A co takhle Horsemanship?

Nezapomínej, že kůň je především tvůj PŘÍTEL.

Reakce na článek od The Hunter – Koňologie, část 1.

Klidně mě kamenujte, ale já nemůžu mlčet. Předně tuhle moji reakci neberte jako ponižování nebo cokoli takového, jedná se pouze o vyjádření mého názoru. Probrala bych to od začátku, ať v tom nemáme guláš...

Celkově to na mě působí dojmem „Jízdárenská pravidla aneb jak nás to učili“. A první pořádná věta, co si tady zaslouží být: Středověk a dnešek se tak nehorázně liší, co se týče koní, že si to ani nedokážeme představit.

Teď přímo k autorce... Přijde mi, že ježdění na školních koních a nějaká ta teorie je asi celý tvůj vztah k těmto zvířatům. Možná se pletu, co já vím, jenže celý článek takhle dýchá. Omlouvám se za tento hnusný čin, co se týče rozebrání tvého článku, ale řeknu to ještě jednou – moje srdce mi nedovoluje jen sedět a mlčet. (Moje poznámky jsou dopsány kurzívou)

By The Hunter (+ Me)

1. Trošku psychologie aneb proč se poník nikdy nestane vaším nejlepším kamarádem

a) Vztah kůň-člověk

Tohle je veliká chyba nejen dívčích románů z koňského prostředí - i ve fantasy by se pár příkladů našlo. Autoři mají občas tendenci dělat z koně uvědomělou bytost takřka na úrovni člověka, což je prosím, zapište si za uši, nesmysl. Byť může být kůň nesmírně inteligentní, vnímavý a učenlivý, pořád je to zvíře, a jako o zvířeti je o něm nutné psát (pokud váš příběh není zrovna zasazen do Narnie). Nebude mít myšlenky jako člověk, není možné chápat ho jako naprosto rovnocenného partnera.

Už samotný nadpis je nesmysl. Mnoho lidí tvrdí, že poníci jsou tvrdohlaví (s tím souhlasím) a že jsou zlomyslní a dělají svým jezdcům naschvály. Samozřejmě jsou to jen fámy. Jen získat si důvěru a srdce poníka trvá o něco déle. Na to navazuje ona první chyba. Samozřejmě, že kůň není na úrovni člověka, ale to neznamená, že ho budeme pokládat za „pouhé zvíře“ (kdoví, jestli právě člověk není tím nejméně rozumným tvorem...).

Brát koně jako nástroj nebo dopravní prostředek mi přijde jako hnusná zabedněnost. Děj se nemusí odehrávat ve fantasy světě, aby vám kůň ukázal jak veliké je vaše přátelství, jak moc vás miluje a že je za vás ochotný i zemřít. Na to bychom hlavně neměli zapomínat. Brát opravdové přátelství jako samozřejmost je sobecké.

Druhá chyba by byla domnívat se, že kůň bude jednat trochu jako pes. Není to možné z jednoho prostého důvodu.

Zkuste si uvědomit, čím se kůň živí - od toho se odvíjí i jeho způsob života. Ano, správně, kůň je býložravec, tudíž kořist. Něco, co se většinu času pase a když se k tomu přiblíží nebezpečí, rychle to uteče.
Na druhé straně máme toho psa, popřípadě člověka - všežravce, tudíž predátory, živící se (mimo jiné) právě lovem býložravců. Když se ti dva potkají, je celkem pochopitelné, že kůň bude člověka vnímat jako potencionální nebezpečí. Jeho prvotní reakcí bude snažit se od toho nebezpečí utéct co nejdál. Samozřejmě, že dvacetiletý kůň, který celý život prožil někde ve stáji, se už lidí bát nebude, protože si prostě zvykl, ale i jeho prapůvodní reakcí by byl strach a útěk.

Ano, nesmíme motat válečné, divoké a domácí ochočené koně. Motají se nám tu divoký a ochočený kůň. Na válečné se už zapomíná... Není kůň jako kůň. Nezáleží tolik na plemeni, zbarvení ani stavbě těla, ale na povaze každého zvířete jako osobnosti. Samozřejmě, že poník nikdy nevyhraje Velkou Pardubickou, ale to neznamená, že nemůže milovat cval, rychlost a vítězství. Ale to je zase mimo téma...

