Cheorie

Autor: corinne (já)

Někdy jsou věci, které se zdají být neskutečné, skutečné,…a někdy jsou věci, které se zdají být skutečné, neskutečné…

Osmý květen – Den osvobození, ale také den, který změnil moji budoucnost i celý můj dosavadní život.

Tráva se vlnila na dlouhých loukách a vytvářela tak dojem nespoutanosti všeho kolem. Jako každý den, jsem bezcílně bloumala krajinou okolo našeho domu. Hledala jsem klid přírody a hloubku duchů stromů nebo možná dobrodružství. Jedinou kapku ohně, která by mě ohřála a probudila to něco, co ve mně jenom dřímalo, co dosud nemělo ani možnost vystoupat na povrch.

Žila jsem život šestnáctileté dívky. Žádný kluk o mě ani okem nezavadil, všichni okolo se zdáli být jen povrchní a arogantní, zvlášť moji vrstevníci.

Bezmyšlenkovitě jsem se brodila vysokou trávou; letos přišlo léto opravdu hodně brzy. Bylo teplo a příjemný chladný větřík si pohrával s nově vypučelými lístky. Ani jsem si neuvědomila, že už nemám pod nohama zarostlou polní cestu, ale měkké jehličí.

Lesy tu byly řídké a protkané širokými cestami vysypanými hrubým štěrkem. Nebylo místečka, které bych tady neznala. Pečlivě proklestěné houštiny sotva skryly několik kusů vysoké zvěře a pár králíků a lišek. Kromě ticha a odpočinku tyhle stromy nenabízely nic.

Zdrcená událostmi posledních jedenácti měsíců jsem se posadila na kamennou lavičku u cesty. Kámen, vyhřátý od sluníčka, byl na dotek jako hedvábí.

Přemýšlela jsem o zvratu, o tom dni, od kterého…Tenkrát jsem byla ještě dokonale šťastná a bezstarostná.

Osmý červen. Už nějakou dobu jsem měla divný pocit a cosi mě táhlo do lesa. Pojď. Pojď, šeptaly stromy naléhavě. Pomalu jsem si rovnala své poházené myšlenky…

„Kam dneska pojedeme?“ zeptal se mě s úsměvem Šimon, když bral do ruky lehké kožené sedlo. Zarazila jsem se v půlce kroku. Už jsem chtěla vykřiknout, že si chci vyčistit hlavu dlouhým cvalem po louce, jako vždycky, ale pak jsem ucítila vůni čerstvě nařezaného dřeva a vyslovila jsem myšlenku dřív, než jsem mohla zvážit okolnosti.

„Les.“

Měli jsme mezi sebou několik němých dohod a jedna z nich byla jednoduchost a stručnost kdekoliv a kdykoli. Šimon se na mě podíval a zakroutil hlavou.

„Teda Zrzko,… odkdy máš ráda les? Neříkala jsi náhodou…?“ Otázku už nedopověděl, když jsem se prudce otočila a propálila ho očima. Na svoje dlouhé vlasy jsem byla pyšná a byla jsem hrdá na to, že můžu být zrzkou. Tohle oslovení jsem však z duše nenáviděla. Jeho laškovný výraz pod žárem mého pohledu zkameněl. Otočila jsem se na patě a, na důkaz pohrdání, jsem hodila svou hustou rezavou hřívou, aby měl vztek.

„Myslela jsem, že už ses poučil z mojí povahy,“ prohodila jsem, když už byla stáj daleko za námi a atmosféra, která tam vládla, se už rozpustila v teplých paprscích slunce. Pokrčil rameny.

„Poučil, ale tady jsi vždycky sama sebou. Miluješ volnost a široké louky, cval a vítr ve tváři…“

Až doteď jsem měla hlavu hrdě vztyčenou, ale po těchto jeho slovech mi brada poklesla a já se na něj otočila. Věděl toho víc, než jsem myslela, že při našich společných vyjížďkách vnímá. Jeli jsme bok po boku, ale když jsem na něj tázavě pohlédla, znovu pokrčil rameny.

