Stín minulosti

Já + Clandestine

"Nekonečný" příběh stylem "jednou já a jednou ty"... Bez pravidel, každý co chce, co se mu hodí. Jediná podmínka - pokračování musí vždy navazovat.

9.část

Autor: corinne

Místnosti vytesané hluboko ve skále, působili jako nedobytný hrad. Tak tady celá ta léta žil. Jerry si nebyl vůbec jistý, zda Jim mluvil vážně nebo ne.

„Tak, tohle je zlatokopův bejvák,“ rozhodil muž rukama. „Sedni si, hned něco přinesu,“ prohodil ještě a Jerry se neochotně posadil na něco, co snad před padesáti lety mohla být židle.

Seděli dlouho, pili a povídali si. I když Jerry z opatrnosti nevypil tolik, kolik si Jim myslel, začala se mu brzy motat hlava. Pomalu se postavil.

„Takže do týdne tě čekám dole, jak jsme se domluvili,“ řekl malátně. Hlas měl čistý, ale přeci jen se zdálo, že vypil příliš. Zamířil ke dveřím a jakoby se snažil chytit dech, opřel se o dřevěný rám.

Zalapal po dechu a zanadával. Pak se podíval po svém společníkovi. Viděl ho jen jako neurčitý oblak šedé mlhy.

„Ty prašivej kojote,“ zasípal ještě a sesul se k zemi. Zlatokop se jen široce usmál.

„Ty jsi dobrej chlap a nevidíme se naposled, ale toho mustanga ti nenechám.“ Vyšel před vchod do svého kamenného obydlí, posadil se na plochý balvan, opřel se o skalní stěnu za sebou a zavolal kondora.

Mluvil s ním a vyzvídal.

„Ani ve snu by mě nenapadlo, že se Stín pouště zase objevil. A zrovna u toho náfuky dole. Vždyť i Osud, jediného araba na Západě, vlastním já,“ zasnil se a očima pohladil koně, který se pásl dole pod skálou. „Zajedeme si pro Stína, ještě dnes v noci.“ Ptáka vyslal napřed a sám zapískal na svého hřebce.

…

Stál jsem tam a civěl před sebe. Nemohl jsem uvěřit, že budu zase svobodný. Udělal jsem krok; hrozně to bolelo. Nechápal jsem, co mi provedli, proč mě tak bolí zadní nohy. Tenkrát jsem si ještě neuvědomoval, že jsem si zranění udělal sám. Jen pár kroků a jsem venku.

„Zářivý!“ Zase ten hlas… Copak mě pořád pronásleduje nějaká noční můra? Nikdy se mi nezdály sny o stádu a chtěl jsem to tak nechat, už nikdy si na ně nevzpomenout.

Dalších pár kroků a další bolest.

„Počkej, počkej! Nenechávej mě tady!“ Ten hlas jsem nikdy předtím neslyšel, nemohl to být nikdo ze stáda.

„Co chceš?!“ Znechuceně jsem se otočil v široké uličce mezi boxy a byl připraven ztrestat každého, kdo mi bude bránit v útěku. Byl tam jen jeden kůň. Zoufale na mě volal v kruté obavě, že ho tam nechám. Bylo to vlastně ještě hříbě.

„Polární záře mi o tobě vyprávěla. Jsi legenda. Vyrovnáš se i Osudu.“ Bílá kobylka s hnědými leopardími flíčky po celém těle a s jedním okem modrým, vypadala tak roztomile. Navíc znala moje jméno a já si najednou uvědomil, že mi chybí rodina. Začal jsem tedy zápasit se zástrčkou.

Pche! Kismet – Osud. Jak se vůbec dostal arabský plnokrevník mezi nás? Jak dokázal přežít a hlavně, jak se stal legendou? Jeho jméno znamená i víc než Běsovo, jak je to možné?

Stříbrný Běs byl nejtajemnějším koněm vůbec. Skoro nikdo ho nikdy neviděl a ti, kteří ho zahlédli, neviděli víc, než oblak prachu a uprostřed něj siluetu koně. Někdo tvrdil, že Běs je ryzák, ale většina se shodovala v tom, že to může být docela dobře i grošák – jako já. Proto jsem ho měl ze všech legend Západu nejradši.

On se ale na rozdíl ode mě nikdy nenechal chytit, protože žádný kůň se mu rychlostí, vytrvalostí ani dechem nevyrovnal. Co já jsem za hrdinu? Co jsem za legendu, když tady trčím zavřený, umírám žízní a navíc skoro nemůžu chodit. O tom, že pomáhám k útěku i hříběti ani nemluvě. Zástrčka konečně povolila.

„Tak utíkej,“ povzdechl jsem si a vykročil k vratům do stáje, která zůstala dokořán. Malá kobylka radostně poskočila na místě a vyběhla za mnou.

„Jsem Rose,“ zašveholila.

„Hmm…“ Snažil jsem se jí nevšímat. No bezva, koule u nohy. Samozřejmě, že běžela za mnou. Pořád poskakovala a pletla se mi pod nohy.

Noční nebe bylo plné hvězd. Žádný mráček nezakrýval ani jedinou hvězdu. Zhluboka jsem se nadechl svěžího vzduchu prosyceného vůní svobody. Zvedl jsem svůj pohled k obloze.

„Co budeme dělat?“ zeptala se vesele Rose. Bude asi hodně těžké tohohle koně ignorovat. Ověřil jsem si směr podle jedné z mnoha milionů hvězd, své nejoblíbenější, která zůstává stát, zatímco ostatní tančí nebeský tanec ročních období a vydal jsem se jakoby náhodným směrem.

Tam, co jsem se chystal jít, byly hory. Už mnohokrát mi poskytly úkryt a ani tentokrát jsem se nemusel obávat zklamání.

…

Starý muž otevřel oči a ztěžka se zvedal.

„Uspávací prášek… Blbec jeden…copak si myslí, že jsem to nečekal?“ bručel, ale už mu bylo docela dobře.

Zkontroloval svou zbraň. Byla nedotčená a nabitá.

