Věčné téma...nepříjemné (pro někoho, pro mě ne), ale nutné :)
Takže pár nejčastějších chybiček:
1. Opakování slov - je těžké vybírat vhodná slova a zvlášť, když se musí stále obměňovat a hledat synonyma. Stává se to opravdu každému a ani mě to někdy úplně nevyjde. Rada: číst, číst, číst, stále vylepšovat slovní zásobu : D
2. Slovosled ve větě - správně uspořádat slova do věty, aby byla pěkná a zároveň dávala smysl...není až zase tak těžké. Rada: to samé jako u první chybky, okoukávat věty v knížkách a stále se chtít zlepšovat.
3. Časy - Pozor na to, abyste se nezamotali ve vlastních myšlenkách :) Uspořádejte si to v hlavě pěkně popořádku...Psát v přítomném čase (právě se děje, např. Jdu tmavým lesem, pozoruji tichou přírodu kolem sebe...) je těžké a prakticky nereálné. Problém je v relaci času, protože musíte popisovat naprosto vše, minutu po minutě, co se v příběhu odehrává - nemyslitelné ! Psát pouze v minulém čase nedává to, co čtenář očekává - zážitek z děje. Utváří pouze seše zachycený příběh se stále se opakujícím prvkem. Proto je dobré kombinovat tyto dva časy a vytvořit tak neopakovatelné variace. Popis příběhu v minulosti, prokládaný přítomným časem (myšlenkami - píše se kurzívou, např. Co tady jen dělá v tuhle mrazivou noc ? pomyslela si.) dává vyprávění nový rozměr, náboj...
4. Místo děje - Vymyslet a dokonale popsat místo, kde se hrdina zrovna nachází, aniž byste se ztratili ve vlastním výkladu, je těžké. Jednou se cesta stáčí širokou zatáčkou doprava a v další kapitole, na tom samém místě, se cesta stáčí doleva a přechází v úzkou pěšinu? I tohle se stává a není to vyjímkou. Rada: Doporučuji vyhnout se smyšlenému místu a spíše si přibarvovat a dotvářet reálná a hmatatelná místa (např. les - rozmístění vojska...). Vždycky je lepší mít danou scénu před sebou a popisovat, co skutečně vidíte (přimyslíte si akorát postavy, samozřejmě). Není nutné zahrnovat do příběhu celou krajinu. Vždy si jen vyberete místo, kde by se situace mohla odehrát a jednoduše popíšete, co máte před očima.
5. Školní sloh - Dává nám jistou oporu, první opěrný bod. Každý musí začít od nuly a škola by v tomto případě měla dost pomoct. Z toho důvodu, je potom mnoho lidí přesvědčeno, že je nutné psát podle toho, jak nás to učili. Typickým příkladem je charakteristika postavy. Pod tímto pojmem si jistě každý vybaví tak nudné popisování vlastností a oblečení spolužáka nebo sourozence. Násilím vrytým způsobem se potom pokouší popsat také své vlastní postavy. Uznejte ale, že charakteristika jako taková (jako ta školní, nezáživná) nikoho nepřitáhne ani nebude bavit, pokud jen několika větami popíšete vnější i vnitřní zjev bytosti. Rada: Rozšiřujte své obzory a zapojte fantazii. Psaní není legrace, je to práce. Ale zábavná práce, i když je těžká. Nic není zadarmo a tady platíte svými vědomostmi a podvědomě nastřádanými zkušenostmi. Čtěte, nejen knihy, ale také výtvory vašich vrstevníků a učte se. Nenechte se zadusit školou a upjatými učiteli. Splňte, co po vás chtějí, ale vezměte si z toho jen tolik, kolik poberete, aby se vám do hlavy dostalo taky něco jiného.
6. Jak to vidím já - Vyhněte se popisu typu: Stál tam krásný zámek. Ano, popisovat, popisovat, popisovat, ale tak, aby i ostatní pochopili, jak ten zámek vypadal. Proto k této jedné obyčejné a zcela neurčité větě je pořeba doplnit takový popis, aby si ho mohl čtenář představit. Např. Stál tam krásný zámek. Jeho safírově modré střechy se magicky leskly v záři zapadajícího slunce a vrhaly na velké zšeřelé náměstí i vstupní bránu s těžkou kovovou mříží podivné stíny.
Brzy doplním další...:)