Ne, opravdu mezi námi nic nebylo. Může vám to připadat jako nesmysl, ale bylo to další z našich tichých pravidel: nezačít se chovat hloupě. On s žádnou nechodil a ani já se neměla s kým scházet. Líbil se mi, jeho vlasy barvy písku, jeho šedé oči, které skoro nikdy nebyly vážné, jeho štíhlé tělo bláznivého mladého muže, půl roku před osmnáctkou. Měla jsem ho ráda…jako dobrého kamaráda, toho nejlepšího. Ostatně, byla jsem to já, kdo ho poprvé přemluvil, aby zkusil jezdit. Koně pro mě byly vším a splnil se mi jeden ze snů, když i Šimon jim naprosto propadl.

„Tak kudy?“ Jeho dotěrná otázka mě vytrhla z chvilkového zadumání. Znechuceně jsem se zašklebila a pobídla svou arabskou klisnu Sav’éan do klusu, po vrstevnici kopce, směrem k lesu. Šimon mě rychle dohnal.

Se svým zlatým haflingským hřebcem někdy míval potíže, ale ten se dneska choval vzorně jako nikdy předtím. Přeci jenom to byl hřebec, žádný klidný valášek a Šimon byl pořád ještě v jízdě začátečník, ale když si Auria kupoval, oba si padli do oka a Šimonovi už mladého hřebce nikdo nevymluvil.

„Verčo, co se to s tebou děje?“ znovu nechápavě zakroutil hlavou. Neodpověděla jsem. Koně klusali polní cestou a všechno se zdálo být krásné, jako vždycky, když sedím v sedle a svěží vítr mi cuchá vlasy. Přiblížili jsme se ke stromům možná až příliš rychle. Uvnitř jsem se zachvěla, ale navenek jsem na sobě nedala nic znát. Až teď jsem si uvědomila, proč vlastně nemám les ráda. Působil na mě děsivě. Nenápadně jsem sevřela mezi prsty Sav’éaninu hřívu, když jsem uslyšela žalostný šepot listí. Teď už jsem nemohla couvnout.

„Vždyť jsou to jen stromy.“ Šimon měl prostě oči všude. Předjel mě s výsměšným výrazem ve tváři. Les jsem nenáviděla, proč jsme sem jenom jeli? Proč jsem to chtěla? Pak jsem si uvědomila, že se Sav’éan zastavila. Vycítila můj strach a teď vystrašeně zírala do lesa před námi.

„Savano, pojď, ať je doženeme.“ Lehce jsem ji pobídla, ale ona se ani nehnula. Vytřeštěné oči upírala mezi stromy, doprava od místa, kde jsme stály. Uši měla přitisknuté k hlavě a všechny svaly měla napjaté. Podívala jsem se tím směrem a spatřila něco neuvěřitelného. Stálo tam velké černé zvíře, téměř splývající se stínem, který tady byl všude. Zářivé černé oči se mu leskly; hledělo stejně vyděšeně jako Sav’éan a teď i já. Ten tvor se bál stejně jako my, možná i víc. Byl menší než Savana, ale nejasný obrys jeho těla prozrazoval, že jde o jakýsi druh kopytníka, možná zebra… Byla však celá černá.

„Šimone!“ Ohlédla jsem se a zjistila, že stojí kus dál po cestě a má co dělat, aby se nerozesmál. Začalo se mi dělat špatně. Otočila jsem svou klisnu a pobídla ji z lesa. Ochotně zrychlila do cvalu a hnala se loukou pryč jako vítr, dokud nebyly stromy i se svými tajemnými stíny a s tou bytostí daleko za námi.

Šimon mě tenkrát dohnal jen těžko a přinutil mě zpomalit. Od té doby jsem se na to místo, kde jsem viděla černou zebru, už nevrátila, ačkoli mě sžírala zvědavost a neodbytný pocit, že toho tvora musím alespoň ještě jednou vidět. Několikrát jsem podlehla a vydala se do lesa sama, ale okolnosti mi nedovolily ani se přiblížit k tomu místu, k tomu okraji lesa.