„Moc se nepojistil, blbec,“ prohodil ještě. Dobrá nálada se mu začala vracet a na tváři mu pohrával úsměv. Ten ho ale hned přešel, když vyšel ven z jeskyně. Překvapila ho tma. „Taky mě mohlo napadnout zkontrolovat alespoň jednou čas, takhle nemám vůbec ponětí, kdy odjel.“

Bez dalšího rozmýšlení zamířil do stáje pro Krásku. Ta ho přivítala hlasitým zaržáním.

„Tak kdy odjeli?“ zeptal se bez okolků své kobylky a podrbal ji na čele. Ve chvíli, kdy to nejméně čekal, do něj strčila takovou silou, až musel o krok ustoupit. Do cesty se mu však připletly balíky sena. „Toho padání už snad dneska bylo dost, ne?“ dotčeně kritizoval Krásčino počínání, když se zvedal ze země.

Kobylka ho sledovala se šibalským výrazem v očích. Smála se mu. Neměla vůbec v úmyslu shodit Jerryho na zem, ale odpovědět na otázku. Když viděl její pobavený výraz, otočil se a zahleděl na balíky. Byly tři.

„Takže před třemi hodinami…“

„Řekla jsem ti, co potřebuješ vědět, tak už mě pusť!“ Muž skutečně bral do ruky sedlo a druhou otevřel zástrčku. „No konečně,“ odfrkla si Kráska a bez dalšího ohlížení se, vyběhla do noci.

„Počkej, a co já?!“ volal Jerry, ale odpovědí mu bylo jen krátké zaržání.

„Já se vrátím, ale Stín potřebuje pomoc!“

V dálce zavyl vlk a krátce na to se vysoko v horách ozval výstřel a ozvěna začala pomalu roznášet výkřiky jinak tichou nocí v divokých horách.

8.část

Autor: Clandestine

Jerry stál v klidu u Krásky. Lhostejností nehnul ani hlavou a ironicky řekl "To víš, ona alespoň nebude mít hloupé otázky jako ty."
Najednou se ozval hlasitý smích a z vchodu do zlatého dolu vyšel Jim Brown.

"Ty máš takovou kliku, že si pamatuju tvůj dásmkéj postoj." Řekl s úsměvem a objal Jerryho, jako by se znali léta. 

"Co tady děláš? Vzpoměl jsi si na moje narozeniny?" Optal se zarostlý chlapík, oděný ve špinavé košili a kožených kalhotech.

"Samozřejmě, přeci nezapomenu." Vyhrkl ze sebe Jerry, trošku nejistým tónem.

"Tak, to jsi se o čtyři měsíce zpozdil." 

Jerry se jen ušklíbl a začal s vysvětlováním. "Potřebuji tvojí pomoc Jimbo." Jim zpozorněl, všiml si totiž Jerryho výrazu.

Jerry pokračoval. "Mám mustanga, tam dole u Budyho. Má zraněné zadní nohy a já si s tím neumím poradit." V tu chvíli ho Jim přerušil.

"Jestli na to nestačíš, tak to přeci vyřeší jedna kulka."

"Kdyby to nebyl ocelový grošák, tak bych ho nenechal trápit!" Prudkým tónem řekl Jerry.

Jimovy oči se rozzářily, jako dvě hvězdičky na pustém nočním nebi.

"Gro... grošák?" Bylo jediné, co Jim dostal z pootevřených úst.

"Grošák, to je toho. Jsou i zajímavější!" Odfrkla si kráska. Mezitím Jerry přikývl Jimovi na souhlas.

"Tak hned ráno vyrazíme. Pojď zavedeme tvojí sněhuli do stáje a trochu se napijeme." Řekl vesele Jim.

-

"Ten člověk se ještě neukázal. Chodil každé ráno a teď nic." Přemýšlel jsem, zda ho to přestalo bavit?, nebo jestli mě chce nechat zemřít žízní. Koryto už bylo skoro prázdné a celou stájí se rozléhalo otravné vedro.

"Nezemřu tu!" Ze všech zbývajících sil jsem se pomalu zvedal ze země. Bolest, která mnou proudila byla veliká ale moje odhodlání bylo ještě větší.

Pomalými kroky jsem se přibližoval k brance. "Co teď?" Tiše jsem si zafrknul a hlavou jsem do branky bouchnul. Vrátka se kousek pohnula. Možná je ten člověkpořádně nezavřel.
Zapřel jsem se o přední nohy a co největší silou jsem znovu udeřil. Zaskřípaly panty a já měl cestu ven volnou.

7.část

Autor: corinne

Budy opřel pušku o stěnu boxu a zadíval se na zvíře, které zatím marně čekalo na něčí pomoc. Měl už značně upito, ale ruku měl pevnou, když otevíral západku na dvířkách. Možná ani nevěděl, co mluví, ale mluvil tiše.

„Lidi tě chytili, lidi ti pomůžou.“ Neodvažoval se k raněnému koni pokleknout, na to ho mustang příliš nenáviděl. „Ty nepotřebuješ žádné čáry, ale doktora.“ Západka zaklapla zpět na své místo. Muž popadl sedlo a uzdečku a zamířil k boxu svého hřebce. Ustrojil ho, pevně sevřel v ruce pušku a oba vyšli do tmavé noci.

Co mi to vlastně chtěl? O co se všichni snaží? Chci vstát. Chci se proběhnout kaňonem. Chci mít svoje vlastní stádo. Copak to nejde? Ozval se zvuk kopyt na betonové podlaze. Takhle pyšně v téhle stáji chodil jen jeden kůň.

„Hodně štěstí, Šípe. Dávej na sebe pozor.“ Trochu jsem zvedl hlavu, aby věděl, že mé přání je upřímné. On se na mě však ani nepodíval, jen hrdě zvedl hlavu a kráčel dál za člověkem. Tenhle blázen už dávno zapomněl, co je to svoboda a přitom toho prožil skoro stejně tolik jako já.