Divocí koně se řídí jen svými instinkty, aby přežili. Ochočení koně se nespoléhají jen na sebe, ale také hlavně na svého jezdce a společníka. Věří, že tohle je ta správná cesta, když ji vybrala bytost, které věří a se kterou má dobrý vztah. A válečný kůň je na zcela jiné úrovni vnímání člověka. Voják nemůže vyrazit do bitvy, aniž by svého koně znal a společně měli k sobě respekt i důvěru.

b) Stádový pud

S tím souvisí další velmi důležitá věc - stádový pud. Stádo pro koně znamená bezpečí, život. Když je sám, ve volné přírodě je to téměř jistá smrt - nejčastěji protože ho bez ochrany stáda něco uloví. Když chce ve skupině vůdčí klisna nějakého koně potrestat, prostě ho vyžene (byť třeba jenom dočasně), což je pro něj v podstatě nejhorší trest. Proto se taky nedoporučuje chovat jen jednoho koně - ten totiž strádá. Opakuji - kůň není pes, který dokáže za smečku pojmout i lidi, kůň musí mít stádo svých vlastních (stádo rovná se minimálně dva). V člověku přirozeně vidí nepřítele, ve stádu naopak bezpečí. Za běžných okolností je schopen s lidmi normálně fungovat, ale jakmile dojde na krizovou situaci, v jeho očích se z vás stane zubatý predátor. A hádejte, kam půjde kůň hledat bezpečí? Samozřejmě že do stáda.

Souhlas až do věty o tom, že kůň člověka za stádo nikdy nepřijme. Není to pravda. Neberte koně jen jako omezené zvíře, které se řídí jen svými pudy a instinkty. Naopak, pokud kůň žije s člověkem, který mu samozřejmě věnuje maximum času, vzniká velice pevné pouto přátelství, které kůň zase prožívá daleko víc než člověk. Jeho stádo může být člověk. A jejich vztah bývá velice pevný. Koně mají obrovské srdce a pokud se vám podaří získat si v něm místo, váš koňský přítel za vás bude ochotný i zemřít.

c) "Prchavý instinkt"

Neboli nejdřív utíkám a až pak se ptám. Opět je to podmíněné tím, že kůň je kořist. Na rozdíl od šelem, které mají zuby, drápy a jiné vymoženosti, je kůň odkázán hlavně na rychlý útěk. Pokud ho zaženete do rohu, asi se bude bránit i jinak, ale jeho prvotní reakcí je vždycky utéct. Něco se šustne, koni se to nezdá - tak radši trochu popoběhne, protože co kdyby to náhodou byla šelma chystající se ho sežrat. Že to bylo jenom listí a on vás při tom popoběhnutí shodil ze zad, to mu většinou nedojde.

Tady souhlasím, je to prostě realita. Zrovna v tomhle sektoru koňská ostražitost funguje většinou na 100%.

d) Příklady z praxe

Představte si skupinu jezdců v lese. Něco zašustí, z křoví vyletí pták. Jeden kůň se poleká, samozřejmě z toho začnou vyvádět i ostatní. Dva z nich shodí jezdce a valí lesem někam pryč, protože instinktivně ví, že se má utíkat a až pak se ptát. Ten zbytek, pokud se je jezdcům nepovede uklidnit, uteče pravděpodobně taky, protože ví, že aby si zachránili život, musí běžet za stádem. Na jezdce přitom moc ohledů neberou.

Příklad druhý, tentokrát z jízdárny. Jednomu koni se něco nelíbí, uskočí. Tím vyděsí toho za sebou, který uskočí taky. Ten první tím pádem vidí, že jde do tuhého, tak se rozběhne hlava nehlava. Druhý se samozřejmě přidá, nemluvě o třetím, čtvrtém až desátém. Jezdce potom seberou na lopatku.

Jasně, že je to trochu nadsazené. Koně nejsou až tak hloupí a ve většině případů ani ne tak lekaví - když je vezmete na projížďku do lesa, nebudou se nutně bát každého zašustění listí a prasknutí větve. Ale je nutné (při psaní i při jízdě) počítat s tím, jak kůň myslí a jak se chová v krizových situacích.

V prvním případě zase záleží na vztahu jezdec x kůň. Moc na tom záleží. Nezapomínat!

