

Strach lže a ty mu věříš...

Slunce pomalu vycházelo, svými paprsky hladilo voňavou zem a jeho estetické vnímání se násobilo s přibývajícím světlem. Bearrider ten den už neměl školu, a tak se rozhodl vydat se na cestu pomsty.

„Tak co?“ Stála jsem před zrcadlem. Byla sobota ráno a já se pořád ještě vzpamatovávala z toho přepadení. George mi dělala garde i odborného poradce.

„Vypadáš pořád stejně,“ zamručel. Moje umění zakrýt modřiny a viditelné šrámy pomocí make-upu se holt musí ještě vypilovat. Že to nedělám naposled mi bylo víc než jasné. Medvěd se zavrtěl a přešlápl na místě.

„Je ti něco?“ zeptala jsem se a dál na svá zranění soustředěně nanášela tělovou barvu. Vozil mě teď i ze školy, takže Bearrider se ukázal, i přes moje protesty, také ve městě. Pro tyhle příležitosti jsem měla dlouhý australský kabát a černou kuklu, aby identita zůstala co možná nejvíc skryta.

Cesta vždycky trvala jen pár minut, protože jsme ani jeden nestál o přílišný zájem ostatních občanů. Zpočátku nás také byly plné noviny, ale časem je to přestalo bavit, slídit po něčem, co nemají šanci odhalit. Báli jsme se návratu upíra.

„Ale nic.“ Znovu se zavrtěl. „Jen mám pocit, že se něco stane.“ Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Jak dlouho tam ještě budeš?“ Mamčin rozespalý hlas nebylo možno nepoznat.

„Už jdu,“ povzdechla jsem si.

Nikdo na mě zatím nic nepoznal, ale modřiny pomalu začínaly zelenat a já si dělala starosti. Tohle byl ovšem ten nejmenší problém. Naražená žebra bolela při každém nádechu, nemluvě o smíchu. Podařilo si mi vymluvit na koleno rozbité kdesi o cosi, aby mi mamka podepsala omluvenku na tělák.

Ruku i záda mi rehabilitoval George. Bolelo to, ale pomáhalo. Naštěstí to odnesla levá, takže o zápisky ve škole jsem nepřišla. Alespoň jedno pozitivum.

„Kdo zase rozhrabal ty záhony?!“ mamka se zlobila a já se strategicky stáhla do domu.

„Kdo rozryl ty záhony?“ ptala jsem se opatrně, protože George ještě od úterý nevychladl a jistě spřádal smrtící plány.

„To nechtěj vědět. Zdá se, že budeme muset vyřídit dva místo jednoho.“ To mi nešlo ho hlavy. Proč by upír rozhrabával záhony?

„Moment... Tys řekl my? My budeme muset?“ Jo, došlo mi to malinko později, to uznávám.

„No,“ upřímně se uchechtl, „nic jiného ti nezbývá. Dokud se o sebe nebudeš umět postarat sama, musím být já s tebou nebo ty se mnou.“ To znělo logicky, ale za nic na světě se mi nechtělo motat se do jejich věcí. Do věcí mezi upíry a medvědy. Nakonec, proč bych se nedokázala ubránit sama?

„Jasanový dřevo snad poznám, ne? A srdce je vlevo...“ začala jsem hájit svoje zájmy přeci jen zůstat stranou jejich rozepří. Jejich války.

„Podívejme se na to trošku z jiné stránky...“ odpověděl, ale já si stála za svým.

„Jenže...“

„Ano, vůbec nepochybuju o tvých botanických i anatomických schopnostech a vědomostech,“ ujistil mě, že slyšel dobře, „ale tady je potřeba žít a ne snít.“ Zarazila jsem se. Co tím myslí? Medvěd náhle zvážněl ještě víc. „Dám ti jednu otázku,“ pokračoval pak, „dokázala bys někomu ublížit?“ Upírovi? A v sebeobraně? Jistě. Moje sebevědomí nijak nestrádalo, to je pravda.

