Stahující se mračna

„Vstávej Clandestine!“ Vytrhl mne hluboký hlas z mdlob. Nade mnou se skláněla černá silueta.

„Jak jsi mi to řekl? Kde to jsem? Kdo jsi Ty?“ Chrlil jsem ze sebe otázky, ale odpovědí jsem se v tu chvíli nedočkal.

„Vstávej, chceš-li žít!“ Vše kolem mne bylo v plamenech. Jen s obtížemi jsem vstával ze země. 

Co je to? Zahlédl jsem náznak ženských tvarů, v bílém šatu. Zvědavost byla silná, avšak tajemný hlas mi našeptával abych rychle zmizel.

Procházel jsem hořícími ruinami, co nejrychleji sem mohl. Cesty, chodby, vše mi připadalo povědomé. Jako bych tady už někdy dříve byl.

„Nezastavuj se, musíš jít dál. Čekám na tebe u jezera osudu. Poslouchej můj hlas, povedu tě.“

Nechtěl jsem být něčí loutkou, už jen proto, že jsem si nic nepamatoval. Znal jméno, vypálené do mého těla. Vedl mě do bezpečí. Musím mu věřit.

Vydal jsem se na cestu, lovil zvěř, šlo to téměř samo. Přespával jsem venku, občas jsem v nějaké vesničce vzal práci za nocleh a jídlo.

Při putování krajinou jsem slýchal příběhy o démonovi, který rozsévá smrt. Místo očí prý jen plamen. Záblesky v mé hlavě. Vše co jsem slyšel jsem už dávno před tím znal, každý detail, jako bych to zlo byl já.

Po několika dnech cesty, jsem byl konečně u cíle. Jezero osudu, rozlehlá okolní krajina jakoby zhynula ve věčnosti popela.

„Vítej Clandestine. Čekal jsem tě.“ Otočil jsem se a jasně uviděl osobu, která ke mně promluvila. Starý muž, kost a kůže. Obličej znaven, jako po tisíciletích života.

„Kdo jsi? Co o mě víš? Mluv!“

„Vím o tobě vše.“ Pousmál se stařec.

„Jmenuješ se Clandestine. Byl jsi rytířem starého řádu ale zradili tě! Chtěli tě zabít!“

„Proč?! To není možné!“ Vykřikl jsem a odmítal uvěřit.

„Jako jediný z řádu jsi se nebál magické síly, měli strach, že se staneš silnějším než-li jsou oni. Chtěli tě upálit. Vedla je vzdušný elementál, schovávající se v ženském těle. Já tě zachránil!“ Bodlo mě u srdce a padl jsem na kolena. Hněv, zloba... to jsou byly mé pocity 

„Máš dvě možnosti. Staneš se mým učedníkem a já ti dám neomezenou moc a sílu. Spolu se pomstíme té elementárce, která za vše může! Nebo odejdeš a zemřeš jako obyčejný člověk.“

Neváhal jsem ani vteřinu, touha po pomstě byla mojí silou, mým cílem. Mým rozhodnutím.