Ve druhém případě...normální jezdci na jízdárně totiž nejezdí za sebou, takže si troufnu říct, že je to nesmysl.

Bavíme se tady o dospělých jezdcích na svých vlastních koních. Pokud se ovšem jedná o začátečníky jezdící v nekonečném „vláčku“ za sebou, používají se k těmto účelům klidní školní koně právě z důvodu, aby nedocházelo k podobným situacím.

Hrdinové v našich dílech jsou potom zkušenými jezdci, na to je také třeba myslet, takže je jen tak něco nerozhodí.

2. Smysly koní

a) Zrak

Zkuste si představit koňskou hlavu. Už i to naznačuje, že jde o býložravce a ne predátora. Kůň nemá oči vepředu, má je

po stranách hlavy, a to z jednoho prostého důvodu - když se pase, potřebuje pořád vidět kolem sebe. Zkuste někdy sklonit hlavu, jako byste se chtěli pást - předpokládám, že uvidíte tu trávu, ale jinak houby. Rozhodně ne vlka, který se vám právě plíží za zády. Koně ano. Díky šikovně posazeným očím mají mnohem větší zorné pole než člověk - slepá místa jsou pro ně prakticky jenom za hlavou (tj. neuvidí si na ocas) a před nosem (což znamená, že skákající kůň v momentu skoku nevidí, přes co skáče).

Mají taky velmi dobrou schopnost rozeznávat pohyb, opět mnohem lepší než člověk. To je životně důležité (co kdyby tam to lehce se třesoucí křoví byl predátor?!), ale pro jezdce trochu nepříjemné (nedivte se, když to s vámi kůň zabalí, aniž tušíte, čeho se polekal - prostě viděl šustnutí, které jste vy ani nepostřehli). Na druhou stranu nejsou schopni rychlého přechodu ze tmy do světla a naopak. Tj. když pojedete s koněm třeba z louky, kde je hodně světla, do tmavého lesa, možná bude trochu vyvádět, protože si bude na šero zvykat pomaleji než vy.

A ke zraku ještě poslední zajímavost. Koně nemají propojené mozkové hemisféry, to znamená, že to, co viděli pravým okem, si při pohledu z leva nebudou pamatovat. Jednoduše řečeno - jste na projížďce, kůň má strašný strach dejme tomu z kamene nebo pařezu. Zdárně ho uklidníte, ale kůň si dotyčného bubáka prohlédl jenom pravým okem. Když se budete vracet, začne vyvádět znova, protože tentokrát ho vidí tím levým a nepamatuje si, že se ho vlastně nemá bát.

(V praxi moc nepoužitelné - asi se vám nestane, že by si kůň tu věc opravdu neprohlédl oběma očima.)

b) Sluch

Ušní boltce koní se skládají celkem z osmi svalů (lidské například jen ze tří), díky čemuž jsou schopny otočit se až o 180° a fungují jako jakýsi satelit. Kůň je citlivější než člověk na vyšší tóny (naopak ty nižší slyší člověk lépe) - v praxi jsou mu ty vyšší totiž užitečnější. Pro přežití potřebuje kůň slyšet zapraskání větve nebo nebo zašustění listí - zvuk na vyšší frekvenci a zároveň znamení, že se k němu blíží nebezpečí a měl by utíkat. Nedokáže taky příliš dobře určit, ze kterého směru zvuk pochází - opět to nepotřebuje vědět naprosto přesně, stačí mu pouze hrubý odhad, aby mohl utéct na druhou stranu (tím se liší od šelem, které naopak potřebují určit směr zvuku velice přesně).

S citlivým sluchem souvisí také hlasové povely, které člověk koni dává. Nemělo by se na něj křičet, příliš zvyšovat hlas nebo dokonce ječet a pištět. Koně taky nejsou jako psi schopni naučit se povely na jednotlivá slova, reagují hlavně na tón hlasu.

S tím souvisí věc, která je dost důležitá i pro psaní a zde skoro nebyla řečena. Jde totiž o velice důležitý tón hlasu. Pro povely, pochvaly i tresty musíme určit odlišný tón, aby je kůň bezpečně rozeznal. Povely se zpravidla dávají naším neutrálním hlasem, tresty o něco málo vyšším a pochvaly klidným hlubokým hlasem.

c) Hmat

Koně jsou na tom s hmatem velmi dobře - mají mnohem víc svalů než člověk a dokážou velmi dobře rozpoznat intenzitu tlaku a místo, na které tlak působí. Hmatové receptory jsou velmi hustě rozmístěny na hlavě (nozdry, pysky, jazyk), v oblasti spěnky a korunky (tj. nad kopytem) a ve slabinách.

