Studená Jiskra

Autor: corinne

Lyžák...

Kdo neví, nepochopí...já mám totiž doma medvěda.

Vzduch jiskřil ranním chladem. Větve namrzlých stromů zářily jasně bílou a stříbrnou. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého kyslíku. Technický sníh byl nechutně upravený. A neklouzal. A nelepil. Lanovka už pár minut jezdila.

Sníh zvířený osamělými lyžaři odkrýval ledové plotny ze včera. Vražedná místa číhající na nepozornost. Během pár minut se všude vytvořily nekonečné fronty nedočkavců. Jezdili. A netušili, že jezdí po chemii. Vlastně jezdili po trávě. Těch deset centimetrů sněhu rozhodně nemohlo uspokojit adrenalinu chtivé lidičky. Odporně zmrzlého adrenalinu. O svém sjezdařském umění se nebudu šířit. Nikoho by to nebavilo.

A pomalinku s blížilo úterý. Den, který měl všechno ještě zhoršit. Byl to George. Teda vlastně...ne tak docela sám...

Ne, že by mi běžkování kdovíjak šlo, ale přeci jenom jsem se pohybovala v té lepší skupince. Odměnou mi byl brzký příjezd do chaty. Být první v pokoji má své výhody. Vklouzla jsem dovnitř a zabouchla dveře. Shodila jsem ze sebe bundu i kalhoty a nechala je ležet na podlaze. Zavřela jsem oči a bezmyšlenkovitě se svalila na širokou postel schovanou za rohem.

„Zdravím,“ ozvalo mi u ucha. Poznala jsem hlas svého spolužáka. Vytřeštila jsem oči a v jediné vteřině se posadila i vyskočila na nohy.

„Ty debile!“ vykřikla jsem instinktivně a čekala Šálův smích.

Oči se mi odmlžily a já se málem poroučela k zemi.

„Bernarde! Já z tebe jednou budu mít smrt!“ Upír se ušklíbl a jeho tvář se zkřivila zlomyslností, jakoby si právě tohle přál. „Co tady děláš?!“ vyštěkla jsem, když prvotní úlek poněkud opadl. Začínat naše setkání šokem už byla tradice.

„Medvěd,“ odpověděl chladně a zřetelně jako vždycky.

„Co je s Georgem?!“ lekla jsem se. Pak se mi vrátil zážitek, který se udál bezmála před dvěma minutami. Nevolil by takový způsob pozdravu ani přivítání. Na to jsem ho znala až moc dobře. Jediné, co jsem na něm uznávala, bylo jeho vybrané chování, pokud se jednalo opravdu o vážnou věc. Přišel by dveřmi a ve více očekávanou dobu.

Na moji zděšenou otázku neodpověděl. Tvářil se všelijak.

„Tví kamarádi jistě neviděli opravdového upíra,“ začal vyhýbavě. Posadil se na posteli, dal hlavu na stranu a se zájmem čekal na moji reakci. Pevně jsem sevřela rty; na čele mi naskočila hluboká vráska. Věděla jsem, kam tím míří.

„Kdo mi zaručí, že se nic nestane?“ Na zcela samozřejmou otázku se pousmál.

„George,“ Bylo to prachsprosté vydírání. Citové vydírání. Ví, že na méďu nedám dopustit a bravurně hraje na moje nervy.

„Ale přijdeš dveřmi,“ zkoušela jsem dál. Lehce kývl.

„Jistě. Čekej mě v osm.“ Vyčerpaně jsem zavřela oči a povzdechla si. Když jsem je otevřela, už tam nebyl, jen dole klaply dveře. Takže nesu zodpovědnost za jeho eventuální oběť. Zvysoka jsem dosedla na postel a zahleděla se do prázdna. Do jediného bodu v prostoru.

Pak přišly holky a za chvíli i Šála. Nastal konec klidu. Začala jsem až moc přemýšlet o tom, co se stane večer. Nervozita se každou minutou stupňovala.

