Stalo se nestalo...

Nejlepší školní hlášky a incidenty :D

Jediná střízlivá aneb Rozlučka...!!!

Co je na konci devítky lepší než pořádná rozlučka se spolužáky? Spolehlivé zdroje nakoupily Colu, chipsy, ale hlavně pitíčko s nějakými procenty alkoholu. No a zbytek si už snad domyslíte...:) Dorazili jsme na určené místo a vesele se pustili do pití. Narozdíl od většiny lidí vím, kdy přestat. Po necelých dvou hodinách (hodinu a půl nám trvala cesta na určené místo) se objevili první, co o sobě nevěděli - doslova. Další samozřejmě přibývali a nebylo jich málo. Začali se dít podivuhodné věci, při kterých se všichni prohýbali smíchy. Hlavními aktéry byli samozřejmě ti, kteří jsou při normálním stavu docela nevyrázní. Došlo i na koupání v místním rybníku (voda měla cca 5°C a vzduch 10°C); nikdo neměl plavky... Následovalo představení break dance ve zpomalených záběrech, záhadné ztrácení lidí i plánování "cesty pro rum". Kolem desáté večerní se všichni jen povalovali kolem ohně a většina spala. Situace se stala o poznání horší ve chvíli, kdy jsem zjistila, že budu nucená jít domů. Na tom by ovšem nebylo nic neobvyklého...ale...šli jsme čtyři - já a tři kluci, z nichž dva sotva šli. Divila jsem se, jak jsme se vůbec dostali do civilizace, protože co já si pamatuju, tak jsme se pohybovali opravdu velmi pomalu... (ne, nikdo nespadl do rybníka bez svého vědomí) Plánované ztráty...jistě, několik lidiček se nejspíš nevrátilo včas do postýlky (a možná, že se nevrátili vůbec), ale to už jde mimo mě. Nechť jejich duše dojdou klidu...

Krev, pot a slzy (27.6. 2013)

Poslední hodina v naší třídě, poslední hodina matiky, naposledy překračuju práh základní školy... Dnes, při slavnostním ceremoniálu, jsme všichni dokončili základní vzdělání. Důvod k radosti? Možná... Ten trapas při našem tanečku, ten trapas, když jsem poprvé stála na podpatkách, ta legrace při proslovu třídy a konečně ty slzy, když jsme se naposledy objímali, naposledy třásli rukama učitelům... Nesnáším loučení a vůbec s lidmi, se kterými jsem strávila devět let... Ne, všichni nebyli tak úžasní, jak se mi teď zdá. Ne, nebyli jsme dobrá parta, která se nazvájem podrží a každý se na každého může spolehnout. Ale nic z toho už není. Ano, budete mi chybět, béčáci!

Střílím, střílíš, střílíme (21.6. 2013)

Náš první a jediný školní výlet. Zamířili jsme na Stachelberg, čtvrtou největší dělostřeleckou tvrz na světě (první tři se nacházejí v Maginotově linii ve Francii) a vůbec největší v Čechách. Byla součástí pohraničního opevnění a jako mnohé ostatní pevnosti ani Stachelberg nebyl nikdy dostavěn. Vše probíhalo nadmíru dobře. Autobus jel včas, vysadil nás pouhých 500 metrů od slibovaného cíle... Dobře, přiznávám, na prohlídku jsme čekali dobré dvě hodiny, během nichž jsme doslova vydrancovali stánek s občerstvením. Mimo jiné jsme také našimi zadečky vytřeli veškeré lavičky, navlhlé od ranního deště. Přišla na nás řada. Patnáct z dvaceti lidí se hned při prvním kroku praštilo do hlavy. Dveře byly pro nás, zhýčkané, prostě moc malé. Cesta dolů čítala 189 betonových schodů do šachty hluboké cca 40 metrů. Moje závratě vypluly na povrch. Nemluvě o mojí děsné klaustrofobii, která se projevuje tím, že v podzemí musím stále chodit, jinak se mi třesou nohy natolik, že nemůžu stát, aniž by si toho nikdo nevšiml. Co se týče výšky stropu, většinu cesty dlouhé několik set metrů jsme šli v hlubokém předklonu. Zima, vlhko, zavalené a zatopené chodby... Tak tohle měla být naděje Československa, jak neuvěřitelné. Ticho nedávné minulosti, která se zdá být tak stará. Možná si jen přejeme, aby byla...