Velmi důležité jsou pro koně hmatové chlupy (kolem očí, na tvářích, na bradě a na pyscích), které jsou velmi citlivé na dotyk a koně jimi "ohmatávají" předměty přímo před sebou, které díky posazení očí nevidí.

S citlivým hmatem souvisí i to, že kůň dokáže přesně rozeznat, když na něj sedne hmyz, a může ho odehnat (švihnutím ohonu nebo cuknutím kožních svalů).

Hmat je taky velmi důležitý při komunikaci, ať už mezi člověkem a koněm, nebo dvěma koni. V mezikoňské komunikaci to může být třeba okusování krku a kohoutku, pro člověka to znamená hlavně citlivost koně na pobídky - holení, otěží, atd.

A pozor - až bude chtít váš hrdina svého oře pochválit, nechť si prosím odpustí plácání po krku. Mnohem lepší je hlazení nebo drbání, například na kohoutku, jak to dělají koně i mezi sebou.

Poslední informace... Podle mě, jako člověka, který se okolo koní pohybuje takřka celý život, je to jen fáma rozšiřovaná takzvanými „ochránci zvířat“, kteří o nich, s prominutím, nic nevědí. Mnoho trenérů už si to osvojilo, ale je to jen novodobá rádoby inovace v jezdectví. Prostě proto, „aby měli trenéři za co peskovat své svěřence, když koně poplácají a ne pohladí“.

Někdo může namítnout, že přeci plácnutí (jakékoliv, ať už bičem nebo rukou) je pro koně pobídka/trest. Omyl, vážení. Dobrému jezdci stačí dotknout se koně bičem (nebo čímkoliv jiným) na příslušném místě a on provede příslušnou věc, na kterou je naučený. Nejde tedy vůbec o tlak/bolest, ale o přesné místo, kam dáváme pobídku/pochvalu. Kůň si stejně dobře užije pohlazení jako poplácání po dobře odvedené práci.

d) Čich a chuť

Byť velmi dobrý čich je především doménou šelem, i ten koňský je mnohem lepší než lidský. Slouží jim samozřejmě pro přežití (ucítí blížícího se predátora), ale i při orientaci, hodnocení potravy (kůň většinou nesežere něco, co mu "nevoní"). A velmi důležitý je i při komunikaci - koně podle pachu rozeznají své stádo a jeho jednotlivé členy, ale i lidi, kteří se kolem nich pohybují. Do jisté míry čichem taky rozeznají psychický stav dotyčného - proto když je nervózní

jezdec, má velmi slušnou šanci, že se nervozita přenese i na jeho koně.

Specialitou je pak tzv. Jacobsonův orgán (mají ho v podstatě všichni živočichové, u člověka je zakrnělý a nepoužívaný), jehož úkolem je zkoumání přítomnosti a charakteru feromonů ve vzduchu. Díky tomuto orgánu dokáže například hřebec najít klisnu v říji.

S Jacobsonovým orgánem je spojeno tvz. flémování - chování, při kterém kůň zvedne horní pysky (jako by se chtěl smát), čímž se k Jacobsonovu orgánu dostane dostatek vzduchu s feromonem, který může kůň důkladněji analyzovat.

Co se chuti týče, dávají koně přednost sladkému (potrava bohatá na energii) a slanému (životně důležité soli). Naopak kyselým a hořkým chutím se spíš vyhýbají - často je to signál, že s potravou není něco v pořádku (je například jedovatá nebo zkažená).

3. Bezpečnost u koní

Aneb jak by se měl váš hrdina chovat, aby nepřišel k úrazu? To vám řeknou (nebo by měli říct) v jakémkoli jezdeckém kurzu, než vás vůbec pustí do stáje.

U koní neběháme, nekřičíme, neječíme, nepištíme a neděláme prudké pohyby. Není tak úplně pravda, že ke koni nemůžete přijít zezadu - když o vás ví, je to většinou v pohodě (navíc třeba při čištění se mnohdy ani jinak obejít nedá).

