Nová cesta

Celou noc jsem se zmítal mezi světem snů a realitou. Myšlenky se třepotaly, jako hejna motýlů. Zůstat s mistrem, nebo odejít. Kdo byla ta osoba?

Nedokázal jsem se na nic soustředit, v jednu chvíli jsem cítil sílu a moc, kterou vzápětí vystřídala úzkost  a pocit zranitelnosti.

„Už dost!“ Řekl jsem sám sobě. Vstal jsem od ohně a sledoval horizont, slunce ještě spalo a měsíc byl stále ve společnosti hvězd. Propast, kůň, Šimon… „Kdo je sakra Šimon?“  Záblesk jako z jiného světa. Mlha pomalu zaplavovala, nížinu okolo jezera, které bylo tak tiché a klidné, že působilo jako lesknoucí se podlaha.

„Musím se osvobodit, nechci být jen sluha!“ Ta myšlenka ve mně přerůstala do obrovských rozměrů. Na mě samotného byl moc silný, alespoň jsem si to myslel. Co kdybych spojil síly s někým dalším? Určitě je hodně mocných bytostí…

Použil jsem kletbu času, obklopil jsem mistra časovou bublinou, díky které jeho čas plynul mnohem pomaleji nežli všech ostatních. Měl jsem jen pár dní než se vzbudí a pochopí co se stalo. Položil jsem ruku na hladinu jezera a představil si ledovou pláň, v tu chvíli celé jezero zamrzlo a já po něm mohl bezpečně přejít. Cestou mě provázela vzpomínka na Veroniku, věděl jsem, že k porážce mistra je její pomoc nutná. Ona byla jediná osoba, ze které měl obavu.

Po několika hodinách jsem došel k zničenému hradu, u kterého odpočívala má bestie. Pohled na zohavená těla, mužů, žen i dětí se mnou nic neudělal. Žádný pocit, necítil jsem nic. Uviděl jsem něčí stín.

„Kdo jsi?!“ Zavolal jsem důrazně. Osoba se vynořila ze stínu, a pod světlem východu slunce, jsem spatřil svou tvář. Při pohledu do očí mne polil mráz, nejsilnější pocit, který jsem kdy zažil.

„Já jsem ty! Já jsem naše část, bratře“ Řekl chladně. Oči měl zality krvavými slzami a úsměv od ucha k uchu.

„Kde je náš Pán?“ Zeptal se.

„Tvůj pán! Ne, můj!“ Řekl jsem hlasitě i když jsem věděl co nevyhnutelně bude následovat. Nečekal jsem na jeho reakci, poslal jsem na něj svou bestii. Jedním mávnutím ruky ji proměnil v hromádku popela.

„Snad jsi nevěřil, že mě tvoje hračka může ublížit? Ty jsi já, každá věc, nebo tvor, které vytvoříš ti nemohou ublížit. Musíš se hodně…“ Zastavil svou řeč a upřeně koukal za mne. Napadlo mě, že je to jen trik abych se otočil ale zvědavost byla silnější nežli strach.

V rohu nádvoří se krčilo malé děvčátko, dlouhé žluté vlásky jako paprsky slunce. K smrti vyděšené, tím vším co viděla. Věděl jsem co chce udělat, bylo to jasné z jeho pohledu. Kdybych tehdy nad její hlavou nespatřil, slabou bílou záři, byl bych to udělal sám. Znovu ten hlas. Nenech ji zemřít, nesmíš…  

Že by svědomí? Hleděl jsem na holčičku a váhal, zda ji zabít či zachránit. V celku mi bylo jedno co s jejím životem bude ale potřeboval jsem Veroničinu pomoc. Prudký náraz blesku, zastavil její srdce. Dívka padla bezvládně k zemi. To byl moment, kdy se vše změnilo, poprvé jsem pocítil lítost.

Vytvořil jsem ohnivé ostří a vrhl se do boje se sebou samým. Do každého úderu a výpadu jsem dodával všechen svůj hněv, všechnu svou sílu ale bez výsledku. Mé druhé Já se na mne jen culilo a dělalo si ze mě legraci.

„Mě nemůžeš zabít! Nikdy.“ Udeřil mne a já popoletěl o pár metrů, až k bezvládnému tělu dívenky. Kolem pasu měla uvázanou dýku, s rukojetí vykládanou stříbrem. Vzal jsem ji do rukou a pronesl kletbu. Vstal jsem a neohroženě se vydal vpřed.

„To si ze mě děláš legraci? Tak ohnivým mečem to nešlo, tak to chceš zkusit tímhle nožíčkem?“ Smál se hlasitě. Jeho smích ho přešel ve chvíli kdy se mu dýka zabořila do srdce. Za pár vteřin stál na jeho místě mladý chlapec, který si nic nepamatoval. Nevěděl, že jsem zaklel dýku aby pohltila veškerou magickou moc, každého koho zasáhne do srdce. Zvedl jsem ze země ohnivé ostří a jedním úderem jsem mu srazil hlavu.

Vrátil jsem se k mrtvé dívence, vzal jsem její bezvládné tělo do náručí a odnesl na nedaleký vrcholek kopce, který nesl jméno Ark. Pohřbil jsem jí a mezi kamení, které zatěžovalo hlínu nad její mrtvolkou jsem zarazil onu dýku.

Cestou zpět, se kolem mne prohánělo stádo divokých koní a mezi nimi jeden menšího vzrůstu, černobílé barvy. Byl jediné zvíře, které nemělo strach a přišlo až ke mně. Hodná holka, pohladil jsem ji a představil jsem si jí silnější a mocnější. Stála přede mnou černá, splývající se stínem, černé lesklé oči, byla překrásná.

Vydali jsme se na cestu, před námi byla nekonečná krajina. Stín minulosti nad námi stále létal, ale byla tu naděje. Dokáži být silnějším, chytřejším. Dokáži ho porazit…