Bylo nebylo jedno vedro... (17. - 20.6. 2013)

Ach, jak jsme jásali, když předpověď počasí předpověděla tropické letní teploty. Jenže, co bylo v neděli, neplatilo v pondělí... Suveréní minišaty a vyzývavé výstřihy všechny brzo omrzely. Vlastně hned, jak vstoupili do třídy, do které se už od šesti hodin opíralo ostré a nemilosrdné slunce. Nedalo se tam skoro dýchat, o učení ani nemluvě. Představa písemky nebo jen obyčejného a u nás úspěšného nevnímání výkladu, byla víc než zdrcující, vysilující, příšerná, hrozná, odzbrojující... V nesnesitelných čtyřiceti stupních se všem doslova vařil mozek už při první hodině. Ouvej, jak tohle přežijeme...? Tak si říkám, že je to jako naschvál...když je zima, všichni si přejeme léto, 30 stupňů, bazén...a když je léto, přejeme si alespoň metr sněhu. Je to lidskost? Hrůza, už z toho vedra šílím!

Vodááák...!!! (22. - 28.5. 2013)

Lilo. Ohře tekla až moc a my věčně spali v loužích. Prvního dne, těsně po vylodění, ztratil jeden člen posádky (konkrétně kormidelník, který ale stejně byl spíš na obtíž než na užitek) boty. Odvážně a sebevědomě vyskočil z lodi, aby ji přitáhl ke břehu, ale nohy zabořené do bahna mu vypověděly službu, a když vstal, gumová obuv plavala uprostřed řeky. Kormidelník však nebyl jediný, kdo se nedobrovolně koupal. Druhá část naší, ze všech stran mokré, pouti, začala stejně vesele, jako ta minulá končila. Nějakou tu hodinku už jsme se vesele kolébali na vlnách... A pak jen krátký okamžik a typická chyba - ten lehčí z posádky, na přídi, se pustil pádla. Ve zmatku a strachu z rozzuřeného učitele se vrhl do vody za ním. Jak to dopadlo nevím, protože se nám ona loď ztratila za zatáčkou... Další neblahý incident se udál v jednom z těch méně zařízených tábořišť poblíž lesa. Všechno to začalo společnými sprchami a nahatým učitelem, který se jaksi pozapomněl a vystavil se na odiv třídním vyvoleným. Příběh pokračoval odchodem a následným objímáním (a bůhví čím ještě) dvou polonahých žáků do lesa. Naštěstí se vrátili bez ujmy na zdraví. Vše skončilo záhadným podnapitým zlodějem, který ťukal na okýnka auta. Samozřejmě uvnitř spal jeden z učitelů... Z tohoto chlapíka se později v noci vyklubala kuna, kterou vystrašený učitel nechtěně vyplašil, když se mu chtěl odvážně postavit. Ztráty jsou (samozřejmě) více než poloviční, vzhledem k výskytu neznámého a nejspíš i nebezpečného viru. Vzpomínáme... :D

Druhá světová... (2012 - 2013)

Jsme na konci devítky a máme téměř dobranou druhou světovou válku (v dějáku). Po půl roce navštěvování koncentračních táborů a seznamování se s nacismem (a jinými nesmysly), se v naší třídě zabydlela jistá úsloví, která nikoho z nás zasvěcených už nepřekvapí. Dlouhou dobu (ještě dodnes) se někteří snaží učitelům odpovídat slovy "ja, mein Führer" (ano, můj Vůdce) a "salutovat" přitom, po vzoru Hitlera, pravou rukou. Nezřídka se v našich řadách také objevuje oslovení "ty Žide!", myšleno samozřejmě s nesmírnou dávkou nadsázky a ironie...

Stěhování... (10.5. 2013)

Při stěhování školního nábytku se může stát cokoli. Jednou žák se svým učitelem stěhovali docela velkou duchnu pro skok vysoký (jedná se o velký polštář, na který dopadnete po přeskočení té dlouhé tyče), která je umístěná na nechutně těžké kovové konstrukci. Učitel z jedné strany, žák z druhé... Hej rup! "Vydrž, ještě kousek!" vykoktal namáhavě učitel a vzápětí teatrálně zavolal na přihlížející a pošklebující se studenty "Pojďte nám pomoct! V jednotě je síla...!" "...Řekl Stalin a zaútočil na Německo." Zasupěl žák a pustil kovové trubky ze svých roztřesených a těžkou prací zmožených rukou. Příhoda se (bohužel) obešla bez vážnějších zranění, jen celá třída dostala záchvat smíchu a v důsledku toho i bolení rukou, nohou i jiných končetin...