Jako půlroční hříbě se ztratil v poušti. Byl sirotek, nikdo se o něj příliš nestaral od té doby, co mu puma roztrhala matku. A byl to zase Budy, kdo ho našel a nějak se o něj postaral. Šíp mu to sežral i s navijákem. Nedopustil by za nic na světě, aby se jeho člověku něco stalo. Jakoby si nepamatoval nic z toho, co se stalo, než se dostal sem.

Ale cizí utrpení není moje utrpení. Já se nenechám zlomit. Jen, co se mi uzdraví nohy, dostanu odsud!

„Zářivý, hej!“ Zářivý, moje…jméno. Tak mi říkali všichni…ve stádě. Ocelově šedý grošák. Zbarvení tak typické pro španělské koloniální koně, naše předky a tak vzácné pro mustangy samotné.

Co si pamatuju, neviděl jsem za svůj život jiného grošáka než toho, který se na mě díval vždy, když jsem se naklonil nad napajedlo dole v kaňonu. Matka mi dala to jméno hned, jak mě poprvé olízla. Věděla moc dobře, že se jí narodí nejkrásnější kůň celé pouště.

Tolik lovců se snažilo, ale neuspěli. Říkali mi Stín pouště. Každý mě chtěl mít mezi svými koňmi a mezi svými trofejemi. Je to hrozný pocit, když se stovky lidí předhání, kdo první hodí lasem. Byli všude, proto jsem žil v horách…

„Zářivý, jsi v pořádku?“

„Podívej!“ Jerry ukázal na sloup vody padající z nebe. Kráska napřímila uši a otočila je za zvukem burácející vody. „Ještě počkej, za mostem jsou břehy řeky schůdnější,“ křičel, aby ho bylo slyšet i přes sílící dunění vodopádu.

Kobylka zařehtala a pomalu vykročila za ním, když seskočil, aby mohl postupně zkusit, zda jsou všechna prkna prastarého mostu stále tak pevná, jako když tudy jel naposled. Dřevo úpělo pod jejich opatrnými kroky, ale vydrželo. Na druhém břehu se kůň i člověk vrhli k vodě a oba lačně pili.

„Pojeď, ještě nejsme na místě.“ Jerry se klisně opět vyhoupl na hřbet.

„Ten mustang nám bude muset být nadosmrti vděčný za to, co pro něj děláme.“ Kráska naposledy zafrkala do vody, zvedla uraženě ocas a dala se opět do klusu.

Nesla svého člověka od vodopádu, směrem k jednomu z nejvyšších kopců, k jednomu z vchodů do hor, k opuštěnému dolu Jima Browna.

„Je to tak hodinka cesty, doufám, že na něj někde narazíme, nechci se tady trmácet od stromu ke stromu dva dny,“ zabručel Jerry.

Obrovský kondor zakroužil nad horami, a když zahlédl pohyb dole u vodopádu, poslední smyčkou svůj let stočil ke skalnatému ostrohu v jinak strmé stěně kopce. Byla tam jeskyně, vchod do nekonečných tunelů, ještě teď plných zlata. Nad těmito dveřmi do temnoty bylo vytesáno do kamene velké písmeno B.

Starý muž stál vedle svého koně a pozoroval dravce, jak se v kruzích lehce snáší k němu. Pták dosedl a zatvářil se starostlivě.

„Ne, ten zlato nehledá,“ promluvil muž a stále sledoval obě zvířata. Chvíli koně, chvíli kondora. „Každopádně se musíme připravit na uvítání nezvaných hostů,“ zasmál se a pak pokýval hlavou, když zahlédl strach v očích svého koně. „Přesně tak, musí se bát!“

„Hodina uplynula, nikde nikdo. Kdoví, jestli Jim vůbec ještě žije!“ Kobylka znovu nesouhlasně pohodila hlavou.

„Jistě, že tady je. Kouzelník přeci neviděl ducha,“ prohodil Jerry, aniž tušil, že vlastně Krásce odpověděl.

„To, že mluvíš se svou klisnou mě má přesvědčit k čemu?“ ozval se náhle hluboký hlas. Skalní bloky, které byly všude kolem, ho násobily děsivou ozvěnou.

6.část

Autor: Clandestine

Jim Brown. To jméno se Jerrymu neustále prohánělo v myšlenkách stejně jako on uháněl krajinou. Měl jediný směr, jih. Nepotřeboval se ptát na cestu, věděl přesně kde leží Velký vodopád. Kráska doslova létala vyprahlou krajinou, jakoby tušila, že není mnoho času. Dny, týdny, neúprosné měřítko, které se dere stále kupředu.

 Budy seděl na terase a tupě zíral na oblohu. Možná se snažil najít nějakou hvězdu, nebo jen nevěděl co s volným časem. Nebe bylo zamračené, černější než kdy dříve, občas se vysoko na temnými mraky zablýsklo. Už si ani nevzpomínal kolik je to nocí co Jerry odjel. Několikrát každý den chodil kontrolovat nemocného mustanga, který byl ustájený v Krásčiných prostorách.

„Ještě půjdu zkontrolovat stáje a pak šup do postele.“ Řekl Budy, jakoby snad vedle něj někdo stál. Zvedl se z dřevěného křesla, protáhl se až mu v zádech zapraskalo, jako když zapálíš suché větve. V pravé ruce láhev whisky, levou si nasazoval špinavý klobouk. Těžkou chůzí se vydal vpřed.

„Zase nějakej indián musí čarovat! Mraky, blesky ale déšť žádnej! Pobručoval si, mezitím co zvedal ruku, ve které držel flašku. Lokl si whisky a s překvapivým zašklebením polkl. „Možná je to šaman amatér?“ Zeptal se sám sebe a začal se smát. Smál se tak dlouho dokud došel až ke stájím, otevřel vrata a šel zkontrolovat každého koně.

 Mezitím z vysoké skály pozoroval starší muž s puškou jezdce na koni, který uhání jako o život. Byl překvapen, neboť jezdec mířil směrem, kterým si netroufali ani ostřílení kovbojové. „Hmm, zajímavé. Tohle není nejlepší místo.“ Sesunul se z okraje a udělal pár kroků k čekajícímu zvířeti, pušku zasunul do pouzdra, které měl připevněné k sedlu. „Heja!“ Pobídl koně.

