Probuzení minulosti

Zlo se rozsévalo celou zemí po tisíce let. Tvorové zahaleni temnotou vylézali ze svých doupat a ničili vše, co jim přišlo do cesty. Roznášely bolest, utrpení a bezmoc. Ti kteří přežili si nesli následky celý život.

Z popela ničených generací, však povstal řád prvních rytířů. Duše naplněné odhodláním a láskou ke všemu živému. Vedli nekonečné boje proti zlu, shromažďovali veškeré informace, které jim mohli pomoci zlo vymítit. Což se povedlo. Všichni přívrženci zla byli zničeni, nebo si to alespoň rytíři mysleli. Nejmocnější z temných se ukryl a čeká na nového učedníka. 

Po staletích míru a klidu upadl řád do zapomnění.

...

Seděl jsem na kamenném náhrobku, který se nacházel uprostřed ruin staré hradní pevnosti. Toto moje duchovní místo bylo ukryto na okraji Hadího lesa. Les byl opředen tajemstvím a pověstmi díky nimž se stal pro většinu lidí zapovězeným místem. Poskytoval mi klid a soukromí. Chodil jsem sem už jako malý chlapec. Pevnost byla plna energií.

Když jsem zavřel oči, v hlavě se mi promítal příběh jedné dívky. Jmenovala se Veronika. Oděna v sněhových šatech, vlasy rudé a oči s pronikavou zelení.

Její hlas, který byl jemný jako samet, mne provázel každým krokem. Odkrývals mi tajemství, minulost dávno zapomenutou. Díky ní, jsem objevil staré spisy o magii a umění boje s mečem. Vybrala si mne abych se stal členem zaniklého řád Clandestine.

Deset let, jsem se vracel, poctivě studoval a trénoval. Dokončení mého výcviku se blížilo. Meditace a umění boje byli na každodenním pořádku. Starosti mi dělalo jen studium magie. V této disciplíně jsem si nebyl vůbec jist. Dle poznámek je při použití magie velké riziko ovládnutí zlem. Ani nejzkušenější z řádu si netroufali magii použít. Mé rozhodnutí bylo nezdolné. Magii nepoužiji, budu ji studovat jen teoreticky.

Síla ducha, víra, čistota srdce. To jsou nejdůležitější aspekty, díky kterým se člověk může stát rytířem.

„Nadešel ten den,“ promluvila ke mně. Nebyl jsem si jistý svou připraveností ale moje důvěra, ve Veroniku byla nekonečná. Proto jsem své pochybnosti odsunul stranou.

„Dobrá, co mám udělat?“ Zeptal jsem se.

„Musíš, rozpoltit svého ducha. Vytvořit ze sebe dvě osobnosti, jednu světlou a druhou temnou. Tu musíš uvěznit ve svém nitru a obklopit ji světlem.“ Nechápal jsem jak to myslela. Po chvilce jsem si vybavil jeden pergamen, ve kterém se psalo co si o oddělení temnoty.

Usedl jsem k ohni a pustil se do meditace. Cítil jsem proudění energie, dobro i zlo. Čím více jsem se soustředil na magickou sílu tím bylo znamení zla silnější.

„Neboj se, pokračuj. Jen nezapomeň na čistotu svého srdce.“ Veronika mi ukazovala cestu. Byla stále se mnou, jako můj strážce.

„Né!“ Zaslechl jsem její výkřik. Ale v tu chvíli jsem ztratil vědomí.

Probudil mě divný pocit, jako už bych to nebyl Já. Otevřel jsem oči ale obrazu, který se mi naskytl jsem nechtěl uvěřit. Viděl jsem sám sebe, oděného v černém šatu. V očích žádné bělmo, jen plameny jejichž teplo ke mně sálalo. To není možné!

Co se to děje? Cítil jsem žár a bolest na své ruce, cítil jsem spáleninu. Prudký náraz spolu s horkou vlnou mě odhodil jako hadrovou postavičku, která bezvládně dopadla na prašnou zem.