Černé srdce

Dalšího rána jsem začal s výcvikem. Jako bych pro to měl nadání, věděl jsem kdy a jak zaútočit, jak vykrýt úder. Kdy ustoupit a kdy naopak přistoupit blíže.

„Jsi ten pravý“ Řekl můj mentor a pokračoval v lekcích. Byl to tvrdý výcvik, žádný odpočinek. Cítil jsem se vyčerpaný, jak po fyzické tak i po psychické stránce.

„Dnes odpočívej. Zítra začneme s ovládáním ohně a dalšími kroky magie.“ Zaplavil mne pocit úlevy. Ulehl jsem k okraji jezera a užíval si jemné nárazy vody.  Konečně volno.

„Jsi připraven?!“ 

„Říkal jsi že začneme s výcvikem až zítra.“ Nevěřícně jsem se podíval.

„Už je zítra. Celý den jsi prospal!“ Podotkl mistr vyčítavě.

„Dobrá, tak začneme“ Usmál se. Proudila mnou nezměrná energie, v konečcích prstů jsem cítil její vlnění. Musel jsem ji jen ovládnout a přetvořit v můj prospěch.

„S energií se pracuje, pomocí svých myšlenek z ní stvoříš cokoliv chceš. Oheň, blesk, vítr déšť prostě cokoliv“ Po těchto slovech se nebe zatáhlo, a vyšlehl z něj roj ohnivého deště.

Byl jsem ohromen tou mocí. Zavřel jsem oči a ponechal síle průchod. Představil jsem si ohnivého draka, chrlícího zkázonosné blesky. Nic?! Jakto?

„Máš opravdu talent chlapče, podívej.“ Ohlédl jsem se a viděl svou představu. Drak seděl jako hodné zvíře a čekal.

„Pošli jej na pevnost, která je na druhé straně jezera. Jsou to naši nepřátelé“ Všiml jsem si zalesknutí nenávisti v jeho očích. Zavřel jsem oči a promluvil svou myslí k drakovi. Ten se vznesl do oblak a po pár okamžicích byl slyšet nářek mužů a žen. Z dálky za jezerem stoupal kouř a ozývali se rány, jako když hrom udeří.

Po prvním momentu provinění, přišel i první moment moci. Teď zvládnu cokoliv! Nikdo mě nemůže zastavit. Mám božskou moc. Tyto myšlenky se ve mně proháněli jako koně v nespoutané krajině.

„Dobře! Velmi dobře. Tvůj výcvik je u konce, teď jsi připraven“ Už jsem nebyl učedníkem, byl jsem připraven stát se zlem. Té noci se ze mne stal Rytíř černého srdce. 

Dlouho jsem oslavoval, místo vína se podávala krev zatracených duší, z onoho hradu. Moc, síla a nenávist slastné to pocity!

„Musíš… Veroniku. Zabít.. . Ona je… naše plány zničit!“ Zaslechl jsem šepot za zdí, ale jen některá slova. Vstal jsem a šel se podívat, chtěl jsem vědět více. 

„Veronika. To jméno mi něco říká“ Opřel jsem se o zeď a nahlédl jsem za ní. Uviděl jsem svého mistra jak mluví s nějakou osobou v kápi. Osoba jen přikyvovala a náhle zmizela, jakoby o mě věděla.

Vrátil jsem se zpět k ohni a přemýšlel o tom co jsem viděl a slyšel. Kdo je Veronika?

Netrvalo dlouho a usnul jsem.

„Nevěř. Není to tak, jak se zdá.“ Vzpomínka na osobu v bílém šatu, z hořících trosek provázela tato slova. Kdo je to? Je to snad Veronika?

Bolest celého těla, jako by se moje síla ztrácela. Všude kolem jen bílá barva, plamen pohlcený světlem. Co se to děje?

„Neboj nic se ti nestane.“ Opět známí hlas neznámé dívky. Vidina mé smrti? Nebo něco jiného? Nebyl jsem si jistý ale nevěřil jsem nikomu kromě sebe.