Když sem seděla dole v kuchyni společně s třiceti pěti dalšími lidmi, byla jsem jako na trní a nedokázala být chvilku v klidu. Teplo sálalo z kamen. Z pece. Ze sporáku. Ten maník, co nám vařil, pořád běhal tam a zpátky. Ale ty knedlíky mi chutnaly. Velká ručička na nástěnných hodinách se ploužila rychlostí přejetého šneka ke dvanáctce.

Přišlo mi to jako věčnost, než se ozvalo zaklepání na dveře. Vstoupil vysoký ramenatý...člověk. I přesto, že v místnosti nebylo moc světla, jeho bílá pleť zářila. Učitele už jsem obeznámila s přítomností svého strýčka na společném večeru, a tak, když jsem ho představila, divili se jen spolužáci.

Smál se s ostatními a zcela nenuceně se bavil. Vyprávěl horory a jen já mohla tušit, kolik je na těch příbězích pravdy. Nakonec by přeci jenom všechno dopadlo dobře a noc by se obešla bez utrpení, kdyby Tóša odešel spát o minutu dřív.

Co já vím proč, ale žádné štěstí mu to ještě nepřineslo. Vždycky jenom problémy. A tak tomu bylo i tentokrát. Jeho věčné prokletí a spustila se mu krev z nosu. To by ovšem nebylo tak zlé, kdyby se Berní ovládnul a prostě odešel.

Viděla jsem, jak mu zasvítily oči. On nechtěl svůj hlad zaplašit. Pochopila jsem včas, co se děje a pod lacinou výmluvou, že s ním chci mluvit o samotě, jsem ho vytáhla za dveře. Nevím, jak jsem ho dostala k nám do pokoje. Pamatuju si jen, jak jsem zabouchla dveře a upír se na mě vztekle podíval. Bylo zle.

Jenže já jsem chtěla znát tu nedokončenou odpověď a taky jsem nechtěla mít na svědomí něčí život. A zrovna Tóšův.

„Tak mi to konečně řekni,“ vysoukala jsem ze sebe zadýchaně. Snažila jsem se, aby to vyznělo vážně. Jeho kyselý úsměv mě ujistil, že to vážně neznělo.

„Zítra ho máš tady,“ ušklíbl se a mě spadla brada. Ten blázen! Strýček, který chce sežrat kluka jenom proto, že mu teče krev z nosu, a brácha medvěd. To ho chci vidět. Vysvětlovat to bude on. Zamyslela jsem se, a když můj mozek opět začal vnímat okolní svět, zůstaly jen pootevřené dveře pokoje.

Celý následující den mi bylo horko. Očekávala jsem s napětím příchod svého přerostlého vačnatce.

Přišel. Sice až odpoledne, ale přišel. Vynořil se z lesa, na zádech boty a lyže. Olíznul mi špičku nosu na přivítanou a hned se začal zajímat.

„Myslíš, že mě svezou na vleku?“ zněla jeho první otázka. Pokrčila jsem rameny, i když mi bylo zcela jasné, že představa medvěda na pomě je dost nereálná. „Svezou, nesvezou, jedem!“ Shodil boty na zem a nasoukal do nich zadní tlapy.

Zacvakl je do lyží, které byly abnormálně dlouhé a přední tlapy zasunul do řemínků u jejich špiček. Výhodou bylo, že silné drápy mohl, v případě nutnosti, použít k brždění. Působil poněkud legračně.

„Sejdeme se tady nahoře,“ houkl na mě a rychlostí ostříleného závodníka krosil kopec. No, nakonec, proč ne? řekla jsem si a odpíchla to taky.

Když jsem nastupovala na vlek, mával mi z lanovky, která jediná měla jakž takž šanci ho uvézt. Čekal na tom samém místě, jako jsme se rozešli.

„Tak nasedni,“ vybídl mě, když jsem se konečně dokodrcala až nahoru.

„To nemyslíš vážně?“ ujelo mi.

„Neboj, jen pojď.“

„Seš blázen?! Co když spadnu?“ namítla jsem na svou obhajobu. Poslední jízdu smrti se mi fakt absolvovat nechtělo.