„No samozřejmě, že ano. Nenechám se přece zabít, ne?“

„Fajn a teď...dokázala bys někoho zabít? Jako zabít? A vidět umírat? Koukat se, jak k tobě upírá vyčítavý pohled v bláhové naději, že mu ten život vrátíš?“ No to je mi otázka!

„Jistě bych to dokázala, kdyby mi šlo o život!“ Začínalo mi to docela drásat nervy.

„Tak dejme tomu, že bys teda někoho zabila. Představ si to.“ Protočila jsem oči, ale poslechla. „A teď, dokázala bys s tím žít? Dokázala bys žít s pocitem, že jsi někoho zabila, ať už to byl kdokoli?“ Sklopila jsem oči. Tohle jsem nečekala. „Nedokázala,“ odpověděl za mě. Viděl mi to na očích.

„Ne,“ přisvědčila jsem a kousla se do rtu. Uvědomovala jsem si to, i když asi ne úplně. I kdyby to byl upír, nedokázala bych ho zabít.

„Takže, i kdyby ti nějaký upír dovolil přiblížit se s kolíkem k jeho hrudi, nedokázala bys to. Nedokázala bys bodnout. A já ani nechci, abys ty kohokoli z nich zabíjela. Necháš to na mě, rozumíš?“ Kývla jsem a cítila se jako malé dítě, které udělalo něco, co nemělo. „Netvař se tak děsivě,“ strčil do mě čumákem. „A vzchop se konečně! Vezmu tě s sebou a uvidíš dílo mé pomsty.“ Usmála jsem nad tím, jak dokonale filmově to řekl.

Ježděním ze školy se naše tréninky ještě zintenzivnily a já se do školy každý den skoro těšila, protože to znamenalo nové dobrodružství při cestě domů.

V neděli jsme si vyjeli jen tak, abychom nevyšli ze cviku.

„Měli bychom ti sehnat nějaké šmrncovní brnění, abys vypadal jako opravdický válečný oř,“ začala jsem zvesela. George mi smích opětoval.

„To spíš ty bys potřebovala zašmodrchat do něčeho, do čeho by se ty potvory nedostaly.“ Zasmáli jsme se oba a medvěd zrychlil krok. Pořád jsem si jaksi nemohla zvyknout, že jakmile přijde na improvizaci, přemýšlí on a já se vezu. U koní to bylo vždycky naopak. Zpropadenej zlozvyk, říkala jsem si pokaždé, když jsem hledala otěže.

V pondělí ráno probíhalo všechno jako obvykle. Druhou hodinu na těláku jsem se vyhnula skákání do výšky a byla za to ráda. Stačil mi smích mezi spolužáky. Navenek jsem se smála, ale uvnitř to bolelo. Zatínala jsem zuby ve snaze uniknout bolesti. Když mi vhrkly slzy do očí, všichni si mysleli, že jsou od smíchu.

Další nepříjemnost přišla, když jsem se odpoledne vypotácela ven. V parku před školou nepostával můj medvěd jako obvykle. Vlastně tady bylo ticho a pusto. Vždycky čekal na mě, nikdy ne obráceně. Co se stalo? Vydala jsem se tedy domů pěšky.

Funěla jsem do kopce podél hlavní silnice, a když jsem se konečně vyškrábala na vrchol, došel mi dech úplně. Naproti mě kráčel kdosi, koho jsem tak dobře znala. Kamarád. Ten nejlepší. Zachytil můj pohled, já mu zamávala a usmála. Opětoval mi úsměv. Když jsme došli blíž, oba naráz jsme se zeptali:

„Co tady děláš?“ Z mé strany to byla oprávněná otázka, jelikož tohle bylo místo, kde bych ho čekala ze všech nejmíň. Dali jsme se do řeči, smáli se a moje nálada se vyhoupla kamsi vysoko.