 „Už je to jen kousek holka, tady si můžeme odpočinout.“ Zvolal Jerry a přibrzdil Krásku.

Seskočil ze sedla a rozhlédl se kolem sebe. Nasbíral, trochu suchého dříví a po chvilce křesání byl oheň na světě. Jerry začal s odstrojováním. Když měl hotovo, roztáhl deku, a vyndal zbytek jídla pro sebe i pro krásku. „To je dobrý holka, zítra už bude všeho dostatek.“ S klidným úsměvem sáhl po dřevěné misce a nalil do ní všechnu vodu z čutory. „Jen pij, potřebuju abys byla silná a odpočatá, já to bez vody chvilku vydržím.“

Chvíli jen tak seděl a koukal do ohně. „Co asi dělá mustang?“ Odfrkla si kráska a uvelebila se na kousku seschlé trávy. „Máš pravdu holka.“ Šeptnul Jerry, udusal oheň a natáhl se na deku. „Dobrou noc Krásko.“

 Budy už měl hotovo, vše bylo zkontrolováno. Koně měli dostatek jídla i vody, procházel se ještě naposledy celou stájí. Zastavil se u posledních vrátek. Hleděl na nemohoucí zvíře, které leželo před ním. Nikdy si netroufal vejít, až této noci posilněný whiskou otevřel vrátka a pomalu vešel. Mustang se na něj díval a dával najevo, že tam nemá co dělat. Snažil se zvednout aby ho vyhnal ale nešlo to.

„Chudák jeden.“ Řekl si Budy. „Odchytávání divokých koní je jedna věc ale tohle, to už je spíš týrání.“ Cosi se v něm pohnulo a on začal pomalu couvat. Uzavřel znovu vrátka a vydal se ven ze stájí. Ani je nezamkl a šel rovnou do svého domu. Vešel do obývací místnosti a z krbu sundal svou nejmilejší pušku. Nabil ji a vrátil se zpět k poslední stáji... 

5.část

Autor: corinne

Těch několik dní čekání a bolesti v nové stáji, jak tomu říkali, bylo pro mě jen nekonečnou vlnou setkání s Budym. Nepustil jsem ho k sobě ani na dva metry. Já vím, to Kráska mě sem zatáhla, to ona může za to, že jsem zase zavřený, to díky ní jsem se zvedl ze země. Pohltilo mě kouzlo klisny, no a co?! Jerry ji má omotanou kolem prstu. Eh, Jerry…ani ten své slovo nedodržel. Nabídl mi svobodu. Já vím, že ano. Nevzal si ohlávku ani provaz, nesnažil se mi vnutit svoji řeč, ale mluvil tou naší. Jenomže to dělal jen proto, aby mě znova zavřel. Kopal bych, kdybych mohl. I předníma bych kopal, dokud by dveře nepodlehly nebo dokud bych nezemřel. Ale nemůžu. Sotva stojím…

Chtěl jsem ven, jako už dvakrát, chtěl jsem utéct, jako už tolikrát. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo nevzdávat se, nepodlehnout, neklesnout tak hluboko, abych se sklonil před člověkem. Nikdy!

Mezitím, co jsem sám sebe litoval a odhodlával se vykopnout dveře, Kráska a Jerry uháněli pouští. Pršet přestalo už dávno a slunce opět nemilosrdně spalovalo svými paprsky všechno, co stačilo po blahodárném dešti vyrůst. Bílá kobylka letěla jako vítr.

Byla mustang, jako já. Vytrvalá, rychlá a odvážná. Možná, že Jerryho skutečně milovala. Nevěřím, že by se hnala tak rychle kvůli mně. Byl jsem jí ukradený; jen další článek, který ji a Jerryho oddaloval. Nesla se plavně a hrdě. Byla by dokonalá divoká bytost. Její štíhlé nohy lehce dopadaly do hrubého prachu a zase se zvedaly. Jeden skok…a kopyta narazila na tvrdou skálu. Jako horská koza skákala po pěšině do hor.

Podívej! zvolala Kráska, když zahlédla první roubené stavení nalepené na skalní stěnu v úzké rokli.

„No vidíš, jen jestli tu někdo bude,“ odpověděl Jerry na její radostné zaržání. Malé hornické městečko se tisklo do lůna hor, skryto v nebezpečné divočině. Zůstalo tady ještě z dob zlaté horečky, ale postupem času se na něj zapomnělo. Z domků podél hlavní ulice se začali trousit indiáni, aby přivítali nově příchozí.

Přímo před nimi, na konci ulice, stál srub o něco větší, napůl zapuštěný do skály. Vedle něj, po levé straně, se tyčila majestátní budova bývalého hotelu, kde se dříve ubytovávali turisté, nájemní vrazi a zlatokopové, kteří počítali s tím, že zbohatnou rychle a proto není nutné, aby si stavěli vlastní dům. Naproti této, zdaleka největší stavbě stál dům ze všech nejmenší.

Jerry seskočil na zem a obrátil se na, očividně znuděného, indiánského mladíka, který seděl před vchodem a leštil pušku neznámé značky.

„Mládenče…“ Než však stačil dokončit větu, chlapec ho přerušil.

„Šaman je v lokálu,“ řekl, aniž by zvedl oči od své práce. Starý muž jen něco zabručel a s Kráskou v patách se vydal přes ulici do podniku naproti.

Dveře už dávno chyběly, zato hostů tu bylo bezpočet. Z polic za barem pití neubývalo a sklenice přetékaly. Hudba hrála a přítomná společnost se jistě dobře bavila, protože nově příchozímu cizinci nevěnoval nikdo pozornost.