„Vždyť jsme tu skoro sami, nemá se ti co stát,“ řekl skoro dotčeně. „Nabízím ti zážitek, na který nikdy nezapomeneš, a který nemůže zažít nikdo, kromě tebe. Uděláš dojem a ještě se svezeš,“ nabízel mi další výhody.

„Co ale...?“

„Medvěd budí respekt.“ Poznala jsem, že vymlouvat se a odporovat nemá vůbec smysl. Navíc mě to začalo celkem lákat. Lyže i hůlky jsem nechala u lanovky a nějakým záhadným způsobem se vyškrábala na jeho hřbet. Bylo to úplně jiné, než když jsme jeli navštívit Anet. To jsem se nebála.

Teď, když se pod námi sjezdovka nebezpečně vlnila a vzdouvala, začínala jsem se docela bát. Přesně podle Georgových slov jsem neměla čeho. Lidi uhýbali nebo uskakovali z cesty medvědovi bravurně surfujícímu na chemickém sněhu typu H₂O/1, -10 °C; laicky – prašan a led.

Strach jsem měla jen jednou a to, když méďa nasedal na lanovku. Nebezpečně se prohnula a ocelové lano se zhouplo, až několik lyžařů vykřiklo. Jedna lyže spadla, ale George seděl a ustrašený technik v kabině se neodvažoval přístroj zastavit. Jela jsem na sedačce za ním jenom díky smyslu pro povinnost si svého mazlíka ohlídat.

Zase jsme stáli nahoře. A jeden kluk se ke mně zezadu tiše přiblížil.

„To je vaše zvíře?“ zeptal se jakoby nic. Věděla jsem o něm, a tak mě zajímalo, kdo to je. Otočila jsem se ale až teď, když mě skutečně oslovil. Sundala jsem si brýle a zamrkala do modrého světa kolem sebe. Poznala jsem ten hlas. Patřil Tóšovi. „To...seš...ty?“

„No...jo...“ vyrážela jsem ze sebe mezi smíchem.

To už ale George zbystřil cizince a bleskově skočil mezi nás s vyceněnými tesáky. V kombinaci s lyžemi to bylo k popukání. Zabořila jsem ruku v rukavici do jeho dlouhé husté srsti.

„Klid...“ začala jsem k němu promlouvat. „Ale není to zvíře, je to kamarád.“ Pořád jsem se smála. Medvěd zavrčel.

„Jestli se s tebou chce bavit, ať ukáže, co v něm je.“

„Dáme závod?“ zeptala jsem se chlapce trochu nejistě a doufala, že výzvu odmítne. Už se k tomu chystal, ale medvěd po mém boku přimhouřil oči. To byla poslední kapka, aby trpělivost přetekla.

„To si piš!“ odpověděl a probodl George ostrým pohledem. On byl ten, kdo jezdil skoro nejlíp z obou tříd. A nemohl tušit, co se stane. Vydrápala jsem se méďovi na hřbet a zašeptala mu do ucha:

„Hlavně mu něco neudělej...“

„Neboj,“ protáhl líně. Opřel se všema čtyřma do lyží a já zaslechla jen:

„Ty vole!“ ztrácející se ve fičení větru kolem. Za dvě vteřiny byl vedle nás. Uvědomila jsem si, že jedeme přímo rovně bez jakéhokoli náznaku oblouků. To byl blbej nápad, proběhlo mi hlavou. Ale George by nedal pokoj a nenechal by mě promluvit s jediným klukem bez toho, aniž by na něj cenil zuby.

Krajina neexistovala. Alespoň pro nás. Za půl minuty už jsem seskakovala z méďova hřbetu a hledala ztracený svět.

Marně jsem očima pátrala po zasněženém svahu a hledala mezi těmi pár lidmi Tóšovy červené kalhoty. Ihned mi na mysl vytanula vzpomínka.

