Všechny mé hříchy

Po dlouhé době jsem dobře spal, nerušen zlými vzpomínkami, ze snění mě neohrabaně probudila má věrná společnice. Místo toho aby mi například jemně olízla tvář, mě rovnou kousla do ucha a ještě s veselým úšklebem vyplazovala svůj jazyk.

„Ty potvoro. Myslíš si, že když tě mám rád, tak si z tebe jednou neudělám večeři?“ Zažertoval jsem. V tu chvíli sklopila uši a vycenila na mě své zuby.

„No dobře. Jen jsem si dělal legraci“ Vstal jsem ze země a vyhoupl se na ní. Zvedla se na zadní a já klesal k zemi jako kámen, který mizí pod vodní hladinou.

Obrátila se a sklonila ke mně hlavu. Pohladil jsem ji, sklonila se ještě níž a nabídla mi svůj krk, jako oporu ke vstávání. Dobře věděla jak na mě.

Toho dne jsem zapomněl na všechny starosti, věděl jsem že má bitva přijde brzy. Proto jsem chtěl alespoň jeden den prožít naplno.

Proháněli jsme se lesy a loukami, byla rychlá jako vítr. Chtěla honit každé zvíře, které v trávě uviděla nebo ucítila. Dokonce se začala kopyty prohrabávat za krtkem.

„Pojď holka, tamhle je řeka.“ Pobídl jsem jí. Více jsem říkat nemusel, rozeběhla se ohromnou rychlostí a bez váhání skočila do vody. Vesele si zařechtala a potloukala se korytem. Proud byl slabí a voda příjemně chladila.

„Pomoc! Prosím, pomóc.“ Hlas mladého chlapce, zněl jako zvon, který naléhavě bije. Nevěnoval jsem mu příliš pozornosti. Alespoň do chvíle, než se za ním se vyrojili jezdci. Zabijte ho.

„Ne stůj!“ Stínoočka se rozeběhla přímo k chlapci. A schovala ho za sebe. Viděl jsem výraz ve tvářích jezdců, seskočili se svých koní a s meči v ruce se přibližovali. Zavřel jsem oči a v tu chvíli jsem se zjevil před svou společnicí.

„Co to k sakru vyvádíš?“ Řekl jsem jí. Ona jen mrkla, odfrkla si a vycenila zuby směrem k jezdcům.

„Zabijte je všechny! Včetně toho zrůdného stvo…“ Nestačil doříct větu.

„Chybná slova!“ Zmizela mu ústa z obličeje, ostatní vojáci vyděšeně naskákali na koně a odjeli stejným směrem, kterým se přihnali.

„Děkuji Vám.“ Řekl chlapec ale já ho neposlouchal, přemýšlel jsem. Napadali mě tisíce podob jak jezdci znepříjemnit umírání. Vzpomněl jsem si na starou pověst o masožravých mravencích, kteří byli velcí jako palec dospělého muže.

„Pane bože. Co je to?“ Vykřikl chlapec vystrašeně. Já se na něj podíval vážným pohledem. Tušil jsem, že pochopil, kdo byl další na řadě. Roztřásl se, strachem ze sebe nevydal ani hlásku.

„Už zase?“ Klisna se postavila mezi nás. Její oči mi jasně dávali najevo, že pokud chci zabít chlapce, tak budu muset zabít i ji. Pak otočila hlavu k chlapci a jasným gestem mu ukázala cestu kudy má utíkat.

„Co to s tebou je? Nebyla jsi dlouho na sluníčku? Ty bys měla přeci ničit a ne chránit. Vždyť máš v sobě můj otisk.“ Ale bylo to jako by má slova vůbec nevnímala. Pobídl jsem jí směrem, kterým prchali jezdci. Provázen pocitem pronásledování, úzkostí zda již časová bublina nevyprchala.

Po cestě jsme dojeli k velké vesnici, která se táhla vysoko do kopce. Na spodní straně byla ohraničena hustými houštinami. Cesta byla nebyla nijak dlážděná, byla jen posypaná štěrkem.

Něco tajemného mne sem zavedlo. Vesnice byla bez života. Na ulici leželi ohlodané kosti zvířat i lidí. Zápach mrtvol a hnijících zbytků těl se táhnul okolím. Sesedl jsem dolů a poslal svou Stínoočku ven z vesnice.

„Utíkej holka!“ Věděl jsem dobře, kdo na mě čeká. Jeho sílu jsem ucítil už když jsme vjeli na štěrkovou cestu. Osud na mne čekal.

„Co jsi to provedl chlapče! Víš jakou mocí jsi mohl vládnout? Víš co všechno jsi mohl dokázat?!“ Hlubokým hlasem na mě zakřičel mistr.

„Vím jediné. Nebudu tvým, nebudu ničím sluhou! Mám-li dnes zemřít, tak budiž. Ale…“ Než jsem stačil doříct větu, upadl jsem do snového světa.

Opět ta dívka. Ta co jela na koni. Byla v lese, obklopena pěti přízraky. Cítil jsem její strach a obavy, zároveň i její ohromnou sílu. Nad jejím tělem se vznášela mě dobře známá bílá záře. Z nedalekého křoví ji sledovala má Stínoočka, pokyvovala na mne, ale jak ji mám pomoci? Nemohu ani sestoupit, ani má magie tu nefunguje. Ten chlapec…

Byl to zvláštní svět, věci, o které jsem si ani nedokázal představit. I když jsem nevěděl kde ho hledat, cosi mě táhlo k sobě svou mocí. Zvláštní síla. To je on.