Uprostřed toho všeho stál jediný stůl na něm kouzelnický cylindr a rozházené karty a na židli chlapík jako tyčka. Na sobě měl dlouhý frak, kožené kalhoty a vysoké holínky. Kdo by ho neznal, musel by si myslet, že jde nepochybně o blázna. Šlachovité ruce míchaly zbylou polovinu karet rychlostí blesku. Jakmile však spatřil Jerryho, jak stojí v hloučku přihlížejících, zahodil je, vyskočil od stolu a vrhl se mu kolem krku.

„Kamaráde, už jsem myslel, že se neukážeš.“ Pak se obrátil k divákům, kteří na něj zklamaně hleděli a dodal: „Druhá fáze kouzla se musí rozležet do zítra.“ Všem, kdo je pozorovali, se na tvářích objevilo uspokojení.

„Nikdy nejezdím jen tak, to moc dobře víš,“ zamumlal Jerry a vyprostil se z přátelského obětí.

„Jistě, jistě,“ mluvil dál muž s širokým úsměvem, „tak co potřebuješ?“

„Tady ne,“ sykl, popadl šamana za ruku a vytáhl ho před hotel. „Znáš Jima Browna?“ Tvář hubeného muže se stáhla zlobou.

„Pšt! Ty si teda umíš vybrat. Pojď za mnou.“ Přeběhli ulici zase zpátky a zmizeli v domku. „Hochu, běž se bavit za ostatními,“ prohodil ještě šaman než zavřel dveře. Chlapec radostně vyskočil, odhodil pušku a zamířil rovnou do veselé společnosti na druhé straně ulice.

„Tak znáš ho?“ zopakoval svou otázku Jerry. Napětí v mužově tváři se ještě zvýšilo.

„Aby ne, toho zatracenýho pistolníka zná snad každej. Vůbec ale nechápu, proč to potřebuješ vědět, je to jen vrahoun a já sám bych byl rád, kdybych ho neznal.“

Jim byl nejobávanější lotr v okolí. Tvrdilo se o něm, že je snad nesmrtelný. Byl to jeden z prvních horníků, kteří sem před mnoha a mnoha lety přijeli a jeho štoly také nejvíce vynášely.

Každý pro něj chtěl pracovat, ale on byl tak zaslepený vidinou bohatství, že úplně sám podkopal chodbami jeden z místních kopců. Uložil si zlato v bance dole ve městě a pak zmizel. Viděli ho jen lidé, které nesmyslně zabíjel. Nejdřív loupil a vraždil pro vlastní potřebu, ale po čase už se smrt stala jeho symbolem. Jeho tiché útoky přežilo jen málo lidí, jako třeba muž, co seděl naproti Jerrymu a neexistovalo nic, podle čeho si své oběti vybíral.

„Je to možná největší zabiják, co tu kdy žil, ale taky je to nejlepší léčitel koní, jakého kdy západ spatřil. Mám tam dole jednoho koně…“ Jerry nešeptal, na rozdíl od šamana. Ten teď ztišil hlas úplně.

„Ale on není zaříkávač, je to jen…“

„Nepotřebuju zaříkávače, na jeho duši si vystačím sám, ale jeho nohy jsou v tak špatném stavu, že na ně moje umění nestačí. Musím se k němu dostat,“ naléhal starý muž.

„Jsi blázen?“ vykřikl šaman, ale hned změnil tón hlasu z vyděšeného na přehnaně sladký. „Nejezdi, radši mě vem odsud, už to tady nevydržím.Moje kouzla se sice indiánům líbí, ale jsou to jen triky. Slyšíš mě? Triky! Věří, že dokážu zázraky, ale jsou to jen karty…a králík v klobouku… Co když…co když přijdou s něčím vážným a já jim nebudu moci pomoct? Jen čekám, kdy se to stane, potom už nebudu moct odejít a má tajemství, světová čísla a triky, budou pryč.“

Teď se mu na tváři objevila i drobná slza. Jerryho však citové kreace jeho přítele nezajímaly. Mohl odejít a on mu to říkal stokrát. Může si za to sám.

„Víš, kde teď je?“

„Jo,“ vzlyknul zlomeně muž, „bylo to někde mezi Velkým vodopádem a severním vchodem do jeho dolu.“ Zvedl hlavu a zadíval se Jerrymu do očí. „Dávej na sebe pozor.“

Stařec obrátil oči ke stropu a zakroutil hlavou nad ztraceným kouzelníkem. Rázným krokem vyšel ven a nesedl na svou kobylku, která už nedočkavě hrabala kopytem.

4.část

Autor: Clandestine

Stáli jsme tváří v tvář. Dopadající kapky, které byly jako zázrak, mezi námi dvěma tvořily pomyslnou bariéru. I když mi byl nejbližším člověkem, stále jsem mu věřil jen málo, proto jsem se snažil ze všech sil nedávat najevo slabost.

„Neboj chlapče, bude to dobré.“ Jeho hlas působil uklidňujícím dojmem. Natáhl ke mně znovu ruku a tentokrát vyčkával. Byl jiný než ostaní, nesnažil se mě do ničeho nutit. Trpělivost, laskavost, s jeho vlastnostmi jsem se u lidí ještě nesetkal. Chtěl jsem k němu udělat pomalý krok, ale zadní nohy opět vypověděly službu. Sesunul jsem se opět k zemi, namísto ostrého písku jsem pod hlavou ucítil měkkou kůži.

„Jsem tu hochu, bude to chtít hodně dřiny ale zvládneme to, pak budeš moci porazit v běhu i nejrychlejší vlak“ Nevěděl jsem co jeho slova znamenají ale cítil jsem z nich, důvěru, klid a laskavost. „Hej Budy!“ Zavolal důrazně, „pojď sem.“ Budy přiběhl jako pes, který poslouchá na povel. Stál a hleděl na muže, jenž mi podpíral hlavu.