Jenže chvílemi se mi zdálo, že na mě kouká tak nějak divně. Známe se skoro sedmnáct let, ale i přesto mi přišlo nemožné, že by mohl něco poznat. Vždycky, když s ním mluvím, všechny starosti mě opustí. Prostě odplavou někam pryč. A tak tomu bylo i teď.

S úsměvem na tváři jsme každý pokračoval svojí cestou. Už dlouho jsem si nedala za ucho kytku. Ten den jsem to udělala.

Doma mě čekalo další překvapení v podobě plné ledničky a najednou jsem celá zvláčněla. Ten den jakoby všechno kolem očaroval. Nebylo na něm vůbec nic zvláštního, ale byl kouzelný. Na to, že George není ani doma, už jsem nemyslela. Žila jsem, to bylo hlavní. A bylo mi báječně.

Teprve až když jsem usínala, došlo mi, že chodidly necítím kožešinu jako obvykle. Uvědomila jsem se skutečnost medvědovy nepřítomnosti i fakt, že budu mít co dělat, abych usnula. Neusnula jsem. Celou noc jsem zírala do stropu, do zdi nebo prázdnoty pokoje a přemítala, co budu dělat, jestli přijde nějaká nezvaná návštěva. Neříkal George, že mě vezme s sebou? Něco se muselo stát. Jemu. Dělala jsem si starosti.

Na apríla jsem šla do školy jako na popravu a musím říct, že to skutečně poprava byla. Co to mají učitelé za hloupý zvyk vyvolávat lidi podle datumu? A proč jsem už desátým rokem první v seznamu? Ehm...první na seznamu, to zní docela...brutálně, ne?

Ze školy jsem vyšla zadumaná. Ani dnes na mě méďa nečekal. To už mi bylo zcela jasné, že se mu něco stalo. Celá nesvá jsem opět šlapala pěšky a doufala, že George se mi bude ode dveří smát a že mu nebude nic chybět.

Ve městě nějaký malý kluk zkoušel apríl na kde koho a já se musela pousmát, když mě oslovil.

„Dobrý den, paní.“ Nevšímala jsem si ho, protože na legraci tohoto typu jsem fakt neměla náladu. „Vypadla vám pětikorunka,“ pokračoval a zřejmě měl co dělat, aby se nerozesmál. Já nevěděla, jestli se mám smát jeho pošetilosti nebo mu říct něco moc pěkného. „Vypadl vám tady nějaký malý klíček,“ zkoušel dál, ale já ho vytrvale ignorovala. „Máte děravou podrážku,“ volal za mnou z posledních svých kreativních sil.

Čím víc jsem se blížila k domovu, tím víc se mi houpal žaludek. A co když jde o nějaký jeho pokus o vtip? Jak rychle mě to napadlo, tak rychle jsem tuhle variantu zavrhla. Ne, zrovna on by jistě neměl na vtipy náladu. Zvlášť, když takhle riskuje nechávat mě samotnou.

Zamkla jsem se doma, kousala si nehty a připadala si jako Bella ze Stmívání. Abych tu hrůznou představu zaplašila, sedla jsem si na parapet a koukala ven. Vzduch v místnosti brzo zhoustnul a celý dům začal připomínat vězeňskou celu. Můžu ven jen s doprovodem... Nevěděla jsem, co dělat dál.

Ten upír měl dva dny na to, aby se o něco pokusil. Nic se nestalo, takže z toho lze usoudit, že tady už není... Vařil se mi mozek. Všechno ve mně křičelo po procházce a já si nakonec řekla, že tím se nic nezkazí.

Opřela jsem se o jeden ze stromů a jen tak se dívala do prázdna, poslouchala ptáky a užívala si teplo slunce. Les voněl jarem. Náhle se ozval šustot jehličí a pod nohama mi proběhlo cosi malého a hbitě to zmizelo v křoví opodál.

