Bylo mi krásně...Měl teplé ruce, a když mě objal a přitiskl k sobě...poznala jsem lásku.

Jistě je to u všech stejně - napadne vás nápad, v hlavě se vám rozvíjí a tvoří...Měl by se vám postupně zobrazovat v mysli jako film: obrázky, jednotlivé scény, emoce i rozhovory. Popisujte, co vidíte. Jak postavy vypadají, co mají na sobě, jak se chovají a mnoho dalšího. Ano, žijte svůj příběh spolu se svými hrdiny, vžívejte se do jejich situací a řešte je! Psaní vám dává jedinečnou možnost žít život někoho jiného, využijte ji naplno! Nechte se strhnout a zatáhnout do děje, přesně tak, jako když knížku čtete. Tohle je to samé, vždycky překvapíte sami sebe, co že jste to zase vymysleli. Žádný příběh se nedá naplánovat ani napsat podle pevné osnovy. Osudy se mění...Zalíbí se vám jeden prvek, který tam chcete vložit a zjistíte, že jste překopali půlku příběhu. Nebojte se toho, žijte naplno!

Bylo to kruté a on to věděl. Věděl, že když mě zabije, odsoudí se tím sám.

Jsou tři způsoby (ty nejobvyklejší), kterými můžete příběh vyprávět.

1. Nestranný divák - Úplně nejzákladnější vyprávění, vyprávění diváka. V příběhu nehraje ani do něj nijak nezasahuje. (Např. Běžela po louce a mávala na něj.)

2. Hlavní postava - Vyprávění pomocí tzv. "Ich" (znamená v němčině já, je to odborný název) formy. Je to o něco těžší, ale má to i své výhody. Můžete více popisovat skryté emoce a pocity, v tomto případě své. (Např. Běžela jsem po louce a mávala na něj.)

3. Vedlejší postava - Není to přesná definice (vedlejší postava), ale říkejme tomu tak. Děj je popisován a pohledu např. koně. Má naprosto odlišné myšlení než lidé a mnohé věci vidí jinak. Je na vás, jak. Odvážnější můžou vymyslet i zajímavější  "vedlejší postavy", jako třeba z pohledu stromu, trávy, kamene, jídla...

Ztichlý les působil děsivě, zvlášť, když se do starých ztrouchnivělých větví mohutných stromů stoletého hvozdu opřel divoký vichr a vtíravý mráz zalézal až hluboko pod zem, k jejich kořenům, až se na kmenech s drsnou kůrou tvořily dlouhé pukliny.

Pro mě nejhorší a nejnudnější věc vůbec.

Stále víc a co nejvíc zacházet do nejdrobnějších podrobností a i tu nejmenší maličkost rozvádět a přidávat jí na důležitosti. Hrajte si maličkostmi, malými a bezvýznamnými příhodami a "nesmyslnými" a zbytečnými rozhovory, které v příběhu nemusí vůbec být. Spisovatel si tím jen zajišťuje "tloušťku knihy". Pro mě je prioritou, aby se stále něco dělo a příběh stále někam směřoval. Spisovatelé se často pozastavují nad prkotinami (např. půl kapitoly se řeší proč ta veverka ukradla rohlík místo oříšku - asi nemocná veverka :D). Já tyhle pasáže v knihách přeskakuji, protože mě upřímně nudí a nedávají žádný posun samotné zápletky. Ten, kdo se tomuhle vyhne a, i přesto, dokáže napsat knihu, která má více než 100 stran, je u mě dobrý spisovatel ;)

Ne, nebylo to tak. Věděl jsem to zcela jistě, jen si se mnou hrál...

Ano, pokud chcete své dílo někde (kdekoli) prezentovat.

Ne, pokud si píšete jen pro sebe (což, podle mě, nejde).

Je to velice zvláštní... Spisovatel má s každým čtenářem stejný vztah - píše to pro něj, ale každý čtenář má jiný vztah se spisovatelem a má na něj a na jeho dílo jiný názor. Jistě víte z vlastní zkušenosti, že některé knížky vás "osloví" a jiné nikoli. Autor se snaží doslova oslovovat čtenáře a zařazovat je do děje (samozřejmě, ne vždy se to povede). Tím se také stává, že se do textu "zažerete", to jste jistě už někdy zažili. Určitě se lépe cítíte, když vy sami jste součástí příběhu (svým způsobem), než když ho "za vás" prožívá někdo jiný. Příběh (teď nemyslím povídku, ale příběh delší než 5xA4) beru jako hru na honěnou. Čtenář se mě snaží dohonit (dostat se k rozluštění zápletky) a já bez nesnází unikám podle předem připravené taktiky (samotného textu). Někdy, když chci udělat situaci napínavější, se téměř nechám chytit, ale v poslední chvilce se schovám :)

Tak tohle by ještě šlo změnit...

Hledejte od začátku, kdekoliv a kdykoli. Nedoporučuji rodinu, protože vaší blízcí nedokáží dát upřímnou kritiku (opravdu, znám z vlastní zkušenosti). Už lepší jsou kamarádi (ovšem jen ti seriózní) a vůbec nejlepší člověk, který vás vůbec nezná (nebo jen minimálně).

Jakou kritiku brát vážně?

Berte vážně jen takovou kritiku, která je odůvodněná. Problém nebo chyba, která není od čtenáře odůvodněná, neexistuje :) Sami si nevystačíte a v psaní už vůbec ne. Čím více lidí a čím více názorů, tím líp.