„Chlapče rychle, ta dívka je v nebezpečí. Přízraky ji zajali v lese.“ Vypadalo to že mě chlapec slyšel, oblékl si zbroj, připnul si opasek se zvláštním mečem a vyskočil na svého koně. Hnal ho vysokou rychlostí přímo do lesa.

Pak už jsem jen sledoval bitvu, a uviděl to co mne k němu táhlo. Meč se zářivě modrou čepelí. V tu chvíli jsem se probral.

Mistr stál nade mnou, dřímajíc v ruce sekeru s dvojím ostřím, jedno bylo ledové a druhé ohnivé. Pomocí větrného víru jsem ho odchodil asi o metr dál. Následovala bitva živlů. Voda proti půdě, vítr proti vodě a tak se to střídalo.

Dokud na mě nezaútočil ohnivou smrští. Každý ví, že proti ohni se bojuje vodou ale málokdo zná lstivost zla. V moment kdy už jsem měl navrch, vyslal spolu s ohněm i sílu blesku, která se střetem s vodním proudem znásobila a její zásah mě ochromil.

„To je tvůj konec!“ Pronesl mistr. Připraven ukončit mou existenci, napřáhl se.

Dusot kopyt a krvelačné zahřání se ozvalo hlavní ulicí. Stínoočka se vyřítila jako železná pěst, běžela se skloněnou hlavou jako beran, který se připravuje k útoku. Nárazem mistra povalila a kopyty do něj zběsile narážela. Když se jeho tělo nehýbalo, přiklekla ke mně a snažila se mi pomoci na nohy.

„Měla jsi utéct. Ale jsem rád, že jsi zůstala“ Pronesl jsem s úlevou a podrbal ji za sametově černým uchem. Pocit štěstí záhy vystřídala beznaděj a lítost. Spolu s děsivým výkřikem se Stínoočka sesunula k zemi. Ve svých zádech měla zabodnut meč, s jasné fialovou čepelí.

„NÉ!“ Můj křik se rozpínal do všech světových stran. Padl jsem na kolena k jejímu bezvládnému tělu. Už jsem to byl opět Já, plný nenávisti a temnoty. Jediné co měla smysl bylo zničit bytost, kterou jsem dříve nazýval mistrem. Zavřel jsem oči a představil jsem si tu nejvíce ničivou sílu jaká kdy existovala. V mých dlaních se objevila koule, naplněna všemi elementy včetně síly blesku.

Rozmáchl jsem se a vší silou jsem ji hodil na temnou bytost. Nevěřil jsem svým očím. Udělal jen krok zpět a mou ničivou sílu uchopil jako obyčejný kámen, který mu někdo jen tak hodil.

Nezbylo mi nic, jen smutek ze smrti Sínoočky, které ze zad hleděl meč. Prvně jsem si nevšiml, malé záře nad ním ale pak jsem pochopil. Když jsem ho vytáhl, neušla mi podobnosti s mečem z mého snu, který mě tak lákal. Zlomil jsem jeho ostří a zavřel oči.

„Čepel bude z více vrstev. První vrstva bude ze země, druhá vrstva bude z větru, třetí vrstva bude ohnivá, čtvrtá bude z vody s vrstvou ledu na jejím vnějším okraji. Poslední vrstva bude energie blesku.“ Představil jsem si v mysli tento postup.

V ruce jsem držel meč, se safírově modrým ostřím. Dokonale vyhlazený, vytvořen pro jediný účel, zničit temného pána.

Rozeběhl jsem se proti němu, nebylo už cesty zpět, tady vše skončí. Napřáhl jsem se a udeřil přímo do silové koule, kterou měl ve svých rukou. Ozvala se obrovská rána a já ucítil jen tlakovou vlnu, díky které jsem dopadl těsně vedle Stínoočky.

Celá vesnice zmizela, kolem byl jen náznak starých domů. Nikde žádné ostatky, jen samotná cesta uprostřed nicoty. Slábnul jsem, moje síla se ztrácela stejně rychle jako můj život. Ani safírové ostří už jsem nedržel, ztratilo se někde cestou, když jsem se učil létat.

Síla temného pána nezmizela ale byla o hodně slabší než-li dříve. Z popela se vzneslo pár stínu s pláštích a zmizelo v temnotě noci. Ležel jsem vedle své milované. Její sametově černé tělo chladlo. Pomalu jsem ztrácel vědomí, všechny vzpomínky se mi navrátily. Na svůj slib dobra, na Veroniku a na všechny své hříchy.

Na rameni mě cosi zastudilo a vytrhlo mě ze vzpomínek. Se slzami v očích jsem neměl sílu otočit se. Uslyšel jsem pár kroků a přede mnou stál chlapec od řeky.

„Celé jsem to viděl. Tady je Váš meč“ Promlouval ke mně. Jen jsem pokývl hlavou a tiše zašeptal zaklínadlo.

„Chlapče vezmi si ten meč a dobře jej chraň, dostaneš ode mě zvláštní dar. Ale musíš mi slíbit, že ty a všichni tvoji potomci budete chránit svět před stíny a temnými bytostmi.“ Chlapec se na mě upřeně díval a s pravdou v očích jen kývl a řekl:

„Tak přísahám“

„Neboj, nebudeš na to sám, povedu tě a budu tě chránit“ Koukal na mě nevěřícně. Pronesl jsem poslední kouzlo, Stínoočka se probudila a po ráně nebylo ani památky. Mé tělo zmizelo a má duše se otiskla do těla mé milované Stínoočky.