Uplynulo jedenáct měsíců a během nich jsem se lesa přestala bát. Toulala jsem se jím hodiny a hodiny…

A osmého května, když jsem usedla na kamennou lavičku u cesty, kterou jen málokdo chodil, jsem si to podivné setkání znovu přehrála v hlavě, jako už tolikrát předtím. Zavřela jsem oči a přepadl mě tísnivý pocit, že mě někdo pozoruje. Kdo by tady mohl být?

Chladná ruka mi pevně sevřela rameno, až jsem bolestně vykřikla. Někdo stál za mnou, ale než jsem přemohla strach a otočila se, tatáž ruka pustila mou paži a kdosi mi ji přitiskl na pusu. Vší silou jsem se snažila vykroutit ze sevření a postavit se, ale pak jsem na uchu ucítila teplý dech.

„Budeš zticha?“ Horlivě jsem přikývla. Tlak povolil a já vyskočila a se šíleným strachem ve tváři se zadívala na toho, co stál za mnou. Navzdory zděšení jsem byla velice překvapená, když jsem spatřila vysokého muže, zvláštně vyčnívajícího z obyčejné civilizované krajiny. Byla to spíš jen postava zahalená v purpurovém plášti s kápí s pouhým stínem místo obličeje.

Chtěla jsem vykřiknout znovu, ale jeho prázdné průhledné oči dávaly jasně najevo, že mám mlčet. Bleskově jsem udělala čelem vzad a chtěla mu uniknout z dosahu těch děsivě ledových rukou. Cestu mi však zatarasily další čtyři přízraky.

„Viděla jsi Cheorie!“ zavrčel jeden z nich. Dál už ani jeden neřekl nic. Všech pět kolem mě udělalo těsný kruh a chytlo se navzájem za ramena. Krajina lesa kolem se v jednom okamžiku úplně vymazala a v dalším přebarvila. Stáli jsme teď několik kilometrů od místa našeho setkání. Kouzla…, přízraky bez tváře…

Zmodernizovaný svět, ve kterém jsem žila, odporoval zázrakům a vůbec všemu, co se nedalo vědecky vysvětlit. Tohle místo jsem znala. Byli jsme uprostřed hustého lesa, jednoho z mála zdejších úkrytů. Jen jedna věc tady byla neobvyklá. Kousek od nás mezi stromy začínala cesta, která pokračovala dolů z kopce. Tady přeci nikdy cesta nebyla. A co je to za nesmysl dělat začátek cesty uprostřed lesa…?

Odpovědi se mi nedostalo. Dva, z těch v pláštích, mě dost nešetrně přivázali k nejbližšímu stromu, snad, aby mě pořád nemuseli hlídat, a pak se svorně, všichni naráz, postavili přede mě. Neměla jsem v plánu klást odpor ani utíkat, dokud nezjistím, co jsou zač. Bála jsem se, ale ne tak, abych ztratila veškerou rozvahu. I když moje odvaha utrpěla těžkou ztrátu, neměl to být ještě konec. Naopak, teď teprve mělo všechno začít.

„Viděla jsi Cheorie! Před rokem!“ Neměla jsem ponětí, který z nich to říká, ale začala jsem pátrat ve vzpomínkách. Před rokem… Byla jsem…se Šimonem…v lese… Pak se však v mé mysli rozsvítil zážitek jako zářivá žárovka. Ten tvor…černá zebra… Tak tohle by mě nenapadlo, že kvůli tomuhle…

„Viděla jsi Cheorie! Musíš zemřít!“ Teprve teď jsem pochopila, proč se jich mám bát. Chtějí mě zabít, … ale proč?

„Půjdeš s námi! Počkáme na bratry a vyrazíme!“ Slova z nich vycházela v prapodivném sledu a linula se nad koruny stromů. Nedokázala jsem nic odpovědět, nechápala jsem jejich motiv. Čekali jsme…

Když mi nohy zdřevěněly a ruce mě začínaly pálit od provazu, který mi je nemilosrdně odíral, přízraky, dosud hledící do hlubin lesa, se jako na povel otočily.

„Už není čas. Nepřišli, nevrátí se domů!“ Z jeho lhostejnosti mě zamrazilo. Jeden z nich ke mně vykročil a v ruce, pokud se tomu tak dalo říkat, se mu zaleskla dlouhá dýka. Srdce se mi rozbušilo a já měla pocit, že mi snad vyskočí ven z těla.