„Okamžitě připrav moji stáj! Tady mladej tam teď několik dní bude a ty se o něj postaráš jako kdyby tam byla Kráska! Rozumíš!?“ Budy jen přikyvoval hlavou a tvářil se jako malé dítě, které bylo pokáráno svou matkou. „Já pojedu k severním kmenům, pro jejich zvěromága. Prý dokáže se zvířaty zázraky, mám pocit že klasická péče silákovi stačit nebude.“

Pomalu se zvedl s mokrého písku, opatrně mi položil hlavu. „Tak pojď mladej. Jsi silnej, to dokážeš. Je to jenom kousek. Kráska ti ukáže cestu a to by bylo abys se před ní nezvedl na nohy.“ Prohodil s úsměvem na tváři. Hvízdl a za chvilku přiběhla krásná klisna, bílá jako sametové vrcholky zasněžených hor, o kterých se povídalo v příbězích. Cítil jsem se zahanbeně, že tam takhle polehávám. Už jsem neměl žádnou sílu ale bubnující kapky, jejich svěžest a Kráska, která se kolem mě ladně procházela a pozorovala mě, byli impulsem, který jsem potřeboval.

Zvdel jsem se a chvilku stál na místě abych si rozložil váhu a znovu nespadl. Jerry se pousmál a řekl „Já to věděl, ty máš vůli hochu.“ Pak se otočil na krásku, „ke stájím“ a kývl hlavou. „Ty se nevzdáváš že? Pojď za mnou.“ Pronesla ke mně kráska a pomalým krokem se vydala k velké dřevěné boudě, ze které byli cítit další koně. „Já věděl, že tě dostane.“ Zamumlal si Jerry a vykročil za námi.

„Kdybych tak měl v pořádku ty zadní nohy holka. To bys koukala.“ Zašeptal jsem si pro sebe. „To se podívejme, chvilku mi koukáš na zadek a už je ti hej!“ Zahřála přísným tónem Kráska. „Ty jsi to slyšela?“ Zeptal jsem se trošku zaskočeně. Jen pohodila ocasem a před dřevěnou boudou se na mě otočila. „Nemyslel jsem to takhle i když,“ ušklíbl jsem se.

„Hodná holka. Jen ho odvedu a pojedeme.“ Řekl Jerry. Pohladil mě na krku a otevřel vrata, „Tak tady teď bude bydlet. Ta kůlnička byla hrozná, tady máš dostatek místa i pohodlí. Vrátím se za pár dní. Spolu s jeho krokem jsem vykročil i já. Všechny koně spali, a na konci byla velká místnost, ze které vonělo čerstvé seno, kromě něj tam bylo velké napajedlo. Žádné dveře, s malým otvorem, jen taková ohrádka, ze které jsem snadno vystrčil hlavu a nechal se pohladit od Jerryho.

Jerry se usmál, sáhl do své brašny a hodil mi jablko. Trochu suché ale bylo to už dávno kdy jsem měl naposledy jablko. Zahřál jsem na rozloučenou a už jsem jen slyšel dusot kopyt.

3.část

Autor: corinne

Po noci plné hrůzných vzpomínek přišlo ráno a s ním i mlha a…déšť. Nikdy jsem ten zázrak nezažil, znal jsem ho jen z vyprávění. Jaká kouzla se skrývají za tím, že z nebe padá voda?

Jen stará Bouře dokázala vyprávět neuvěřitelné příběhy. Povídala nám o řekách a jezerech na druhé straně hor, o zelených pastvinách a hustých lesích a o jarním vánku, který chladí… Znala ten život naprosto dokonale, narodila se tam. A ve čtyřech letech, stejně jako já, nedokázala utéct člověku. Tak se dostala k nám, do pouště.

Byla moudrá, i když byla mladá. Dokonale si získala jeho důvěru a utekla. Pro koně, který se tady nenarodil je však poušť jen past. Jen holá pláň bez vody a kousku stínu. Kojot, tenkrát mladý dvouroček, ji našel vyčerpanou na dně kaňonu, dovedl ji k vodě, a tím dal vzniknout našemu stádu.

Myšlenky mě zcela pohltily… Prší! V poušti padala voda z nebe. Poprvé a nejspíš i naposled v mém životě. A já u toho nemohl být. Zhluboka jsem se nadechl… Štiplavá vůně prachu zmizela a místo ní se mi do plic dostával vítr prohánějící se nad jezerem. Byl to úžasný pocit.

Musím se smát, když si vzpomenu, co jsem se chystal udělat. Předtím už jsem mockrát kopal do dveří, ale odměnou mi byly jen krvavé šrámy a brnění v kloubech. Stal jsem se obětí nezvladatelného šílenství. Strašlivé rány musely otřásat celým domem. Chtěl jsem ven. Teď hned.

Náhle jsem kromě vůně vody ucítil i něco jiného, něco, co jsme znal až moc dobře. Ozval se výstřel. Mé tělo ztuhlo leknutím. A pak se otevřely dveře. Malou skulinou se protáhl nějaký člověk. Podle pachu jsem poznal, že je to on. Začal na mě mluvit, ale já neposlouchal. Chtěl se mě dotknout, ale já prudce trhl hlavou a on měl co dělat, aby uhnul. Zkusil to ještě několikrát, než poznal, jako už mnohokrát, že tohle na mě neplatí a pak odešel.

Ulevilo se mi. Tyhle letmé dotyky lidí, když si snad ani nepřejí získat si důvěru… Nerozumím mu, nerozumím jeho řeči. Je stejný jako všichni ostatní. Pár minut bylo ticho, jen déšť vytrvale bubnoval na střechu, jakoby mi chtěl pomoct. Pak jsem ucítil přítomnost druhého koně. Neznámého koně. Nepoznával jsem ani jeho jezdce.

Člověk seskočil na zem. Ten zvuk, když se kůže potká s pískem… Otřásl jsem se. Dva hlasy spolu pod oknem tiše rozmlouvaly. Zase pod oknem…

„Co že jste zabloudil tak daleko do pouště, Jerry? Sem k nám moc lidí nejezdí,“ vítal nově příchozího člověk, co byl na tomto ranči doma a co se mě už několik týdnů marně snažil zbavit hrdosti.

„Zdravím, Budy,“ odpověděl muž a já tušil, že se dotkl střechy svého klobouku. Všichni to tak dělali, když jsem je pozoroval ze skalisek. „Slyšel jsem, že máš problémy,“ prohodil. Bud se zasmál.

