Jedna drobná úvaha, abyste věděli, že školní sloh nemusí být jen nuda. S trochou fantazie dokážete i ze strohé a na první pohled nudné úvahy vytvořit poutavý příběh života... Ano, tohle je skutečně ten děsivý druh slohového útvaru, odprezentovaný před třiceti k smrti unuděnými puberťáky. I tak se mi dostalo obdivu (překvapivě) :D

Země není nekonečná

Smog, kouř, hluk aut,…a mnoho dalšího patří už neodmyslitelně k našemu všednímu životu. Ale zamysleli jsme se někdy nad tím, odkud se tohle všechno bere? Auta jezdí na benzín a naftu, pohonné látky se vyrábí z ropy a ta se těží z hlubin oceánů. V továrnách a elektrárnách se spalují tuny uhlí, abychom si mohli kdykoli rozsvítit žárovku. Všechno, co máme, nám dala Země a jak se jí odměňujeme my? Kácíme lesy, zakládáme skládky, plně čerpáme z jejího nerostného bohatství. Co se stane potom? Například, nám tak známá, elektřina. Obklopuje nás v takovém množství, doslova na každém kroku. Zkuste si představit jeden jediný zimní den bez elektřiny.

Topení nehřeje a než se rozhoří krb, je půlhodina pryč. Snídám u okna, kde je alespoň trochu světla, studený čaj z večera a domácí bábovku od tety z Měsíce, která je jediným pozitivním za tohle ráno. Projdu potemnělou chodbou a očima marně hledám svoje teplé boty. Od chvíle, co jsem vstala z postele, se třesu nesnesitelnou zimou. Kouknu na displej krystalových hodinek na zápěstí, větrná elektrárna měla spustit už před hodinou!

Venku kvílí fujavice a miliony vloček se sypou z bílých mraků, které halí celé město do mlhavého závoje. Vyrážím do města, kde nesvítí jediná lampa, jediné okno; už třetí týden nefungují solární a některé větrné elektrárny kvůli zhoršení počasí. Ostatně je tomu tak každou zimu, ale letos je všechno mnohem horší, ode dne, kdy Velká pětka a Hlavní velení zájmu Země všechny své úřady definitivně přestěhovali na Zagaharasii, nově objevenou planetu pomocí černé díry PES, přestali dostatečně podporovat Sluneční soustavu.

Ve škole se topí dřevem, ale i tak se ani nenamáhám se svlékáním kabátu. Dnes je vyučování dlouhé a domů se vracím až o půl páté.

Už je zase tma, mamka odešla na noční a na kamnech voní tátova milovaná svíčková. Kdo ví, kde zase zůstal? Pracuje jako jediný člen ochranky na poloprázdném letišti, ale poslední dobou vypomáhá i zdejším pilotům. Ano, letadla ještě létají. Drahocenné plutonium už ale také brzo dojde.

Rozsvítím parafínovou svíčku a s chutí se pustím do prvního teplého jídla tohoto dne. Na stole leží, už skoro ručně, tištěné noviny. Titulek na první straně zní: „Rozpustit Antarktidu?! Ochránci šílí!“ A hned pod tím: „Poslední doly těží z hloubky 50 kilometrů. Zavření plánují na letošní jaro.“ Kroutím nevěřícně hlavou. Co bude zítra?

Tak se trochu zamysleme. Můžeme osud naší Země změnit? Opravdu chceme, aby dopadla takhle?