Strach mi nedovolil se ani pohnout a zároveň mi adrenalin pulzoval celým tělem a zřejmě ho chtěl roztrhat na kusy. Hlavou mi proběhla myšlenka na smrt. Zavřela jsem oči, už jsem ho nechtěla nikdy spatřit. Vynesl rozsudek, aniž jsem měla šanci se obhájit. Zřejmě si s tím hlavu nedělal.

Po chvíli, kdy už jsem myslela, že je po všem, jsem povolila sevřená víčka i rty. Nikdy bych neřekla, že smrt může být tak…všední. Zamrkala jsem a napjatě čekala, kde se budu nacházet. Kde moje ubohá duše nakonec skončí. Nedělo se však vůbec nic. Stála jsem u toho samého stromu, v tom samém lese, na tom samém místě. Nic se nezměnilo, až na to, že přízraky teď byly jen čtyři.

V tu chvíli mi celým tělem projelo leknutí. Skoro jsem vykřikla, ale překvapení a zmatek, které se mnou, spolu se strachem, cloumaly, mi to nedovolily. Vzadu, za stromem, se cosi ledově studeného dotklo mého zápěstí. Ostrá čepel projela provazy a já se skácela dopředu a dopadla jsem na měkké jehličí. Nohy mě odmítaly poslouchat.

„Vstávej!“ rozkřikl se jeden ze čtyř přede mnou a už se rozpřahoval k ráně, která mi nejspíš měla vrátit ztracené síly.

„Zadrž!“ Hlas, mě tak dobře známý a přeci cizí, zadržel stínovi ruku. Vzhlédla jsem a vyčerpaně se zahleděla na nově příchozího. Šimon… Byl však zcela jiný, než jak jsem ho znala. Oči měl zářivější než kdy předtím a teď mu ještě ke všemu plály hněvem. Kostkovanou košili a džíny vyměnil za kožený oblek a drátěnou zbroj. V ruce třímal meč s úzkým safírovým ostřím. Je to vůbec on?

„Tak přeci jsi přišel, už jsme ani nedoufali,“ pronesl jeden z přízraků s pohrdáním. „Věděli jsme, že ji tady nenecháš. Věděli jsme, že si pro ni přijdeš.“ Šimon se ani nepohnul.

„Jsem tady,“ pronesl tiše.

„Nuže, půjdeš s námi domů!“ Všech pět se postavilo okolo nás.

„Ne,“ řekl klidně.

„To se ještě uvidí!“ prosedil skrz zuby jeden v plášti a vytáhl svou dýku. Na překonání dvou metrů, které mě od nich všech dělily, mu stačil jediný krok. Přiložil mi nůž na krk a škodolibě se zasmál. Cítila jsem, jak mě zaplavuje nezadržitelná vlna paniky. Vytřeštěnýma očima jsem pohlédla na Šimona, který jen stál a mlčel. Zachytil můj vyděšený pohled a opětoval ho s nádechem povzbuzení. Jistě mi chtěl sdělit, že nic není tak hrozné, jak to vypadá.

„Pusťte ji! Pak půjdu.“ Hlas měl stále pevný a děsivě tichý.

„Ne, půjdeš hned!“ rozkázal ten, co klečel u mě a sevřel dýku ještě pevněji. Šimon se rozmáchl a prudkým úderem s neuvěřitelnou silou odkopl stína, který očividně ode mě nechtěl ustoupit. Zůstal ležet, ale ostatní čtyři zaútočili o to urputněji.

Ten kluk, kterého jsem znala jako toho, kdo stále chodil v nejnovějším značkovém oblečení, ve škole propadal a občas posprejoval i nějakou tu zeď, se oháněl mečem jakoby celý život nedělal nic jiného. Za několik okamžiků mu u nohou spočinul poslední z pěti přízraků. Přiskočil ke mně a jemně mi pomohl vstát.

„Co má tohle znamenat?“ zasípala jsem zmateně. Jestli jsem si před pár minutami myslela, že všemu už rozumím, teď otázky zahlcovaly můj zdravý rozum a ten začínal vynechávat.