Lekla jsem se a pak málem vykřikla, když mě zahalil temný stín. Zamrazilo mě. Cítila jsem, jak ten někdo natahuje ruku a bála se otočit. Trvalo to snad věčnost, než mi ruka spočinula na rameni. Necítila jsem však sílu, spíš tíhu. A na tváři chlupy. Otočila jsem se a George zase klesnul na všechny čtyři.

„Co tady děláš?“ zeptal se odměřeně.

„Kde jsi byl?“ odpověděla jsem otázkou a nešetřila rozhořčeností.

„Nejdřív mi řekni, co tu děláš,“ nedal se odbýt, ale já už odpověď měla.

„Bydlím tady,“ odsekla jsem.

„Byl jsem...“

„Ano?“ dala jsem ruce v bok a hlavu na stranu.

„Honil jsem jednoho...jednu...po lese, no...“

„Celé dva dny?“ Kývl a mě nezbylo nic jiného, než ponořit ruku do jeho husté srsti a obejmout ho. Bylo si k tomu třeba kleknout, ale pro svého méďu jsem to ráda udělala.

Ne, opravdu nikdy před nikým jsem si ještě neklekla. Ne před nikým z našeho světa. Upíři se samozřejmě počítají k nám...

„Chyběl jsi mi. Měla jsem strach.“ Medvěd zavrněl jako kočka. Pocítila jsem nutkání zhluboka se nadechnout a očistit se tak od strachu, který na mě doléhal. Jakmile však byla překročena určitá hranice únosnosti a hrudník se zvedl příliš, naražené kosti o sobě daly vědět. Byl to už týden od návštěvy upíra, ale žebra nevypadala, že by chtěla přestat bolet. George náhle ztuhl a otočil uši směrem vpravo.

„Nehýbej se,“ sykl na půl pusy. Zůstala jsem klečet a jen opatrně svěsila ruce, protože medvěd se chystal ke skoku. Skočil a já se ohlédla. Pod hnědou koulí chlupů nebylo nic vidět. Jenom to prskalo a vrčelo a štěkalo a mrskalo to sebou jako pstruh nasuchu.

Netrvalo dlouho a George se vztyčil na zadních. V jedné tlapě držel za ocas malou lišku, která nadávala a v jednom kuse se ho snažila kousnout.

„Tohle je ten prevít, co nám hrabe v záhonech,“ pravil medvěd s pořádnou dávkou zadostiučinění.

„Kdyby po mě nikdo nestřílel, mohli jsme mít všichni klid!“ vztekala se liška a mě došlo, co že to vlastně tenkrát tak klelo v tom křoví, když jsem čtvrtou ránu netrefila. George se rozesmál a já taky.

„A to toho slídila honím dva dny jenom kvůli tomuhle?“ smál se medvěd a pustil lišku na zem. Ta jen nakrčila čumák a chtěla zmizet, ale já ji zadržela.

„Kdyby bylo někdy něco...víš, za to postřelení...“ Měla jsem co dělat, abych zachovala vážnou tvář. Liška zkroutila ocas do spirálky jako veverka a dělala, že přemýšlí.

„Tohle zvíře,“ kývla směrem k medvědovi, „by mělo být na vodítku.“ Uraženě se oklepala a pelášila pryč. Znovu jsme se oba začali smát, ale Georgova tvář se ve vteřině proměnila. Náhle. Bez jakéhokoli varování. Úsměv z ní zmizel a byl najednou zase vážný, jako když mi dával kázání.

„Norbert měl dva dny na to, aby něco provedl. Nic neudělal,“ pronesl zamyšleně. „A přece neodešel,“ dodal a mě bylo najednou zase úzko. Najednou se strach vrátil a srdce rozbušilo jako o závod.

„Copak?“ ozvalo náhle odnikud. „Nemáš chuť si naše setkání zopakovat?“ Upír vycítil moje emoce a George samozřejmě taky.