Tělo tříštící se o led. Kosti praskají, ruce už neudrží hůlky. Bezvládné nohy zatížené lyžemi. Člověk umírající, ale stále živý. Sbíhají se lidé. A nikdo nepomůže. Nikdo nepodá pomocnou ruku. Nikdo neodepne lyže a nepodepře hlavu. Všichni už ho odepsali...

„Hej! Žiješ vůbec?“ Příjemný hlas mě probral.

„Ne...“ zašeptala jsem.

„Je ti něco? Spadla jsi?“ Čekala jsem, že George co nevidět zasáhne. Jenže to se nestalo. „Chceš tady umrznout nebo jedem nahoru?“ dotíral ten člověk dál. Stále jsem zírala na svah a ucítila i horké slzy, jak mi stékají po tvářích a pomalu zamlžují brýle.

Chtěla jsem mu něco odseknout a zmizet v davu u lanovky, ale nějak to nešlo. Následovala jsem ho na roztřesených nohou a na svého medvěda už jsem ani nepomyslela. Usadili jsme se na sedačku a já si konečně sundala brýle.

Svět zase zmodral, a když jsem se rozkoukala, pohled mi padl na toho vedle mě. Došla mi slova. Od jasně červených kalhot jsem zvedla oči k obličeji schovanému pod černou kuklou. Ulevilo se mi.

„Tys myslela, že jsem se rozsekal?“ Kývla jsem. „A bála ses?“ Znovu jsem přikývla. Jistě, že jsem se bála! To je mi otázka! „Ale já se fakt rozsekal,“ řekl klidně a já málem spadla z lanovky.

„A...seš v pohodě?“ vypadlo ze mě. Připadala jsem si jako zaseknutý zip.

„Odnesla to pravá noha, jak jsem nalítnul do toho plotu...“

„Jakýho plotu?!“ zděsila jsem se. Mlčky ukázal dolů. Ochranná síť u jednoho z mohutných sloupů lanovky už byla jen pouhým cárem provázků. „Tak to řekni učitelce a jeď do chaty.“ Zatmělo se mi před očima, když jsem to říkala.

„Však jo,“ procedil skrze zaťaté zuby. Muselo ho to pekelně bolet. Bála jsem se, aby vůbec dokázal ze sedačky vystoupit, ale bylo to zbytečné. Měl silnou vůli a taky asi nechtěl vypadat jako nemohoucí. Přede mnou. To, že já na tyhle věci hledím až na posledních místech, nevěděl.

Společně jsme sjeli ten kousek sjezdovky a lyže opřeli venku o kůlnu. Měl docela štěstí, že skončil zrovna takhle. Přes celé lýtko a šikmo přes holeň se táhla mělká rána. Krev skoro netekla, ale celá noha byla ošklivě opuchlá. Nebyla jsem to já, kdo ho ošetřoval. A taky jsme museli zamlčet náš závod. Společnými silami.

Vrátila jsem se ještě na svah, abych našla George, ale ten už nelyžoval. Zahlédla jsem ho v lese, ale jakmile mě uviděl, zmizel.

Až do čtvrtka mi nebylo zrovna dvakrát dobře. Věděla jsem, že nejdřív ho uvidím v pátek večer, ale i tak jsem se těšila domů. Těšila jsem se ode dne našeho příjezdu na chatu.

Strhaná celým týdnem lyžování, konečně doma. Můj kocourek mě důkladně přivítal a pak jsem spěchala nahoru do pokoje. Někde v hloubce jsem doufala, že tam najdu George. Skutečně ležel schoulený na mojí posteli do velkého klubka.

„Spíš?“ opatrně jsem ho pohladila. Zívl a protáhl se.

„Už ne,“ zabručel ospale.

„Proč jsi odešel?“

„Takže to nedopadlo,“ protáhl zklamaně.

„Co mělo dopadnout?“ ptala jsem se dál.

„Taky už někoho potřebuješ, ne?“ Jemně se mi otřel o nohy. „Zatím, krásko,“ dodal s hlubokým povzdechem a odešel. Zalapala jsem po dechu. Jestli mi George bude vybírat kluky, tak si užijeme ještě hodně problémů...