Ovšem na druhou stranu - pokud se k nějakému koni tiše připlížíte tak, aby vás neviděl, a pak zařvete Baf!, nesmíte se divit, že vás odkopl na druhou stranu boxu.

Další věc - u koní se zásadně nekleká ani nelehá. Jakmile klečíte/ležíte, jste mnohem méně pohybliví. Pokud se kůň něčeho lekne a uskočí, mnohem hůř se vám bude uhýbat (jo to mi připomíná - je pitomost, že by kůň nikdy nestoupnul na člověka).

A poslední. Zapiště to za uši nejen vašemu hrdinovi, ale i sobě, až někde na nedělní procházce potkáte koňskou ohradu.

Koním se zásadně nesahá na nos, na nozdry, na tlamu, atd. - zkrátka ten měkký čenich s hmatovými vousky, který plno lidí tak rádo dlachní. Ne, v žádném případě! Zkuste tohle udělat psovi nebo kočce (případně člověku) a dívejte se na výsledek. Samozřejmě, nelíbí se mu to. Koni je to taky nepříjemné, a protože se nemůže jinak bránit, velmi rychle se naučí kousat. Takže pokud už musíte koně hladit, rozhodně ne po nose!

Bavíme-li se o koních, o kterých hodláme psát, jsou to povětšinou koně váleční. Takoví MUSÍ být zvyklí na bitevní vřavu a tudíž jim nevadí běhání, křičení, ječení, pištění a už vůbec ne prudké pohyby a chození druhých koní/lidí zezadu.

Samozřejmě, že kůň na člověka stoupne (zase moc a moc záleží na jejich vztahu!). V 99% případů je to omylem, zbylé procento je sebeobrana před někým, kdo koni ubližuje. Kůň dokáže člověka zabít. Dokáže, kdyby chtěl.

ALE! Pokud stojíte na louce/v ohradě/v poušti/nebo kdekoliv jinde a proti vám běží stádo koní, zůstaňte stát a nesnažte se utéct. Mávejte rukama, abyste na sebe více upozornili. Koně vás vidí a nejsou hloupí, oběhnou vás.

No a poslední blbůstka... Nos je sice jedna z nejcitlivějších částí koňského těla, ale takovou blbost, že se nemá kůň hladit po nozdrách a hlavě jsem v životě nikde neslyšela/nečetla/neviděla. Je to jedno z míst, kde mají koně drbání nejradši. První co udělám, když ke mě přijde kůň – podrbu ho na nozdrách a na nose. Milují to. A ne, že ne.

Omluva Hunterce a vrtat se budu někdy příště v něčem jiném :)

A co je vlastně ten Horsemanship?

Jinými slovy je to přirozená komunikace člověka s koněm. Nezbytným základem je vzájemný respekt a důvěra. Protože koně nedokáží mluvit naším jazykem a nerozumí mu, lidé se naučili mluvit jazykem koní. Je to jazyk těla a stavíme se v něm při komunikaci s naším koněm do pozic různých orgánů, které kůň přirozeně respektuje tj. vůdčí klisna a hřebec.

Musíme také dokonale rozumět jejich funkcím a pozicím např. při útěku. Hřebec bývá vždy vzadu a dává pozor na opozdilce – tudíž dává povely zezadu. Klisna naproti tomu běží vpředu a celé stádo za ní – to znamená, že dává pobídky zepředu.

Pokud jsme u naprostých a těch nejlehčích základů, kdy chceme, aby nás kůň vnímal a následoval, když se rozejdeme, rozběhneme nebo zastavíme, hrajeme si v tuto chvíli na vůdčí klisnu, kterou se kůň musí naučit následovat a nepředbíhat. Pozice hřebce, tedy vzadu, se zpravidla používá jen při lonžování, ale bez lonže (stále mluvíme o PŘIROZENÉ komunikaci mezi koněm a člověkem). To už je ale vyšší level pochopitelný hlavně pro zasvěcené...

Postupy tady rozepisovat nebudu, protože asi většina z vás nekoňáků by to nepochopila (není myšleno ve zlém, jen to prostě tak moc zjednodušit nejde). Otázky ohledně tohoto téma můžete pokládat individuálně, koho to zajímá, tomu se pokusím vysvětlit...