Stál před námi jakoby spadl z nebe. Letmým pohledem si změřil medvěda od čumáku k ocasu a od hřbetu až po drápy a vrhl se vpřed. Já to nečekala, George zřejmě jo. Ve zlomku vteřiny stál na zadních s vražedným výrazem v očích.

Upír do něj narazil ramenem a já čekala, že všechno bude jako vždy. S Georgem to ani nehne a od útočníka bude jednou pro vždy pokoj, až ho zítra budou sbírat po lese. Když se méďa zvedal, odstrčil mě stranou, takže jsem tu hrůzu pozorovala ze země. Možná to tak bylo lepší, jinak bych se sesypala.

Jakmile se totiž setkaly obě jejich síly, jako bych se ocitla v jiném světě. Trvalo věčnost, než mi to došlo. George se nepostavil nárazu a nevykročil dopředu, jako vždycky. Místo toho o krok ustoupil a ztratil tak svoji stoprocentní rovnováhu. Náraz jím mrštil o několik metrů dál. Co se to jen děje? Ve tváři upíra se zračila spokojenost.

„Tak jsem to odhadl dobře,“ posměšně se usmál. Nevěděla jsem, co tím myslí. Ale medvěd nevyskočil a neoplatil mu útok. To mu nebylo podobné.

Snažila jsem se zachytit jeho pohled, ale on jen výhružně vrčel a pozoroval svého protivníka. Ten stál, bez jediného pohybu a usmíval se.

„Jsi zraněný, medvěde. Vzdej to, už nic z tvé strany, co by se dalo počítat jako odpor, nemá cenu.“ Zatajila jsem dech. George a zraněný? Co se mu stalo? A kdy? Umírá? Nesmysl! Ještě před chvílí přeci honil tu lišku. Tak co...

„Buď fér,“ zavrčel a rozhodně nevypadal na to, že by se chtěl vzdát jen tak. Vypadalo to, že do souboje šel s plánem, že nevyhraje.

„Georgi,“ zašeptala jsem a nebyla schopná přemýšlet o ničem jiném. Ani jeden z nich si mě však nevšímal.

„Čest přeci náleží všem. Někomu ve tvém postavení se přece nesluší, aby zápasil se zraněným.“ Upír se zamračil, i když jsem to nemohla vidět přímo. „A ty jsi to věděl od začátku.“ Medvěd věděl moc dobře, co říká. „Dej mi týden.“ Z postoje jeho protivníka však nešlo nic vyčíst.

„Abys viděl, že čest mám,“ odpověděl stále ještě podmračený. „Ale nebude to zadarmo,“ dodal. Teď měla přijít ta nejdramatičtější chvíle celého dne.

Upír ukázal na mě. Začalo mi hučet v hlavě a otřásla mnou neuvěřitelná závrať. Měla jsem pocit, že se rozletím na milion kousků.

„Přijdu za týden, ale ta maličká půjde se mnou.“ George se mu zadíval hluboko do očí. Hledal v nich snad pravdivost jeho slov? Byla to situace, ze které nešlo uniknout. Buďto já nebo medvěd. A rozhodnutí je na něm... Ještě se chvíli zamyslel.

„Můžeš mi zaručit, že se vrátí...živá?“

„Na svou čest,“ odpověděl a opět mu na tváři pohrával úsměv.

„Tak dobrá,“ zamručel nakonec. Zavřela jsem oči. Rukojmí, sakra! Zatočila se mi hlava a cosi uvnitř vybuchlo. Zatmělo se mi před očima.

Pamatuju si jen to, že když jsem se je pokusila otevřít, neviděla jsem nic. Byla jsem někde...někde... Nedokázala jsem si vybavit žádné slovo, které by to místo charakterizovalo. Byla tam tma, zima a příšerně tam páchlo něco jako...mrtvola! Nic bych za to nedala, že byla lidská...