„Vy jste vždycky tam, kde je vás nejvíc potřeba.“

„To jistě,“ ušklíbl se ledově Jerry, „tak kde máš toho koně?“ Jeho hlas zněl vážně. Tušil snad něco zlého?

„Asi před hodinou mě probudil, kopal do dveří jako šílenec.“ Člověk mluvil a já slyšel, že se blíží…ke dveřím. Zámek cvaknul, ale pak se znovu ozval Jerryho hlas.

„V pořádku, půjdu sám.“ Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy se široká vrata začala otvírat. Dveře byly dokořán a v nich stál muž s dokonale hladkou tváří; šedé vlasy mu spadaly na ramena. Kožené kalhoty a klobouk, promočená košile splihle visela a jeho starostlivý pohled mnou dokonale pronikal. Nevěděl jsem, kdo to je, ale věděl jsem, že to určitě bude větší přítel než všichni ostatní lidé, které jsem dosud potkal. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a uvědomil si…

Dveře jsou otevřené! Napjal jsem všechny svaly. Chtěl jsem vyrazit do pouště, do deště a nechat ho tam stát. Zadní nohy mi však vypověděly službu. Co se to děje? ptal jsem se vyděšeně, ale nikdo mi neodpověděl. Zpanikařil jsem, ale neviditelná síla mě držela na místě. Jerry, který stál ve dveřích, se vyděsil snad ještě víc než já.

„U všech pralesních kojotů! Budy, co jsi s tím koněm dělal?“ zašeptal. Udělal ke mně krok a já automaticky o krok ucouvl.

„Děje se něco?“ ozval se, mě tak dobře známý, hlas.

„Dobře chlapče,“ promluvil tiše, „jsem Jerry, nemusíš se mě bát, dostanu tě odsud.“ Opatrně zavřel dveře. Budy se mezitím vrátil ke stáji a očekával, že starý muž začne hovor. Když se nedočkal, zeptal se sám.

„Tak co?“ Jerry si povzdechl.

„Zkusím to s ním a ty se modli, aby se dal napojit, protože pokud se mu ty zadní nohy okamžitě neošetří, už si nikdy nezaběhá.“ Když takhle mluvil, začínal jsem mít strach. Nerozuměl jsem, jeho tón stačil. „Mám jen jednu podmínku.“

„Jakou?“ zeptal se rozechvěle Budy.

„Jestli se z toho dostane, prodáš mi ho.“

„Dobře, postarám se ti mezitím o koně,“ odpověděl po chvilce váhání. Věděl, že nejednal správně.

„Ne,“ vyštěkl na něj stařec. Teď už dokonale zuřil. „Kráska se o sebe postará sama, jen jí otevři bránu do dvora.“ Tím jejich rozhovor ukončil a opět pomalu otevřel vrata, která mi způsobila tolik problémů. Tentokrát se však nepostavil doprostřed veřejí, ale udělal krok zpět. Jakoby mě vybízel, ať jdu za ním.

Chtěl jsem, tak moc jsem chtěl utéct z toho hrozného místa. Utéct… Ale nešlo to. Nemohl jsem se ani hnout. Teď už mi bolest pulzovala celým tělem. Pozdě jsem si uvědomil následky svého běsnění.

„Tak pojď, tohle není obyčejné chtění, ty musíš jít. Jinak bude konec.“ Nerozuměl jsem mu, jako všem lidem, ale na rozdíl od nich, mi Jerry nabídl volnou cestu. Sebral jsem tedy veškerou svou odvahu, sílu a důvěru, pokud mi tedy ještě nějaká zbyla, a když muž udělal další krok vzad, váhavě jsem za ním vykročil. Jakmile se mého sametového nosu dotkly první kapky deště, uskočil jsem zpátky. Ta bolest! Zadní nohy se mi podlomily.

„Já zapomněl. Podívej, je to jen voda, nic ti neudělá.“ Ustoupil o další dva kroky a já ho následoval. Když to nic neudělá jemu, tak mě taky ne. „Dobře.“

Mluvil konejšivě a pokaždé, když jsem k němu udělal krok, snažil se vypadat jako zajíc. Neškodný a bezbranný. Dřepl si na zem a nespouštěl ze mě oči. Chtěl, abych věděl, že není nebezpečný. Mlčel. Čekal. Chtěl jsem ho očichat a možná se ho i dotknout, protože ve mně vzbuzoval důvěru a to se ještě žádnému člověku nepodařilo. Pomalu ke mně natáhl ruku.

Ten dotek… Pravý, první, od člověka… Bylo to zvláštní, ale bylo to za mnou.

„Vidíš, že to nic nebylo,“ s úlevou se pousmál. Pak se začal pomalu zvedat na nohy. Už jsem se nebál. Jeho už ne tolik. Položil mi ruku na nos, druhou na krk.

Zafrkal jsem a sklopil uši dozadu. Tak to už by stačilo!

„Neboj se, stejně jako ty jsi musel udělat těch pár kroků a napojit se na mě, musím se zase já podívat na tvoje nohy.“

 2.část

Autor: Clandestine

Proč se mnou nepromluvil?

 Ta myšlenka se stále držela v mé hlavě. Vteřiny utíkaly pomaleji než dny, nic než-li čtyři stěny, stěny, které se zdály být stále menší a menší. Procházela mnou zoufalost, nemohl jsem nic nedělat, miloval jsem svobodu a prostor kolem sebe. Prostor, kterým jsem uháněl jako blesk z čistého nebe.

Zavřel jsem oči, v duchu jsem říkal, že si přeji aby to byl jen zlý sen, já otevřel oči a byl znovu volný. Následovalo nemilé překvapení, byla to krutá realita. Napnul jsem poslední síly, zvedl se na zadní a snažil jsem se vykopnout okno. Naděje mě opustila, tohle byl můj konec.