„Promiň, tohle jsi neměla vůbec vědět. Jsou to moje problémy a tebe jsem do nich neměl zatahovat.“

„Co po tobě chtěli?!“ Moje překvapení se pomalu začalo měnit šílený strach. Strach o Šimona. S hrůzou jsem si začala uvědomovat, že k němu cítím i něco víc než jen čisté kamarádství.

„Chtěli? Pořád ještě chtějí.“ Mluvil s klidem a lhostejně, ale rozhodně ne odevzdaně. „Nejsem ten, kdo si myslíš.“

„Ale, vždyť přeci, známe se…dlouho, prakticky od narození. Tak jak bys mohl…“ On mě však přerušil.

„Jsem starší než ty, nenarodil jsem se tady, na Zemi.“ Teď mi mozek vykolejil úplně. „Přistěhovali jsme se…odjinud. Z jiného světa. Nepatřím sem a Cheorie taky ne. To je ta černá zebra, co jsi viděla tenkrát v lese. To oni,“ ztišil hlas ještě víc a s odporem pohlédl na ležící hromadu plášťů, „to oni tě zatáhli mezi nás. Viděla jsi Cheorie, naše posvátné zvíře. Ty ale nejsi z našeho světa a každý, kdo nepochází od nás a viděl kdy Cheorie, musí bez milosti zemřít. Kdoví, co udělají se mnou…“ Na chvíli se odmlčel. „Dobrovolně jsem odmítl vstoupit do společenstva Velkého stromu, což je pro osloveného taková čest, jaká tady na Zemi nikdy nemůže být pochopena.“ Opět mi brada klesla jako před rokem.

„A jak se tady objevila…Cheorie…?“ To slovo mi nějak nešlo vyslovit, jakoby bylo chráněno nějakou silou, která nedopouštěla, aby o tomto tvoru kdokoli mluvil.

„Nevím…“ pronesl zamyšleně a v tu chvilku mu pohled spočinul na cestě, která vycházela odnikud z jehličí. „Takhle to tedy… To je problém…“ Než však stačil domluvit, jeden z přízraků se pohnul a po chvilce mrštně vyskočil na nohy, ostatní udělali ve vteřině totéž. Vypadalo to, že jsou naprogramováni jako roboti s jasným příkazem – dovést Šimona.

Strhl se nový, ještě hrůznější, souboj, ve kterém však Šimon sám už neměl jedinou šanci zvítězit. Měla jsem ještě tolik otázek… Několikrát jsem mu chtěla pomoct, ale stíny mě k němu nikdy nepustily ani na dva metry.

Jeden z nich mu vyrazil meč z ruky a ohnal se po něm svou ostrou dýkou. Šimon tak, tak uhnul, ale uklouzl po jehličí do smrtící náruče jiného přízraku. Ten mu, v dusivém sevření, zašeptal:

„Rozluč se, jdeme domů!“ Ležela jsem na zemi, vyčerpaná a nešťastná. On se na mě soucitně zadíval, odepjal si opasek i s pouzdrem na meč hodil ho směrem ke mně. Já jsem jen natáhla ruku, aniž bych věděla, jak hrozné to jediné gesto bude mít následky.

„Přijala úkol!“ Temný hlas přízraka byl ještě o něco nepříjemnější a chraplavější. „Je další na řadě!“ Vyděšeně jsem vzhlédla a jen tak mimochodem špitla:

„Šimone…“

„Díky,“ odvětil, „teď je to na tobě. Stav se u nás doma a řekni jen – Velký strom hoří, černé bratrstvo už není…“

„Mlč!“ okřikl ho jeden z přízraků, ale slova už byla vyřčena.

Nato vykročilo všech pět stínů i se Šimonem po cestě. První dva náhle zmizeli jakoby za neviditelnou zdí. Přechod do jiného světa…? Šimon se naposledy ohlédl a povzbudivě se usmál. Úsměv mu dělal potíže a bylo to dost vidět. Rozhodně mu do smíchu nebylo. A potom zmizel. Navždycky, napořád… Už nikdy…