A kdo je teď za debila?! (9.5. 2013)

"Tak to bude zajímavá čtvrtletka!" prohlásil žák těsně před opravou třetí čtvrtletní práce z matiky, aniž by tušil jak hroznou má pravdu. Písemka byla lehká, což o to, ale když nám učitel po dopsání známil, že se musel uchýlit k zadání (písemky) pro speciální (retardované - po našem) třídy, protože bychom tu opravku museli psát až do konce roku (což není daleko od pravdy). Sebralo nás to o to víc, že jsme týden předtím, téměř bez problémů, vyřešili zadání základní maturity. Kam ta mládež spěje (myslím učitelé)?

Jak jsme opravovali židli (25.4. 2013)

Stalo se to onu strašlivou hodinu, kterou nemá rád snad nikdo. Čeština. Mohl za to snad ten chudák, co byl vyvolaný na mluvní cvičení nebo to byla prostě jen nešťstná náhoda...Tak tedy, když ten dotyčný bezradně stál před tabulí a rozhlížel se, hledajíce pomoc věrných spolužáků, paní učitelka se náhle bez jakéhokoli varování zvysoka posadila na svou židli. A pak bylo jen napjaté ticho, jak si všichni drželi pusy, aby nevyprskli smíchy, když učitelka zmizela pod stolem a rozložila tak skoro celou židli. Vlna smíchu bezprostředně následovala. Kluci se s hranou ochotou vrhli ke katedře a jeden speciální odoborník začal ošetřovat zraněnou židli. Zmatená učitelka ho nechala, ať opravuje a vrátila se ke zkoušení, jakoby se nic nestalo. Jenže ono se stalo. Onen zkoušený mlčel, zřejmě hledal taková slova, aby jimi nikoho neurazil. V největším tichu se přes celou třídu ozvalo "Nemá někdo křížovej šroubovák?!" Samozřejmě se nikdo neudržel a všichni, včetně učitelky, jsme se váleli po lavicích smíchy. Všichni jsme bedlivě pozorovali opraváře, jak chybějící šrouby a matice získává nepříliš působovým způsobem, totiž z ostatních funkčních židlí a to nůžkami...

Písemka...Cože?! (leden 2013)

Matematika je předmět potřebný, ale někdy se prostě nezadaří...Náš mladý, hodný, ale důsledný pan učitel, přišel jednoho lednového dopoledne do třídy (samozřejmě jeho každodenních 10 minut po zvonění). Zasedl za katedru, pustil počítač a (když se ten starej krám rozeběhl) začal zapisovat do elektronické třídnice. Ten den už jsme s ním měli domluvenou čtvrtletní písemnou práci a termín byl zhruba 14 dní od tohoto data. Po chvíli vzhlédl, smutně na nás pohlédl a řekl tak smutně, až jsme si mysleli, že se opravdu něco stalo "Máme vážnej problém." Všichni jsme ztuhli a čekali, jaká hrůza bude následovat. "Budu muset posunout čtvrtletku." pravil pochmurně. Odkudsi z lavic se ozvalo "Dopředu?" (Bylo tím myšleno blíž k onomu datu, prostě z toho vyplývalo, že máme míň času na opakování a učení) Učitel odpověděl jen "Hmm." A pokýval hlavou. Náhle  zezadu někdo zkonstatoval "Ty vole!" Ten za katedrou se usmál "Tak to je dobrý, to už druhej, co mi dneska tyká." Mi všichni jsme samozřejmě jeho vtipnou poznámku ohodnotili salvou smíchu. A kdyby jedna nejmenovaná osoba nedostala hysterický záchvat smíchu, bylo by to nakonec i dobře dopadlo...

Naše třída (prosinec 2012)

věnováno mojí úžasné třídě ze základky, na kterou fakt nikdy nezapomenu :)

Tohle je třída-devátá bé,
a nikdo neví, co z nás jednou bude.
Usneme v lavicích,
ruka mi padá,
učitel nám ukazuje jenom svoje záda.
Píše si na tabuli vzorce a tvary,
pomalu vdechuje chemické páry.
Učitel češtiny, ten z nás už šílí,
v dějáku po Čechách z tanku Němci střílí.
Na tělák sednem si na křivou lavici,
tam v rohu místnosti hrabou se mravenci.
Snad jsou to členovci anebo hmyz,
kdo jsi se neučil, radši rychle zmiz!
Na bombu nasadím atomovou hlavici,
cat in the box, nebo co, v krabici.
Do každé hodiny, pořádný kopanec,
neumí, směje se,
no přece…Moravec!
A ještě závěrem, nechoďte k nám,
výstražný příklad, nechť je vám znám.