Sám, bez rodiny, bez přátel. Zklamán svojí bezmocí, odkázán na vůli cizích. To má být můj osud? Ráno je moudřejší večera, i když noc je krásnější a bezpečnější. Nezapomenu jak mě vždy spalovalo slunce, který se jako vtíravý hmyz ke mě dobýval. Pod jeho mocí zemřel nejeden tvor.  

Sny plné vzpomínek mne provázely nocí, obloha byla jasná jako nikdy předtím. Proháněli jsme se písčitou krajinou. Vzduch se pod návalem tepla měnil, sněhově světélkující mlha závodila s větrem po celé obloze i celým územím a také se mnou.

Schován v jejím náručí jsem se nebál riskovat. Věřil jsem, že mne ochrání, že ochrání každého z nás.

Bláhová myšlenka...

Nejen myšlenka, Já jsem byl bláhový. Miloval jsem své vlastnosti, nikým jsem se nenechal zastrašit ani zkrotit. Závodil jsem i se slunečními paprsky. Věřil jsem, že dokážu vše a nic mě nedokáže zastavit. Bože jak já se mýlil.  

Z krásného snu mě vytrhl jeho přechod v noční můru, plnou krvavých záblesků, řevu lidských kojotů, kteří se nás snažili všechny pochytat. Pod žhnoucím sluncem, jsme jim byli vydáni na milost. Naháněli nás s pomocí zotročených bratrů a sester.

Kdo se jim nepodrobil, toho nelítostně zbičovali jako mě. Kdo se jim postavil, ten padl bez života k zemi. Nářek mého stáda se rozléhal, snad mohl varovat ostatní. 

Pocit viny, který mě po probuzení zastihl nenašel konce. Byla to vše moje vina a teď za ni trpím.

Sám uzavřen v nekonečnu vlastní duše. 

Dvě vězení, jedno skryté ve věčnosti času a skrytu duše, vězení, ze kterého není uniku. Druhé složené ze čtyř stěn, z kterého už jsem jednou uprchl.

Jak jsem to jen tehdy dokázal?

1. část

Autor: corinne

Horká letní noc, na nebi svítí tisíce hvězd. Svítí pro mě a pro všechny ostatní. Jenže jsou za oknem. Za oknem mého vězení. Ještě jednou jsem se zadíval na spící krajinu. Byla jednotvárná, rovná…

Miloval jsem poušť už od svého narození, od první chvíle, co jsem ji spatřil. Tam venku jsem byl tak šťastný, když vítr zvedal oblaka rudého prachu. I když jsem je opustil, nepřestal jsem ji mít rád. Odsoudila mě, to díky ní jsem tady, ale nezradila mě a pomůže mi v útěku.

Raději jsem svůj zrak od malého okénka odvrátil. Myšlenka na svobodu byla až příliš lákavá a živá. Věděl jsem, že tahle touha, spolu se strachem, který ve mně narůstal každou vteřinou tady, může přerůst v zoufalství. Dokázal bych se pak i zabít, jen abych ještě jednou viděl vycházet slunce nad kaňonem.

Rozhlédl jsem se po místnosti ve snaze přijít na jiné myšlenky. Malé a stísněné prostory jsem nenáviděl a vlastně ani neznal. Nemohl jsem pochopit, jak se jim podařilo mě tady zavřít…

Klidně jsem si lehl na měkce vystlanou zem. Dnes už nepřijde. Snažil jsem se usnout, ale stále jsem musel myslet na den, co jsem je opustil. Je všechny. Musel jsem odejít, Kojot si to přál. Dnes chápu, že to byla chyba. Vím, poutal jsem na sebe pozornost, kterou ostatní nemohli potřebovat, ale Polární záře nás vždy dokázala skrýt, i když nás bylo tolik. A teď…? Ne, nejsem vězeň, ale nejsem ani svobodný, to mě trápí nejvíc.

Nebylo to poprvé, co jsem se dostal do rukou odporným pouštním kojotům. Lidským kojotům. Mnohokrát se pokoušeli vnutit mi to něco, mnohokrát se pokoušeli mě nejrůznějšími způsoby zlomit. Nikdy se jim to nepodařilo. A zítra přijde on, bude na mě zase mluvit nekonečně dlouho, ale já vím, že nepovolím. Zkouší mě obejít a zaútočit zezadu jako kojot, přesně jako kojot. Jako ti druzí, ti před ním.

Čtyři roky v poušti mě však naučily nevěřit nikomu a ničemu kromě vody. Všechno je nebezpečí. Každý keř, za kterým může číhat stále hladový kojot lačnící po chutném soustě, každý otvor ve skále, doupata pum, každé stéblo zažloutlé trávy, které může být nenápadným štírem… Jen voda je bezpečná, možná právě proto, že je tak vzácná. Nikdo s ní jen tak neplýtvá, každý ji potřebuje.

Proč to ti lidé ale dělají? Mám snad něco, co chtějí? Nikdy jsem nepochopil, co vlastně mám udělat, všichni jen chtěli poslušnost. Copak jsem prokletý? Nejsem ničím zvláštní, tak proč já? Nejsem jediný, kdo se toulá v horách a živí ho poušť. Jsem jeden z tisíců, ten jeden, kterého každý chce pro sebe a na své straně.

Pronikavá vůně se mnou náhle trhla. Takhle voní jen kaktus, voda, kterou si schovává na dobu sucha. V mžiku jsem byl na nohou a jen tiše poslouchal. Ten, co mě věznil minule? Kaktusová vůně z jeho šatů přímo sálala. Tomu jsem dokázal utéct, tenkrát…

Pod oknem kdosi přešlápl z nohy na nohu; pod koženou podrážkou mu zavrzal prach pouště. Tak mi řekněte, co chcete, já vám to dám! Zvolal jsem ta slova dostatečně nahlas, ale odpovědí mi byly jen vzdalující se kroky neznámého venku.

Ozvalo se tiché zaržání, jak kůň vítal svého pána zpět. Až teď jsem si uvědomil, že jsem ho neslyšel přijíždět. Musel přijet z jihu a připlížit se nenápadně pod okno mého současného vězení. Proč se mnou nepromluvil?